15 C 212/2021

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Vladimírem Doležalem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupené advokátkou titul jméno příjmení , IČO sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa žalovaného , anonymizována dvě slova ve společném řízení o zaplacení 1 613 Kč s příslušenstvím a 2 869 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 790 Kč a částku 72,51 Kč.</b> <b>II. Soud zamítá žalobu na zaplacení částky 223 Kč, částky 2 569, částky 600 Kč, částky 300 Kč, částky 75,49 Kč a částky 150 Kč.</b> <b>II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Předmětem společného řízení byly nároky žalobkyně uplatněné rozkazními žalobami na zaplacení částek 1 613 Kč s úrokem z prodlení a 2 869 Kč s úrokem z prodlení. Žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 22. dubna 2021 se žalobkyně po žalovaném nejprve domáhala zaplacení 1 613 Kč, jakožto nedoplatku pojistného ve výši 1 013 Kč za dobu od 15. února do 22. května 2020 a poplatku za vyhotovení a odeslání zákonem uložené upomínky na dlužné pojistné po zániku pojištění v částce 300 Kč a poplatku za vyhotovení a odeslání zákonem uložené upomínky na dlužné pojistné s upozorněním na možný zánik pojištění v částce 300 Kč Vedle toho se žalobkyně stejnou žalobou domáhala zaplacení 148 Kč, představující úrok z prodlení z uvedených částek v zákonné výši za období od 23. května 2020 do 22. dubna 2021. Žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 7. května 2021 (vedeno pod sp. zn. 15 C 231/2021) se pak žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení 2 869 Kč, jakožto nedoplatku pojistného ve výši 2 569 Kč za dobu od 9. června do 18. září 2020 a poplatku za vyhotovení a odeslání zákonem uložené upomínky na dlužné pojistné s upozorněním na možný zánik pojištění v částce 300 Kč Vedle toho se žalobkyně stejnou žalobou domáhala zaplacení 150 Kč, představující úrok z prodlení z uvedených částek v zákonné výši za období od 19. září 2020 do 7. května 2021. Podle tvrzení žalobkyně uzavřeli účastníci v neuvedené dny pojistné smlouvy v písemných formách vždy vyplněním pojistného formuláře, vždy s předmětem smlouvy„ [název pojistného produktu] [anonymizována tři slova]“. Ten byl ohledně pojistného 1 013 Kč označen [číslo] se sjednaným počátkem pojištění od 15. srpna 2018, kdy se mělo jednat o pojištění vozidla tovární značky [značka automobilu], typ [typ], [registrační značka], se sjednaným pojistným 1 487 Kč za půlroční pojistné období. Ohledně pojistného 2 569 Kč byl formulář pojistného produktu označen [číslo] se sjednaným počátkem pojištění od 9. března 2020, kdy se mělo jednat o pojištění vozidla tovární značky [značka automobilu], typ [typ], [registrační značka] se sjednaným pojistným 2 338 Kč za kvartální pojistné období. Obě pojištění měla podle žalobkyně zaniknout, a to v případě první žaloby ke dni 22. května 2020 a v případě druhé smlouvy ke dni 18. září 2020, vždy pro zánik po marném uplynutí 30-ti denní lh. Žalovaný dlužné pojistné neuhradil. K poplatkům pak žalobkyně uvedla, že oprávněnost na ně dovozuje ze smluvního ujednání, kdy podle smlouvy byla žalobkyně oprávněna požadovat náklady spojené s upomínáním a vymáháním dlužného pojistného, které jsou paušalizovány právě sjednanými poplatky.

2. Usnesením zdejšího soudu ze dne 29. června 2021, čj. 15 C 212/2021-15, byla řízení o žalobách spojena ke společnému řízení, jež bylo vedeno pod sp. zn. 15 C 212/2021.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. K jednání nařízenému ve společné věci na den 2. března tr. se nedostavil žádný z účastníků, ani zástupkyně žalobkyně, přičemž pouze žalobkyně svou neúčast předem omluvila.

4. Předně je třeba uvést, že rozsah žalobních tvrzení byl minimální proto, aby soud byl vůbec schopen žalobu věcně projednat. Žalobkyně jednak neuvedla v podstatě žádné skutečnosti, na jejichž základě by bylo možné hodnotit sjednané smlouvy jako pojistné. Nesdělila totiž, co bylo předmětem smluveného závazku tak, aby bylo možné shodně s ní učinit právní hodnocení o uzavření pojistné smlouvy. Přívlastek pojistná je výsledkem právního posouzení, kdy je konkrétní ujednání podřazeno pod zákonem stanovený typ smlouvy. Z obchodního označení a právního hodnocení o tom, že předmětem ujednání mělo být pojištění vozidla (což nakonec z žádné písemnosti, jež měla zachycovat obsah ujednání, ani nevyplývalo; viz níže) nelze pochopitelně zjistit, na základě jakých skutečností (nahodilé události) by mělo být poskytnuto pojistné plnění. Jen z toho, že žalobkyně označila žalovaného jako pojistníka a sebe za pojistitele (což je ovšem opět jen právní hodnocení) lze usoudit, že to měl být právě žalovaný, kdo se měl ve smlouvě zřejmě zavázal platit žalované pojistné žalobkyni. Žalobkyně totiž tvrdila pouze to, že pojistné (odpovídající žalované jistině) mělo být sjednáno a mělo náležet žalobkyni. Podstatné pro rozhodnutí tak bylo, zda se v nějaké smlouvě žalovaný skutečně zavázal žalobkyni cokoli platit podle žalobkyní specifikovaného smluvního ujednání.

5. Ohledně žalovaných poplatků by se na jednu stranu mohlo jevilo, že by se jedná o poplatky, tedy o sjednané plnění v konkrétní výši. Na druhé straně ovšem lze také žalobní tvrzení vyložit tak, že by mohlo jít o náklady spojené s uplatněním pohledávky na placení pojistného (přesněji žalované jistiny), jejichž náhrada mohla být sjednána v paušální výši. Ani jedna tato možná skutková verze však nebyla uspokojivě vysvětlena.

6. Zcela rozporné pak bylo tvrzení o běhu úroku z prodlení. Ten měl být žalován vždy ode dne následujícího po splatnosti dlužného pojistného. Právní hodnocení o splatnosti pojistného za pojistné období bylo žalobkyní vztaženo vždy k výročnímu dni pojištění s odkazem na zákonem stanovenou lhůtu. Pojistné za období od 15. února 2020 tedy mělo být placeno do 15. února 2020, atd. Přesto je úrok z prodlení žalován v případě první tvrzené smlouvy až od 23. května 2020 a v případě druhé smlouvy od 19. září 2020, tedy vždy po žalobkyní hodnoceném zániku pojištění.

7. Překleneme-li se přes tyto rozpory žalobních tvrzení a jejich právního hodnocení, které soudu umožňuje výklad ustanovení § 153 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen„ OSŘ“) podle nějž soud není vázán právním hodnocením, nýbrž jen skutkovým vymezením žaloby, je zřejmé, že žalobkyně se zřejmě domáhala zaplacení sjednaného plnění, k nimž lze přiřadit také poplatky, se zákonným příslušenstvím. Netvrdila totiž nic o konkrétních (hmotněprávních) nákladech, jež by jí v souvislosti s uplatněním nároku na pojistné vznikly a ohledně částek 300 Kč tudíž nejde o příslušenství pohledávky ve smyslu § 513 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ OZ“). Vždy by se tedy mělo jednat o plnění peněžité povinnosti, k níž se žalovaný měl zavázat v písemné smlouvě účastníků. Bez ohledu na to, zda je možné skutková tvrzení podřadit pod právní režim nároku na pojistné podle § 2758 a násl. OZ, nebo se jednalo o smlouvu zákonem typově neupravenou, pramenila by platební povinnost žalovaného ze zásady: smlouvy zavazují (pacta sund servanda), vyjádřené pozitivně v § 1759 věta první OZ.

8. Soud při zjištění skutkového stavu vycházel z tvrzení žalobkyně o tom, že žalovaný nezaplatil žalované pojistné, poplatky, ani žalovaný úrok z prodlení, když žalovaný v tomto směru neuváděl tvrzení o případném opaku, ačkoli mu tuto povinnost předepisuje § 101 odst. 1 OSŘ.

9. Z písemnosti, skryté v datovém souboru s názvem [označení souboru] soud zjistil, že účastníci se skutečně dohodli na placení částky 1 487 Kč za půl roku. Nad rámec žalobních tvrzení soud zjistil, že platba byla sjednána zřejmě dne [datum], a to jako pojistné pro pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem žalobkyní uváděného vozidla, tedy nikoli vozidla samotného. Bylo proto možné souhlasit s právním hodnocením žalobkyně, že se jednalo o pojistnou smlouvu, jejíž režim se řídil primárně ustanoveními § 3 a násl. zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla) (dále jen„ ZPOPV“) a ohledně dalšího pojištění a ve věcech tímto zákonem neupravených ustanoveními § 2758 a násl. OZ. Z dané smlouvy byla žalobkyně povinna vyplatit pojistnou částku oprávněné osobě v případě pojistné události. Žalovaný byl pak povinen hradit pojistné za pojištění odpovědnosti do konce kalendářního měsíce, v něž pojištění zaniklo, a to v souladu s § 13 odst. 2 ZPOPV. Doba pro placení pojistného první den pojistného období byla určena § 2783 odst. 2 OZ. Žalovaná částka 1 013 Kč proto představuje pojistné.

10. Soud však nezjistil, že by v této smlouvě byla sjednána povinnost žalovaného platit žalobkyni poplatky 300 Kč, nebo jakoukoli náhradu výdajů v této výši.

11. Protože se žalobkyně z této první smlouvy domáhala pojistného pouze za dobu od 15. února do 22. května 2020, tedy za 97 dnů, bylo nutné nedoplatek poměrné výše pojistného za tuto dobu určit podle vzorce 1 487* 2/365, neboť žalobkyně nevysvětlila jiný důvod a způsob výpočtu. Výsledkem je částka 790 Kč, představující nedoplatek pojistného ve smyslu 2782 odst. 1 OZ, k jehož placení byl žalovaný povinen podle § 2758 odst. 1 OZ.

12. Výrokem I. proto soud žalobě na placení pojistného 1 013 Kč vyhověl v části 790 Kč. Ve zbytku žalovaného pojistného (223 Kč) pak byla žaloba výrokem II. zamítnuta. Protože se žalovaný dostal do prodlení s plněním tohoto peněžitého závazku, má žalobkyně právo nejen na zaplacení nedoplatku pojistného 790 Kč, ale také na úhradu úroku z prodlení z této částky za požadované období podle § 1970 odst. 2 OZ ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Soud proto žalobě výrokem I. vyhověl i v tomto rozsahu, tj. i ve vztahu k částce 72,51 Kč, představující tento úrok z prodlení za žalované úročené období. Lhůta pro splnění uložené povinnosti byla stanovena podle § 160 odst. 1 OSŘ.

13. Ver zbytku, tj. ohledně poplatků 300 Kč a 300 Kč byla žaloba pro neunesení břemene důkazního, tížícího žalobkyni ve smyslu § 101 odst. 1 OSŘ výrokem II. zamítnuta. Žalobkyně se totiž domáhala zaplacení těchto částek na základě smluvního ujednání, které nebylo soudem zjištěno. Nebyla-li žaloba na zaplacení části jistiny shledána důvodnou, nelze žalobkyni přiznat ani úrok z prodlení v částce 75,49 Kč, který je z ní počítán. Jestliže totiž nebylo zjištěno prodlení s plněním jistiny peněžité povinnosti, není možné dovozovat vznik nároku na její příslušenství.

14. Po dokazování soud ovšem nezjistil ani to, že by účastníci sjednaly druhou žalobkyní uváděnou smlouvu na pojistné 2 569 Kč. K prokázání tohoto tvrzení žalobkyně zřejmě označila (důkazní návrh byl hromadný, tedy souhrnně ke všem skutkovým tvrzením bez dalšího rozlišení) písemné znění smlouvy. To bylo soudu doručeno pouze v elektronické podobě, přičemž v místě pro podpis žalovaného byl umístěn elektronický grafický znak, představující zřejmě vlastnoruční podpis žalovaného. Detail s elektronickým grafickým znakem bylo ovšem možné jednoduše kopírovat na jakoukoli elektronickou písemnost a z tohoto důkazního prostředku nebylo zřejmé pevné spojení se samotnou písemností.

15. V řízení vedeném před zdejším soudem pod sp. zn. 15 C 147/2021 žalobkyně ohledně obdobného důkazního prostředku soudu vysvětlila, že se mělo jednat o vlastnoruční digitální podpis žalované - biometrický podpis žalované. Biometrický podpis podle žalobkyně úplně nahrazuje standardní papírové smlouvy a procesy s ním spojené. V případě digitálně podepsaného formuláře, klient žalobkyně (žalovaná) souhlasila s použitím vlastnoručního digitálního podpisu a se zpracováním biometrických údajů a dále souhlasila s uložením a převzetím tohoto formuláře na Bezpečném úložišti, což je uvedeno přímo v Prohlášení klienta viz oddíl L. bod. 4. pojistné smlouvy. Žalobkyně originál v papírové podobě neeviduje, jelikož se právě jedná se o biometricky podepsanou nabídku.

16. Z uvedeného je zřejmé, že i zde měl zřejmě žalovaný umístit svůj digitální podpis do elektronické verze písemnosti. To by samo o sobě jistě postačovalo k tomu, aby soud mohl vycházet ze správnosti obsahu této soukromé písemnosti ve smyslu § 565 OZ. Soud ovšem nezjistil, že by žalovaný svůj digitální podpis spojil právě s předloženou písemností. V tomto směru totiž žalobkyně žádný důkaz nenavrhovala a protože se nedostavila k nařízenému jednání, nebylo jí ani možné k doplnění důkazních návrhů vyzvat ve smyslu § 118a odst. 3 OSŘ.

17. Další označené důkazy byly také bez významu, neboť o sjednání smlouvy zaplacením určité částky jako pojistného nelze uvažovat, když chybí důkaz o sjednání pojistné smlouvy, resp. alespoň o doručení jejího návrhu žalovanému ve smyslu § 2759 odst. 1 OZ. Soudu se nepodařilo ani zjistit, že by žalovaný prováděl jakékoli platby (podle žalobkyně pojistného) ve prospěch žalobkyně. Jediný označený důkazní prostředek, jenž by měl snad mohl o platbách žalovaného něco prokázat byl totiž přehled předepsaného a uhrazeného pojistného. Taková písemnost soudu však předložena nebyla. Soud proto při dokazování zjistil obsah elektronické písemnosti z příloh návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu s číselným názvem a příponou txt., která se obsahově mohla tomuto důkaznímu návrhu blížit. Jednalo se totiž o přehled inkasní bilance smlouvy, zpracovaný zřejmě žalobkyní a obsahující uváděnou sumarizaci, který samostatně jako důkaz označen nebyl. Tato písemnost však neobsahovala žádné potvrzení o autorizaci ve smyslu § 565 OZ. Proto jí soud nemohl použít v neprospěch žalovaného.

18. Vzhledem k uvedenému nezbylo soudu jinak, než žalobu na zaplacení částek 2 569 Kč a 300 Kč výrokem II. zamítnout pro neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního, tížící žalobkyni ve smyslu § 101 odst. 1 OSŘ. Žalobkyně se totiž i zde domáhala zaplacení žalované jistiny na základě smluvního ujednání, které nebylo soudem zjištěno. I zde pak platí, že nebyla-li žaloba na zaplacení této jistiny shledána důvodnou, nelze žalobkyni přiznat ani úrok z prodlení v částce 150 Kč, ohledně nějž také došlo k zamítnutí žaloby stejným výrokem.

19. Výrokem III. soud rozhodl o náhradě nákladů řízení v souladu s § 142 odst. 2 OSŘ, podle kterého je kritériem pro přiznání náhrady nákladů řízení poměr procesního úspěchu ve věci. V daném případě převážně procesně úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly, a proto soud nepřiznal právo na jejich náhradu žádnému z účastníků.