15 C 319/2019

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Vladimírem Doležalem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupené advokátem titul jméno příjmení , titul , IČO sídlem sídlo proti žalovanému: osobní údaje žalovaného v řízení o zaplacení částky částka s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku [částka] a částku [částka] s ročním úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z částky [částka] za období od [datum] do zaplacení.</b> <b>II. Soud zamítá žalobu na zaplacení částky [částka] s úrokem ve výši 19 % z částky [částka] za období od [datum] do zaplacení.</b> <b>III. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí zaplatit žalobkyni k rukám zástupce žalobkyně na náhradě nákladů řízení částku [částka].</b> 1. Žalobou, doručenou zdejšímu soudu formou návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu dne [datum], se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky [částka] jakožto nedoplatku složené pohledávky na vrácení zápůjčky ve výši [částka] a poplatku ve výši [částka]. Stejnou žalobou se žalobkyně domáhala po žalovaném dále zaplacení úroku v poměru 19 % ročně z nevrácené zápůjčky v uvedené částce za období od [datum] do zaplacení, který žalobkyně kapitalizovala do [datum] v částce [částka] a dále zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně ze stejné jistiny za období od [datum] do zaplacení, který žalobkyně také kapitalizovala do [datum] v částce [částka]. Platební povinnost žalovaného dovozovala žalobkyně ze smlouvy o zápůjčce [číslo] uzavřené dne [datum] mezi právním předchůdcem žalobkyně [právnická osoba] (dále jen„ zapůjčitelka“) a žalovaným. Na základě této smlouvy poskytla podle tvrzení žalobkyně zapůjčitelka žalovanému zápůjčku [částka] [anonymizováno]. Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit a zaplatil zapůjčitelce dále částku [částka], jenž podle žalobkyně představovala součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši [částka], s úrokovou sazbou ve výši 19 % ročně sjednanou v čl. 4 Smluvních podmínek, odměny za administrativní zpracování zápůjčky ve výši [částka], to vše ve sto týdenních (sedmidenních) splátkách po [částka] do [datum]. Žalovaný však zapůjčitelce dosud nezaplatil žalované částky zápůjčky a poplatku (představujícího zjevně původně sjednanou částku [částka]), když poslední příslušná splátka byla ze strany žalovaného zaplacena dne [datum]. S ohledem na nesplnění peněžité povinnosti žalovaného se žalobkyně dále domáhala zaplacení uvedeného úroku z prodlení. Svou aktivní legitimaci pak žalobkyně zdůvodnila smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum], na jejímž základě jí byly žalované pohledávky zapůjčitelkou postoupeny. Po postoupení pohledávky nebylo ze strany žalovaného uhrazeno ničeho. [Anonymizovaný odstavec]

3. Žalobkyně v reakci na vyjádření žalovaného navrhovala, aby soud žalobě vyhověl rozsudkem pro uznání, když žalovaný nerozporoval dlužnou částku.

4. Před samotným posouzením věci je nutné uvést, že podmínky pro vydání rozsudku pro uznání tak, jak jsou stanoveny v § 153a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen„ OSŘ“) splněny nebyly. Žalovaný totiž pouze shodně s žalobkyní potvrdil ujednání o samotné zápůjčce, jejím předání a částečném splácení. K ostatním skutkovým okolnostem žalovaného nároku (k tvrzenému sjednání běžícího úroku a poplatku) se do prvního jednání ve věci nevyjadřoval (viz 12. odstavec). Podstatné však je, že byť byla skutková tvrzení zčásti nesporná, nesouhlasil žalovaný pro jiné skutkové důvody s tím, že by mu měly být žalované povinnosti uloženy.

5. Dokazováním soud z písemnosti označené jako SMLOUVA O ZÁPŮJČCE, Smluvní podmínky Smlouvy o zápůjčce a Další ustanovení zjistil, že došlo ke sjednání smlouvy o zápůjčce, uváděné žalobkyní s rozdílem, že splátek po [částka] bylo sjednáno 99, přičemž poslední 100. splátka měla činit jen [částka]. Podpisem písemnosti obsahující text smlouvy žalovaný stvrdil ujednání o zápůjčce s tím, že zápůjčka měla být převedena na bankovní účet uvedený v této písemnosti. Žalovaný se dále zavázal zapůjčované peníze vrátit zapůjčitelce a zaplatit jí uváděné poplatky v uvedených splátkách. Poplatky se podle smlouvy skládaly z úroku a z kalkulační položky za administrativní činnost (označovanou žalobkyní zřejmě jako odměna za administrativní zpracování zápůjčky). Smluvní podmínky, na které žalobkyně odkazovala v souvislosti s nárokem na zaplacení běžícího úroku 19 % ročně, byly obsaženy na třech samostatných stranách (soudu byla předloženo jen elektronické zobrazení písemnosti, jež je zjevně reprodukcí původní listinné podoby; předložený formát ovšem neumožňuje posoudit počet listů, jen stran textu) formátu A4. V jejich textu nebyla zvýrazněna ustanovení o vzniku další platební povinnosti žalovaného a podmínky nebyly (na rozdíl od smlouvy či dalšího, samostatným nadpisem opatřeného prohlášení o souhlasu se zpracováním osobních údajů a bydlišti žalovaného) podepsány žalovaným. Smlouva samotná, zachycená zjevně na formuláři zapůjčitelky, obsahovala úvodní ujednání, že součástí smlouvy jsou smluvní podmínky ze zadní strany formuláře.

6. Dokazováním soud také zjistil sjednání žalobkyní uváděné smlouvy o postoupení pohledávek, jíž došlo k postoupení žalovaných pohledávek žalobkyni.

7. Shora uvedenou smlouvu hodnotí soud jako smlouvu o zápůjčce, jejíž režim podléhá § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen„ OZ“). K uzavření smlouvy došlo předáním zápůjčky, tedy složením částky odpovídající zapůjčovaným penězům na sjednaný účet. Poskytnutí zápůjčky žalovaný výslovně potvrdil. Na základě této smlouvy tedy vznikla zapůjčitelce povinnost přenechat žalovanému peníze v hodnotě [částka] [anonymizována dvě slova] a žalovanému povinnost řádně a včas peníze ve stejné hodnotě zapůjčitelce vrátit a podle § 2392 odst. 1 OZ jí zaplatit také úroky [částka] Smlouva ovšem zavazovala žalovaného také k placení poplatku [částka] ve smyslu § 1721 a 1723 odst. 1 OZ, když se k takové platbě výslovně zavázal.

8. Jestliže tedy zapůjčitelka své povinnosti ze smlouvy splnila a žalovanému zápůjčku předala, zatímco žalovaný své platební povinnosti splnil jen z části, je žaloba ohledně nedoplatku z nevrácené zápůjčky a poplatku (jehož součástí je také úrok sjednaný pevnou částkou) důvodná, když aktivní legitimace žalobkyně vyplývá z § 1879 a násl. OZ s ohledem na postoupení žalovaných pohledávek smlouvou žalobkyni.

9. Nárok zapůjčitelky nemohou oslabit námitky žalovaného. Jeho platební neschopnost, byť byla zjevně způsobena nezaviněným jednáním žalovaného, podle hmotného práva nevyvolává zánik, či zmenšení pohledávek, k jejichž plnění se žalovaný smluvně zavázal. Ta může mít význam jen ohledně procesního nároku, který teprve v tomto řízení vzniká, případně může ovlivnit výkon rozhodnutí o těchto pohledávkách. V nalézacím řízení, v němž soud jen deklaruje již vzniklé pohledávky, ji však nelze zohlednit. Stejně tak bez významu je námitka o nedoručení výzvy k placení. Lhůta pro placení totiž byla sjednána již ve smlouvě samotné a splatnost pohledávek tak již byla ve smyslu § 1958 OZ stanovena. Pozdější výzvy žalobkyně či její právní předchůdkyně jiné nároky nezakládají.

10. Protože se žalovaný dostal do prodlení s plněním těchto peněžitých povinností po lhůtě jejich splatnosti podle ujednání smluvních stran, učiněného v souladu s § 1958 odst. 1 OZ, měla zapůjčitelka a nyní žalobkyně má právo i na zaplacení úroku z prodlení podle § 1970 OZ, jehož žalovaná výše nepřevyšuje zákonný úrok z prodlení podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

11. Soud proto žalobě v tomto rozsahu výrokem I. vyhověl. Lhůta pro splnění povinnosti byla stanovena podle § 160 odst. 1 OSŘ.

12. Jako důvodný však soud nehodnotil žalovaný nárok na zaplacení běžícího smluvního úroku, který byl podle žalobkyně sjednán v poměrné výši 19 %. Podle § 2392 odst. 1 OZ platí, že při peněžité zápůjčce lze dojednat úroky. Placení úroků tedy není esenciální náležitostí smlouvy o zápůjčce a povinnost platit úroky bylo proto třeba zvlášť sjednat. Smlouva o zápůjčce je tzv. reálný kontrakt. Je tedy uzavřena tím, že dojde k předání (přenechání zastupitelné) zapůjčované věci, zde peněz. S ohledem na sjednaný průběh děje lze předpokládat, že k předmětným ujednáním o podmínkách zápůjčky a jejího vrácení došlo ještě před předáním (přenecháním) peněz. Obsah ujednání smluvních stran byl tedy zjevně beze zbytku vtělen do písemného textu smlouvy. Ostatně žalobkyně ani nic jiného netvrdila. Smlouva samotná ovšem obsahuje pouze ujednání o povinnosti žalovaného platit úrok v pevně určené částce. Ten nebyl výslovně vázán na žádné období a nebyl ani vyjadřován poměrně, byť žalobkyně poměr 19 % uváděla také ve vztahu k němu.

13. Žalobkyně uváděla, že tato další platební povinnost ve vztahu k poměrným běžícímu úroku byla sjednána ve smluvních podmínkách, které byly obsaženy na rubopisu formuláři smlouvy. Ze zjištění soudu o tomto dokumentu však vyplývá, že vedle ustanovení o běžícím úroku obsahoval na celkem dvou a půl stranách tištěného textu také další technické podrobnosti smluvního vztahu, které se ve smluvních podmínkách obvykle vyskytují. Soubor dokumentů, v němž byly smluvní podmínky obsaženy, byl členěn do tří částí: samotná smlouva o zápůjče, smluvní podmínky a další ustanovení. Pouze první část – smlouva o zápůjčce a třetí část – další ustanovení, byly podepsány žalovaným. Smluvní podmínky nikoli.

14. Avšak i v případě, kdy by smluvní podmínky podpis žalovaného obsahovaly, nebylo by z toho možné dovodit, že žalovaný výslovně souhlasil s existencí další platební povinnosti, neboť ta byla skryta do technické části smlouvy, do smluvních podmínek. V této souvislosti je totiž významné, že závazkový vztah zapůjčitele a žalovaného má spotřebitelský charakter. Protože tento závěr žádný z účastníků nezpochybňoval, není nutné jej dále podrobněji odůvodňovat. Jestliže ale nárok žalobkyně vycházel jen z přílohy smlouvy a nikoli ze smlouvy upravující přímo hlavní peněžní závazek účastníků, pak je s odkazem na § 1817 OZ nutné uzavřít, že povinnost spotřebitele platit další platby dodavateli může vzniknout jen tehdy, jestliže s ním spotřebitel výslovně souhlasil. V této souvislosti lze dále odkázat na zobecnitelné závěry ustálené soudní praxe, která se závazností platebních povinností spotřebitele ze smluvních podmínek zabývala. Jde zejména o nález Ústavního soudu České republiky ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 3512/11 (nález byl zveřejněn na webových stránkách http://nalus.usoud.cz/ Search/Search), který se promítl také do rozhodovací praxe Krajského soudu v Plzni, jakožto soudu odvolacího (z mnoha lze odkázat na rozsudky ze dne 25. července 2012, čj. 25 Co 210/2012 - 112, ze dne 27. listopadu 2013, čj. 25 Co 569/2013 - 91; ze dne 13. ledna 2015, čj. 64 Co 228/2014 - 58, ze dne 28. ledna 2015, čj. 25 Co 309/2014 – 52).

15. Jestliže tedy dnes již ustálená judikatura dovodila, že další platební povinnost spotřebitele je nutné vždy zakotvit v samotné spotřebitelské smlouvě a nikoli v jejích přílohách, není žádný rozumný důvod k tomu, aby se tento závěr nevztahoval také na povinnost spočívající v placení poměrného úroku ze zapůjčovaných peněz. To platí zvláště za situace, kdy žalobkyně netvrdila, že by zapůjčitel žalovaného výslovně upozornil na existenci této nové platební povinnosti ve smluvních podmínkách a žalovaný se tak jistě důvodně mohl domnívat, že případné další popisy na rubopisu smluv jsou jen technickými podrobnostmi sjednaného vztahu. To ostatně potvrzovalo také stanovisko žalovaného, který při jednání dne [datum] [anonymizována dvě slova] uvedl, že si není vědom ujednání o své povinnosti platit běžící úrok. Nelze tedy ani předjímat, že by snad žalovaný věděl, že rubopis smluv jej zavazuje k dalšímu peněžitému plnění se samostatným skutkovým základem, natož že by se snad k takovému plnění sám zavázal.

16. V daném případě je navíc dále ze skutkového zjištění zřejmé, že předmětné ustanovení čl. 4 smluvních podmínek, z nějž žalobkyně svůj nárok na běžící úrok dovozovala, žádnou platební povinnost v tomto směru nestanoví. Z kontextu k předchozímu čl. 3 (kde je vyjádřena roční procentní sazba nákladů) se naopak podává, že jde o rekapitulaci, resp. jiné vyjádření již sjednané povinnosti platit úrok pevnou částkou. Ta je pouze převedena do poměru k úročené jistině, ale vždy je vázána jen na dobu trvání smlouvy.

17. Soud proto žalobu na zaplacení této další tvrzené pohledávky výrokem II. zamítl.

18. Výrokem III. soud rozhodl o náhradě nákladů ve smyslu § 142 odst. 2 OSŘ, podle kterého je kritériem poměr procesního úspěchu ve věci. V daném případě měla žalobkyně procesní úspěch ve vztahu k částkám [částka] a [částka] s dalším příslušenstvím, kapitalizovaným ke dni vyhlášení rozsudku v částce [částka], celkem tedy v částce [částka]. Žalovaný byl procesně úspěšný ohledně úroku, kapitalizovaného žalobkyní v částce [částka] a dále ke dni vyhlášení rozsudku v částce [částka], celkem tedy v částce [částka]. Poměr procesního úspěchu žalobkyně z takto zjištěné celkové částky předmětu řízení [částka] činí 66,2 % a poměr procesního úspěchu žalovaného 33,8 %. Žalobkyni tedy přísluší právo na náhradu nákladů vynaložených k účelnému uplatnění jejího práva před soudem v poměru 32,4 %.

19. Žalobkyně požadovala ze svých nákladů nahradit výdaje za soudní poplatek ve výši [částka], odměnu svého zástupce v částkách po [částka] za každý ze tří úkonů právní služby spočívajících ve výzvě k plnění, převzetí a přípravě zastoupení a v písemném podání ve věci a nevyčíslenou odměnu za další dva úkony právní služby, spočívající v písemném podání ze dne [datum] [anonymizována dvě slova] a účasti zástupce žalobkyně, resp. podzástupkyně žalobkyně na jednání před soudem. Dále žádala paušální náhradu provozních výdajů zástupce žalobkyně za tři úkony po [částka], nevyčíslenou paušální náhradu hotových výdajů vynaložených v souvislosti s podáním ze [datum] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] a účastí zástupce (podzástupkyně) žalobkyně na jednání před soudem a náhradu odvodu daně z přidané hodnoty z nahrazovaných výdajů svého zástupce.

20. Žalobkyně vynaložila (resp. lze očekávat, že vynaloží) k účelnému uplatnění svého práva před soudem v souladu s § 137 a ve smyslu § 142 odst. 1 OSŘ tyto náklady na:

21. Soudní poplatek v částce [částka].

22. Odměnu svého zástupce, který je advokátem, počítanou v souladu se stanoviskem Nejvyššího soudu České republiky vyjádřeným například v jeho rozsudku ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, zveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod [číslo] část občanskoprávní a obchodní, (všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na webových stránkách http://www.nsoud.cz/) podle advokátního tarifu za dva úkony právní služby (1. převzetí a příprava věci, 2. sepis žaloby a 3. účast na jednání před soudem) po [částka] podle § 7 ve spojení s § 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), tj. v celkové výši [částka].

23. Provozní výdaje zástupce žalobkyně v paušální výši za zohledněné úkony právní služby po [částka] ve smyslu § 13 odst. 4 advokátního tarifu, a to opět v souladu se závěry, vyjádřenými v usneseních Nejvyššího soudu České republiky, tentokráte například ze dne 19. dubna 2001, sp. zn. 29 Cdo 196/2001.

24. Náhradě odvodu daně z přidané hodnoty z odměny a hotových výdajů zástupce žalobkyně ve výši 21 % podle § 137 odst. 1 a 3 písm. a) OSŘ a § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty; zaokrouhleno podle § 146 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád.

25. Celkem se jedná o částku [částka].

26. Další žádanou náhradu, jež se týká nákladů za úkon právní služby zástupce žalobkyně, spočívající ve výzvě k plnění adresované žalovanému, učiněné před zahájením řízení, nelze zohlednit. Výzvu k plnění totiž nelze posuzovat jako výdaj žalobkyně vynaložený v průběhu řízení a jde tedy o hmotněprávní příslušenství žalované pohledávky ve smyslu § 513 OZ, které musí žalobkyně učinit předmětem řízení, aby je bylo možné žalobkyni přiznat. V této souvislosti je nutné také odkázat na stanovisko Nejvyššího soudu České republiky, vyjádřené v jeho usnesení ze dne 13. srpna 2014, sp. zn. 22 Cdo 1655/2014, podle nějž náklady vynaložené na předžalobní upomínku nepředstavují náklady řízení ve smyslu § 137 odst. 1 OSŘ.

27. Takto případně vynaložené (neboť nebylo doloženo jejich zaplacení) náklady na výzvu před podáním žaloby učiněnou advokátním zástupcem žalobkyně by bylo nutné hodnotit také jako neúčelné s ohledem na předmět podnikatelské činnosti žalobkyně, která se zabývá obchodováním s peněžitými pohledávkami. V možnostech žalobkyně jistě je vyzvat dlužníky k placení jejich dluhů. V tomto směru lze odkázat na shodné závěry, vyjádřené například v odůvodnění usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. června 2016, čj. 25 Co 192/2016 - 62, vydaného jakožto soudem odvolacím ve věci vedené před zdejším soudem pod sp. zn. 15 C 325/2014, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 3. srpna 2017, čj. 25 Co 208/2017 - 94, vydaného jakožto soudem odvolacím ve věci vedené před zdejším soudem pod sp. zn. 15 C 272/2015, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. ledna 2016, čj. 25 Co 445/2015 - 55, vydaného jakožto soudem odvolacím ve věci vedené před zdejším soudem pod spisovou značkou 15 C 166/2014, či usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. ledna 2016, čj. 25 Co 427/2015 - 47, vydaného jakožto soudem odvolacím ve věci vedené před zdejším soudem pod spisovou značkou 15 C 157/2014.

28. Ve smyslu § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu nelze ve prospěch žalobkyně zohlednit ani výdaj, týkající se vyjádření ze dne 24. března tr. V něm se totiž žalobkyně k věci samotné nijak nevyjadřuje. Jen navrhuje vydání rozsudku pro uznání s případným povolením výhody splátek. Jde tedy zjevně o procesní návrh.

29. Z takto zjištěných nákladů žalobkyně v částce [částka] by tedy žalovaný byl povinen nahradit [částka] (poměr ~ 32,4 %). S ohledem na výši této náhrady účelně vynaložených (očekávaných) procesních nákladů žalobkyně je nutné v souladu s § 150 OSŘ přihlédnout k osobním výjimečným poměrům žalovaného, které žalovaného nezaviněně tíží v důsledku jeho doloženého dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu s minimální možností zlepšení do budoucna. Ostatně právě pro tyto poměry byla zastavena exekuce jiného dluhu žalovaného, když nebylo možné vymáhanou pohledávku vymoci. I s ohledem na tyto okolnosti lze mít důvodné pochybnosti o tom, zda reálně lze vykonat, či exekuovat i povinnost uloženou v této věci a zda tedy bylo nalézací řízení vedeno účelně ke skutečnému zlepšení poměrů žalobkyně. Jen pro tyto poměry pak žalovaný zjevně není ani schopen splnit své smluvní povinnosti k žalobkyni. Soud proto výši náhrady nákladů z těchto důvodů snížil na částku [částka] tak, aby byly kryty skutečně jen nejnutnější a minimálně možné výdaje žalobkyně v této věci (náklady soudního poplatku), pokud by k plnění podle rozsudku nakonec došlo.

30. O splatnosti náhrady nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně soud rozhodl podle § 149 odst. 1 OSŘ Lhůta pro splnění této povinnosti byla také stanovena podle § 160 odst. 1 OSŘ.