15 C 236/2020

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Vladimírem Doležalem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupené advokátem titul jméno příjmení , IČO advokátem sídlem adresa , číslo obec proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 1 524 Kč s příslušenstvím

I. Soud zamítá žalobu na zaplacení částky 1 524 Kč s ročním úrokem z prodlení ve výši 8,25 % z této částky za období od 28. července 2020 do zaplacení. <b>II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> Předmětem řízení byl nárok žalobkyně, uplatněný rozkazní žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 5. října 2020 na zaplacení pohledávek, vzniklých v důsledku přepravy žalovaného dopravním prostředkem žalobkyně. Podle tvrzení žalobkyně tak žalovaný cestoval dne 27. července 2020 [dopravní prostředek] na lince [číslo], kdy se neprokázal platným jízdním dokladem, případně se prokázal jízdním dokladem nižší ceny, než jakou stanoví platný tarif. Byl proto kontrolorem vyzván k zaplacení jízdného, které bylo zřejmě žalováno v částce 24 Kč a přirážky k jízdnému (smluvní pokuty), která byla zřejmě žalována v částce 1 500 Kč Celkem tedy na jistině bylo žalováno 1 524 Kč. Ohledně označení důkazů k prokázání skutkových tvrzení bylo možné z žalobního návrhu zjistit pouze označení dvou písemných důkazů, a to Smluvních přepravních podmínek PID ve vztahu k žalované přirážce k jízdnému a tarifu PID ve vztahu k jízdnému. V této souvislosti totiž žalobkyně uváděla, že: Oprávněnost požadavku a výše přirážky k jízdnému vyplývá ze shora uvedené právní úpravy a dále i z Čl. 8 odst. 4 Smluvních přepravních podmínek PID, resp. že Výše jízdného a oprávněnost požadavku na jeho zaplacení) vyplývá ze shora uvedené právní úpravy a dále z platného Tarifu PID. Jiné označení důkazů žalobní návrh neobsahuje, neboť odkazy na zápisy o provedených přepravních kontrolách se zjevně týkaly jen doplnění skutkových tvrzení, což je zřejmé ze slov: Další okolnosti o uzavřené přepravní smlouvě a o jejím porušení vyplývají ze Zápisu o provedené přepravní kontrole číslo.... Vedle těchto částek žalobkyně stejnou žalobou požadovala zaplacení zákonného úroku z prodlení podle výroku I., když splatnost hodnotila v den přepravní kontroly, kdy bylo právo na zaplacení u žalovaného uplatněno (zřejmě myšleno: kdy byl žalovaný k placení vyzván). Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a stejně jako žalobkyně (jejíž neúčast jako jediné byla předem omluvena) a její zástupce se ani žalovaný nedostavil k nařízenému jednání. S ohledem na to, že k prokázání tvrzení o konkrétní přepravě žalovaného nebyl označen žádný důkaz, soud nezjistil, že by žalovaný cestoval dopravním prostředkem žalobkyně v uváděný den. Protože žalovaný neuznal žalovaný nárok, neučinil nesporným skutková tvrzení žalobkyně, ani nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání a protože elektronický platební rozkaz, který byl k návrhu žalobkyně zdejším soudem vydán, byl jako nepravomocný zrušen, bylo nezbytné prokázat skutečnosti, tvrzené žalobkyní. Ustanovení § 79 odst. 1 a § 120 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen„ OSŘ“) totiž ukládá účastníkům povinnost označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud nemůže před právním hodnocením vycházet jen ze skutkových tvrzení jednoho z účastníků občanského soudního řízení, pokud k tomu nejsou splněny zvláštní zákonem předepsané podmínky. Splněním důkazní povinnosti jistě není pouhé připojení listin (elektronických písemností) k žalobě. Takový postup totiž neumožňuje ke každému jednotlivému skutkovému tvrzení označit konkrétní důkaz tak, aby soud mohl posoudit potřebu jeho provedení. Stejný závěr přijal také Krajský soud v Plzni v rozsudku ze dne 29. dubna 2015, čj. 25 Co 103/2015 - 51, jakožto soud odvolací ve věci vedené před zdejším soudem pod spisovou značkou 11 C 266/2014. Připojení listin (písemností) k žalobnímu návrhu totiž může být nejen připojeným listinného (písemného) důkazu (podle § 79 odst. 2 OSŘ), ale jde často o doplnění podrobností skutkových tvrzení (jak bylo ostatně i v tomto případě činěno v souladu se závěry Nejvyššího soudu České republiky, vyjádřené například v jeho usnesení ze dne 22. ledna 2013, sp. zn. 32 Cdo 2795/2012, všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou zveřejněna na webových stránkách http://www.nsoud.cz), nebo doložení jiné procesně významné skutečnosti, potřebné například pro posouzení příslušnosti či pravomoci soudu, kterou soud zkoumá z úřední povinnosti na základě podkladů, nikoli důkazů (dále například jde pravidelně o doložení plné moci, placení daně z přidané hodnoty, či jiných nákladů řízení apod.). Vždy je však na podateli, aby význam přílohy svého podání vysvětlil. Na soudu nelze požadovat, aby sám dedukoval co podatel připojením listin (písemností) k podání zamýšlel. Takový postup by totiž mohl být nakonec pro podatele nepříznivý (kdyby například byly zjištěny skutečnosti pro žalobce nevýhodné), ale označování důkazů a jejich přiřazování ke skutkovým tvrzením soudem by jistě zejména bylo porušením zásady dispozice (viz § 153 odst. 2 OSŘ) a rovnosti účastníků (§ 18 odst. 1 OSŘ). Obecně platí, že důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky. Jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010). Ohledně významu procesní pasivity žalovaného lze také odkázat na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 33 Cdo 35/2007. Nesplnění důkazní povinnosti pak sebou nese zamítnutí žaloby pro neunesení důkazního břemene. V projednávané věci žalobkyně neoznačila žádné důkazy k prokázání skutkových tvrzení, která se bezprostředně týkala uváděného jednání žalovaného, jež by bylo možné podřadit pod právní normu, z níž by žalovaná povinnost vyplývala. I odkaz na důkazy předložené žalobcem, obsažený v omluvě neúčasti žalobkyně na nařízeném jednání před soudem, se zjevně týkal jen důkazních prostředků, které takto byly označeny. Tím, že se žalobkyně navíc nedostavila k nařízenému jednání, zbavila se zároveň výsady procesního poučení o nutnosti označit důkazy ke všem svým tvrzením ve smyslu § 118a odst. 3 OSŘ (jak uzavřel také Ústavní soud České republiky například ve svém usnesení ze dne 5. ledna 2016, sp. zn.

IV. ÚS 3292/15, ve věci ústavní stížnosti proti rozsudku zdejšího soudu ze dne 4. září 2015, čj. 15 C 71/2014-37, zveřejněném na http://nalus.usoud.cz Search/Search), když jiné poučení soud advokátně zastoupenému účastníku zásadně neposkytuje (§ 118a odst. 4 OSŘ). Soudu proto nezbylo, než výrokem I. žalobu na zaplacení částky 1 524 Kč zamítnout pro neunesení důkazního břemene. Protože žaloba na zaplacení jistiny nebyla shledána důvodnou, nelze žalobkyni pochopitelně přiznat ani žalovaný úrok z prodlení. Jestliže totiž nebylo zjištěno prodlení s plněním peněžité povinnosti, není možné dovozovat vznik nároku na její příslušenství, jež je sankcí za toto prodlení. Proto byla žaloba stejným výrokem zamítnuta i v tomto rozsahu. Výrokem II. soud rozhodl o náhradě nákladů řízení v souladu s § 142 odst. 1 OSŘ, podle nějž je kritériem pro přiznání náhrady nákladů řízení úspěch ve věci. V daném případě zcela procesně úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly a proto soud nepřiznal právo na jejich náhradu žádnému z účastníků.