15 C 239/2019

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Vladimírem Doležalem ve věci žalobce: osobní údaje žalobce bytem adresa žalobce zastoupený advokátem titul anonymizována dvě slova jméno příjmení , IČO sídlem adresa , číslo obec proti žalované: osobní údaje žalované zastoupena advokátkou titul jméno příjmení , IČO sídlem adresa o zaplacení 120 000 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci částku 120 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky za období od 26. srpna 2019 do zaplacení.</b> <b>II. Žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci k rukám zástupce žalobce na náhradě nákladů řízení částku 15 004 Kč.</b> 1. Žalobou, doručenou zdejšímu soudu dne 27. srpna 2019, se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 120 tis. Kč s úrokem z prodlení podle výroku I. K odůvodnění žaloby uvedl, že dne [datum] napadla žalovaná nožem dceru žalobce [jméno] [příjmení]. Přitom ji poranila na krku, levě tváři, levém rameni, levé horní končetině a na zádech. Za toto jednání byla rozsudkem [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], ve znění rozsudku [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], uznána vinnou proviněním pokusu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 1 trestního zákoníku. V důsledku jednání žalované vznikla žalobci s ohledem na jeho úzkou citovou vazbu k poškozené nemateriální újma, představující zásadní obavy o život dcery a spoluprožívání vyrovnávání se s prožitou událostí. V této souvislosti žalobce poukazoval na to, že poškozená je jeho jediným dítětem, představuje pro něj nejsilnější citové pouto a jako otec má k ní zvýšený ochranářský vztah. Žalobce za poškozenou spěchal neprodleně poté, co se dozvěděl o jejím zranění a transportu do [zdravotnické zařízení] [anonymizováno] v [obec] s odhodláním jí jakkoli pomoci. Přitom prožíval nezměrné obavy, pocity bezmoci a zoufalou naději ve zlepšení jejího zdravotního stavu. To v něm zanechalo následky, spočívající v obavách o bezpečí a zdraví dcery, potížích se spánkem a neodbytné nervozitě v situaci, kdy je dcera nekontaktní (byť ze zcela přirozených příčin). Protože se dcera žalobce snaží vyhnout jakémukoli kontaktu s žalovanou, zajišťuje nyní její každodenní dopravu do školského zařízení. Žalobce poukázal také na to, že se dosud jeho dceři, ani jejím rodičům žalovaná za své jednání neomluvila. Dne 15. srpna 2019 žalobce vyzval žalovanou k zaplacení žalované jistiny jako náhrady za popsanou utrpěnou nemateriální újmu. To však žalovaná neučinila.

2. Žalovaná s žalobou nesouhlasila. Uvedla, že byla již dostatečně postižena trestem (zřejmě odnětí svobody), který vykonávala nepodmíněně do [datum] a že jí samotnou tato skutečnost velmi poznamenala v osobním a rodinném životě. Poukazovala na to, že celá záležitost vznikla v době, kdy byla velmi mladistvá, a bylo to z určité nedospělosti a psychické nevyváženosti. Tuto argumentaci by měl soud vzít v úvahu v rámci moderačního práva. Jako nepravdivé označila tvrzení, že se nesnažila za své jednání omluvit. V průběhu trestního řízení se snažila spojit s poškozenou, alespoň dopisem. Matka poškozené však bránila jakémukoli kontaktu. V současné době tak činit již nemůže, protože v rámci probace má jakýkoli styk či kontakt s poškozenou zakázán. Popsala, že se připravuje na své budoucí povolání studiem na [anonymizováno] a že nemá žádný výdělek. Ohledně žalobce uvedla, že nebyl žádným způsobem natolik celou událostí zasažen, aby jí vnímal jako poškozující na svých právech tak zásadním způsobem, aby mu bylo přiznáno odškodnění. Jeho nárok proto není oprávněný, ani opodstatněný. Žalobce měl již vypovídat ve věci vedené před zdejším soudem pod sp. zn. [spisová značka]. Přitom neuvedl žádné skutečnosti, které by natolik narušovaly jeho osobní a soukromý život, aby byla žaloba opodstatněná. Z výslechu znalce provedeného v trestním řízení bylo zřejmé, že bolest, kterou poškozená popisovala byla v podstatě subjektivní, těžko ohodnotitelná či měřitelná. Vyzvala proto soud, aby pečlivě zvážil, zda na samém životním počátku zaváže sotva plnoletého člověka k tak vysoké úhradě vůči poškozené, neboť taková částka je pro žalovanou, tak pro její rodinu naprosto likvidační a nepředstavitelná. Navrhovala proto žalobu zamítnout.

3. Z rozsudku [název soudu] jako soudu pro mládež ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], má soud za prokázané, že tímto rozsudkem, ve spojení s výše uvedeným rozsudkem [název soudu] jako soudu pro mládež ze dne [datum], byla žalovaná uznána vinnou pokusem provinění vraždy, kterého se měla dopustit žalobcem popisovaným skutkem. [název soudu] [anonymizováno] zjistil, že při spáchání činu se žalovaná nacházela ve stavu prostého afektu se snížením ovládacích schopností na polovinu. Jednoznačně pak tento soud uzavřel, že žalovaná jednala v úmyslu poškozenou usmrtit, přičemž k tomuto následku nedošlo náhodou spočívající v tom, že žalovaná na krku poškozené nezasáhla průdušnici, tepnu či žílu spojující mozek, přičemž i tak hrozilo poškozené vykrvácení, pokud by ji nebyla včas poskytnuta lékařská péče. Zčásti pak k tomuto důsledku nedošlo v důsledku úspěšné snahy poškozené, která v průběhu útoku přesvědčila žalovanou, aby od dalšího útoku upustila za příslib, že neprozradí, kdo jí zranění způsobil. To však současně nebylo soudem hodnoceno jako účinná lítost ve smyslu § 21 odst. 3 trestního zákoníku. [název soudu] [anonymizováno] nezjistil motiv činu žalované, a to ani znaleckými posudky vypracovanými dětským psychiatrem a dětským psychologem.

4. Z dopisu ze dne 15. srpna 2019 soud zjistil, že žalobce vyzval prostřednictvím (svého současného procesního) zástupce žalovanou k zaplacení žalované jistiny, jakožto náhrady výše popisované nemateriální újmy, a to do deseti dnů od doručení této výzvy. Převzetí dopisu stvrdila žalovaná téhož dne vlastnoručním podpisem na této listiny.

5. Z výpisu z informačního systému základních registrů soud zjistil, že žalobce je otcem výše uváděné poškozené. Tato skutečnost je ovšem soudu známa z jeho vlastní činnosti, z žalovanou odkazovaného řízení, vedeného před zdejším soudem pod spisovou značkou [spisová značka] o obdobné žalobě matky poškozené podané proti žalované.

6. Ze stejného důvodu jsou soudu známy i další skutečnosti, zjištěné v tomto odkazovaném řízení a zejména procesní vývoj rozhodování o uvedené obdobné žalobě. Protože žalobce nebyl účastníkem odkazovaného řízení, provedl soud formálně na jednání dne 29. listopadu tr. dokazování všemi níže uvedenými rozhodnutími a protokolem z jednání uskutečněného dne [datum] v odkazované věci, kde byl žalobce vyslechnut jako svědek, a to v části, která zaznamenala právě tento výslech. Protože žalobkyně a žalovaná v odkazované věci uplatnily v podstatě stejná skutková tvrzení a žalovaná se procesně bránila stejným způsobem, vycházel soud i v této věci ze skutkových závěrů a jejich právního hodnocení tak, jak je provedly všechny soudy v níže uvedeném rozsahu, pokud dopadaly (a) i na nyní projednávanou věc.

7. Zdejší soud v odkazované věci rozsudkem dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], žalobě vyhověl. Před vyhlášením rozsudku soud z výslechu svědka (nyní v postavení žalobce) zjistil, že se o útoku, zranění dcery a jejím převozu do nemocnice v [obec] dozvěděl dne [datum]. Poté žalobce odjel ihned za dcerou a spolu s její matkou byli oba postiženi šokem poté, co viděli dceru při převozu ze sálu. Následně jezdili oba rodiče dceru do [obec] navštěvovat. Od přelomu zimy a jara 2017 dcera bydlí s žalobcem v [obec], aby se vyhnula potkávání se s příbuznými žalované, když předtím bydlela s matkou ve [obec]. V rozsudku pak soud uzavřel, že ve smyslu § 135 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen„ OSŘ“) byl vázán rozhodnutím jiného soudu o tom, že byl spáchán trestný čin a tím, kdo jej spáchal. V důsledku popisovaného, trestním soudem postiženého, jednání žalované spočívajícího v jejím útoku na dceru žalobkyně, byla žalobkyni jakožto matce poškozené způsobena újma v podobě duševních útrap souvisejících jednak s reálnými a odůvodněnými obavy o život dcery bezprostředně po útoku dne [datum], stejně jako v souvislosti s následnými obavami jak o fyzické, tak zejména psychické zdraví dcery. Nárok uplatněný žalobkyní byl pak posouzen podle § 2959 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ OZ“). Ohledně kritéria pro určení výše náhrady nemajetkové vycházel soud z rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. září 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018, zveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 85/2019, část občanskoprávní a obchodní (všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz). V nyní projednávané věci nedošlo k úmrtí dcery žalobkyně, nicméně ta byla smrtí zcela bezprostředně ohrožena a k tomuto následku nedošlo jen shodou okolností. Žalobkyni byly způsobeny duševní útrapy spočívající v nejistotě, zda její dcera přežije následky útoku žalované či nikoliv. Tyto obavy sice pominuly po operaci poškozené dne [datum], avšak psychický šok, smutek a žal z celé události u žalobkyně dlouhodobě existoval a dosud existuje, stejně jako reálná obava o další budoucnost dcery spojenou s následky útoku žalované, a to jak po stránce fyzické, tak zejména po stránce psychické. Byť žalovaná tvrdila, že se poškozené nemůže omluvit, soud hodnotil, že jí nic nebránilo v omluvě žalobkyni, což také neučinila. Lze připustit, že skutek, kterého se žalovaná dopustila, znamená pro žalovanou samotnou zcela zásadní psychickou zátěž, avšak to rozhodně nemůže být důvodem pro zproštění její odpovědnosti, ať v rovině trestně, či občanskoprávní. S ohledem na intenzitu duševních útrap žalobkyně, považoval soud za základní výši náhrady jednu polovinu z částky, z níž vychází rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 894/2018, tedy desetinásobek průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců za rok předcházející předmětnému skutku, tedy za rok 2015. Podle údajů Českého statického úřadu, zveřejněných na jeho veřejně dostupných internetových stránkách https://www.czso.cz/csu/czso/cri/prumerne-mzdy-4-ctvrtleti 2015, se jednalo o částku 26 467 Kč, kdy desetinásobek činí 264 670 Kč. S ohledem na blízký vztah žalobkyně k poškozené uvažoval soud o zvýšení této částky o deset procent, tedy za důvodnou by považovat nemateriální újmu žalobkyně ve výši 291 137 Kč. Uplatněný nárok na zaplacení částky 120 tis. Kč proto soud považoval za důvodný. Soud odmítl námitku žalované o likvidačním následku případného vyhovění žalobě. Podle závěrů vyjádřených v citovaném rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 894/2018, bylo totiž třeba vycházet nejen z aktuálních příjmů žalované, nýbrž také z jejích potenciálních příjmů v budoucnosti. Žalované nic nebrání v tom, aby si přivydělávala prací při studiu a postupně tak dlužnou částku splácela. Žalovaná má navíc před sebou celý pracovní život, přičemž vzhledem k tomu, že průměrná mzda v České republice dosahovala částky 34 000 Kč měsíčně (viz https://www.czso.cz/csu/czso/cri/prumerne-mzdy-2-ctvrtleti -2019), představovala žalobkyní požadovaná částka hrubý průměrný měsíční výdělek za dobu pěti měsíců. I v porovnání s tímto údajem tedy žalovanou částku rozhodně nelze považovat za nepřiměřenou.

8. S těmito závěry žalovaná nesouhlasila. K jejímu odvolání však [název soudu], jakožto soud odvolací, rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], rozsudek nalézacího soudu v odkazované věci jako věcně správný potvrdil. Ztotožnil se jak s uvedenými skutkovými závěry, tak s jejich právním hodnocením. Odvolací soud v odkazované věci uvedl, že sociální vztahy mezi manžely, rodiči a dětmi, mezi sourozenci či jinými blízkými osobami jsou jedněmi z nejsilnějších mezilidských vztahů, jsou charakteristické svojí velmi úzkou vazbou a intenzivními citovými pouty. Zásah do fyzické integrity blízkého člověka nebo dokonce jeho ztráta může u jemu blízkých osob vyvolat srovnatelný, ne-li těžší duševní otřes než vlastní fyzická újma na zdraví. Jde o tzv. sekundární oběti. Za tuto reflexní (odvozenou) morální újmu náleží blízkým osobám zadostiučinění v penězích. Zadostiučinění občanský zákoník poskytuje za narušení kvalifikovaného sociálního vztahu. Podle toho, zda se duševní utrpení rozvine v onemocnění či ne, se odlišuje psychický (nervový) šok a citová újma, která se neprojeví (nebo jen velmi málo) fyzickými symptomy (tzv. čistá duševní újma). Občanský zákoník mezi nimi v § 2959 nerozlišuje, když užívá široký pojem duševní útrapy. Škůdci se přičítá nepřímá újma sekundárních obětí, která může mít různou podobu, zejména jde o psychickou bolest způsobenou vnímáním újmy blízkého člověka jako újmy vlastní (smutek, žal), odčinit je však třeba i další citové strádání (šok ze zprávy o smrtelném úrazu, ztráta životní perspektivy, obava o budoucnost). Osoby, které mohou požadovat náhradu, sice vymezuje přímo občanský zákoník, ale to neznamená, že by jim náhrada náležela automaticky, vždy je třeba zkoumat intenzitu citového pouta, tj. zda mezi primární a sekundární obětí existuje úzká vazba lásky, náklonnosti, zda je vztah harmonický apod., na což lze usuzovat např. z četnosti vzájemných kontaktů, nebo osobních návštěv. Tento požadavek lze dovodit z toho, že smyslem zadostiučinění je vyvážit utrpení. Neexistuje-li utrpení, není právo na náhradu. Pomocnými hledisky jsou v tomto případě stupeň příbuzenství, věk oběti a osoby blízké nebo existence společné domácnosti. V případě rodičů a dětí je třeba vždy myslet na rodičovský pocit odpovědnosti za děti; je-li silný, je pravděpodobné, že újma dítěte je vnímána velmi silně. I zde je pomocným kritériem věk. Smysl ustanovení § 2959 OZ nespočívá v odčinění následků, ale odčinění útrap v souvislosti s obavou matky o život dcery, zdali přežije a jak se s událostí v budoucnu vyrovná. Existence nároku je proto nepochybně dána, a to bez vlivu na aktuální fyzický i psychický stav poškozené či žalobkyně. Aktuální situace ve sféře poškozené, potažmo žalobkyně, ovlivňuje pouze výši nároku, kterou v odkazované věci hodnotil odvolací soud jako přiměřenou.

9. Důležité pro toto řízení je dále to, že námitky žalované nebyly vyslyšeny ani dovolacím soudem. Její dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ze dne [datum] bylo totiž zamítnuto rozsudkem [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]. Dovolací soud korigoval právní kvalifikaci posuzovaného skutkového stavu. Vyjádřil názor, že právo na náhradu nemajetkové újmy mají i sekundární oběti, jež jsou osobami blízkými obětí primárních, jestliže okolnosti případu neumožňují odčinění jejich útrap podle § 2959 OZ, avšak odpovídají skutkové podstatě § 2971 OZ. Proto pachatel úmyslného násilného trestného činu, jímž bylo po přechodnou dobu porušeno zdraví oběti, je povinen odčinit duševní útrapy osob oběti blízkých, které újmu jí způsobenou pociťují jako osobní neštěstí, jež nelze jinak odčinit. V daném případě žalovaná způsobila újmu úmyslným trestným činem, pokusem vraždy, který nebyl dokonán jen šťastnou shodou okolností, a žalobkyně tuto újmu, způsobenou její dceři, zcela důvodně trvale pociťuje jako osobní neštěstí, které nelze jinak odčinit. Je nutno zdůraznit, že daná věc je po skutkové stránce významně odlišná od věci sp. zn. 25 Cdo 4210/2018, v níž bylo dítě dočasně vážně poškozeno na zdraví při dopravní nehodě vozu řízeného jeho babičkou, tedy při neúmyslném nehodovém ději, zatímco v nyní posuzovaném případě šlo o úmyslný a brutální fyzický útok. Není ani třeba nějaké mimořádné intenzity vztahu mezi matkou a dítětem k tomu, aby vědomí, že dítě bylo vystaveno násilnému útoku provázenému trýznivými obavami a reálným nebezpečím smrti, pronásledovalo matku po zbytek jejího života. Proto lze uzavřít, že žalobkyně splňuje podmínky § 2971 OZ pro přiznání náhrady nemajetkové újmy spojené s poškozením zdraví její dcery. Medicínsky diagnostikované následky na zdraví sekundárního poškozeného nejsou podmínkou pro aplikaci § 2971 OZ, prožitek osobního neštěstí nemůže být ztotožňován s psychickým onemocněním. Dovolací soud nakonec jako správné potvrdil i úvahy o výši finančního zadostiučinění.

10. Žalovaná, vědoma si zjevně výše uvedené argumentace odvolacího soudem, omezila oproti odkazované věci své námitky, představující její procesní obranu v tomto řízení. Ohledně dopadu případně odsuzujícího rozsudku na žalovanou lze plně odkázat na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu v odkazovaném řízení. Jedinou významnou námitkou by tedy mohlo být to, že žalobce nebyl podle žalované natolik významně zasažen, aby se mohl domáhat žalované náhrady. Tato otázka však byla také již vyřešena v odkazované věci, a to dovolacím soudem. Pokud totiž dovolací soud zcela zjevně hodnotil, není třeba žádné mimořádné intenzity vztahu mezi matkou a dítětem k tomu, aby matka, jako sekundární oběť splnila podmínky nároku na náhradu nemajetkové újmy podle § 2971 OZ, je nutné tuto úvahu jistě vztáhnout také k druhému rodiči primární oběti. Není žádný rozumný důvod postupovat jinak. Pokud tento závěr platí obecně, je možné jej vyloučit v případech, které se obecnosti vymykají. Mohlo by jít například o situaci, kdy se rodič s dítětem dlouhodobě nestýkal, v minulosti se jej snažil sám poškodit a neprojevuje vůči němu obvyklé rodičovské city. Žalovaná však netvrdila nic, tedy žádné konkrétní skutkové okolnosti, které by takový postup umožnily. Stejně jako v odkazovaném řízení lze dále poukázat na to, že žalovaná zjevně preferuje své osobní prožitky a dopady na svůj život, před důsledky postihující oběti jejího jednání. Jistě ani zde jí nic nebránilo, aby jakkoli projevila lítost nad svým jednání (pokud ji ovšem skutečně pociťuje) přímo ve vztahu k žalobci, neboť právě jeho újma je v tomto řízení projednávána. Jestliže ovšem sama hodnotí, že žalobci žádná újma nevznikla, nebylo zřejmě možné od žalobkyně takové uvědomění a chování očekávat. Zcela mimo rámec pochopení soudu zůstalo tvrzení žalované o tom, že bolest (primárně) poškozené byla jen subjektivní a neohodnotitelná. Jakkoli je i tato úvaha žalované přinejmenším cynická, nemůže mít pro rozhodnutí v této věci žádný význam. Předmětem náhrady totiž byla duševní bolest a strádání žalobce, které postihne každého rodiče, jemuž není osud jeho dítěte lhostejný. Také ohledně výše žalované náhrady lze beze zbytku odkázat na rozhodnutí nalézacího soudu v odkazované věci.

11. Nalézací soud proto v souladu s požadavkem na stejné hmotněprávní posouzení obdobných občanskoprávních věcí vyjádřeným v § 13 OZ neměl důvod odchýlit od výše vyjádřených závěrů. Ty totiž postupně vyčerpaly všechny žalovanou uplatněné námitky se závěrem, který byl příznivý pro žalobce.

12. Lze tak uzavřít, že žalobci svědčí podle § 2971 OZ právo na náhradu nemajetkové újmy v žalované výši. Právo dospělo do nároku ve smyslu § 1958 OZ podle výzvy žalobce k placení dne 25. srpna 2019. Od 26. srpna 2019 se tak žalovaná ocitla v prodlení s plněním peněžitého dluhu a žalobci proto vedle práva na zaplacení žalované jistiny svědčí podle § 1970 OZ také právo na zaplacení úroku z prodlení, jehož žalovaná výše odpovídá § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

13. Soud proto žalobě výrokem I. v plném rozsahu vyhověl, když lhůtu pro zaplacení stanovil podle § 160 odst. 1 OSŘ.

14. Výrokem II. pak soud rozhodl o náhradě nákladů řízení v souladu s § 142 odst. 1 OSŘ, podle kritéria procesního úspěchu ve věci. V řízení byl zcela procesně úspěšný žalobce, a proto mu přísluší právo na plnou náhradu nákladů, které vynaložil na uplatnění svého práva před soudem.

15. Nahrazované náklady řízení sestávaly z odměny zástupce žalobce za dva úkony právní služby počítanou v souladu se stanoviskem Nejvyššího soudu České republiky vyjádřeným například v jeho rozsudku ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010 (uveřejněném pod č. 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní) podle § 7 a § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, spočívající v přípravě a převzetí věci a podání žaloby, a to po 5 900 Kč za úkon; v hotových (provozních) výdajích zástupce žalobce spojených s těmito úkony podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu po 300 Kč v souladu se závěry vyjádřenými v usnesení Nejvyššího soudu, například ze dne 19. dubna 2001, sp. zn. 29 Cdo 196/2001; odvodu daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z této odměny a provozních výdajů podle § 137 odst. 1 a 3 písm. a) OSŘ a § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty; když jinou náhradu žalobce nežádal. Celkem jde o částku 15 004 Kč.

16. O splatnosti náhrady nákladů k rukám zástupce žalobce soud rozhodl podle § 149 odst. 1 OSŘ.