15 C 313/2021

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Vladimírem Doležalem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupené titul jméno příjmení, titul, IČO advokátem sídlem tamtéž proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 15 300 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částky 15 300 Kč, 1 652,73 Kč a 866,67 Kč s úrokem ve výši 19,07 % ročně z částky 10 000 Kč za období od 16. ledna 2021 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 10 000 Kč za období od 16. ledna 2021 do zaplacení.

II. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni k rukám zástupce žalobkyně na náhradě nákladů řízení částku 800 Kč. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně, uplatněný rozkazní žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 28. června 2021, na zaplacení částky 15 300 Kč jakožto nedoplatku pohledávky, složené jednak z nevráceného úvěru 10 000 Kč (žalobkyní označováno také jako jistina) a dlužného poplatku za administrativní činnost 1 900,03 Kč a za hotovostní inkaso splátek 3 399,97 Kč. Stejnou žalobou se žalobkyně domáhala po žalovaném dále zaplacení úroku v poměru 19,07 % z tohoto nevráceného úvěru za období od 10. března 2020 do zaplacení, který kapitalizovala do 15. ledna 2021 v částce 1 652,73 Kč a zákonného úroku z prodlení z téže částky za stejné období, který kapitalizovala také do datum v částce 866,67 Kč. Platební povinnosti žalovaného dovozovala žalobkyně ze smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo uzavřené dne datum mezi právním předchůdcem žalobkyně společností právnická osoba, IČO, sídlem adresa, anonymizována dvě slova, (dále jen„ úvěrující“) a žalovaným. Na základě této smlouvy poskytla podle tvrzení žalobkyně úvěrující žalovanému 10 tis. Kč, které se žalovaný zavázal vrátit a zaplatil úvěrující dále úrok za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 2 000 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 3 tis. Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 tis. Kč. To vše měl žalovaný splácet v 60 týdenních splátkách po 300 Kč do 9. března 2020. Žalovaný však úvěrující dosud nezaplatil žalované částky jistiny a poplatků, a proto se podle čl. 1 smlouvy úročí neuhrazená jistina dále poměrným úrokem. S ohledem na nesplnění peněžité povinnosti žalovaného se žalobkyně dále domáhala zaplacení uvedeného úroku z prodlení z nevráceného úvěru. Svou aktivní legitimaci pak žalobkyně zdůvodnila smlouvou o postoupení pohledávek, kterou uzavřela dne datum s úvěrující, na jejímž základě jí byly žalované pohledávky postoupeny. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a nedostavil se ani k nařízenému jednání před soudem. Podáním ze dne 13. prosince 2021 navrhovala žalobkyně schválení smíru účastníků soudem. Podání bylo soudu doručeno z datové schránky zástupce žalobkyně. Protože toto elektronické podání neobsahovalo podpis žalovaného provedený způsobem, s nímž zvláštní předpisy spojují účinky vlastnoručního podpisu (§ 42 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen„ OSŘ“)), vycházel soud z toho, že návrh činila jen žalobkyně. Smír ovšem obsahoval neurčitou podmínku, při jejímž splnění mělo dojít ke ztrátě výhody sjednaných splátek. Protože žalobkyně tuto vadu neurčitosti návrhu neodstranila v soudem stanovené lhůtě, soud k návrhu dále nepřihlížel ve smyslu § 43 odst. 2 OSŘ. Ujednání o smíru, jehož součástí bylo také uznání dluhu žalovaným ze dne 22. prosince 2021, žalobkyně na jednání před soudem dne 13. června tr. označila jako návrh důkazního prostředku k prokázání tvrzení o existenci dluhu žalovaného. Z této písemnosti (její kopie, resp. sken, tj. převod zobrazení listiny do elektronické formy) pak soud zjistil, že žalovaný uznal svůj žalovaný závazek jak co do důvodu, tak do jeho výše. Jednalo se o hmotněprávní jednání (a proto se zde neuplatní požadavky § 43 OSŘ), o němž neměl soud pochybnosti. Ve smyslu § 2053 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ OZ“) soud dále s ohledem na písemné uznání dluhu žalovaným vycházel z toho, že žalovaný dluh v době uznání trval. Protože žalovaný neuváděl, že by od té doby tento dluh zanikl, uplatnila se stejná domněnka také v době vyhlášení rozsudku. Soud tedy posoudil ujednání úvěrující a žalovaného jako platně uzavřenou smlouvu o úvěru, jejíž režim podléhá § 2395 a násl. OZ. Podle ní se žalovaný zavázal vrátit poskytnutý úvěr a zaplatit sjednané poplatky a úrok. Protože tuto svou povinnost nesplnil, byla mu uložena výrokem I. tohoto rozsudku. Stejným výrokem I. soud pak s ohledem na prodlení žalovaného s plněním peněžitého dluhu uložil žalovanému platit také žalovaný úrok z prodlení v souladu s ustanovením § 1970 OZ, jehož poměrná výše odpovídá ustanovení § 1 nařízení vlády č. 142/1991 Sb. Aktivní legitimace žalobkyně vyplývá z § 1879 a násl. OZ s ohledem na postoupení žalované pohledávky smlouvou žalobkyni. Lhůta pro splnění povinnosti byla stanovena podle § 160 odst. 1 OSŘ. Výrokem II. soud rozhodl o náhradě nákladů ve smyslu § 142 odst. 1 OSŘ, podle kritéria procesního úspěchu ve věci. V daném případě zcela procesně úspěšné žalobkyni svědčí právo na plnou náhradu nákladů vynaložených k účelnému uplatnění práva před soudem. Žalobkyně požadovala ze svých nákladů nahradit výdaje za soudní poplatek, odměnu svého zástupce podle příslušných úkonů právní služby, náhradu provozních výdajů zástupce žalobkyně za tyto úkony a náhradu odvodu daně z přidané hodnoty z nahrazovaných výdajů svého zástupce. Z vlastní činnosti a z údajů veřejného rejstříku je soudu známo, že procesní zástupce žalobkyně vykonával funkci statutárního orgánu žalobkyně a účastnil se činnosti žalobkyně jako společník či jediný akcionář buď osobně, anebo prostřednictvím právnických osob, které (spolu) ovládal (např. právnická osoba), a je nyní stále takto stále propojen s jinými osobami (např. titul jméno příjmení a společnost právnická osoba), které jsou činné jako členové statutárního orgánu žalobkyně. Existuje zde tedy zjevné ekonomické, ale i řídící propojení žalobkyně a jejího procesního zástupce, které bylo takto skryto za jiné osoby teprve poté, co se nynější zástupce žalobkyně stal advokátem. Procesní zástupce tedy chrání zejména své ekonomické zájmy a jen v důsledku toho, že formálně vystupoval jako advokátní zástupce, domáhal se navíc nákladového přísudku. Na tom nemění nic ani to, že podle sdělení žalobkyně není její procesní zástupce nyní formálně členem jejího statutárního orgánu, či společníkem. Toto zjištění nalézací soud vyhodnotil jako zneužití práva být zastoupen advokátem ve smyslu závěrů vyjádřených v nálezech Ústavního soud České republiky, například ze dne 3. prosince 2013, sp. zn.

II. ÚS 2697/13, nebo ze dne 10. dubna 2018, sp. zn.

IV. ÚS 193/17 Náklady na zastoupení žalobkyně proto soud hodnotil jako neúčelné a žalovaného tak ve smyslu § 142 odst. 1 OSŘ nelze zavázat k jejich náhradě. Žalobkyně tedy vynaložila k účelnému uplatnění svého práva před soudem v souladu s § 137 a ve smyslu § 142 odst. 1 OSŘ jen náklady na soudní poplatek v částce 800 Kč O splatnosti této náhrady k rukám zástupce žalobkyně soud rozhodl podle § 149 odst. 1 OSŘ a lhůta pro zaplacení byla stanovena také podle § 160 odst. 1 OSŘ. Proti tomuto rozsudku je možné podat odvolání ke Krajskému soudu v Plzni prostřednictvím soudu zdejšího do 15 dnů od doručení písemného vyhotovení rozhodnutí (§ 204 odst. 1 OSŘ). Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené tímto rozsudkem v uvedené lhůtě, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí u soudu.