15 C 273/2019

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Vladimírem Doležalem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 71 000 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku 71 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky za období od 1. října 2019 do zaplacení.</b> <b>II. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni k rukám zástupce žalobkyně na náhradě nákladů řízení částku 72 585 Kč.</b> 1. Žalobou, doručenou zdejšímu soudu formou návrhu na vydání platebního rozkazu dne 9. října 2019, se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 71 000 Kč s úrokem z prodlení podle výroku I. K odůvodnění žaloby uvedla, že mezi účastníky byla sjednána smlouva o koupi [značka automobilu], [registrační značka], za cenu žalované jistiny. Pro vady na automobilu žalobkyně od kupní smlouvy odstoupila dne 18. července 2019 a automobil žalovanému vrátila s žádostí o vrácení již zaplacení kupní ceny. Žalovaný s tím souhlasil, avšak na jeho žádost bylo ujednáno, že kupní cenu vrátí žalobkyni do 31. srpna 2019. To také stvrdil písemným uznáním dluhu ze dne 18. července 2019. Následně žalovaný dopisem ze dne 20. srpna 2019 požádal žalobkyni o prodloužení lhůty pro zaplacení do 30. září 2019, což žalobkyně odsouhlasila dopisem ze dne 11. září 2019. Svou povinnost však žalovaný dosud nesplnil. Podle žalobkyně se tak žalovaný dostal do prodlení s placením žalované jistiny, a proto byl žalován také úrok z prodlení.

2. Žalovaný původně potvrzoval sjednání uváděné kupní smlouvy a vrácení automobilu žalobkyní 18. července 2019. Potvrdil také, že podepsal uznání dluhu, což ovšem učinil bez rozmyšlení s ohledem na svůj tehdy nedobrý zdravotní stav, způsobený [důvody nedobrého zdravotního stavu žalovaného] [anonymizováno 5 slov]. Současně žalovaný hodnotil, že vytknuté vady automobilu odpovídaly době jeho užívání a požadavkům žalobkyně. Vady odstranil a vyzval žalobkyni k převzetí automobilu.

3. Ve věci rozhodl zdejší soud nejprve rozsudkem ze dne 11. listopadu 2020, č. j. 15 C 273/2019-51, kterým vyhověl žalobě v plném rozsahu s odkazem na § 2053 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen„ OZ“) podle nějž soud vycházel z toho, že písemně uznaný dluh žalovaného co do důvodu i výše vůči žalobkyni trval i v době vyhlášení rozsudku.

4. K odvolání žalovaného ze dne 9. prosince 2020 byl ovšem tento rozsudek, usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 9. března 2021, č. j. 14 Co 22/2021-76, zrušen a věc byla nalézacímu soudu vrácena k dalšímu řízení. Důvodem tohoto rozhodnutí byla nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku pro nedostatek důvodů, neboť soud se nezabýval námitkami žalovaného, které byly významné. Podle závazného právního názoru odvolacího soudu bylo nutné se v dalším řízení zabývat obranou žalovaného. Tou byla jednak namítaná neplatnost uznání dluhu a jednak neexistence dluhu samotného. Na žalovaném bylo, aby prokázal důvody neplatnosti uznání dluhu. Podaří-li se mu to, neuplatní se domněnka uznání dluhu a na žalobkyni bude, aby prokázala uzavření kupní smlouvy a důvody pro odstoupení od ní. Nepodaří-li se mu to, uplatní se uvedená domněnka, avšak žalovaného to nezbaví možnosti domněnku vyvrátit, tedy prokázat, že uznaný dluh neexistoval, a to buď proto, že mezi účastníky nebyla uzavřena kupní smlouva, anebo proto, že zde nebyly důvody pro odstoupení od ni.

5. Na dalším jednání konaném před zdejším soudem dne 6. prosince 2021, byl proto žalovaný vyzván k označení důkazů, jimiž budou prokázány skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit závěr o podpisu prohlášení o uznání dluhu v duševní poruše, která by žalovaného činila k tomuto právnímu jednání nezpůsobilým. Žalovaný takto označil propouštěcí lékařskou zprávu a další lékařskou zprávu, z nichž by měl být zřejmý nejen zdravotní stav žalovaného, ale také závěr o jeho zdravotní nezpůsobilosti. K tomu doplnil skutková tvrzení tak, že v době podpisu prohlášení byl po těžké nemoci, kdy absolvoval [číslo] týdenní pobyt v nemocnici, kde byl v umělém spánku. Po propuštění měl pobývat v dílně jen minimálně. Měla jej zde zastupovat jeho manželka. Dále právně hodnotil, že nebyl majitelem předmětného automobilu a nemohl jej tedy ani žalobkyni prodat. Současně soudu sdělil, že k vozidlu platí pojistné k pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla.

6. S tvrzením žalovaného a jeho hodnocením nesouhlasila žalobkyně. Namítala, že žalobkyně byla v den podpisu u žalovaného dvakrát. Žalovaný byl přitom v běžném pracovním procesu. V dílně měl zaměstnance a práce řídil.

7. Při dokazování soud z lékařské propouštěcí zprávy [zdravotnické zařízení] [anonymizováno 5 slov], ze dne [datum] (obsahující zprávy o průběhu hospitalizace a léčení žalovaného), nezjistil žádné skutečnosti, z nichž by bylo možné dovozovat eliminaci rozpoznávacích či volních schopností žalovaného do té míry, že by nebyl schopen pochopit obsah listiny, obsahující uznání jeho dluhu, i případné následky, které by v důsledku jeho podpisu této listiny mohly nastat. Protože jiné důkazní prostředky soudu žalovaným předloženy nebyly a další důkazy v tomto směru žalovaný neoznačil, bylo zřejmé, že první části procesní obrany žalovaného nebylo možné v neprospěch žalobkyně přisvědčit. Bylo proto na žalovaném, aby dále prokázal (označil důkazy) skutečnosti, na jejichž základě by bylo možné uzavřít, že uznaný dluh neexistoval. K tomu byl žalovaný předběžně (ještě před dalším jednáním soudu) vyzván usnesením zdejšího soudu ze dne 9. února 2022, č. j. 15 C 273/2019-89.

8. Žalovaný poté v podání ze dne 28. února 2022 pouze uvedl, že mezi účastníky řízení nebyla uzavřena písemná ani ústní kupní smlouva. Jednalo se o zprostředkování žádosti žalobkyně jinou osobou, na základě které pro žalobkyni sehnal žalovaný uvedený automobil. Veškerá komunikace probíhala mezi žalovaným a společným známým účastníků panem [příjmení]. Žalovaný se poprvé měl setkat se žalobkyní až při podpisu dohody o uznání dluhu. Žádné důkazy k prokázání těchto svých tvrzení žalovaný ovšem neoznačil, přestože byl již v písemné výzvě soudem poučen o procesních následcích nesplnění povinnosti důkazní. Žalovaný výslovně uvedl, že písemné důkazní prostředky předložit nelze.

9. Na další jednání ve věci, konaném před nalézacím soudem dne 25. března 2022, se žalovaný nedostavil. Svou neúčast předem omluvil a vysvětil svým onemocněním. Protože žalovaný současně nepožádal o odročení jednání, byl soudem (i s ohledem na závěry odvolacího soudu o nedostatku pochopení k důvodům neúčasti žalovaného již na prvním jednání ve věci) vyzván ke sdělení, zda žádá o odročení termínu dalšího jednání, anebo zda souhlasí s projednáním věci bez jeho přítomnosti. Žalovaný soudu sdělil, že zvážení nutnosti účasti žalovaného ponechává na úvaze soudu. Pokud soud zváží, že účast žalovaného na jednání není nutná a nebude mít vliv na rozhodnutí soudu, netrval by na odročení ujednání. Pokud by ovšem jeho účast na jednání byla pro něj výhodná, raději by se jednání účastnil a případně vypovídal.

10. Z uvedeného je zřejmé, že žádost žalovaného byla podmíněna úvahou soudu o nutnosti, resp. výhodnosti účasti žalovaného na jednání. K takové žádosti ovšem soud nemohl přihlédnout ve smyslu § 41a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen„ OSŘ“). Účast na jednání je procesním právem účastníka řízení. Přítomnost účastníka na jednání je povinná v zásadě jen tehdy, pokud soud hodlá účastníka podrobit výslechu. To, zda bude procesní právo účasti na jednání před soudem účastníkem využito, či nikoli, je tedy zcela v dispozici nositele tohoto práva. Soud nemá pravomoc jakkoli za účastníky řízení zvažovat, kdy je pro ně přítomnost na jednání výhodná, či nikoli. Jakýkoli jiný postup by byl porušením zásady rovnosti účastníků (§ 18 odst. 1 OSŘ) a zásady dispoziční. Protože tedy žalovaný nepožádal soud o odročení jednání, které bylo možné provést také v jeho nepřítomnosti (§ 101 odst. 3 OSŘ), soud dokončil dokazování a rozhodl v dalším již bez přítomnosti žalovaného na jednání.

11. Ohledně zjištěného skutkového stavu nalézacímu soudu nezbylo než zopakovat, že žalovaný svým vlastnoručním podpisem na listině ze dne 18. července 2019 stvrdil, že dluží žalobkyni částku 71 000 Kč jako kupní cenu vráceného automobilu specifikovaného žalobkyní, kterou jí zaplatí do 31. srpna 2019. Žalobkyně pak následně v dopise ze dne 11. září 2019 souhlasila s tím, že tato částka jí bude žalovaným zaplacena do 25. září 2019 Tyto skutečnosti byly soudem zjištěny z obsahu uvedených listin (písemností).

12. Protože žalovaný neunesl svou důkazní povinnost, která jej tížila podle § 120 odst. 1 OSŘ, jak ohledně tvrzené duševní poruchy (nedostatku vůle a rozpoznávacích schopností), která jej měla činit neschopným právně jednat při podpisu písemného uznání dluhu, tak ohledně skutečností, z nichž by bylo možné dovodit neexistenci tohoto dluhu, bylo nutné zjištěný skutkový stav posoudit i nyní podle § 2053 OZ. Soud proto i v tomto dalším řízení vycházel podle citovaného ustanovení z toho, že uznaný dluh žalovaného trval v době vyhlášení rozsudku.

13. Pokud se tedy žalovaný písemně zavázal, že žalobkyni zaplatí částku odpovídající žalované jistině, přičemž se mělo jednat o kupní cenu placenou dříve žalobkyní za jí vrácený automobil, tížila jej po odstoupení žalované od kupní smlouvy, tedy po zrušení této smlouvy od počátku (§ 2004 odst. 1 OZ) povinnost vydat žalobkyni dříve přijatou částku 71 tis. Kč (jako plnění z právního důvodu, který odpadl) podle 2 991 OZ. Protože žalovaný tuto svou povinnost v době vyhlášení tohoto rozsudku nesplnil, soud výrokem I. žalobě na zaplacení částky 71 000 Kč vyhověl. Nesplněním peněžitého dluhu ve sjednané lhůtě, resp. delší lhůtě stanovené žalobkyni ve smyslu § 1958 OZ, se žalovaný dostal do prodlení a je dále povinen podle § 1970 OZ zaplatit žalobkyni z uvedené částky také úrok z prodlení, jehož žalovaná výše odpovídá § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Vzhledem k tomu soud výrokem I. žalobě vyhověl i v tomto rozsahu. Lhůta pro splnění uložené povinnosti byla určena podle § 160 odst. 1 OSŘ.

14. Výrokem II. soud pak rozhodl o náhradě nákladů ve smyslu § 142 odst. 1 OSŘ, podle kritéria procesního úspěchu ve věci. V daném případě byla zcela procesně úspěšná žalobkyně, a proto jí soud přiznal právo na plnou náhradu nákladů, potřebných k účelnému uplatnění jejího práva před soudem.

15. Žalobkyně požadovala ze svých nákladů nahradit výdaje za soudní poplatek, odměnu svého advokátního zástupce za osm úkonů právní služby spočívajících v převzetí a přípravě zastoupení, sepisu výzvy k plnění, sepisu žaloby, sepisu vyjádření ve věci, účasti na jednání před soudem dne 11. listopadu 2020, dne 6. prosince 2021 a dne 25. března 2022, sepis vyjádření k odvolání žalovaného, vždy po 3 940 Kč a za jeden úkon právní služby spočívající v sepisu odvolání proti nákladovému výroku platebního rozkazu v částce 1 970 Kč. Dále žádala paušální náhradu provozních výdajů zástupce žalobkyně za tyto úkony právní služby po 300 Kč, náhradu za ztrátu času zástupce žalobkyně na cestě k jednání v částce 5 800 Kč, náhradu cestovních výdajů zástupce žalobkyně při cestě dne 11. listopadu v částce 4 089,60 Kč, při cestě dne 6. prosince 2022 v částce 6 386,40 a při cestě dne 25. března 2022 v částce 5 882,40 Kč, stravné za cestu v tuzemsku v rozmezí 5 – 12 hodin v částce 200 Kč, náhradu odvodu daně z přidané hodnoty z nahrazované odměny a výdajů svého zástupce.

16. Žalobkyně vynaložila (resp. lze očekávat, že vynaloží) k účelnému uplatnění svého práva před soudem v souladu s § 137 a ve smyslu § 142 odst. 1 OSŘ tyto náklady na:

17. Soudní poplatek v částce 3 550 Kč.

18. Odměnu svého zástupce, který je advokátem, počítanou podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), za osm úkonů právní služby (1. převzetí a příprava věci, 2. sepis výzvy k plnění, 3. sepis žaloby, 4. sepis vyjádření ve věci, 5. účasti na jednání před soudem dne 11. listopadu 2020, 6. účast na jednání před soudem dne 6. prosince 2021, 7. účast na jednání před soudem dne 25. března 2022, 8. sepis vyjádření k odvolání žalovaného) po 3 940 Kč podle § 7 ve spojení s § 11 odst. 1 advokátního tarifu a za jeden úkon právní služby (9. odvolání proti výroku o náhradě nákladů řízení v platebním rozkazu) ve výši 1 970 Kč podle § 7 ve spojení s § 11 odst. 2 písm. c) advokátního tarifu; tedy v celkové výši 33 490 Kč.

19. Provozní výdaje zástupce žalobkyně v paušální výši za jednotlivé zohledněné úkony právní služby, a to ve smyslu § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč za úkon; tedy celkem 2 700 Kč.

20. Náhradu zástupci žalobkyně za promeškaný čas strávený tímto zástupcem cestou k jednání před soudem dne 11. listopadu 2020 v částce 1 800 Kč, dne 6. prosince 2021 v částce 2 000 Kč a dne 25. března 2022 v částce 2 000 Kč, jejíž účtovaná výše 5 800 Kč odpovídá § 14 odst. 1 a odst. 3 advokátního tarifu.

21. Náhradu cestovních výdajů zástupce žalobkyně jako hotového výdaje podle § 137 odst. 1 OSŘ a v souladu s § 30 a § 32 vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve spojení s § 157 a násl. a § 189 odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, a to v účtované výši 4 089,60 Kč za cestu k jednání dne 11. listopadu 2020 osobním motorovým vozidlem při průměrné spotřebě 5 l NM/100 km na trase 720 km ze sídla zástupce žalobkyně do sídla soudu a zpět podle § 157 odst. 4 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., odpovídající § 1 písm. b) a § 4 písm. a) vyhlášky č. 358/2019 Sb.; ve výši 5 090,50 Kč za cestu zástupce žalobkyně k jednání dne 6. prosince 2021 osobním motorovým vozidlem při průměrné spotřebě 7,9 l BA95/100 km na trase 720 km ze sídla zástupce žalobkyně do sídla soudu a zpět podle § 1 písm. b) a § 4 písm. a) vyhlášky č. 589/2020 Sb., ve znění vyhlášky č. 375/2021 Sb.; a v účtované výši 5 882,40 Kč za cestu zástupce žalobkyně k jednání dne 25. března 2022 za cenu jízdného osobním motorovým vozidlem při průměrné spotřebě 13,6 l BA95/100 km na trase 720 km ze sídla zástupce žalobkyně do sídla soudu a zpět, odpovídající § 1 písm. b) a § 4 písm. a) vyhlášky 511/2021 Sb.; tedy celkem 15 063 Kč.

22. Náhradě odvodu daně z přidané hodnoty z odměny a hotových výdajů zástupce žalobkyně ve výši 21 % podle § 137 odst. 1 a 3 písm. a) OSŘ a § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. Ta byla zaokrouhlena ve smyslu § 146 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád.

23. Celkem se jedná o částku 72 585 Kč O splatnosti k rukám zástupce žalobkyně soud rozhodl podle § 149 odst. 1 OSŘ Lhůta pro splnění této povinnosti byla také stanovena podle § 160 odst. 1 OSŘ.

24. Další náklady žalobkyně spočívající v náhradě stravného jako náhrady hotových výdajů podle § 137 odst. 1 OSŘ nelze při rozhodování o náhradě nákladů řízení zohlednit. Jde totiž zjevně o paušální náhradu, k jejímuž placení by proto musel žalovaného zavazovat právní předpis. Takovou situaci zakotvuje například zákoník práce ve vztahu zaměstnavatele k zaměstnanci. Mezi účastníky občanského soudního řízení ovšem takovou právní povinnost zákon neupravuje. Platební povinnost v tomto rozsahu proto ve smyslu § 142 odst. 1 OSŘ nelze žalovanému uložit.