15 C 330/2019

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Vladimírem Doležalem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně proti žalovanému: osobní údaje žalovaného trvale hlášen k pobytu na adrese ohlašovny MěÚ města obec , okres obec o zaplacení částka s příslušenstvím I. Soud zamítá žalobu na zaplacení částky [částka] s ročním úrokem z prodlení ve výši 10 % z této částky za období od [datum] do zaplacení. <b>II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> [Anonymizovaný odstavec] Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Ve věci bylo nařízeno jednání na den [datum] [anonymizována dvě slova]. K jednání se nedostavil žádný z účastníků, přičemž pouze žalobkyně svou neúčast předem omluvila. Před samotným projednáním věci se soud dále zabýval tím, zda je s ohledem na neznámý pobyt žalovaného a jeho procesní pasivitu pro další vedení řízení nebytné chránit procesní zájmy žalovaného ustanovením opatrovníka postupem podle § 29 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen„ OSŘ“). Soud přitom v průběhu řízení nezjistil, že by se žalobkyně, nebo jiná osoba snažily právě s ohledem na tuto skutečnost získat pro sebe neoprávněnou výhodu. Proto s odkazem na ustanovení § 18 odst. 1 věta první OSŘ soud procesní zastupování žalovaného nezajišťoval, neboť kvalifikované zastoupení účastníka, který nemá zájem v řízení aktivně bránit svá práva, na náklady státu a z ingerence soudu by bylo porušením zásady rovnosti účastníků, zakotvené v § 18 odst. 1 OSŘ. Nárok žalobkyně vychází z ustanovení § 55 ZVZP. Ten stanoví, že příslušná zdravotní pojišťovna má vůči třetí osobě právo na náhradu těch nákladů na hrazené služby, které vynaložila v důsledku zaviněného protiprávního jednání této třetí osoby vůči pojištěnci. Pro vyhovění žalobě bylo tedy nutné, aby žalobkyně prokázala základ svých skutkových tvrzení, spočívající 1. v jednání žalovaného, jež lze právně hodnotit jak protiprávní a zaviněné, 2. vynaložení nákladů na hrazené služby a 3. v příčinné souvislosti tohoto jednání s těmito náklady. Z rozhodnutí Městského úřadu města [obec] soud zjistil, že žalovaný způsobil [popis předmětu řízení] [anonymizováno] [role v řízení] [anonymizována dvě slova]. Toto jednání bylo vyhodnoceno jako přestupek proti občanskému soužití. Jednalo se tedy o zaviněné protiprávní jednání žalovaného. Rozhodnutí pochopitelně neprokazovalo [příčinná souvislost s předmětem řízení] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [role v řízení] [anonymizováno], [anonymizována dvě slova] [anonymizováno]. Proto bylo nutné provést další důkazy. [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] Soud proto výrokem I. žalobu na zaplacení částky [částka] zamítl pro neunesení důkazního břemene (§ 120 odst. 1 OSŘ). Protože soud nezjistil prodlení žalovaného s plněním peněžitého dluhu jak předpokládá § 1968 a 1970 OZ, byla stejným výrokem zamítnuta i žaloba na zaplacení úroku z prodlení. V souvislosti s rozsahem skutkových tvrzení a označení důkazů je třeba zdůraznit, že byť žalobkyně byla zřízena zákonem a má veřejnoprávní charakter, byla v této věci účastnicí občanského soudního řízení, v němž mají všichni účastníci rovné postavení (§ 18 odst. 1 OSŘ). Tato rovnost se projevuje nejen v konkrétním řízení mezi stranami sporu, ale také v tom, že postavení žalobkyně se nijak neliší od postavení jiných žalobců v jiných řízeních. Zákonodárce svěřil pravomoc k rozhodování o těchto nárocích veřejných pojišťoven soudům, kteří je projednávají v občanském sporném soudním řízení, ačkoli si lze jistě principiálně představit efektivnější způsoby vymáhání pohledávek tohoto druhu, například ve vyměřovacím správním řízení, jež by vedly přímo sami veřejné zdravotní pojišťovny. Pozitivní úprava procesu však způsobila, že břemeno tvrzení a břemeno důkazní týkající se výše uvedených skutečností tíží ve smyslu § 101 odst. 1 a § 120 odst. 1 OSŘ žalobkyni, nikoli žalovaného. Po žalovaném nelze požadovat, aby byť jen tvrdil, že žádné náklady vynaloženy nebyly, nebo že se netýkaly jeho jednání. V této souvislosti lze odkázat na závěry, vyjádřené v rozsudcích Nejvyššího soudu České republiky ze dne [datum], sp. zn. 2 Cdon [číslo], zveřejněném v časopise Právní rozhledy [číslo] str. 372, nebo ze dne 30. května 2006, sp. zn. 22 Cdo 1807/2005, nebo ze dne 16. prosince 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010, anebo ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 33 Cdo 35/2007; všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://www.nsoud.cz/). Opačný přístup, tj. pouhé přitakání tvrzením žalobkyně, jež by nebyla podložena relevantními důkazy, by umožnil domoci se při procesní pasivitě žalovaného (což je v řízeních o těchto nárocích velice časté) v podstatě jakéhokoli peněžitého plnění jen na základě vlastních tvrzení o výši a důvodu žalované pohledávky. Procesní předpisy ovšem takový postup umožňují pouze za splnění poměrně přísných podmínek, mezi něž patří prokazatelné seznámení žalovaného s uplatněným nárokem s patřičným procesním poučením (při vyhovění žalobě pro uznání nebo fikci uznání), anebo naopak zvýšená procesní aktivita žalobce (pro kontumační rozhodnutí). Nic z toho se v projednávané věci nestalo. Výrokem II. soud rozhodl o náhradě nákladů řízení v souladu s § 142 odst. 1 OSŘ, podle kterého je kritériem pro přiznání náhrady nákladů řízení úspěch ve věci. V daném případě byl zcela procesně úspěšný žalovaný. Tomu však žádné náklady nevznikly, a proto soud právo na jejich náhradu žádnému z účastníků.