15 C 330/2021

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Vladimírem Doležalem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupené titul jméno příjmení , titul , IČO advokátem sídlem tamtéž proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 126 109 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku 31 000 Kč, částku 38 554,78 Kč, částku 538 Kč, částku 5 523,31 Kč a částku 6 869,35 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 69 554,78 Kč za období od 19. prosince 2020 do zaplacení.</b> <b>II. Soud zamítá žalobu na zaplacení částky 5 950,37 Kč, částky 26 692,63 Kč, částky 23 373,22 Kč, částky 3 692,98 Kč, částky 1 904,18 Kč, částky 1 151,62 Kč a částky 95,41 Kč s úrokem ve výši 14 % z částky 75 505,15 Kč za období od 19. prosince 2020 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % z částky 5 950,37 Kč za období od 19. prosince 2020 do zaplacení.</b> <b>III. Žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí zaplatit žalobkyni k rukám zástupce žalobkyně na náhradě nákladů řízení částku 404 Kč.</b> 1. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně, uplatněný rozkazní žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 30. července 2021, na zaplacení nedoplatku pohledávky, složené jednak z nevrácených zápůjček v částkách 36 950,37 Kč a 38 554,78 Kč (žalobkyní označováno také jako jistina) a poplatků v částkách 26 692,63 Kč a 23 911,22 Kč. Stejnou žalobou se žalobkyně domáhala po žalované dále zaplacení úroku v poměru 14 % ročně z nevrácené zápůjčky 36 950,37 Kč za období od 6. dubna 2020 do zaplacení, který kapitalizovala do 18. prosince 2020 v částce 3 692,98 Kč a z nevrácené zápůjčky 38 554,78 Kč za období od 14. srpna 2020 do zaplacení, který kapitalizovala do 18. prosince 2020 v částce 1 904,18 Kč a úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z nevrácené zápůjčky 36 950,37 Kč za období od 21. února 2019 do zaplacení, který kapitalizovala také do 18. prosince 2020, a to v částce 6 674,93 Kč a z nevrácené zápůjčky 38 554,78 Kč za stejné období, který kapitalizovala také do 18. prosince 2020, a to v částce 6 694,76 Kč. Platební povinnosti žalované dovozovala žalobkyně ve vztahu k nevrácené zápůjčce 36 950,37 Kč a poplatkům 26 692,63 Kč s tomu odpovídajícím příslušenstvím ze smlouvy o zápůjčce [číslo] uzavřené dne [datum] mezi právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ zapůjčitelka“) a žalovanou. Na základě této smlouvy měla zapůjčitelka poskytnout žalované 60 tis. Kč, které se žalovaná měla zavázat vrátit a zaplatil zapůjčitelce dále součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 9 139 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 14 % ročně sjednanou na straně 1 smlouvy, odměnu za zpracování a administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 20 384 Kč a poplatku za vedení účtu ve výši 8 784 Kč. To vše měla žalovaná splácet ve 24 měsíčních splátkách po 4 097 Kč do 5. dubna 2020. Ve vztahu k nevrácené zápůjčce 38 554,78 Kč a poplatkům 23 911,22 Kč dovozovala žalobkyně platební povinnosti žalované ze smlouvy o zápůjčce [číslo] uzavřené dne [datum] opět mezi zapůjčitelkou a žalovanou. Na základě této smlouvy měla zapůjčitelka poskytnout žalované 40 tis. Kč, které se žalovaná měla zavázat vrátit a zaplatil zapůjčitelce dále součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 6 092 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 14 % ročně sjednanou na straně 1 smlouvy, odměnu za zpracování a administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 13 756 Kč a poplatku za vedení účtu ve výši 5 856 Kč. To vše měla žalovaná splácet ve 24 měsíčních splátkách po 2 738 Kč do 13. srpna 2020. Žalovaná však zapůjčitelce dosud nezaplatila žalované částky jistiny, poplatků a úroku v žalované výši z nevrácených zápůjček. S ohledem na nesplnění peněžité povinnosti žalované se žalobkyně dále domáhala zaplacení uvedeného úroku z prodlení. Svou aktivní legitimaci pak žalobkyně zdůvodnila smlouvou o postoupení pohledávek, kterou měla uzavřít dne [datum] s úvěrující, na jejímž základě jí byly žalované pohledávky postoupeny.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Ve věci bylo nařízeno první jednání na den 7. března tr. K jednání se nedostavila žádná z účastnic, jen zástupce (podzástupkyně) žalobkyně, když pouze neúčast žalobkyně byla omluvena.

3. Dokazováním soud zjistil, že došlo k uzavření uváděných smluv. Jejími podpisy žalovaná stvrdila platební místo pro předání peněz v částkách 60 tis. Kč a 40 tis. Kč a zavázala se je vrátit zapůjčitelce a zaplatit jí uváděné poplatky a úroky v uvedených splátkách, přičemž ovšem poslední 24. splátka byla sjednána u první smlouvy v částce 4 076 Kč a u druhé smlouvy jen v částce 5 856 Kč. Dokazováním soud dále zjistil sjednání žalobkyní uváděné smlouvy o postoupení pohledávek, jíž došlo k postoupení žalovaných pohledávek žalobkyni. Ze sdělení banky pak soud zjistil, že z bankovního účtu zapůjčitelky byly na účet uvedený v obou smlouvách s žalovanou převedeny peníze, sjednané jako zápůjčky.

4. Soud naopak nezjistil, že by se žalovaná měla zavázat platit další úrok v poměru 14 %, nebo že by úrok v částkách 9 139 Kč a 6 192 Kč byl vyjádřením součtu kapitalizovaných úroků. Takové ujednání totiž písemná smlouva neobsahuje. Výslovný závazek k platbám úroku se váže jen k uvedeným částkám, nikoli k poměrnému úroku, byť ten je (ovšem jen ohledně celkového úrokového zatížení) ve smlouvě také zmíněn. Jestliže zapůjčitelka takto znepřehlednila text písemných smluv (nebylo totiž tvrzeno, že by návrh smlouvy v tomto obsahu předložila žalovaná), nemůže se proto nyní dovolávat jakéhokoli plnění po účastnici, která nejasnost nezpůsobila. To vše je umocněno tím, že žalovaná do závazkových vztahů vstupovala zjevně jako spotřebitelka, zatímco zapůjčitelka naopak jako dodavatelka (viz § 1812 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen„ OZ“)). Podrobněji k tomuto vysvětlení lze poukázat na odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. listopadu 2021, č. j. 64 Co 264/2021-58, jakožto soudu odvolacího v řízení o obdobné věci, vedeném před zdejším soudem pod sp. zn. 15 C 220/2020, jehož se žalobkyně také účastnila.

5. Z hlediska právní kvalifikace vedlejších plateb (úrok a poplatky) nalézací soud zjištěný skutkový stav posoudil ve smyslu závěrů, vyjádřených např. v rozsudcích Krajského soudu v Plzni, jakožto odvolacího soudu, a to ze dne 3. srpna 2021, č. j. 64 Co 152/2021-50, nebo ze dne 15. června 2021, č. j. 64 Co 122/2021-53, anebo v rozsudku zdejšího soudu ze dne 9. srpna 2021, č. j. 11 C 208/2021-24, od nichž nemá důvod se odchýlit ve smyslu ustanovení § 13 OZ. Nosné důvody argumentačních závěrů uvedených rozhodnutí totiž dopadají i na právě řešenou věc (obsahově prakticky shodné smlouvy o dočasném přenechání peněžních prostředků věřitelkou dlužníkovi s totožnými kritickými ujednáními o odměně za nejrůznější úkony, které však svou faktickou povahou odpovídají zcela základnímu administrování jakékoliv zápůjčky či úvěru, jemuž je koneckonců vystaven i dlužník – vydlužitel či úvěrovaný). Vzhledem k tomu, že tato ujednání ve své povaze nepředstavují z podstatné části nic jiného, než právě a pouze (s možnou výjimkou skutečných nákladů spojených s inkasem splátek) běžné náklady spojené se správou jakéhokoliv úvěru či zápůjčky, nemá nalézací soud ve shodě se závěry uvedenými v odkazovaných rozhodnutích (jež jsou žalobkyni známy, neboť také v odkazovaných řízeních vystupovala vždy na straně žalující) pochyb o tom, že jde o skrytou formu úplaty za dočasné přenechání peněžních prostředků (úroku), která v této výši představuje přepočítaný roční úrok 52,77 % u první smlouvy a 53,06 % u druhé smlouvy. Ujednání o sjednaném úroku ze zápůjčky či úvěru v takové extrémní výši přitom zjevně představuje mnohonásobek obvyklých úrokových sazeb spotřebitelských úvěrů v daném místě a čase (viz níže).

6. Vysvětlení žalobkyně, které soudu v této souvislosti poskytla, odkazující obecně na úkony spojené s činnostmi jakéhokoli úvěrujícího, či zapůjčitele, jen potvrzuje výše uvedené hodnocení o tom, že jde o paušalizaci nákladů na obvyklé úkony, jež věřitel činí při správě svých pohledávek, které by měly být kryty právě cenou poskytovaných peněz (jak je ostatně zjevně činěno i zde). Ani žalobkyní (v jiných řízeních) hodnocená rizikovost transakce nemůže obstát, neboť žalobkyně nikdy nevysvětlila, z čeho onu rizikovost dovozuje, když naopak sama poměrně podrobně popisuje, jak zapůjčitelka ověřila schopnost žalované zápůjčky splácet. Nic jí jistě nebránilo, aby si splácení, pokud snad mělo být rizikové, zajistila. Pokud na zajištění rezignovala a využila tím jisté výhody na trhu s úvěry (zápůjčkami), nelze se nyní této lehkovážnosti dovolávat. Všechny sjednané platby žalované je tedy nutné vždy posuzovat jako úrokové zatížení žalované.

7. Soud tedy posoudil obě smlouvy jako platně uzavřené smlouvy o zápůjčce, jejichž režim podléhá § 2390 a násl. OZ Smlouvy jsou ovšem neplatné pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 a § 588 OZ) v části týkající se úroku, pod jehož rozsah nutno zahrnout též částky odpovídající shora uvedeným„ poplatkům“, které jsou pouze fiktivní a představují skrytou formu odměny za poskytnutí peněz (úroku). Ta byla sjednána v extrémně nepřiměřené výši, když průměrná úroková nákladová sazba (RPSN) střednědobých spotřebitelských úvěrů v březnu i srpnu 2018 byla 8,8 % (databáze časových řad ARAD dostupná na https://www.cnb.cz). Protože jde o neplatnost zapříčiněnou toliko nezákonným množstevním rozsahem (§ 577 OZ), přistoupil soud ke korekci úrokové sazby na výši obvyklou požadovanou za úvěry, či zápůjčky, které poskytovaly peněžní instituce v době uzavření smlouvy (§ 1802 OZ), tedy v poměru 8,8 % ročně. To znamená, že pokud zapůjčitelka poskytla žalované podle první smlouvy zápůjčku 60 tis. Kč na dobu 24 měsíce za korigovaný úrok 8,8 % ročně, měla žalovaná celkem zaplatit 65 664 Kč a podle druhé smlouvy při zápůjčce 40 tis. Kč se jednalo o celkovou částku 43 776 Kč. Jestliže tedy na tyto své závazky podle žalobkyně uhradila žalovaná celkem 34 664 Kč u první smlouvy, zbývá k zaplacení za dobu do 5. dubna 2020 toliko částka 31 tis. Kč (65 644 – 34 664). V případě druhé smlouvy při úhradě 3 238 Kč by zbývala k zaplacení částka 40 538 Kč, z níž částka 538 Kč představuje nezaplacený úrok. Žalobkyně však žalovala vrácení zápůjčky jen v částce 38 554,78 Kč, což je samozřejmě v její dispozici.

8. Výrokem I. proto soud žalobě částečně vyhověl a uložil žalované povinnost k placení částek 31 tis. Kč a 38 554,78 Kč jako nevrácených zápůjček a částky 538 Kč jako nezaplaceného úroku z druhé smlouvy. Protože žalobkyně neuváděla, zda bylo sjednáno započítávání plateb žalované na jistinu a její příslušenství, nebo zda žalovaná specifikovala určení svých plateb, bylo nutné postupovat podle § 1932 odst. 1 OZ. Platby žalované tedy zcela uhradily úrok z první smlouvy a ve zbytku jde proto jen o nevrácenou zápůjčku a z části uhradily úrok z druhé smlouvy.

9. Výrokem I. soud také uložil žalované platit z takto určené jistiny úrok z prodlení v souladu s ustanovením § 1970 OZ, jehož poměrná výše odpovídá ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Prodlení žalované s placením těchto částek nastalo jistě před datem 21. února 2019. Proto je možné žalobě vyhovět ohledně této doby úročení při za chování úročené jistiny, jež byla žalobkyni přiznána. Výrokem I. bylo tedy vyhověno také žalobě na placení úroku z prodlení z částky 31 tis. Kč a z částky 38 554,78 Kč, počítaného od 21. února 2019, jehož výše do 18. prosince 2020 činí 5 523,31 Kč, resp. 6 869,35 Kč, a poté, až do zaplacení v poměrné výši.

10. Aktivní legitimace žalobkyně vyplývá z § 1879 a násl. OZ s ohledem na postoupení žalovaných pohledávek smlouvou žalobkyni. Lhůta pro splnění povinnosti byla stanovena podle § 160 odst. 1 OSŘ.

11. Ve zbytku úroku z prodlení v částkách 1 151,62 Kč a 95,41 Kč a poměrného úroku z prodlení z částek, ohledně nichž nebyla žaloba důvodná, došlo k zamítnutí žaloby výrokem II. Stejným výrokem byla zamítnuta žaloba na placení žalovaného nedoplatku zápůjčky v částce 5 950,37 Kč, poplatků (úroku) v částkách 26 692,63 Kč a 23 373,22 Kč (23 911,22 – 538), úroku v částkách 3 692,98 Kč a 1 904,18 Kč, včetně poměrného úroku.

12. Výrokem III. soud rozhodl o náhradě nákladů ve smyslu § 142 odst. 2 OSŘ, podle kritéria poměru procesního úspěchu. V daném případě byla žalobkyně procesně úspěšná ohledně částek v součtu 82 485,44 Kč a úroku z prodlení, který v den vyhlášení rozsudku dosáhl částky 9 847,24 Kč; celkem tedy v součtu 92 323,68 Kč. Žalovaná byla procesně úspěšná ohledně částek v součtu 62 860,41 Kč a poměrného úrokového příslušenství, které v den vyhlášení rozsudku dosáhlo částky 16 191,70 Kč; celkem tedy v součtu 79 052,11 Kč. Z takto zjištěného předmětu řízení v částce 171 384,79 Kč činil poměr procesního úspěchu žalobkyně přibližně 54 % a poměr procesního úspěchu žalované přibližně 46 %. Žalobkyni tedy svědčí právo na náhradu nákladů vynaložených k účelnému uplatnění práva před soudem v poměru 8 %.

13. Žalobkyně požadovala ze svých nákladů nahradit výdaje za soudní poplatek, odměnu svého zástupce podle příslušných úkonů právní služby, náhradu provozních výdajů zástupce žalobkyně za tyto úkony a náhradu odvodu daně z přidané hodnoty z nahrazovaných výdajů svého zástupce.

14. Z vlastní činnosti a z údajů veřejného rejstříku je soudu známo, že procesní zástupce žalobkyně vykonával funkci statutárního orgánu žalobkyně a účastnil se činnosti žalobkyně jako společník či jediný akcionář buď osobně, anebo prostřednictvím právnických osob, které (spolu) ovládal (např. [právnická osoba]), a je nyní stále takto stále propojen s jinými osobami (např. [titul] [jméno] [příjmení] a společnost [právnická osoba]), které jsou činné jako členové statutárního orgánu žalobkyně. Existuje zde tedy zjevné ekonomické, ale i řídící propojení žalobkyně a jejího procesního zástupce, které bylo takto skryto za jiné osoby teprve poté, co se nynější zástupce žalobkyně stal advokátem. Procesní zástupce tedy chrání zejména své ekonomické zájmy a jen v důsledku toho, že formálně vystupoval jako advokátní zástupce, domáhal se navíc nákladového přísudku. Na tom nemění nic ani to, že podle sdělení žalobkyně není její procesní zástupce nyní formálně členem jejího statutárního orgánu, či společníkem. Toto zjištění nalézací soud vyhodnotil jako zneužití práva být zastoupen advokátem ve smyslu závěrů vyjádřených v nálezech Ústavního soud České republiky, například ze dne 3. prosince 2013, sp. zn. II. ÚS 2697/13, nebo ze dne 10. dubna 2018, sp. zn. IV. ÚS 193/17 Náklady na zastoupení žalobkyně proto soud hodnotil jako neúčelné a žalovaného tak ve smyslu § 142 odst. 1 OSŘ nelze zavázat k jejich náhradě.

15. Žalobkyně tedy vynaložila k účelnému uplatnění svého práva před soudem v souladu s § 137 a ve smyslu § 142 odst. 1 OSŘ jen náklady na soudní poplatek v částce 5 045 Kč. Z nich je žalovaná povinna nahradit poměr 8 %, tedy 404 Kč O splatnosti této náhrady k rukám zástupce žalobkyně soud rozhodl podle § 149 odst. 1 OSŘ.

16. Lhůta pro splnění uložených povinnosti byla stanovena podle § 160 odst. 1 OSŘ v souladu s návrhem žalovaného tak, aby nebylo nutné přistupovat k nucenému výkonu přiznaného práva