15 C 287/2019

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudcem Vladimírem Doležalem ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupen advokátem titul . jméno příjmení , IČO sídlem adresa , okres obec proti žalovaným: 1. celé jméno žalovaného , narozený dne datum 2. celé jméno žalované , narozená dne datum oba bytem adresa žalovaného a žalované , země anonymizováno země o zaplacení 15 000 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaní jsou společně a nerozdílně povinni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobci částku 15 000 Kč s ročním úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z částky 5 000 Kč za období od 21. ledna do 20. února 2017, z částky 10 000 Kč za období od 21. února do 20. března 2017 a z částky 15 000 Kč za období od 21. března 2017 do zaplacení.</b> <b>II. Žalovaní jsou společně a nerozdílně povinni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobci k rukám zástupce žalobce na náhradě nákladů řízení částku 9 982,50 Kč.</b> 1. Žalobou doručenou zdejšímu soudu formou návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu dne 3. září 2019 se žalobce domáhal po žalovaných solidárního placení nájemného po 5 tis. Kč měsíčně za období od ledna do března 2017. K odůvodnění žaloby uvedl, že na základě smlouvy žalobce s 1. žalovaným, sjednané dne 1. června 2016, užívali oba žalovaní, jakožto manželé, a tedy jako společní nájemci, byt ve druhém nadzemním podlaží domu [adresa] v [obec], jehož je žalobce spoluvlastníkem, a to za měsíční nájemné 5 tis. Kč, splatné vždy do 20. dne v kalendářním měsíci. Oba žalovaní vypověděli nájem bytu dne 20. ledna 2017 a nájem tak skončil 31. března 2017. Nezaplatili však žalobci žalované nájemné s odůvodněním, že jim vznikly pohledávky proti žalobci také v částce 15 tis. Kč, které proti žalované pohledávce započetli. Se zápočtem žalobce nesouhlasil, neboť pohledávky žalovaných hodnotil jako neoprávněné, což žalovaným také písemně sdělil. S ohledem na prodlení s placením nájemného za jednotlivé měsíce se žalobce stejnou žalobou domáhal také zaplacení zákonného úroku z prodlení podle výroku I.

2. Žalovaní s žalobou nesouhlasili. Jako nesporné označili skutková tvrzení o sjednání nájmu a jeho ukončení písemnou výpovědí žalovaných ze dne 20. ledna 2017. Namítali však, že proti žalované pohledávce započetli své pohledávky ve výši 15 tis. Kč, spočívající v nákladech na nutné opravy bytu, vyklizení a úklid bytu před jejich nastěhováním. S ohledem na neplnění povinností pronajímatele dále žalovaní namítali, že byt nebyl způsobilý k užívání a proto žalobci nesvědčilo právo na nájemné.

3. V daném případě jde o řízení s cizím prvkem, neboť oba žalovaní zjevně již v době zahájení řízení bydleli ve [země] [anonymizováno] [země]. S ohledem na to, že nemovitost, jíž se žalované nájemné týkalo se nachází na území České republiky, svědčí podle čl. 24 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (přepracované znění), mezinárodní příslušnost k projednání a rozhodnutí věci soudu České republiky. S ohledem na stejnou skutečnost je rozhodným právem pro posouzení věci, tedy samotného závazkového vztahu, právo České republiky v souladu s čl. 4 odst. 1 písm. c) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I).

4. Soud vzal v souladu s § 120 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen„ OSŘ“) za své skutkové zjištění shodná tvrzení účastníků o sjednání nájemní smlouvy a výpovědi nájmu. Z písemné nájemní smlouvy pak soud zjistil, že sjednané měsíční nájemné 5 tis. Kč mělo být placeno do 20. dne příslušného kalendářního měsíce. Ani tato okolnost zjevně nebyla mezi účastníky sporná ani to, že žalovaní, jakožto manželé užívali předmětný byt společně a to, že nezaplatili žalované nájemné. Společné užívání bytu potvrzovala společná výpověď nájmu bytu, ale i obsah jejich vyjádření k žalobě. Negativní skutečnost o nezaplacení nájemného vyplývala z dalšího soudem provedeného dokazování listinou ze dne 19. ledna 2017, označeno jako Vyúčtování vlastních finančních prostředků, vynaložených na nutné opravy bytu v ulici [ulice a číslo], [PSČ] [obec], majitel bytu p. [jméno] [příjmení], [rodné číslo].

5. Z uvedeného je zřejmé, že žalobci svědčilo právo na žalované nájemné podle § 2217 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen„ OZ“). Z tvrzení žalovaných se totiž podávalo, že byt, který od žalobce převzali, odpovídal ujednání smluvních stran ve smyslu § 2243 OZ. Jeho stav musel být žalovaným dobře znám, když podle svého tvrzení se v souladu s dohodou účastníků podíleli na úpravě bytu tak, aby jej mohli užívat. I kdyby tomu tak nebylo, svědčilo by žalovaným pouze právo odmítnout se nastěhovat se současným oprávněním požadavku splnění smlouvy po pronajímateli (§ 2244 odst. 1 OZ), a jen v takovém případě by nebyli povinni platit nájemné (§ 2245 věta první OZ), anebo právo na přiměřenou slevu do odstranění vady bytu (§ 2245 věta druhá OZ). Jestliže se tedy žalovaní do bytu nastěhovali, vznikla jim v každém případě povinnost platit nájemné, byť s právem na slevu. Protože žalovaní netvrdili, že by právo na slevu nájemného uplatnili, zbývalo ve smyslu procesní obrany žalovaných posoudit, zda pohledávka žalobce na placení nájemného zanikla započtením pohledávek žalovaných ve smyslu § 1982 a násl. OZ.

6. Započítávané pohledávky byly žalovanými specifikovány jako náklady na opravu elektrických zásuvek v bytě v částce 500 Kč, nákladů na opravu světel v bytě v částce 500 Kč, náklady na pořízení dřeva jako otopu v bytě v částce 2 tis. Kč a cena prací, které provedli žalovaní v bytě před jeho nastěhováním v hodnotě 7 tis. Kč za zednické práce, 3 tis. Kč za vystěhování bytu a 2 tis. Kč za úklid bytu. Při jednání dne 25. listopadu 2020 žalovaní na výzvu soudu uvedli, že dřevo, které pořídili na vytápění bytu nakonec k tomuto účelu nemohli použít, neboť žalobce nesplnil svou povinnost vyvložkovat komín, do nějž měla být připojena kamna na dřevo. Proto dřevo nakonec poskytli sousedovi. Ohledně prací před nastěhován do bytu žalovaní vysvětlili, že započtená cena prací je součástí celkové ceny 20 tis. Kč i za další práce, k jejímuž placení se žalobce měl žalovaným zavázat ve lhůtě do konce června 2016.

7. Žalobce v této souvislosti hodnotil, že pohledávky po 500 Kč jsou v rozporu s nařízením vlády č. 308/2015 Sb. Ohledně pohledávky na zaplacení částky 2 tis. Kč za náklady k pořízení dřeva namítal, že nevychází z nájemní smlouvy a nemá oporu v zákoně. Sjednání závazku zaplatit žalovaným částku 20 tis. Kč a tedy i část z této částky 12 tis. Kč (7 + 3 + 2 tis. Kč) pak žalobce popřel.

8. S žalobcem lze souhlasit v tom, že oprava elektrických zásuvek a světel představuje drobné opravy tak, jak je vymezuje v § 4 písm. c) nařízení vlády č. 308/2015 Sb., o vymezení pojmů běžná údržba a drobné opravy související s užíváním bytu, které provádí § 2257 odst. 2 OZ. Podle něj totiž nájemce provádí a hradí právě drobné opravy související s užíváním bytu. Byť je vymezení drobných oprav v tomto smyslu provedeno pouze v podzákonném předpise, odpovídá zjevně rozumnému a obvyklému uspořádání vztahu pronajímatele a nájemce. Proto soud nemá důvod tuto otázku posuzovat jinak. Je tedy zřejmé, že povinnost žalobce nahradit žalovaným 1 000 Kč za uvedené opravy, resp. právo (pohledávka) žalovaných na tuto náhradu, nevznikla, a proto nebylo možné ji započítat proti žalované pohledávce ve smyslu § 1982 odst. 1 věta poslední OZ.

9. Obdobně je nutné posoudit žalovanými hodnocenou pohledávku na náhradu nákladů spojených s pořízením dřeva. Z vysvětlení žalovaných je zřejmé, že dřevo, které mělo být za částku 2 tis. Kč pořízeno nezaniklo v důsledku jednání či pasivity žalobce. Z tvrzení žalovaných se také nepodávalo, že by bylo natolik znehodnoceno, že by se snížila jeho hodnota o předmětnou částku, resp. nic takového ani žalovaní netvrdili. Je obecně známo, že pouhým promoknutím, se z lesa čerstvě pořízené palivové dřevo nepoškodí. Pouze se může prodloužit doba jeho vysychání, která je potřebná pro efektivní spalování. Žalovaným tedy stále zůstala majetková hodnota dřeva, kterou získali. Pokud se sami rozhodli dřevo poskytnout jiné osobě, namísto prodeje, nelze tuto skutečnost přičítat k tíži žalobce. Žalobce tedy z žalovanými namítaného důvodu škodu nezpůsobil a ani z jiného důvodu nelze dovodit právní povinnost nahrazovat žalovaným částku 2 tis. Kč. I zde tedy platí, že pohledávka žalovaných způsobilá k započtení v tomto rozsahu nevznikla, a proto nebylo možné ji proti žalované pohledávce započítat.

10. Jiné hodnocení je třeba přijmout o pohledávce na zaplacení ceny prací v celkové částce 12 tis. Kč resp. v této části započtené ceně prací. Pokud by se žalobce zavázal zaplatit žalovaným za provedené práce přinejmenším tuto částku, pak by jej v tomto směru zřejmě tížila právní povinnost k placení ve smyslu § 2586 a násl. OZ. Soud se přitom neztotožnil s námitkou žalobce, že pohledávka, proti níže je započítáno, musela být v době zápočtu splatná. Takové přísné hodnocení se vztahuje jen k započítávané pohledávce. Pokud by byla prokázána tvrzení o smluvním závazku platit žalovaným částku 20 tis. Kč v červnu 2016, jistě by splňovala jak podmínku splatnosti (dospělosti), tak podmínku určitosti, kterou žalobce také zpochybňoval. Jediným důsledkem toho, že nájemné v době započtení nebylo dosud splatné, by byl teprve pozdější a postupný zánik pohledávek na nájemné podle toho, kdy se setkaly (staly se způsobilými započtení ve smyslu § 1892 odst. 2 věta poslední OZ). Hodnocení o nedospělosti pohledávky na nájemné v době zápočtu je ovšem také nejisté, přinejmenším ohledně nájemného za leden 2017, neboť zápočet měl být i podle žalobce činěn teprve současně s výpovědí, která byla datována dnem 20. ledna 2017. Vše se tedy uskutečnilo nejdříve v den splatnosti nájemného za leden 2017, ne-li dokonce později podle toho, kdy byly listiny s právním jednáním žalovaných doručeny žalobci.

11. V důsledku tohoto hodnocení je zřejmé, že důležité bylo zjištění soudu o započítávané pohledávce žalovaných v rozsahu 12 tis. Kč. Protože žalobce skutková tvrzení žalovaných v tomto směru popíral, bylo nutné zjištění soudu přijmout na základě dokazování a v této souvislosti tížila žalované ve smyslu § 120 odst. 1 OSŘ povinnost označit důkazy k prokázání tvrzení o sjednání povinnosti žalobce zaplatit žalovaným částku 20 tis. Kč. Žalovaní však v této souvislosti žádné důkazy neoznačili, a proto soud tuto jimi tvrzenou skutečnost nezjistil.

12. Z uvedeného je tedy zřejmé, že žalobci svědčilo právo na nájemné, jež bylo předmětem tohoto řízení a že toto právo nezaniklo zápočtem pohledávek žalovaných, jak se žalovaní domnívali. Soud proto výrokem I. žalobě vyhověl. Společná a nerozdílná povinnost žalovaných vyplývá z § 746 odst. 1 OZ.

13. K procesní obraně žalovaných lze jen doplnit, že podle § 2265 odst. 1 OZ je pronajímatel povinen odstranit poškození, nebo vadu v přiměřené době. Neučiní-li tak, je k odstranění podle § 2265 odst. 2 OZ oprávněn nájemce, která pak má právo žádat náhradu odůvodněných nákladů, či slevu na nájemném, pokud poškození či vadu bez zbytečného odkladu oznámil pronajímateli (§ 2265 odst. 2 a 3 OZ). Z tvrzení žalovaných nebylo zřejmé, že by po žalobci žádali přiměřenou slevu na nájemném ve smyslu § 2245 věty druhé OZ, nebo slevu na nájemném ve smyslu § 2265 odst. 2 OZ, tedy konkrétní částku za konkrétní vadu bytu, kterou by pak mohli uplatnit placením sníženého nájemného. Nárok žalobce proto nemohl být v tomto smyslu oslaben.

14. Protože žalovaní nesplnili povinnost platit nájemné ve lhůtě, sjednané v souladu s § 1958 odst. 1 OZ, dostali se do prodlení s plněním peněžitého dluhu. Žalobce má tak vedle nároku na nájemné také právo na zaplacení úroku z prodlení podle § 1970 OZ, jehož žalovaná výše nepřevyšuje zákonný úrok z prodlení podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

15. Výrokem III. soud rozhodl o náhradě nákladů řízení v souladu s § 142 odst. 1 OSŘ, podle kritéria procesního úspěchu ve věci. V daném případě byl zcela procesně úspěšný žalobce a jemu tedy svědčí právo na náhradu nákladů vynaložených k účelnému uplatnění práva před soudem.

16. Žalobce požadoval ze svých nákladů nahradit výdaje za soudní poplatek částce 800 Kč, za odměnu svého advokátního zástupce za šest úkonů právní služby, a to v částce 850 Kč za sepis jednoduché výzvy k plnění a po 1 700 Kč za převzetí a přípravě zastoupení, sepisu žaloby, sepisu repliky k vyjádření žalovaných a v účasti na dvou jednáních před soudem. Dále žádal paušální náhradu provozních výdajů za tyto úkony po 300 Kč, náhradu hotových výdajů spojených s cestou zástupce k jednání dne 25. listopadu 2020 v částce 291,60 Kč a k jednání dne 11. ledna tr. v částce 290,90 Kč, a nakonec i náhradu za ztrátu času svého zástupce na těchto cestách k jednáním v částce 400 Kč Celkem se jednalo o částku 12 932,50 Kč.

17. Žalobce vynaložil (resp. lze očekávat, že vynaloží) k účelnému uplatnění svého práva před soudem v souladu s § 137 a ve smyslu § 142 odst. 1 OSŘ tyto náklady na:

18. Soudní poplatek v částce 800 Kč v souladu s § 137 OSŘ.

19. Odměnu svého zástupce, který je advokátem, podle § 137 OSŘ, počítanou v souladu se stanoviskem Nejvyššího soudu České republiky vyjádřeným například v jeho rozsudku ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, zveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2013, část občanskoprávní a obchodní (všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz), podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Jde o odměnu za převzetí a přípravu zastoupení, za sepis žalobního návrhu a za účast na dvou jednáních před soudem, tedy za čtyři úkony právní služby po 1 700 Kč; celkem tedy ve výši 6 800 Kč, to vše podle § 7 ve spojení s § 9 odst. 4 písm. a) a § 11 advokátního tarifu.

20. Provozní výdaje zástupce žalobce v paušální výši za tyto úkony právní služby ve smyslu § 13 odst. 3 advokátního tarifu po 300 Kč; celkem 1 200 Kč v souladu se závěry, vyjádřenými tentokráte například v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. dubna 2001, sp. zn. 29 Cdo 196/2001.

21. Náhradu v požadované výši 400 Kč za promeškaný čas strávený zástupcem žalobce cestou k jednání před soudem, která odpovídá této náhradě podle § 14 advokátního tarifu, a to v souladu se závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. dubna 2001, sp. zn. 29 Cdo 196/2001, když podle podkladů předložených žalobcem, trvala jednosměrná cesta k jednání půl hodiny.

22. Náhradě cestovních výdajů jako hotového výdaje podle § 137 odst. 1 OSŘ v účtované výši 582,50 Kč za cestu zástupcem žalobce k jednání osobním motorovým vozidlem v souladu s § 30 a § 32 vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve spojení s § 157 a násl. zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, při průměrné spotřebě 5,1 l BA95 na 100 km na trase 25 km dlouhé a podle § 157 odst. 4 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb. ve spojení s § 1 písm. b) a § 4 písm. a) vyhlášky č. 358/2019 Sb. pro cestu konanou v roce 2020 a vyhlášky č. 589/2020 Sb. pro cestu konanou v tomto roce.

23. Celkem se jedná o částku 9 982,50 Kč Lhůta pro splnění této povinnosti byla také stanovena podle § 160 odst. 1 OSŘ.

24. I ve vztahu k náhradě nákladů řízení platí, že pokud bude tato procesní pohledávka žalobce uspokojena jedním ze žalovaných, zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost platit náklady řízení druhým ze žalovaných a naopak, neboť věcně také jde o solidární (byť procesní) pohledávku vůči oběma žalovaným. Postavení žalovaných jakožto samostatných společníků, které jsou žalobci zavázáni každý v rozsahu celé žalované povinnosti, se projevuje nejen v tom, že lze jejich povinnost rozdělit do samostatných rozsudků, ale také v tom, že jsou v případě uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení ve stejném rozsahu povinni splnit i tuto povinnost. To samozřejmě platí jen o procesních nákladech, které jsou vynakládány na vymožení pohledávky proti oběma žalovaným současně.

25. Úvaha o solidární povinnosti žalovaných k náhradě nákladů řízení tedy vychází z § 1872 a násl. OZ, a odpovídá jejich hmotněprávní povinnosti. Po žalobci jistě nelze spravedlivě požadovat, aby vymáhal náhradu svých nákladů, které mu vznikly v důsledku tvrzeného nesplnění právní povinnosti žalovaných poměrně na každém z povinných zvlášť. Zde soud poznamenává, že ustanovení § 140 OSŘ upravuje pouze povinnost procesních společníků hradit (své) náklady řízení, nikoli jejich náhradu. Proto nelze z tohoto ustanovení při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházet.

26. Další žádanou náhradu, jež se týká paušální náhrady nákladů za úkon, spočívající ve výzvě k plnění adresované žalovaným, činěné zřejmě před zahájením řízení, nelze při rozhodování o náhradě nákladů řízení zohlednit. Výzvu k plnění totiž nelze posuzovat jako výdaj žalobce vynaložený v průběhu řízení a jde tedy o hmotněprávní příslušenství žalované pohledávky ve smyslu § 513 OZ, které musí žalobce učinit předmětem řízení, aby mu jej bylo možné přiznat. Na tomto závěru nic nemění ani to, že předžalobní výzva je formálně podle § 142a odst. 1 OSŘ (procesní) podmínkou přiznání práva na náhradu jakékoli náhrady nákladů řízení. Stále jde totiž o hmotněprávní příslušenství pohledávky. V této souvislosti je nutné také odkázat na stanovisko Nejvyššího soudu České republiky, vyjádřené v jeho usnesení ze dne 13. srpna 2014, sp. zn. 22 Cdo 1655/2014, podle nějž náklady vynaložené na předžalobní upomínku nepředstavují náklady řízení ve smyslu § 137 odst. 1 OSŘ.

27. Stejně tak soud nezjistil žádný další procesní výdaj, spojený se sepisem repliky k vyjádření žalovaných. Žalovaní se k žalobě vyjádřil písmeně podáním ze dne 27. listopadu 2019 a dále pak až při jednání před soudem. Žalobce reagoval na vyjádření žalovaných teprve při jednání dne 25. listopadu 2020, přičemž k dřívější reakci nebyl ani soudem vyzván. Jeho replika – reakce na procesní stanovisko žalovaných a jejich skutkové námitky, tedy byla činěna při úkonu právní služby, který je již nahrazován.