15 C 250/2024

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Vladimírem Doležalem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 13 270 s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku 1 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % z této částky za období od 10. srpna 2023 do zaplacení.

II. Soud zamítá žalobu na zaplacení 12 270 Kč s úrokem z prodlení 15 % z této částky za období od 10. srpna 2023 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobou, doručenou zdejšímu soudu formou návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu dne 19. dubna 2024, se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení 13 270 Kč s úrokem z prodlení podle výroků I. a

II. K odůvodnění žaloby uvedla, že účastníci uzavřeli dne , datum, smlouvu o úvěru ve výši 27 270 Kč, skládajícího se z půjčené částky 15 000 Kč a souhrnného poplatku 12 270 Kč, podle které měl splácet týdně 455 Kč tak, že první splátka měla být uhrazena do sedmi dnů od podpisu smlouvy a každá další splátka vždy do sedmého dne od předchozí splátky. Zaplacená částka 14 000 Kč se započetla na nejprve a) na úhradu nákladů na soudní či mimosoudní vymáhání dlužné částky, b) dále na úhradu sjednaných a vyměřených smluvních pokut, c) dále na úhradu poplatků za prodlení se splácením Úvěru, d) dále na úhradu poplatku za zpracování a doručení Úvěru, e) dále na úhradu poplatku za hotovostní inkaso splátek Úvěru, f) dále na úhradu následujících položek: (I.) na jistinu úvěru dílem ve výši 83,47 %, (II.) na úrok za poskytnutí Úvěru dílem ve výši 16,53 %.– odst.

4. čl. Splácení úvěru Smluvních podmínek Smlouvy. Ohledně úroku z prodlení žalobkyně uvedla, že jde o zákonný úrok z prodlení od doby předepsané splatností smlouvy, kdy jako datum splatnosti určuje na 9. srpna 2023 a datum prodlení ke dni 10. srpna 2023.Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Ve věci bylo nařízeno první jednání na den 29. ledna tr. K jednání se nedostavil žádný z účastníků, přičemž pouze neúčast žalobkyně byla předem omluvena.Z žalobních tvrzení se podávalo, že byla sjednána smlouva o úvěru. Neuvedla však již, kdo byl poskytovatelem úvěru (úvěrujícím) a kdo jeho příjemcem (úvěrovaným). To, že měl žalovaný zaplatit (zřejmě žalobkyni) 14 tis. Kč mohlo být splácením úvěru, ale mohlo být také poskytnutím úvěru žalobkyni. Protože ale žalobkyně popisovala, jak byla prověřena schopnost splácet úvěr jen u žalovaného a protože částka 14 tis. Kč byla zřejmě započítána také v poměru 83,47 % na jistinu úvěru, měla zjevně žalobkyně vystupovat ve smlouvě jako úvěrující a žalovaný jako úvěrovaný.Obdobně žalobkyně netvrdila nic o tom, že by úvěrové peníze žalovanému předala. Jen z toho, že částku 15 tis. Kč specifikovala jako půjčenou bylo možné nepřímo dovodit, že k poskytnutí úvěru mělo dojít, a zřejmě proto měl být také žalovaným splácen.Matoucí byla také tvrzení o započítání platby žalovaného na jednotlivé pohledávky. Žalobkyně totiž neuvedla nic, z čeho by bylo možné právně hodnotit platební povinnosti žalovaného k většině uvedených pohledávek. Podle smlouvy měl totiž žalovaný platit jen souhrnný poplatek a vrátit úvěr. Není tedy zřejmý skutkový a tedy ani právní důvod započítání částky 14 tis. Kč jinak, než na tyto dvě pohledávky žalobkyně.V této souvislosti je třeba si uvědomit rozdíl povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní, které tíží žalobkyni podle § 79 odst.1 a 2, § 101 odst. 1 a § 120 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „OSŘ“). Primární (procesní) povinností žalobce je uvést rozhodující skutečnosti, z nichž bude možné dovodit (hmotně)právní povinnost žalovaného ke splnění žalované povinnosti. Splnění této procesní povinnosti nelze přenášet na soud. Pokud by soud teprve z označených důkazních prostředků namísto žalobce prezentoval rozhodné skutečnosti, porušil by zásadu rovnosti účastníků zakotvenou v § 18 odst. 1 OSŘ. Sekundární procesní povinností žalobce pak je, označit důkazy (důkazní prostředky), jimiž budou jeho tvrzení prokázána. Nelze tedy prokazovat to, co tvrzeno nebylo, ale současně ani to, co není pro rozhodnutí významné. Splnění důkazní povinnosti není třeba ve zvláštních procesních případech, kdy sodu rozhoduje jen na základě žalobních tvrzení (rozkazní rozhodnutí, rozsudek pro uznání, nebo rozsudek pro zmeškání, anebo při smírném řešení sporu).V daném případě jistě bylo možné při dokazování rozvinout skutečnosti významné pro rozhodnutí, avšak nikoli soudem a nikoli ve prospěch toho účastníka řízení, který svou procesní povinnost tvrzení nesplnil. Dokazování tedy soud mohl zaměřit jen na tyto tvrzené skutečnosti: sjednání smlouvy o úvěru (ohledně poplatku nebylo již na základě žalobních tvrzení žalobě vyhovět; viz níže), zahrnující ujednání o lhůtě pro jeho vrácení, a přenechání úvěrových peněz žalovanému.Ve smyslu závěrů, vyjádřených v rozsudku Soudního dvora EU ze dne 23. listopadu 2023 ve věci C-321/22 (Provident Polska) týkajícího se smlouvy o spotřebitelském úvěru a ochrany spotřebitele, posoudil soud tvrzené ujednání účastníků o souhrnném poplatku jako zneužívající ve smyslu § 1813 OZ, neboť ukládá povinnost spotřebiteli (žalovanému) zaplatit nepřiměřené neúrokové náklady, jež dosahují téměř ekvivalentu plnění poskytnutého úvěrující na sjednanou dobu. Taková ujednání způsobují významnou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran v neprospěch spotřebitele. Nepřiměřenost je zjevná s ohledem na poměr úvěrované částky ke službám, poskytovaným úvěrující jako protiplnění, které souvisejí s poskytnutím a správou úvěru. Nebylo přitom žádným z účastníků tvrzeno, že účelem poplatků je vymezit hlavní předmět smlouvy, nebo se týkají přiměřenosti ceny nebo odměny ke službám, poskytovaným jako protiplnění. Správa úvěru spočívající v inkasování splátek v místě bydliště žalovaného jistě prospívá zejména úvěrující, která tím zajišťuje neobvykle časté splácení v místě, jež je pro spotřebitele zranitelnější.Podle § 1815 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „OZ“) platí, že ke zneužívajícímu ujednání se nepřihlíží. Protože je zneužívající prvek těchto ujednání oddělitelný od zbytku ujednání, může jeho pominutí stačit k obnovení skutečné rovnováhy mezi smluvními stranami. Hodnocení o jen částečné neúčinnosti ujednání vychází z § 576 OZ (obdobně viz závěr, vyjádřený v rozsudku Nejvyšší soudu České republiky ze dne 25. ledna 2022, sp. zn. 33 Cdo 60/2021, všechna zde uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz).Soud tedy mohl přihlédnout jen k ujednání žalobkyně a žalovaného o povinnosti žalovaného vrátit žalobkyni poskytnutý úvěr 15 tis. Kč. Protože se žalobkyně o ujednání platit úvěrující úrok nezmínila, vycházel soud z toho, že žalovaný se nezavázal úrok platit. Právní režim smlouvy tedy nemůže podléhat ustanovení § 2395 a násl. OZ o úvěru, nýbrž § 2390 a násl. OZ upravující zápůjčku.Žalobkyně označila důkazy teprve v podání ze dne 19. září 2024, jímž omlouvala svou neúčast na jednání před soudem. Označení důkazů ovšem nesplňovalo požadavek přiřazení konkrétního důkazního prostředku ke konkrétnímu skutkovému tvrzení. Proto se soud pokusil vybrat z předložených písemností tu, která by mohla být způsobilá tvrzení žalobkyně prokázat. Dokazováním poté soud z písemné smlouvy účastníků zjistil, že žalovanému byla při podpisu smlouvy předána částka 15 tis. Kč, kterou se zavázal vrátit v žalobkyní uváděných splátkách.Pokud tedy žalobkyně přenechala žalovanému 15 tis. Kč na dobu do 9. srpna 2023, z nichž žalovaný zaplatil 14 tis. Kč, zbývá ke splnění jeho smluvní povinnosti podle § 2390 OZ zaplacení 1 tis. Kč. Výrokem I. proto soud žalobě v této části vyhověl. Stejným výrokem soud také uložil žalovanému platit z této částky úrok z prodlení v souladu s ustanovením § 1970 OZ, jehož poměrná žalovaná výše odpovídá ustanovení § 1 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Prodlení žalovaného s placením této částky nastalo jistě před datem, od nějž je toto příslušenství žalováno.Výrokem II. byla jako nedůvodná zamítnuta žaloba na zaplacení jistiny ve zbylé části 12 270 Kč (jde-li ovšem s ohledem na popisované započítávání plateb vůbec o jistinu; viz § 513 OZ) s úrokem z prodlení z této částky, neboť nedošlo k prodlení žalovaného s placením tohoto peněžitého dluhu ve smyslu §§ 1968 a 1970 OZ.Výrokem III. soud ve smyslu § 142 odst. 2 OSŘ nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků, neboť převážně procesně úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly.