15 C 221/2018

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudcem Vladimírem Doležalem ve věci žalobců: a) celé jméno žalobce , datum narození b) celé jméno žalobkyně , datum narození oba bytem adresa , číslo obec c) celé jméno žalobce , datum narození bytem adresa žalobce , okres příjmení všichni zastoupeni advokátem Mgr. et Mgr. jméno příjmení , IČO sídlem adresa , číslo obec proti žalované: osobní údaje žalované sídlem adresa , číslo obec o zaplacení 500 000 Kč s příslušenstvím, o zaplacení 300 000 Kč s příslušenstvím, o zaplacení 500 000 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobci a) částku 500 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z této částky za období od 16. července 2018 do zaplacení a ve stejné lhůtě na náhradě nákladů řízení k rukám zástupce žalobce a) částku 15 706 Kč.</b> <b>II. Žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni b) částku 300 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z této částky za období od 16. července 2018 do zaplacení a ve stejné lhůtě na náhradě nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně b) částku 15 706 Kč.</b> <b>III. Žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobci c) částku 500 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z této částky za období od 16. července 2018 do zaplacení a ve stejné lhůtě na náhradě nákladů řízení k rukám zástupce žalobce c) částku 15 706 Kč.</b> Žalobou, doručenou zdejšímu soudu dne 17. července 2018, se žalobce a) domáhal po žalované peněžité náhrady 500 tis. Kč za nemajetkovou újmu, spočívající ve ztrátě nenahraditelné osoby [jméno] [celé jméno žalobce] (dále také jako„ poškozený“) – otce tohoto žalobce, způsobenou mu tím, že příslušník Police České republiky prap. [jméno] [příjmení] při výkonu hlídkové služby dne 18. července 2015 poškozeného z nedbalosti usmrtil. Tato skutečnost se negativně projevila i v rodinném životě žalobce omezením kontaktů s nevlastním (pozn. správně polorodému) bratrem a dědem ze strany otce. Ztráta poškozeného byla žalobcem hodnocena jako zásah do jeho soukromí, neboť vztahy s poškozeným se nemohly nadále rozvíjet a naplňovat, stejně jako osobnost každého z nich. Žalobce byl v té době nezletilý a nebyl tak dokončen jeho psychický vývoj. Prožití duševních útrap spojených se smrtí poškozeného způsobilo žalobci celoživotní trauma a negativně zasáhlo jeho osobnost. [ulice] míra zadostiučinění byla podle něj vyvolána porušením důležité právní povinnosti policistou při výkonu služby, nenadálostí a mimořádným způsobem úmrtí poškozeného. Žalobou, doručenou zdejšímu soudu ve stejný den, se žalobkyně b) domáhala po žalované peněžité náhrady 300 tis. Kč za nemajetkovou újmu, vyvolanou stejnou, výše popsanou událostí – usmrcením poškozeného. Podle žalobních tvrzení je žalobkyně matkou žalobce a) a s poško-zeným po ukončení partnerského soužití udržovala přátelský vztah. V době usmrcení poškozeného žalobkyně společně s poškozeným vychovávala tehdy nezletilého žalobce a). Poté, přes vlastní šok, otřes a psychiatrické ošetření, musela žalobci a) poskytnout psychickou oporu a převzít veškerou péči o společného potomka, včetně vyřizování pozůstalosti. Žalobkyně zajišťovala vyklizení bytu poškozeného a jednání související s ukončením jeho podnikání. Druhý syn poškozeného (žalobce c) se totiž s ohledem na svůj psychický stav na těchto činnostech nepodílel. I tato žalobkyně hodnotila, že v důsledku uvedené události došlo k zásahu do jejího soukromí, neboť její vztahy s poškozeným, jakožto osoby jí blízké, se nemohly nadále rozvíjet a naplňovat, stejně jako osobnost každého z nich. Žádanou vyšší míru zadostiučinění odůvodnila stejně jako žalobce a), tedy odkazem na porušení důležité právní povinnosti policistou při výkonu služby a nenadálostí a mimořádným způsobem úmrtí poškozeného. Řízení o této žalobě bylo u zdejšího soudu vedeno pod spisovou značkou 15 C 222/2018. Nakonec žalobou, doručenou zdejšímu soudu v tentýž den, se žalobce c) domáhal po žalované peněžité náhrady 500 tis. Kč za nemajetkovou újmu, spočívající utrpěném šoku a duševních útrapách, psychických potížích, váhovému úbytku spojených s nutností vyhledat lékařskou pomoc, jež byla vyvolána stejnou výše popsanou událostí – usmrcením poškozeného – otce tohoto žalobce. V době těsně před uváděnou událostí byl poškozený již jediným žijícím rodičem tohoto žalobce. Ztrátu poškozeného tedy vnímal zvláště bolestivě. Žalobce postrádal oporu poškozeného a rady, které by mu pomohly zvládnout pro něj novou životní roli otce vlastního dítěte. V době události totiž žalobce se svou partnerkou očekávali narození společného potomka. Ten se ale narodil až po smrti poškozeného. Také tento žalobce hodnotil, že tím došlo k zásahu do jeho soukromí, neboť jeho vztahy s poškozeným se nemohly nadále rozvíjet a naplňovat, stejně jako osobnost každého z nich. I tento žalobce odůvodnil vyšší míru zadostiučinění stejně jako oba výše uvedení žalobci. Řízení o této žalobě bylo u zdejšího soudu vedeno pod spisovou značkou 17 C 30/2018 a věc byla podle rozvrhu práce zdejšího soudu přidělena k projednání a rozhodnutí soudkyni JUDr. Lucii Oswaldové. Každý ze žalobců současně hodnotil jednání zástupců police při prošetřování události jako bezohledné, přezíravé a neetické a každý poukázal také na to, že policista, který smrt poškozeného způsobil se žádnému ze žalobců ani neomluvil. Přestože se žalobci připojili k trestnímu řízení, vedenému proti zmíněnému policistovi, jež skončilo odsuzujícím rozsudkem zdejšího soudu, byli se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy odkázáni na civilní řízení. Jejich žádosti k žalované náhradě ze dne 25. června 2018, odeslané žalované dne 5. července 2018, nebyly žalovanou vyslyšeny. Řízení o těchto žalobách byla postupně spojena ke společnému řízení usneseními zdejšího soudu ze dne 3. srpna 2020, čj. 15 C 221/2018-81, a ze dne 13. října 2020, čj. 17 C 30/2018-46, ve spojení s usnesením zdejšího soudu ze dne 7. prosince 2020, čj. 17 C 30/2018-67, potom, co doplňkem rozvrhu práce zdejšího soudu byla věc 17 C 30/2018 přidělena k projednání a rozhodnutí podepsanému soudci. Poté společným podáním ze dne 15. února 2021 (v podání byl zjevně v důsledku chyby v psaní nesprávně uveden rok 2020) všichni žalobci soudu navrhli připuštění změny žaloby spočívající v tom, že vedle žalovaných náhrad požadovali po žalované také zaplacení úroku z prodlení podle výroků I. až III. Soud tomuto návrhu vyhověl usnesením vyhlášeným při jednání před soudem dne 27. února tr. Žalovaná potvrzovala skutkové okolnosti události vedoucí k usmrcení poškozeného a uplatnění nároku žalobci před zahájením řízení před soudem. Ohledně žalobců a) a c) pak připustila, že jejich požadavek na náhradu není nepřiměřený. Opačné hodnocení přijala žalované ohledně žalobkyně b) s odkazem na nižší intenzitu sociálních vazeb této účastnice s poškozeným. Přesto žalovaná navrhovala úplné zamítnutí všech žalob. V počátku řízení žalovaná také namítala promlčení žalovaných nároků s právním hodnocením o použití § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Tento závěr však nakonec žalobkyně opustila, zjevně v důsledku níže popsaného procesního vývoje a výsledku řízení o obdobných nárocích dalších příbuzných poškozeného. Takto se totiž po žalované domáhali náhrad nemajetkové újmy otec poškozeného (řízení bylo vedeno pod sp. zn. 12 C 222/2018), matka poškozeného (14 C 137/2018), sourozenec poškozeného (11 C 222/2018) a neteř poškozeného (8 C 277/2018). Všem těmto žalobám bylo zdejším soudem nakonec vyhověno. Další řízení (20 C 117/2018) o obdobné žalobě družky poškozeného k náhradě nemajetkové újmy bylo ukončeno bez rozhodnutí ve věci z procesních důvodů. Pro rozhodnutí v této věci je významné zejména první z uváděných řízení, neboť v něm byla ve prospěch žalobce autoritativně vyřešena otázka použití hmotněprávního předpisu upravujícího promlčení, a to rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. března 2022, čj. 30 Cdo 2249/2020-236, (všechna jeho zde citovaná rozhodnutí jsou dostupná na www.nsoud.cz). Nejvyšší soud uzavřel, že stát je povinen nahradit škodu způsobenou policií v souvislosti s plněním úkolů (a tedy i v důsledku výše popsané stejné události) podle § 95 odst. 1 a 6 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve výši stanovené podle § 2959 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen„ OZ“), přičemž se uplatní obecná úprava promlčení obsažená v občanském zákoníku. K promlčení práva proto nemohlo dojít ani tehdy, kdyby počala tříletá promlčecí lhůta běžet dne 18. července 2015. Z tohoto důvodu nemohla být ani důvodná stále dosud formálně trvající vznesená námitka promlčení každého nároku, jež byly žalovány v této spojené věci. Soud i v tomto řízení vycházel z popisu obsaženém ve skutkové větě výroku pravomocného rozsudku zdejšího soudu ze dne 7. prosince 2017, čj. 1 T 45/2016-625, ve spojení s usnesením Krajského soudu ze dne 12. dubna 2018, čj. 9 To 68/2018-662, jímž byl výše uvedený policista uznán vinným z jednání, jež vedlo k usmrcení poškozeného. Bez ohledu na to, zda je soud v tomto řízení formálně vázán popisem skutku rozsudku v jiné (trestní) věci či nikoli (s ohledem na jiné účastníky řízení – procesní strany), bylo možné v tomto rozsahu vzít za skutkové zjištění shodná tvrzení účastníků ve smyslu § 120 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen„ OSŘ“). Stejně vzal soud za své skutkové zjištění shodná tvrzení účastníků o tom, že žalovaná byla žalobci vyzvána k zaplacení žalovaných částek ve lhůtě končící přede dnem 15. července 2018, že žalobci a) a c) jsou synové poškozeného a žalobkyně b) je matkou žalobce a). Je-li tedy skutkově vyřešena událost, z níž všichni žalobci dovozují své nároky a právně ve prospěch žalobců vyhodnocena existence práva na náhradu nemajetkové újmy, zbývá zabývat se přiměřeností výší žalované náhrady, tedy konkrétními dopady do osobnostní sféry každého ze žalobců. Již z příbuzenský a rodinný status žalobců a poškozeného předurčuje, že tragická ztráta natolik blízké osoby, jíž poškozený vůči všem žalobcům byl, citelně negativně zasáhla do jejich osobnostní sféry s intenzitou utrpení ve smyslu § 2959 OZ. U žalobců a) a c) to vyplývalo již z po-krevního příbuzenství s poškozeným v prvním stupni v linii vzestupné. U žalobkyně b) pak z rodinného spojení pokrevním poutem poškozeného a této žalobkyně s žalobcem a). Byť žalovaná zpochybňovala postavení žalobkyně b) jako osoby blízké poškozenému, soud se s tímto jejím hodnocením neztotožnil. Výpovědi všech žalobců popsaly poměrně dobře vzájemné pravidelné a trvalé kontakty všech žalobců s poškozeným, ale i hloubku tohoto vztahu. Z těchto výpovědí soud zjistil, že žalobkyně b) a poškozený společně vychovávali tehdy nezletilého žalobce a). Nedělo se tak ve společné domácnosti, když jejich družský vztah byl ukončen cca šest let před tím, ale přesto v symbióze neformální (myšleno soudem neupravené) střídavé péče o dítě, která vycházela z operativního přístupu všech zainteresovaných. Právě věk žalobce a) v době události a v zásadě rovnocenná participace obou rodičů na jeho výchově, způsobily nadměrné psychické a sociální zatížení žalobkyně b), která se musela nejen sama vyrovnat se ztrátou spolupracujícího rodiče, ale musela být v tomto ohledu nápomocna také žalobci a), jakožto jeho jediná přirozená opora. Blízkost vztahu žalobkyně b) s poškozeným potvrzuje také to, že se zásadně podílela na řešení následků pozůstalostního řízení, likvidaci podnikatelské činnosti poškozeného a podpoře družky poškozeného. To současně podporuje také závěr o intenzitě utrpení žalobce c), který sám nebyl schopen tyto formální záležitosti obstarat s ohledem na svůj momentální psychický stav. Vztah žalobkyně b) a poškozeného tedy jistě lze označit za nadprůměrně vřelý. Soud také nemá žádný důvod pochybovat o významu ztráty otce pro oba žalobce a) a c), zvláště s přihlédnutím k přirozené potřebě mužského vzoru pro dospívajícího syna (žalobce a) a potřebě (sociálního a rodinného) spolupůsobení tehdy již jediného žijícího prarodiče na vnuka – syna žalobce c), jehož narození bylo v té době všemi očekáváno. Soud si je vědom toho, že u žalované nelze s ohledem na její postavení očekávat znalost o podrobnostech života a vztahů rodin a přízně všech žalobců a zřejmě proto se její procesní obrana omezovala spíše jen na obecné závěry, než skutková tvrzení. Tuto procesní nouzi ovšem nelze nijak zohledňovat v neprospěch žalobců a požadovat po nich, aby důkladně prokazovali to, co se přirozeně předpokládá a koresponduje s jimi popisovanými skutečnostmi a zjištěními soudu z jiných řízeních o obdobných nárocích dalších příbuzných poškozeného. Žalobcům tedy podle § 2959 OZ náleží peněžitá náhrada vyvažující plně jejich utrpení, která kompenzuje duševní útrapy způsobené ztrátou blízké osoby, jež se nerozvinuly do stavu psychického onemocnění, odškodňovaného jinak zvlášť jako újma na zdraví. V souladu se závěry vyjádřenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2019, sp. zn. 25 Cdo 894/2018, (uveřejněné pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní) soud zohlednil následující skutečnosti, jež z výslechů účastníků vyplynuly: V důsledku předmětné události žalobce a) ve věku 17 let přišel o svého otce, jenž byl ve věku 52 let, se kterým měl velmi dobré vztahy, s nímž udržoval každodenní pravidelný kontakt, potřebný pro zajištění každodenní péče o žalobce a) prováděnou ve spolupráci s matkou tohoto žalobce – žalobkyní b). Žalobce a) nebyl očitým svědkem předmětné události, ovšem prožíval hluboký šok a následný zármutek ze zprávy o smrti svého otce. V důsledku události nastal v životě žalobce a) obrat, pokud jde o otázku zajištění jeho každodenních potřeb, jeho výchovy, existence přirozeného mužského vzoru a spojení s jeho částí rodiny ze strany otce. Nově tak byl žalobce a) nucen spolehnout se na rodičovskou oporu jen u své matky a vnímat žal nad ztrátou poškozeného také u další části své rodiny, jakožto blízkých osob. V důsledku předmětné události žalobkyně b) ve věku téměř 46 let přišla o svého bývalého druha, v době události o druhého rodiče společného a pro žalobkyni b) jediného potomka – žalobce a). Stalo se tak v době, kdy jsou od obou rodičů dospívajícího dítěte očekávány zvýšené nároky již nikoli na samotné obstarání dítěte, nýbrž na lidskou podporu a směřování dospívajícího člověka do budoucího společenského života. Tato, díky nadstandardně dobrým vztahům žalobkyně b) s poškozeným, fungující výchovná spolupráce byla narušena a její břemeno dolehlo v plné míře jen na žalobkyni b). Žalobkyně b) také nebyla očitou svědkyní předmětné události, prožívala ovšem přesto hluboký šok a následný zármutek ze zprávy o smrti poškozeného, umocnění společným prožitkem se svým synem – žalobcem a), jehož následky musely být eliminovány psychiatrickou odbornou pomocí jak u žalobkyně b), tak u jejího syna – žalobce a). V důsledku předmětné události žalobce c) ve věku 27 let přišel o svého otce, se kterým měl velmi dobré vztahy, s nímž udržoval pravidelný kontakt, a to v době, kdy se měl stát otcem vlastního dítěte. Žalobce c) nebyl očitým svědkem předmětné události, ovšem prožíval hluboký šok a následný zármutek ze zprávy o smrti svého otce. V důsledku události přišel žalobce c) o svého tehdy již jediného žijícího rodiče, a tedy také o možnost využít životních zkušeností svých rodičů s péčí o potomky a potěšení z projevů náklonosti, faktické i zprostředkované přirozené pomoci prarodičů k vnoučatům. Ani tento žalobce nebyl očitým svědkem předmětné události, prožíval ovšem přesto hluboký šok a následný zármutek ze zprávy o smrti svého otce, umocněný rozpoložením souvisejícím s těhotenstvím jeho partnerky. I tento žalobce ztratil možnost přirozeného mužského vzoru a ztrátou spojovatele zosobněným osobou poškozeného došlo jistě také k nežádoucímu oslabení intenzity vztahů se svým polorodým bratrem – žalobcem a) a jeho částí rodiny. Utrpení každého ze žalobců jistě nijak nezmírnilo (ba naopak) ani to, že se jim nedostalo včasné adekvátní omluvy od přímo zainteresovaných osob. Žalovaná v tomto směru tvrzení o opaku neuplatnila. Sama se při jednání před soudem žalobcům za jednání odsouzeného policisty omluvila. Stalo se tak ovšem až po déle než sedmi letech od události, omluva byla s ohledem na pasivní procesní legitimaci žalované jen zprostředkovaná (nečinil jí přímý viník události) a v důsledku procesního postoje žalované (jakožto instituce, nikoli osoby jednající před soudem jménem žalované) zjevně jen formální. Při hodnocení intenzity újmy nelze také dále přehlédnout, že tragická událost byla způsobena příslušníkem Policie České republiky při výkonu hlídkové služby, tedy osobou, jejímž úkolem je předcházet ohrožení života či zdraví osob porušováním veřejného pořádku, nikoli právní předpisy s takto fatálními následky porušovat. Při stanovení konkrétní výše náhrady soud přihlédl (stejně jako v ostatních věcech, majících původ ve stejné události) ke kritériím stanoveným Nejvyšším soudem v odůvodnění jeho rozsudku ze dne 24. dubna 2019, sp. zn. 25 Cdo 3463/2018, (ve vztahu k žalobkyni b) a ze dne 24. dubna 2019, sp. zn. 25 Cdo 894/2018 (ve vztahu k žalobcům a) a c). I zde soud vycházel z dvacetinásobku průměrné mzdy, což v roce 2015 činilo 513 720 Kč, která by měla představovat horní hranici hypotetického rozpětí. Podmínky pro snížení základu výše této náhrady lze dovodit jen u žalobkyně b), která se zřejmě proto také domáhala náhrady jen v poměru 3/5 proti nároku u osob poškozenému nejbližších. Soud tak neměl pochyb o tom, že uplatněná částka 500 tis. Kč u každého ze žalobců a) a c) a 300 tis. Kč u žalobkyně b) je v daném případě částkou minimální z hlediska požadavku na plné vyvážení míry utrpení každého ze žalobců. Soud proto výroky I. až III. přiznal každému ze žalobců a) až c) právo na zaplacení žalované jistiny, když pasivní věcná legitimace svědčí žalované podle § 95 odst. 1 a 6 zákona o Policii České republiky. Stejnými výroky soud vyhověl také žalobě na placení úroku z prodlení, neboť žalovaná se dostala do prodlení s placením peněžitého dluhu podle §§ 1968 a 1970 OZ ve lhůtě stanovené každým ze žalobců ve smyslu § 1958 odst. 2 OZ, když výše žalovaného úroku z prodlení odpovídala ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Lhůta pro zaplacení byla stanovena podle § 160 odst. 1 OSŘ. Výroky I. až III., týkající se náhrady nákladů řízení, jsou odůvodněny ustanovením § 142 odst. 1 OSŘ. V řízení byli zcela procesně úspěšní žalobci a proto jim svědčí právo na plnou náhradu nákladů řízení potřebných k účelnému uplatnění práva před soudem vůči žalované. Každý ze žalobců vynaložil (resp. lze očekávat, že vynaloží) k účelnému uplatnění svého práva před soudem v souladu s § 137 a ve smyslu § 142 odst. 1 OSŘ tyto účtované náklady: na odměnu svého zástupce, který je advokátem (v souladu se závěry vyjádřenými mj. v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. července 2017, sp. zn. 25 Cdo 1750/2017), počítanou v souladu se stanoviskem Nejvyššího soudu České republiky, vyjádřeným v jeho rozsudku ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, (uveřejněném pod č. 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní) podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), za tři úkony právní služby (1. převzetí a příprava zastoupení, 2. sepis výzvy k plnění a 3. sepis žaloby); podle závěrů vyjádřených v odůvodnění usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. října 2022, čj. 10 Co 283/2022-35, jakožto soudu odvolacího ve věci vedené před zdejším soudem pod sp. zn. 15 C 281/2021, nebo ze dne 29. června 2022, čj. 14 Co 112/2022-67, jakožto soudu odvolacího ve věci vedené před zdejším soudem pod sp. zn. 15 C 154/2020) po 3 100 Kč a za jeden úkon právní služby (4. účast na jednání) v částce 2 480 Kč, a to podle § 7 ve spojení s § 9 odst. 4 a § 11, resp. § 12 odst. 4 advokátního tarifu; na provozní výdaje svého zástupce v paušální výši po 300 Kč za tyto úkony právní služby, a to podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, také v souladu se závěry vyjádřenými v usneseních Nejvyššího soudu České republiky, například ze dne 19. dubna 2001, sp. zn. 29 Cdo 196/2001; na odvod daně z přidané hodnoty z odměny a paušálních náhrad zástupce žalobkyně ve výši 21 % podle § 137 odst. 1 a 3 písm. a) OSŘ a § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. Celkem jde o náhradu nákladů 15 706 Kč každému ze žalobců. O splatnosti k rukám zástupce účastníka soud rozhodl podle § 149 odst. 1 OSŘ Lhůta pro splnění této povinnosti byla také stanovena podle § 160 odst. 1 OSŘ. Žalobci účtované další náklady, vynaložené na vyjádření se ve věci po spojení věcí ke společnému projednání a na návrh na pokračování v přerušeném řízení, nelze považovat za účelně vynaložené. Vyjádření ke stanovisku žalované bylo soudu sděleno již před spojením věcí a bylo možné (což se také stalo) je přednést na jednání před soudem. Pokud jeho součástí byl návrh na připuštění změny žaloby, pak i ten mohli žalobci uplatnit již v samotné žalobě. Návrh na pokračování v řízení ze dne 23. února 2021 nebyl důvodný (zamítnuto usnesením ze dne 31. března 2021, ve spojení s usnesením odvolacího soudu ze dne 20. července 2021) a návrhy ze dne 8. dubna a 14. června 2022 byly zbytečné, neboť soud v řízení pokračoval z úřední povinnosti poté, co nabylo právní moci jeho usnesení o spojení věcí s dalším řízením vedeným pod sp. zn. 17 C 30/2018. Proto ve smyslu § 142 odst. 1 OSŘ nelze žalované uložit, aby takové náklady hradila.