15 C 245/2021

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Vladimírem Doležalem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupené titul anonymizována dvě slova jméno příjmení , IČO advokátem sídlem adresa , číslo obec proti žalovanému: osobní údaje žalovaného státní občan země bytem adresa žalovaného o zaplacení 993,60 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku 993,60 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z této částky za období od 3. listopadu 2018 do zaplacení.</b> <b>II. Soud zamítá žalobu na zaplacení částky 200 Kč.</b> <b>II. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni k rukám zástupce žalobkyně na náhradě nákladů řízení částku 822 Kč.</b> 1. Předmětem řízení byla žaloba na zaplacení částek s příslušenstvím podle výroků I. a II., podaná k Okresnímu soudu Plzeň-město formu návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu dne 22. října 2020 a postoupená usnesením uvedeného soudu ze dne 27. dubna 2021, č. j. 25 C 56/2021-14, zdejšímu soudu dne 7. července 2021. Částka 993,60 Kč představovala nedoplatek pojistného ze smlouvy [číslo] za 112 dnů v období od 14. července 2018. Částka 200 Kč představovala poplatek za zaslání upomínky dlužného pojistného. Podle žalobkyně se žalovaný k placení pojistného měl zavázat ve smlouvě účastníků specifikované jako [název pojistného produktu] [anonymizována čtyři slova] [číslo] právně hodnocené jako pojistná smlouva, s počátkem pojištění od 14. července 2018. Podle ní měl žalovaný platit žalobkyni 3 312 Kč ročně jako pojistné, což v uvedeném období ve výši poměrně vypočteného pojistného nesplnil. Poplatek 200 Kč byl dále charakterizován jako náklady spojené s uplatněním pohledávky podle sazebníku poplatků, který tvoří nedílnou součást uvedené smlouvy a jako hmotněprávní příslušenství nedoplatků pojistného byl také žalován. Žaloba na zaplacení úroku z prodlení nebyla zdůvodněna.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a stejně jako žalobkyně a její zástupce se nedostavil k nařízenému jednání, když pouze neúčast strany žalující byla předem omluvena.

3. S ohledem na bydliště žalovaného jde o řízení s cizím prvkem v němž soud posoudil svou mezinárodní příslušnost podle čl. 7 odst. 1 písm. a) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, s ohledem na místo plnění tvrzeného závazku na území České republiky. V úvahu připadá také posouzení mezinárodní příslušnosti zdejšího soudu podle čl. 4 odst. 1 uvedeného nařízení, když soud nezjistil, že by žalovaný měl v době zahájení řízení bydliště na území jiného státu, neboť na výzvu ke sdělení svého bydliště v této době žalovaný nereagoval.

4. Podle čl. 7 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), se pak určí rozhodné právo v případě pojistné smlouvy podle bydliště (sídla) pojistitele, ale také podle okolností případu, kdy smlouva je zjevně úžeji spojena s jinou zemí. V daném případě soud uvažoval o úzké spojitosti s Českou republikou, neboť na jejím území byla smlouva zjevně sjednána a oba účastníci zde měli také v době sjednání smlouvy své sídlo/bydliště.

5. Na základě dokazování soud zjistil skutkový základ uváděný žalobkyní, byť v podrobnostech odlišný. Soud tedy zjistil, že mezi účastníky byla sjednána smlouva, která žalovaného, jakožto pojistníka zavazovala platit žalobkyni uváděné pojistné. Pojištění bylo sjednáno také pro dobu, za kterou se žalobkyně pojistného domáhala. Soud dále vycházel z tvrzení žalobkyně o tom, že žalovaný nezaplatil žalované pojistné, ani žalované poplatky - náhrady nákladů za upomínání, když žalovaný neuváděl tvrzení o opaku, ačkoli mu tuto povinnost předepisuje § 101 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen„ OSŘ“).

6. Shora uvedené ujednání účastníků hodnotí soud souladně s žalobkyní jako pojistnou smlouvu, jejíž režim se řídil ustanoveními § 2758 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen„ OZ“). Ze smlouvy byla žalobkyně povinna vyplatit pojistnou částku oprávněné osobě v případě pojistné události. Žalovaný byl pak povinen hradit pojistné do doby zániku pojištění. Doba pro placení pojistného se řídila ujednáním smluvních stran v souladu s ustanovením § 2783 odst. 1 OZ.

7. Pojištění trvalo také v době, za kterou se žalobkyně domáhala zaplacení pojistného. Její nárok na zaplacení pojistného za žalované období v žalované poměrné výši je tedy důvodný.

8. Protože se žalovaný dostal do prodlení s plněním tohoto peněžitého závazku, má žalobkyně právo nejen na zaplacení nedoplatku pojistného, ale také na úhradu úroku z prodlení za požadované období podle § 1970 odst. 2 OZ ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., když žalovaný úrok z prodlení, považuje soud v souladu s uvedenými právními předpisy za úrok z prodlení zákonný.

9. Soud proto žalobě na zaplacení pojistného s úrokovým příslušenstvím vyhověl, jak je uvedeno pod bodem I. výroku. Lhůta pro plnění byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 OSŘ.

10. Výrokem II. soud pak zamítl žalobu na zaplacení zjevně paušalizovaných nákladů spojených s upomínáním a vymáháním dlužného pojistného 200 Kč, neboť nezjistil, že by došlo k ujednání o takové platbě. Jestliže totiž žalobkyně nárok na placení opírala o přílohu smlouvy účastníků pak je zřejmé, že žalovaná povinnost by vznikla jen tehdy, pokud by se žalovaný k placení poplatku výslovně zavázal, tedy pokud by s existencí této své povinnosti vyslovil souhlas ve smyslu § 1817 OZ. To však žalobkyní tvrzeno nebylo. Vztah účastníků je totiž nutné hodnotit jako spotřebitelský, neboť žalobkyně v něm vystupovala jako podnikatel, zatímco u žalovaného souvislost s podnikáním nebyla tvrzena ani zjištěna (viz §§ 419, 420 a 1810 OZ). K vázanosti sazebníku v žalobkyní uváděném směru se proto nepřihlíží v souladu s § 1812 odst. 2 OZ.

11. Výrokem III. soud rozhodl o náhradě nákladů ve smyslu § 142 odst. 2 OSŘ, podle kterého je kritériem poměr procesního úspěchu ve věci. V daném případě měla žalobkyně procesní úspěch ve vztahu k částce 993,60 Kč a úroku z prodlení, který v době vyhlášení rozsudku dosáhl částky 295,71 Kč, celkem tedy 1 289,31 Kč. Žalovaný byl procesně úspěšný ve vztahu k částce 200 Kč. Míra procesního úspěchu žalobkyně z celkového součtu peněžitého předmětu řízení ve výši 1 489,31 Kč činila přibližně 86,5 % a míra procesního úspěchu žalovaného přibližně 13,5 %. Žalobkyně má proto právo na náhradu nákladů, potřebných k účelnému uplatnění jejího práva před soudem v poměru 73 %.

12. Žalobkyně požadovala ze svých nákladů nahradit výdaje za soudní poplatek ve výši 400 Kč, odměnu svého zástupce za tři úkony právní služby spočívající v převzetí a přípravě zastoupení, ve výzvě k plnění a v písemném podání ve věci, vždy po 500 Kč za každý tento úkon. Dále žádala paušální náhradu provozních výdajů zástupce žalobkyně za tři úkony po 300 Kč a zřejmě i náhradu odvodu daně z přidané hodnoty.

13. Žalobkyně vynaložila (resp. lze očekávat, že vynaloží) k účelnému uplatnění svého práva před soudem v souladu s § 137 a ve smyslu § 142 odst. 1 OSŘ náklady na: soudní poplatek v částce 400 Kč; odměnu svého zástupce, který je advokátem, počítanou v souladu se stanoviskem Nejvyššího soudu České republiky vyjádřeným v jeho rozsudku ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010 (uveřejněném pod č. 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní; všechna zde uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz), podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), za dva úkony právní služby (1. převzetí a příprava věci a 2. sepis žaloby) po 200 Kč podle § 14b odst. 1 ve spojení s § 11 advokátního tarifu; provozní výdaje zástupkyně žalobkyně v paušální výši za jednotlivé zohledněné úkony právní služby, a to ve smyslu § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu po 100 Kč (v souladu se závěry vyjádřenými v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. dubna 2001, sp. zn. 29 Cdo 196/2001) a na náhradu odvodu daně z přidané hodnoty z odměny a paušálních náhrad zástupkyně žalobkyně ve výši 21 % podle § 137 odst. 1 a 3 písm. a) OSŘ a § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty.

14. Celkem se tedy jedná o základ náhrady nákladů řízení v částce 1 126 Kč. Žalovaný je povinen žalobkyni nahradit z těchto nákladů poměrnou částku 822 Kč (~ 73 %). O splatnosti k rukám zástupce žalobkyně soud rozhodl podle § 149 odst. 1 OSŘ Lhůta pro splnění této povinnosti byla také stanovena podle § 160 odst. 1 OSŘ.

15. Další případně vynaložené (neboť nebylo doloženo zaplacení) náklady za úkon právní služby zástupce žalobkyně, spočívající ve výzvě k plnění učiněné před zahájením řízení, nelze hodnotit jako účelně vynaložené. Předmětem podnikatelské činnosti žalobkyně je totiž poskytování pojištění a inkasování pojistného a proto jistě je v jejích možnostech vyzvat dlužníky k placení jejich dluhů s upozorněním na možné soudní vymáhání pohledávek. Žalovanému proto ve smyslu § 142 odst. 1 OSŘ nelze uložit takové náklady nahrazovat. V tomto směru lze odkázat na shodné závěry, vyjádřené například v odůvodnění usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. června 2016, čj. 25 Co 192/2016 - 62, vydaného jakožto soudem odvolacím ve věci vedené před zdejším soudem pod sp. zn. 15 C 325/2014, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 3. srpna 2017, čj. 25 Co 208/2017 - 94, vydaného jakožto soudem odvolacím ve věci vedené před zdejším soudem pod sp. zn. 15 C 272/2015, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. ledna 2016, čj. 25 Co 445/2015 - 55, vydaného jakožto soudem odvolacím ve věci vedené před zdejším soudem pod spisovou značkou 15 C 166/2014, či usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. ledna 2016, čj. 25 Co 427/2015 - 47, vydaného jakožto soudem odvolacím ve věci vedené před zdejším soudem pod spisovou značkou 15 C 157/2014.

16. Nakonec je, s ohledem na zjevně jiné právní hodnocení žalobkyně ohledně aplikace právní úpravy náhrady nákladů řízení, nutné doplnit vysvětlení důvodu použití ustanovení § 14b advokátního tarifu. To vyplývá z toho, že řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně stejnou žalobkyní ve skutkově i právně obdobných věcech (§ 14b odst. 1 písm. a) advokátního tarifu), v řízení je předmětem řízení peněžité plnění, jehož tarifní hodnota nepřevyšuje 50 000 Kč (§ 14b odst. 1 písm. b) advokátního tarifu) a v řízení byla žalobkyni přiznána náhrada nákladů řízení (§ 14b odst. 1 písm. c) advokátního tarifu). Protože ve smyslu závěrů vyjádřených v usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. prosince 2016, sp. zn. 17 Co 281/2016, (uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 53/2018 část občanskoprávní a obchodní, dostupném na https://www.fulsoft.cz/33/53-2018-sb-rozh-uniqueidOhwOuzC33qe_hFd_jrpTj2qk2b XruFjmjgpDIsxw-qVdaLTRYHmJQ/) nedošlo při činnosti advokátního zástupce žalobkyně k podrobné individualizaci případu v žalobě, nebo zjevné aktivní účasti tohoto zástupce na shromažďování podkladů (např. zadávání posudků, zajišťování svědků), není důvod paušální náhradu přiznávat podle jiné právní normy. Nalézacímu soudu je z vlastní činnosti známo, že žalobkyně v podstatě stejnými žalobami uplatňuje své nároky na zaplacení pohledávek ze smluv o pojištění v obdobných případech, které se liší jen označením žalovaného, výší pojistného a poplatku, splatností a pochopitelně s ohledem na různé plnění platebních povinností žalovanými i žalovanou částkou. Odůvodnění žalobních návrhů je však jinak stejné. Soud připouští, že žalobkyně je účastníkem i dalších soudních sporů, které se od věci projednávané v nadepsaném řízení liší. To samo však zjevně nemůže způsobit aplikaci jiné procesní úpravy náhrady nákladů tohoto řízení.