15 C 267/2022

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Vladimírem Doležalem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupené JUDr. jméno příjmení , IČO advokátem sídlem adresa , číslo obec proti žalované: osobní údaje žalované bytem adresa žalované o zaplacení 13 611 Kč s příslušenstvím I. Soud zamítá žalobu na zaplacení částek 2 191 Kč a 11 420 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % z částky 1 995 Kč za období od 6. do 10. června 2019, z částky 13 128 Kč za období od 11. do 25. června 2019 a z částky 13 324 Kč za období od 26. června 2019 do zaplacení a ve výši 10 % z částky 287 Kč za období od 5. července 2019 do zaplacení. <b>II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně, uplatněný rozkazní žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 6. června 2022, na zaplacení částky 11 420 Kč, představující nedoplatky vyúčtování dodaných služeb dodávek plynu za období od 15. listopadu 2018 do 22. května 2019 v částce 11 133 Kč a za období od 23. května do 10. června 2019 v částce 287 Kč a na zaplacení částky 2 191 Kč, představující nedoplatky vyúčtování dodaných služeb dodávek elektřiny za období od 7. listopadu 2018 do 21. května 2019 v částce 1 995 Kč a za období 22. května do 31. května 2019 v částce 196 Kč. Podle tvrzení žalobkyně byla dne 15. listopadu 2018 uzavřena mezi společností [právnická osoba] (označenou žalobkyní také jako„ postupitel“) a žalovanou smlouva o sdružených službách dodávky plynu, na jejímž základě dodával postupitel žalované na odběrném místě na adrese [adresa] MWh v částce 13 133 Kč, z níž žalovaná zaplatila 2 000 Kč a za fakturační období od 23. května do 10. června 2019 při spotřebě 0,155 MWh v částce 287 Kč. Ve stejný den byla uzavřena mezi postupitelem a žalovanou smlouva o sdružených službách dodávky elektřiny, na jejímž základě dodával postupitel žalované na stejném odběrném místě elektřinu, kterou postupitel na základě této smlouvy žalované vyúčtoval za fakturační období od 7. listopadu 2018 do 21. května 2019 při spotřebě 0,908 MWh v částce 4 395 Kč, z níž žalovaná zaplatila 2 400 Kč a za fakturační období od 22. května do 31. května 2019při spotřebě 0,039 MWh v částce 196 Kč. Žalovaná se ve smlouvách měla zavázat hradit sjednanou cenu a regulovanou cenu za dodávky plynu a elektřiny. Dostala se však do prodlení s úhradou svých smluvních závazků, přičemž dluh se stal splatný ohledně částky 1 995 Kč dne 5. června 2019, ohledně částky 196 Kč dne 25. června 2019, ohledně částky 11 133 Kč dne 10. června 2019 a ohledně částky 287 Kč dne 4. července 2019. Stejnou žalobou se žalobkyně po žalované dále domáhala zaplacení úroku z prodlení podle výroku I., aniž by v této souvislosti uvedla další skutkové okolnosti. Žalobkyně dále uvedla, že pohledávky jí byly postoupeny smlouvou ze dne 13. října 2017, což mělo být žalované písemně oznámeno.

2. K jednání nařízenému na den 13. března tr. se nedostavil žádný z účastníků, ani zástupce žalobkyně, přičemž pouze žalobkyně svou neúčast předem omluvila.

3. Podle žalobních tvrzení se žalovaná ve smlouvách o dodávkách energií zavázala platit cenu služeb podle ceníku dodavatelky a regulovanou cenu. S ohledem na předmět poskytovaných služeb (energie), vycházel soud při posouzení obou závazkových vztahů žalované z energetického zákona (č. 458/2000 Sb.). Vztah dodavatelky a žalované podle obou smluv se podpůrně řídí ve věcech neupravených energetickým zákonem právní úpravou koupě, obsažené v § 2079 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen„ OZ“) neboť předmětem koupě byla příslušná energetická komodita, jejíž prodej je veřejnoprávně (právě v energetickém zákoně) regulován. Lze tedy uzavřít, že na základě každé uváděné smlouvy s žalovanou vznikla prodávající povinnost dodávat kupující předmět koupě, tj. služby spojené s dodávkami elektrické energie, resp. plynu, a kupující povinnost hradit prodávající jejich cenu. Kupní cena přitom musela být podle § 2080 OZ ujednána přímo, nebo alespoň způsobem jejího určení.

4. Žalobkyně tvrdila, že cena byla zčásti sjednána podle ceníku dodavatele a zčásti regulována. Regulovaná cena měla vycházet z cenových rozhodnutí veřejného regulátora podle § 19a energetického zákona, vydávaných podle § 2c zákona č. 265/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky v oblasti cen. K tomu, aby soud mohl zjistit správnost účtované a nyní žalované ceny, musela tedy žalobkyně jednak tvrdit, jaká byla ceníková a regulovaná cena dodávek a jaké cenové rozhodnutí ji regulovalo, a toto své tvrzení poté prokázat označením příslušného důkazu, protože ceníky dodavatelky a cenová rozhodnutí nejsou ani obecně známou skutečností, ani právním předpisem ve smyslu § 121 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen„ OSŘ“). Žalobkyně ovšem konkretizaci skutkových tvrzení v tomto smyslu neuplatnila a zřejmě proto ani žádné důkazní prostředky neoznačila (ceník a cenová rozhodnutí). Z tohoto důvodu žaloba nemohla být úspěšná pro neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene. 5. [příjmení] byla kupní cena splatná, tj. aby právo na její zaplacení vzniklo a dospělo do nároku, je nezbytné tvrdit, že postupitel poskytl žalované služby v uváděném rozsahu a že tyto služby v souladu se smlouvou žalované vyúčtoval, tj. vyzval ji k placení se specifikací žádané ceny. Cena služeb byla specifikována množstvím dodané energie a doplněna tvrzením, že byla žalované podle smlouvy vyúčtována. Onen způsob účtování podle smlouvy nebyl žalobkyní vysvětlen a soud jej nezjistil ani ze smluv samotných. Ve smyslu § 1958 odst. 1 OZ je zřejmé, že čas plnění je závislý na době, která je ujednána, či jinak stanovena. Žalobkyně ovšem netvrdila nic o tom, do kdy byla podle ujednání (smlouvy) žalovaná povinna vyúčtované částky zaplatit, anebo kdy žalovanou postupitel vyzval k placení v době před doručením předžalobní výzvy, tedy přinejmenším do 19. října 2021 (kdy měla být výzva zaslána), ve smyslu § 1958 odst. 2 OZ. Není tedy jasné, na jakém skutkovém základě žalobkyně žalovala úrok z prodlení již od 6. června 2019, resp. na jakém skutkovém základě žalobkyně právně hodnotila splatnost každé žalované částky dříve. Vyúčtováním je podle obvyklého významu tohoto slova nutno rozumět vysvětlení stanovení ceny, nikoli samotnou výzvu k plnění, byť ani ohledně vyúčtování žalobkyně nic o doručení žalované netvrdila (viz § 570 odst. 1 OZ).

6. Žalobkyně nijak neprokazovala ani doručení faktur s účtováním. Za výzvu k placení by bylo sice možné považovat předžalobní výzvu. Z ní (přestože byla zjevně předložena jen k doložení procesně významné skutečnosti) však soud zjistil, že žádná vyúčtování neobsahuje, týká se jen částky 11 660 Kč a ani u ní nebylo žalobkyní prokázáno doručení žalované. Soukromý, nikým neautorizovaný záznam o podání k poštovní přepravě takovým důkazem jistě není (viz § 565 OZ). A protože v tomto řízení byly žalované doručovány písemnosti jen procesně (tedy na adresu pro doručování určenou procesními předpisy) a mezi nimi navíc vyúčtování spotřeby energií obsaženo nebylo, nemohl soud právně hodnotit, že žalované pohledávky byly v době vyhlášení rozhodnutí ve věci splatné.

7. Nakonec je třeba si uvědomit, že pokud měla být cena vyúčtována, pak zjevně nebyla sjednána v určité předem stanovené částce, nýbrž poměrně v závislosti na odebraném množství energie, resp. poskytnutém rozsahu služeb. Z tohoto důvodu by tedy bylo významné také skutkové zjištění o množství energie, dodané podle žalobkyně vždy za předmětné fakturační období. Žalobkyni se však nepodařilo prokázat ani tvrzení o rozsahu poskytnutého plnění. Při zjišťování skutkového stavu vycházel soud z písemných, resp. listinných důkazů, jež žalobkyně k důkazu označila a ke svým podáním připojila. Z písemností označených k důkazu jako smlouva o sdružených službách dodávky elektřiny, resp. plynu, předložených v datových souborech s názvy sml.pdf a sml_0001.pdf má soud za prokázané, že tvrzené smlouvy byly mezi tvrzenými subjekty sjednány. S ohledem na obsah smluv lze také potvrdit, že příslušnou smlouvou její strany zamýšlely zavázat postupitele k dodávkám předmětných služeb a žalovanou k jejich odběru ve specifikovaném odběrném místě a k povinnosti platit za tyto služby podle žalobních tvrzení sjednanou i regulovanou cenu. Na základě faktur postupitele má soud také za prokázané, že postupitel účtoval ceny služeb (ve smyslu: vystavil příslušné účetní doklady). K prokázání tvrzení o konkrétním rozsahu poskytnutých služeb však žalobkyně konkrétní důkaz neoznačila. Všechny důkazy byly označeny jen obecně ke všem skutkovým tvrzením, týkajícím se každé jednotlivé žalované pohledávky. I tak je možné uzavřít, že žádný z žalobkyní označených důkazů předmětná tvrzení o množství dodané energie prokázat nemohl. Ohledně faktur (jež jsou účetním dokladem postupitele) žalovaná nijak neosvědčovala správnost údajů v nich uvedených. Faktura (vyúčtování) přitom nemá charakter veřejné listiny, kde lze vycházet ze správnosti jejího obsahu. Obsah (správnost) účtování žalované ceny (zejména rozsah účtovaných dodávek a jednotkové ceny) v této listině (písemnosti) je proto nutné podle § 565 a násl. OZ prokázat, jako každý jiný údaj na soukromé listině, jenž není potvrzen protistranou, proti níž je listina (písemnost) používána. Průkaznost nelze v takových případech dovodit z toho, že příjemce energie má případně možnost reklamovat případné chyby či svůj nesouhlas s vyúčtováním. Pasivitu žalované v tomto ohledu jistě nelze považovat za konkludentní vyjádření souhlasu. Žádný právní předpis totiž takový následek s nečinností dlužníka nespojuje. Při zjišťování těchto základních skutkových tvrzení zjevně nemohou mít žádanou důkazní hodnotu ani všeobecné obchodní podmínky postupitele, nebo jiné výzvy k plnění, ale ani smlouva o dodávkách energie v nespecifikovaném množství do budoucna či o postoupení konkrétní pohledávky, jež byly také k důkazu žalobkyní označeny.

8. Soud si je vědom toho, že předmět závazku postupitele – energie je zbožím se specifickým režimem a nelze na něj přepjatě formalisticky aplikovat požadavky běžného zboží, jehož předání se prokazuje dodacím listem. Že se jedná se o specifickou komoditu, jejíž dodávka se realizuje a měří určitým technickým zařízením a že v okamžiku, kdy je na odběrném místě namontováno měřidlo, není možné zabránit odběru, pokud sám odběratel – konečný zákazník neumožní provést demontáž měřidla a zaslepení přípojky, jak hodnotil Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku ze dne 3. února 2023, čj. 11 Co 135/2022-85, jakožto soud odvolací ve věci vedené před zdejším soudem pod sp. zn. 15 C 39/2020. Toto zboží ovšem není natolik specifické, že by nebylo možné jeho množství změřit, příp. energetickou hodnotu výpočtem určit a tyto naměřené (vypočtené) hodnoty doložit, či prokázat. Děje se tak běžně v jiných případech, kdy je například požadována náhrada škody při neoprávněném odběru provozovateli distribučních soustav příslušných energií (fotografiemi či videozáznamem měřicího zařízení se zobrazením stavu měření, výslechy svědků, jež odpočty prováděli apod.) a děje se tak běžně u komodit obdobného charakteru, např. vody, odvodu splaškové vody atd., kde také není stvrzováno dodané (odebrané) množství odběratelem podepsaným dokladem. V řízeních o obdobných nárocích bylo před soudem dodavateli energií (obchodníky) v podstatě konzistentně tvrzeno, že podklady pro vyúčtování získávají právě od provozovatelů distribučních soustav. I oni tedy zřejmě odečty měření neprovádí a jsou závislí na tom, co jim jiná osoba sdělí. I takové sdělení by tedy mohlo mít potřebnou důkazní hodnotu, neboť by se jednalo o údaj sdělený osobou, která není účastníkem, řízení a nemá na výsledku řízení přímý zájem. Ani v tomto směru však žádné tvrzení žalobkyní uplatněno nebylo a žádný důkaz označen nebyl.

9. Ze všech těchto důvodů soud žalobu výrokem I. zamítl, aniž by se dále z důvodu procesní efektivity zabýval aktivní věcnou legitimací žalobkyně. Nebyla-li žaloba na zaplacení jistiny shledána důvodnou, nelze žalobkyni pochopitelně přiznat ani žalovaný úrok z prodlení, a to ani po doručení předžalobní výzvy k placení. Jestliže totiž nebylo zjištěno prodlení s plněním peněžité povinnosti (§ 1968 a § 1970 OZ), není možné dovozovat vznik nároku na její příslušenství, jež je sankcí za toto prodlení. Proto byla žaloba výrokem I. zamítnuta i ohledně úroku z prodlení.

10. Ohledně povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní soud jen pro úplnost vysvětlení uvádí, že ustanovení § 79 odst. 1, § 101 odst. 1 a § 120 OSŘ ukládá účastníkům povinnost vylíčit rozhodující skutečnosti a označit důkazy, jichž se účastník (zde žalobkyně) dovolává. Soud nemůže před právním hodnocením za navrhovatele skutková tvrzení domýšlet a nemůže ani vycházet jen pouze ze skutkových (neprokázaných) tvrzení jednoho z účastníků občanského soudního řízení, pokud k tomu nejsou splněny zvláštní, zákonem předepsané podmínky. Z podstaty věci je přitom zřejmé, že podle § 101 odst. 1 písm. b) OSŘ břemeno důkazní tíží vždy toho z účastníků, který pozitivní tvrzení o skutečnosti ve svůj prospěch uplatňuje (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010; všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na http://www.nsoud.cz). Stejně jako u hodnocení hmotněprávní pasivity žalované nelze ani z její procesní pasivity dovozovat jiné právní následky, než které zákon výslovně stanoví. Proto není možné uzavřít, že energie byla žalované v tvrzeném množství dodána, nebo že tvrzená dodávka byla správně vyúčtována a vyúčtování s výzvou k placení bylo žalované doručeno, protože žalovaná se nijak proti těmto procesním tvrzením, resp. spíše právním hodnocením žalobkyně nebránila. Ohledně významu procesní pasivity žalovaného lze také odkázat na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 33 Cdo 35/2007.

11. Soud byl připraven na jednání žalobkyni poučit o tom, že nemá za prokázaná žalobní tvrzení, o která svůj nárok opírá a vyzvat ji k označení dalších důkazů ve smyslu § 118a odst. 3 OSŘ, resp. poučit žalobkyni o tom, že dosud netvrdila všechny rozhodné skutečnosti ve vztahu k žalovanému nároku a vyzvat ji k doplnění tvrzení v tomto směru ve smyslu § 118a odst. 1 a 2 OSŘ. Výsady těchto výzev se však žalobkyně vzdala tím, že se jednání neúčastnila, jak v obecné rovině uzavřel také Ústavní soud České republiky například ve svém usnesení ze dne 5. ledna 2016, sp. zn. IV. ÚS 3292/15, ve věci ústavní stížnosti proti rozsudku zdejšího soudu ze dne 4. září 2015, čj. 15 C 71/2014-37, (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na webových stránkách http://nalus.usoud.cz Search/Search), když jiné poučení soud advokátně zastoupené účastnici zásadně neposkytuje (§ 118a odst. 4 OSŘ).

12. K procesním okolnostem soud na závěr připomíná, že s ohledem na § 41a odst. 2 OSŘ, nemohl soud přihlédnout k podmíněné žádosti žalobkyně o výzvu soudu k doplnění tvrzení a důkazního návrhu před jednáním v případě, že by byla tvrzení nedostatečná a neprokázaná (viz rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 6. dubna 2022, čj. 25 Co 57/2022-52, jakožto soudu odvolacího ve věci vedené před zdejším soudem pod sp. zn. 15 C 4/2021, se stejným závěrem). Z ustanovení § 118a OSŘ je navíc zřejmé, že předmětná poučení a výzvy soud činí zásadně při jednání, nikoli před ním, či po něm (viz také výše odkazované usnesení Ústavního soudu a z mnoha např. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. října 2019, čj. 25 Co 297/2019–45, jakožto soudu odvolacího ve věci vedené před zdejším soudem pod sp. zn. 15 C 59/2019, nebo rozsudek téhož odvolacího soudu ze dne 3. února 2016, čj. 25 Co 369/2015–57, ve věci vedené před zdejším soudem pod spisovou značkou 15 C 115/2014). Vzhledem k tomu, že žalobkyně neuvedla žádnou významnou skutečnost, pro kterou by bylo možné výjimečně prodloužit zákonem stanovenou lhůtu pro navrhování důkazů v § 118b odst. 3 OSŘ, nebylo možné ani odročením jednání očekávat zlepšení procesní situace žalobkyně. Ohledně koncentrace pro uplatnění tvrzení a označení důkazů a poučovací povinnosti soudu vycházel nalézací soud ze závěrů obsažených v rozsudcích Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. března 2010, sp. zn. 21 Cdo 4314/2008, a ze dne 15. května 2019, čj. 32 Cdo 2693/2017-106. Argumentace žalobkyně rozhodnutím Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 21 Cdo 1696/2005 je zcela nepřípadná, neboť v nadepsané věci soud nerozhodoval bez jednání. Z toho, že o žalobě nejprve rozhodl zdejší soud v jiném obsazení (již zrušeným) elektronickým platebním rozkazem, nelze dovozovat jakékoli legitimní očekávání, procesně příznivého výsledku řízení (viz obdobně odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. prosince 2013, čj. 25 Co 598/2013–87, jakožto soudu odvolacího ve věci vedené před zdejším soudem pod spisovou značkou 115 EC 564/2011). Žalobkyně jistě věděla podle výsledku jiných řízení, která se o jejích žalobách před zdejším soudem například pod sp. zn. 15 C 214/2022, 15 C 359/2021, 15 C 32/2021, 15 C 20/2021, 15 C 65/2020 a v řadě dalších, jakými nedostatky její žalobní návrh obecně trpěl a jak řízení v takovém případě může dopadnout. O tom, že soud považoval za potřebné patřičná poučení a procesní výzvy na jednání učinit i v této věci byla navíc žalobkyně zpravena přípisem ze dne 10. března tr. Rozhodnutí o zamítnutí žaloby ji proto nemohlo nijak překvapit.

13. Výrokem II. soud rozhodl o náhradě nákladů řízení v souladu s § 142 odst. 1 OSŘ, podle kritéria úspěchu ve věci. Protože zcela procesně úspěšné žalované žádné náklady nevznikly, nepřiznal soud právo na jejich náhradu žádné z účastnic.