15 C 21/2021

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Vladimírem Doležalem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 1 518 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku 1 518 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky za období od 28. července 2020 do zaplacení.</b> <b>II. Soud zamítá žalobu na zaplacení úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 1 518 Kč za období od 1. října 2019 do 27. července 2020.</b> <b>II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů řízení částku 500 Kč.</b> 1. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně, uplatněný rozkazní žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 9. listopadu 2020, na zaplacení částky 1 518 Kč jakožto nedoplatku pohledávky, složené z ceny jízdného 18 Kč a přirážky k jízdnému 1 500 Kč. Platební povinnost žalovaného dovozovala žalobkyně z toho, že žalovaný bez platného jízdního dokladu cestoval dopravním prostředkem provozovaným žalobkyní (dále také jako„ přepravkyně“), a to [druh a označení dopravního prostředku] [anonymizována tři slova] dne 21. srpna 2019 v čase 16:34 hodin. Při této jízdě se žalovaný neprokázal na výzvu osoby pověřené žalobkyní platným jízdním dokladem a byla mu proto uložena povinnost zaplatit jízdné 18 Kč a přirážku k jízdnému 1 500 Kč. Tyto pohledávky žalovaný dosud neuhradil, přestože k tomu byl vyzván. Výše pohledávek odpovídá tarifu a smluvním přepravním podmínkám přepravce. Vedle těchto částek žalobkyně požadovala zaplacení zákonného úroku z prodlení z těchto částek podle výroků I. a II.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, a stejně jako žalobkyně (jejíž neúčast byla ovšem předem omluvena) se nedostavil k jednání před soudem, nařízenému na den 22. září tr.

3. Před hodnocením skutkového stavu soud zjistil, že žalobkyně označovala důkazy jen v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu. Takto označila k důkazu zápis o provedené přepravní kontrole, výzvu k plnění a hlášení o provedené přepravní kontrole. V dalším podání ze dne 16. února tr. žalobkyně již žádné důkazy výslovně neoznačovala. K tomuto podání byly připojeny opět elektronické písemnosti, které žalobkyně označila jen jako přílohy. Protože žalobkyně v tomto podání odkazovala na své smluvní přepravní podmínky a tarif, které byly právě částí příloh tohoto podání a protože žalobkyně nebyla v řízení kvalifikovaně zastoupena, vyhodnotil soud podání podle jeho obsahu jako označení dalších dvou důkazních prostředků, které pak na jednání provedl.

4. Na základě dokazování soud dospěl ke skutkovému zjištění, jež odpovídá žalobním tvrzením, týkající se jízdy žalovaného uváděným dopravním prostředkem, výše jízdného a přirážky k němu. Tato tvrzení byla prokázána zápisem o provedených přepravní kontrole podepsaným vlastnoručně žalovaným. Výše jízdného pak vyplývá z tarifu žalobkyně a výše přirážky k němu vyplývá ze smluvních přepravních podmínek, jež odkazují na svou přílohu - ceník, který výši přirážky stanoví.

5. Soud však nemá za prokázané, že by žalovanému bylo žalobkyní uloženo zaplatit jízdné a přirážku k jízdnému dříve, než výzvou ze dne 15. července 2020. Zápis o provedené přepravní kontrole, jako jediný písemný doklad podepsaný žalovaným, totiž nic o uložení platební povinnosti nestanoví. Soud tedy vycházel z toho, že první výzva žalobkyně k zaplacení jízdného a přirážky k jízdnému byla obsažena až v dopisu ze dne 15. července 2020, který byl podle připojené poštovní obálky doručován žalovanému až dne 24. července 2020, když žalobkyně o jiném způsobu doručení nic neuváděla.

6. Shrneme-li uvedené skutkové zjištění, k němuž soud dospěl na základě označených důkazů, pak je zřejmé, že žalovaný použil dopravní prostředek provozovaný přepravkyní bez platného jízdního dokladu, když sám netvrdil, že by jízdním dokladem disponoval. Jde totiž o tvrzení o negativní skutečnosti, ohledně nějž tíží břemeno tvrzení a prokázání opaku žalovaného ve smyslu § 101 odst. 1 a § 120 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen„ OSŘ“). Žalobkyně dne 15. července 2020 uložila žalovanému zaplatit jízdné za uváděnou jízdu v částce 18 Kč, které odpovídá tarifu přepravkyně a přirážku k jízdnému v částce 1 500 Kč, odpovídající přepravním podmínkám přepravkyně.

7. Přestože § 3 odst. 2 PŘ stanoví, že přepravní smlouva je uzavřena nejpozději tím, že cestující nastoupí do vozidla nebo vstoupí do označeného prostoru přístupného jen s platným jízdním dokladem a přestože v projednávané věci bylo zjištěno, že žalovaný použil dopravní prostředek provozovaný přepravkyní bez platného jízdního dokladu a netvrdil přitom, že by chtěl využít svého práva na přepravu z jízdního dokladu (který ostatně zřejmě ani neměl), je nutné přijmout právní závěr o tom, že mezi přepravkyní a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o přepravě osob ve smyslu § 2550 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen„ OZ“) ve spojení s § 3 vyhlášky č. 175/2000 Sb., o přepravním řádu pro veřejnou drážní a silniční osobní dopravu, (dále jen„ PŘ”) neboť takový závěr přijal Ústavní soud České republiky ve svém nálezu ze dne 10. ledna 2001, sp. zn. Pl. ÚS 33/2000, vyhlášeném ve sbírce zákonů pod č. 78/2001, když tento nález je pro všechny závazný ve smyslu čl. 89 odst. 2 zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky.

8. Žalobkyně proto využila svého práva zakotveného v § 37 odst. 4 písm. d) a odst. 6 zákona č. 266/1994 Sb., o drahách, (dále jen„ ZD“) a uložila žalovanému povinnost zaplatit jízdné a přirážku k jízdnému. Jde o zvláštní deliktní povinnost žalovaného za porušení povinnosti cestovat při využití prostředku hromadné přepravy osob přepravním prostředkem pouze s platným jízdním dokladem, jak je zřejmé z § 15 písm. b) PŘ. Protože žalovaný nesplnil tuto svou povinnost bez zbytečného odkladu po doručení výzvy podle § 1958 OZ a ve smyslu § 15 písm. b) PŘ, je podle § 37 odst. 5 písm. b) ZD povinen zaplatit žalobkyni nejen jízdné a přirážky k jízdnému za porušení přepravního řádu, ale podle § 1970 odst. 2 OZ ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., také žalovaný úrok z prodlení. Neuhrazením jízdného a přirážky se žalovaný totiž dostal do prodlení s plněním peněžitého dluhu a žalobkyni vzniklo právo žádat po něm od prvního dne prodlení úrok z prodlení.

9. Žalovaný byl povinen platit bez zbytečného odkladu, tedy nejpozději následující pracovní den (§ 607 OZ) po doručení výzvy k placení (§ 1958 OZ). Jestliže byly písemná výzva odeslána poštou na adresu uváděnou žalovaným při přepravní kontrole a na adresu pro doručení se dostala dne 24. července 2020, byla již ve sféře dispozice žalovaného s touto poštovní zásilkou a tento den je tak nutné považovat za den doručení bez ohledu na to, že žalovaný si poštovní zásilku nepřevzal, resp. nevyzvedl z následného poštovního uložení. Žalovaný byl proto povinen platit nejpozději dne 27. července 2018 a protože tak neučinil, byl od 28. července 2018 s tímto placením v prodlení. Žalobkyní uváděný odkaz v podání ze dne 16. února tr. na čl. 4 odst. 12 smluvních přepravních podmínek není v této souvislosti významný, protože smluvní přepravní podmínky řeší jen dobu pro zaplacení přirážky a její výši. Samotný vznik povinnosti je však vždy vázán na jednání přepravkyně, jímž je povinnost k placení uložena. Ke splatnosti pochopitelně nemůže dojít dříve, než povinnost vznikne. V daném případě je navíc významné, že ve smyslu výše citovaného nálezu Ústavního soudu České republiky mají nároky žalobkyně právní původ ve smlouvě účastníků. V tomto smluvním vztahu tedy vystupovala žalobkyně na straně dodavatele profesionálka, podnikající v oboru přepravy osob a na straně odběratele vystupoval žalovaný. Ve vztahu k němu totiž nebylo tvrzeno, že by přepravu využíval v souvislost se svou podnikatelskou činností. Závazkový vztah účastníků je tak nutno hodnotit jako spotřebitelský ve smyslu § 419, 420 a 1810 a násl. OZ. Podle § 1817 OZ přitom platí, že podnikatel nesmí po spotřebiteli požadovat další platbu, než kterou je spotřebitel povinen uhradit na základě hlavního smluvního závazku, pokud spotřebitel nedal k této další platbě výslovný souhlas. Protože žalobkyně nic o výslovném souhlasu žalovaného s povinností platit přirážku k jízdnému netvrdila, nelze při právním hodnocení vzniku nároku na její placení vycházet z přílohy smlouvy, a to ani ohledně splatnosti, nýbrž z obecné právní úpravy obsažené ve výše citovaných ustanoveních.

10. Z těchto všech důvodů soud výrokem I. vyhověl žalobě na zaplacení žalované jistiny a žalovaného úroku z prodlení za dobu prodlení žalovaného. Výrokem II. pak soud žalobu ve zbytku zamítl.

11. Výrokem III. soud rozhodl o náhradě nákladů ve smyslu § 142 odst. 3 OSŘ, podle kterého je kritériem poměr převážného procesního úspěchu ve věci při nepatrném úspěchu druhé procesní strany. V daném případě měla žalobkyně procesní úspěch ve vztahu k částce 1 518 Kč a z většiny také ohledně žalovaného úroku z prodlení, při jen nepatrném procesním úspěchu žalovaného. Žalobkyně má proto právo na plnou náhradu nákladů, potřebných k účelnému uplatnění jejího práva před soudem.

12. Nahrazované náklady řízení žalobkyně spočívají podle § 137 OSŘ v hotovém výdaji za soudní poplatek ve výši 400 Kč podle § 137 odst. 1 OSŘ a v paušální náhradě provozních výdajů ve výši 100 Kč za písemné podání ve věci samé - podání žalobního návrhu podle § 151 odst. 3 OSŘ ve spojení s § 1 odst. 3 a § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Celkem se tedy jedná o náklady řízení v částce 500 Kč.

13. Další žádaná paušální náhrada nákladů – paušální odměna ve výši 100 Kč nebyla žalobkyní vysvětlena. Proto nebylo možné tuto částku hodnotit jako výdaj vynaložený k účelnému uplatnění práva před soudem (§ 142 odst. 1 OSŘ). Soud tak v tomto rozsahu žalovaného k její náhradě nevázal.

14. Lhůty pro splnění ukládaných povinností byly stanoveny podle § 160 odst. 1 OSŘ.