15 C 292/2021

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Vladimírem Doležalem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa žalovaného , anonymizována dvě slova o zaplacení 2 210 Kč s příslušenstvím I. Soud zamítá žalobu na zaplacení částky 2 210 Kč a částky 300 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % z částky 2 510 Kč za období od 29. prosince 2020 do zaplacení. <b>II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Předmětem řízení byla žaloba, doručená zdejšímu soudu formou návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu dne 22. června 2021, ve znění doplnění žaloby ze dne 28. dubna 2022, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 2 510 Kč. K odůvodnění žaloby uvedla, že žalovaný, jakožto vlastník/provozovatel osobního automobilu se zdvihovým objemem válců motoru nad 1 850 cm3 do 2 500 cm3, [registrační značka], [VIN kód], neměl k tomuto vozidlu sjednáno pojištění odpovědnosti z provozu vozidla v období od [datum]. [anonymizováno] do [datum], ačkoli je tato povinnost založena ustanovením § 1 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen„ ZPOPV“). S odkazem na § 4 odst. 1 tohoto zákona se tak žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení příspěvku 2 210 Kč, vypočteného podle § 2 odst. 1 písm. h) vyhlášky č. 205/1999 Sb. za 34 dní v uváděném období a poplatku 300 Kč, spojeného s mimosoudním uplatněním práva na příspěvek podle § 4 odst. 4 ZPOPV, jehož výše je stanovena § 2a cit. vyhlášky, neboť žalovaný tyto částky žalobkyni dosud nezaplatil. K placení ve lhůtě 30 dnů od doručení výzvy měl být žalovaný vyzván dopisem odeslaným doporučeně poštou dne 14. října 2020 a doručeným žalovanému dne 29. října 2020. Stejnou žalobou se žalobkyně domáhala také zaplacení úroku z prodlení podle výroku I., aniž by tento nárok dále zdůvodnila.

2. S ohledem na státní občanství žalovaného jde o řízení s cizím prvkem. Proto soud nejprve musel posoudit svou mezinárodní příslušnost a následně určit rozhodné právo, podle nějž bude nárok žalobkyně posuzovat.

3. Soud při projednání věci vycházel z právního názoru o tom, že v dané věci„ jde o občanskoprávní řízení“ a že soud má pravomoc v této věci rozhodnout, protože není jiný orgán, jemuž by zákonu tuto pravomoc svěřil. Tento závěr byl vyjádřen v usnesení (odvolacího) Krajského soudu v Plzni ze dne 29. března 2013, č. j. 61 Co 148/2013-59, jímž bylo změněno rozhodnutí zdejšího soudu o zastavení řízení vedeném pod spisovou značkou 115 EC 45/2011. V této souvislosti lze odkázat na jiné usnesení Krajského soudu v Plzni (jakožto soudu odvolacího v obdobné věci vedené před zdejším soudem pod sp. zn. 15 EC 394/2010) ze dne 25. března 2013, č. j. 12 Co 99/2013-62, podle nějž je žalované plnění pojistným.

4. Mezinárodní příslušnost zdejšího soudu tedy vyplývá z čl. 4 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (přepracované znění) a vychází z místa bydliště žalovaného v době zahájení řízení. To je s největší pravděpodobností na území České republiky. Zdejší soud tedy přistoupil k projednání věci.

5. Ohledně určení rozhodného práva je zřejmé, že byť odvolací soud (viz výše citované rozhodnutí) označuje žalovaný předmět plnění jako pojistné, nejde zjevně o závazek ze smlouvy. Proto na daný vztah nelze aplikovat nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I). Nelze zřejmě ale ani aplikovat Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 ze dne 11. července 2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (Řím II), neboť to řeší jiné vztahy, než ten, který je předmětem tohoto řízení. Nejde totiž o náhradu škody, bezdůvodné obohacení, ale ani o nároky vyplývající z předsmluvní odpovědnosti, neboť mezi účastníky by k uzavření žádné smlouvy za řádného plnění všech povinností žalovaného nedošlo. Při nedostatku mezinárodní smlouvy mezi státy příslušnosti obou účastníků zbývá tedy dovodit, že rozhodným právem bude podle § 24 odst. 2 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, právo České republiky, protože je v nejužším vztahu s žalovaným nárokem, resp. z něj přímo vychází a jiné řešení by tedy nárok žalobce eliminovalo. Příjemcem žalovaného plnění je navíc osoba českého práva se sídlem v České republice, i žalovaný bydlí v České republice, předmětné vozidlo je registrováno ve stejném státě a k naříkanému provozu vozidla došlo také na území České republiky.

6. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a stejně jako žalobkyně a její zástupkyně, se ani nedostavil k prvnímu jednání před soudem, nařízenému na den 4. května tr.

7. Po provedeném dokazování soud nezjistil, že by žalovaný byl k placení příspěvků vyzván způsobem, stanoveným v § 4 odst. 7 ZPOPV. Žalobkyně se zmiňovala jen o dvou výzvách k placení, a to dopise ze dne 14. října 2020 a předžalobní výzvě odeslané žalovanému dne 7. dubna 2021. Výše zmíněným ustanovením předepsané náležitosti výzvy splňoval ovšem jen dopis ze dne 14. října 2020. Ten měl být doručen žalovanému poštou dne 29. října 2020. Doručení, resp. odeslání k poštovní přepravě žalobkyně prokazovala písemnou informací k zásilce ze dne 28. dubna 2022, v níž bylo uvedeno doručení již dne 15. října 2020, nikoli tedy 29. října 2020, jak žalobkyně uváděla v žalobě. Tato písemnost ovšem nebyla jakkoli autorizována, roz. neobsahovala žádný údaj o zhotoviteli písemnosti, ani jakékoli jedinečné potvrzení autora o jejím vystavení, a neobsahovala ani potvrzení žalovaného o správnosti jejich obsahu. Po otevření webové stránky, na níž odkazoval hypertext obsažený v této elektronické písemnosti ([hypertextový odkaz] [anonymizována čtyři slova] [webová adresa])), se pak zobrazilo oznámení, že předmětná zásilka není v evidenci.

8. Protože se jednalo o soukromou písemnost použitou žalobkyní proti žalovanému, byla žalobkyně povinna prokázat její správnost ve smyslu § 566 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen„ OZ“) což neučinila. Je totiž třeba si uvědomit, že v občanském soudním řízení mají účastníci rovné postavení (§ 18 odst. 1 OSŘ) a protože projednávaná věc je soukromoprávním nárokem, ohledně nějž nevystupuje žalobkyně jako orgán veřejné moci (jak bylo zdůrazněno například také v usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. července 2014, č. j. 56 Co 212/2014-62, vydaného jakožto soudem odvolacím ve věci vedené před zdejším soudem pod sp. zn. 115 EC 408/2011), nelze na písemnosti předložené žalobkyní pohlížet jinak, než na písemnosti jakéhokoli jiného účastníka řízení.

9. Nebylo možné ani uvažovat o hmotněprávním doručení výzvy k placení v průběhu řízení, neboť soud nezjistil, že by se žalovaný zdržoval na adrese pro doručování (evidenční adrese), kam mu byly veškeré písemnosti soudu doručeny jen procesně, aniž by je žalovaný převzal.

10. Soud byl připraven na jednání žalobkyni poučit v souladu s § 118a odst. 3 OSŘ o tom, že uplatněná tvrzení nebyla prokázána s výzvou ke splnění této procesní povinnosti. Poučení podle § 118a odst. 3 OSŘ soud poskytuje zásadně při jednání, nikoli před ním (viz nález Ústavního soudu České republiky ze dne 3. října 2006, sp. zn. I. ÚS 212/06; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na webových stránkách http://nalus.usoud.cz Search/Search). To platí zvláště u advokátně zastoupeného účastníka (viz § 118a odst. 4 OSŘ). Ostatně potřeba doplnění důkazních návrhů vyplyne najevo pravidelně právě až na jednání poté, co soud provede dokazování podle dosud uplatněných návrhů. Výsady této výzvy se však žalobkyně vzdala tím, že se jednání neúčastnila (viz odůvodnění usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 5. ledna 2016, sp. zn. IV. ÚS 3292/15, ve věci ústavní stížnosti proti rozsudku zdejšího soudu ze dne 4. září 2015, č. j. 15 C 71/2014-37.

11. I kdyby tedy soud zjistil, že žalovaný byl v předmětné době skutečně majitelem předmětného vozidla, musel by vždy žalobu jako nedůvodnou výrokem I. zamítnout, neboť ke vzniku nároku na placení příspěvku je nutná kvalifikovaná výzva k placení, jejíž učinění zjištěno nebylo. K zamítnutí žaloby tedy došlo ze stejného důvodu, jako v řízení o obdobných nárocích žalobkyně, vedených před zdejším soudem např. pod sp. zn. 15 C 168/2020, 15 C 44/2021 či 15 C 194/2021. Protože nebyla prokázána povinnost k placení příspěvku, nelze dovodit povinnost žalovaného k placení žalovaného příslušenství, jež spočívá jednak v nákladech na vymáhání pohledávky podle § 513 OZ, ve spojení s § 4 odst. 4 ZPOPV, a jednak v úroku z prodlení podle § 1970 odst. 2 OZ. Soud proto zamítl žalobu i v tomto rozsahu.

12. Výrokem II. soud rozhodl o právu na náhradu nákladů v souladu s § 142 odst. 1 OSŘ, podle kterého je kritériem pro přiznání náhrady nákladů řízení úspěch ve věci. V daném případě zcela procesně úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly, a proto soud nepřiznal právo na jejich náhradu žádnému z účastníků.