15 C 353/2021

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Vladimírem Doležalem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupené advokátkou titul jméno příjmení , IČO sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa žalovaného , okres obec o zaplacení 5 211 Kč s příslušenstvím I. Soud zamítá žalobu na zaplacení částky 4 611 Kč, částky 600 Kč a částky 294 Kč. <b>II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> Rozkazní žalobou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení nedoplatku pojistného 4 611 Kč za dobu od 5. srpna do 13. listopadu 2020, poplatku za vyhotovení a odeslání zákonem uložené upomínky na dlužné pojistné po zániku pojištění v částce 300 Kč a poplatku za vyhotovení a odeslání zákonem uložené upomínky na dlužné pojistné s upozorněním na možný zánik pojištění v částce 300 Kč Vedle toho se žalobkyně stejnou žalobou domáhala zaplacení 294 Kč, představující úrok z prodlení z uvedených částek v zákonné výši za období od 14. listopadu 2020 do 21. července 2021. Podle tvrzení žalobkyně uzavřely strany v neuvedený den pojistnou smlouvu v písemné formě vyplněním formuláře pojistného produktu s předmětem smlouvy„ [název pojistného produktu] [anonymizována tři slova]“. Ten byl označen [číslo] se sjednaným počátkem pojištění od 5. května 2020, kdy se mělo jednat o pojištění vozidla tovární značky [tovární značka], typ [typ], [registrační značka], se sjednaným pojistným 4 242 Kč za čtvrtletní pojistné období. Pojištění mělo podle žalobkyně zaniknout ke dni 13. listopadu 2020 pro zánik po marném uplynutí 30-ti denní lh. Žalovaný dlužné pojistné neuhradil. K poplatkům pak žalobkyně uvedla, že oprávněnost na ně dovozuje ze smluvního ujednání, kdy podle smlouvy byla žalobkyně oprávněna požadovat náklady spojené s upomínáním a vymáháním dlužného pojistného, které jsou paušalizovány právě sjednanými poplatky. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. K jednání nařízenému ve věci na den 23. května tr. se nedostavil žádný z účastníků, ani zástupkyně žalobkyně, přičemž pouze žalobkyně svou neúčast předem omluvila. Předně je třeba uvést, že rozsah žalobních tvrzení byl minimální proto, aby soud byl vůbec schopen žalobu věcně projednat. Žalobkyně jednak neuvedla v podstatě žádné skutečnosti, na jejichž základě by bylo možné právně hodnotit sjednanou smlouvu jako pojistnou. Nesdělila totiž, co bylo předmětem smluveného závazku. Přívlastek pojistná je výsledkem právního posouzení, kdy je konkrétní ujednání podřazeno pod zákonem stanovený typ smlouvy. Z obchodního označení a právního hodnocení o tom, že předmětem ujednání mělo být pojištění vozidla (což nakonec z písemnosti, jež měla zřejmě zachycovat obsah ujednání, ani nevyplývalo; viz níže) nelze pochopitelně zjistit, na základě jakých skutečností (nahodilé události) by mělo být poskytnuto pojistné plnění. Jen z toho, že žalobkyně označila žalovaného jako pojistníka a sebe za pojistitele (což je ovšem opět jen právní hodnocení) lze usoudit, že to měl být právě žalovaný, kdo se měl ve smlouvě zřejmě zavázal platit žalované pojistné žalobkyni. Žalobkyně totiž tvrdila pouze to, že pojistné (odpovídající žalované jistině) mělo být sjednáno a mělo náležet žalobkyni. Podstatné pro rozhodnutí tak bylo, zda se v nějaké smlouvě žalovaný skutečně zavázal žalobkyni cokoli platit podle žalobkyní specifikovaného smluvního ujednání. Ohledně žalovaných poplatků by se na jednu stranu mohlo jevilo, že by se jedná o poplatky, tedy o sjednané plnění v konkrétní výši. Na druhé straně ovšem lze také žalobní tvrzení vyložit tak, že by mohlo jít o náklady spojené s uplatněním pohledávky na placení pojistného (přesněji žalované jistiny), jejichž náhrada mohla být sjednána v paušální výši. Ani jedna tato možná skutková verze však nebyla uspokojivě vysvětlena. Zcela rozporné pak bylo tvrzení o běhu úroku z prodlení. Ten měl být žalován ode dne následujícího po splatnosti dlužného pojistného. Právní hodnocení o splatnosti pojistného za pojistné období bylo žalobkyní vztaženo vždy k prvnímu dni pojistného období s odkazem na zákonem stanovenou lhůtu. Pojistné za období od 5. srpna 2020 tedy mělo být placeno do konce tohoto dne. Přesto je úrok z prodlení žalován až od 14. listopadu 2020, tedy dokonce po žalobkyní hodnoceném zániku pojištění. Překleneme-li se přes tyto rozpory žalobních tvrzení a jejich právního hodnocení, které soudu umožňuje výklad ustanovení § 153 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen„ OSŘ“) podle nějž soud není vázán právním hodnocením, nýbrž jen skutkovým vymezením žaloby, je zřejmé, že žalobkyně se zřejmě domáhala zaplacení sjednaného plnění, k nimž lze přiřadit také poplatky, se zákonným příslušenstvím. Netvrdila totiž nic o konkrétních (hmotněprávních) nákladech, jež by jí v souvislosti s uplatněním nároku na pojistné vznikly a ohledně částek 300 Kč tudíž nejde o příslušenství pohledávky ve smyslu § 513 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen„ OZ“). Vždy by se tedy mělo jednat o plnění peněžité povinnosti, k níž se žalovaný měl zavázat v písemné smlouvě účastníků. Bez ohledu na to, zda je možné skutková tvrzení podřadit pod právní režim nároku na pojistné podle § 2758 a násl. OZ, nebo se jednalo o smlouvu zákonem typově neupravenou, pramenila by platební povinnost žalovaného ze zásady: smlouvy zavazují (pacta sund servanda), vyjádřené pozitivně v § 1759 věta první OZ. Soud při zjištění skutkového stavu vycházel z tvrzení žalobkyně o tom, že žalovaný nezaplatil žalované pojistné, poplatky, ani žalovaný úrok z prodlení, když žalovaný v tomto směru neuváděl tvrzení o případném opaku, ačkoli mu tuto povinnost předepisuje § 101 odst. 1 OSŘ. Z písemnosti, skryté v datovém souboru s názvem [číslo], označené jako pojistná smlouva …, soud zjistil, že obsahuje ujednání o povinnosti žalovaného platit částku 4 242 Kč každé tři měsíce. Nad rámec žalobních tvrzení soud zjistil, že platba měla být pojistným pro pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem žalobkyní uváděného vozidla a pro pojištění asistenčních služeb, tedy nikoli vozidla samotného. Bylo proto možné souhlasit s právním hodnocením žalobkyně, že se jednalo o pojistnou smlouvu, jejíž režim se řídil primárně ustanoveními § 3 a násl. zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla) (dále jen„ ZPOPV“) a ohledně dalšího pojištění a ve věcech tímto zákonem neupravených ustanoveními § 2758 a násl. OZ. Z dané smlouvy by byla žalobkyně povinna vyplatit pojistnou částku oprávněné osobě v případě pojistné události. Žalovaný by pak byl povinen hradit pojistné za pojištění odpovědnosti do konce kalendářního měsíce, v něž pojištění zaniklo, a to v souladu s § 13 odst. 2 ZPOPV. Doba pro placení pojistného první den pojistného období by byla určena § 2783 odst. 2 OZ. Žalovaná částka 1 4 611 Kč proto představuje pojistné. Soud však nezjistil, že by žalovaný jakkoli stvrdil správnost obsahu této písemnosti. Soud tedy z písemnosti nezjistil, že to byl právě žalovaný, kdo ji podepsal, tedy kdo ji s žalobkyní sjednal. V místě označeném pro podpis žalovaného byl totiž umístěn digitální grafický znak odpovídající zřejmě vlastnoručnímu podpisu žalovaného, neboť se jednalo o psacími písmeny napsané příjmení žalovaného. Znak (podpis) však byl zjevně vytvořen elektronicky a soudu byla k důkazu předložena tato písemnost také v elektronické podobě. Mohlo se přitom jednat o náhradu podpisu mechanickými prostředky, nebo elektronický podpis tak, jak to má na mysli § 561 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen„ OZ“). V tomto směru ovšem žalobkyně netvrdila nic o tom, že by takový postup byl mezi smluvními stranami obvyklý, nebo že by se jednalo o právní jednání učiněné elektronickými prostředky. Ten, kdo (zřejmě vlastní rukou) vyhotovil uvedený grafický znak, jej mohl učinit elektronicky, nebo pomocí grafického zobrazovače na listině. V každém z těchto dvou případů mohl být znak umístěn pod text, který byl v písemnosti uveden, což se ovšem z žalobkyní poskytnuté elektronické verze dokumentu nedalo zjistit. Pro skutkový závěr soudu je tedy významné, že z grafického znaku, jenž měl být podpisem, nelze seznat, že byl skutečně neoddělitelně spojen s písemností, jejíž správnost měl potvrzovat. V takovém případě je nezbytné označit další důkaz o tom, že grafický znak jako stvrzení správnosti textu byl žalovaným umístěn právě k předložené elektronické písemnosti. Nic takového (ve směru označení dalšího důkazu) ovšem žalobkyně neučinila, zřejmě proto, že s ohledem na její neúčast na jednání nemohla být soudem vyzvána k označení dalších důkazů podle § 118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen„ OSŘ“). Soud tedy dokazováním nezjistil, že by se žalovaný žalobkyni k čemukoli zavazoval, a to ani k placení pojistného, či žalovaných poplatků. Žaloba na zaplacení částek 4 611 Kč a 600 Kč proto nemohla být důvodná. Pro nedostatek zjištění o sjednání jakékoli smlouvy ovšem nemohla být důvodná ani žaloba na placení úroku z prodlení. Nelze totiž pochopitelně hodnotit, že se žalovaný dostal do prodlení s placením peněžitého dluhu. Vzhledem k tomu byla nedůvodná i žaloba na zaplacení tohoto příslušenství. Na základě výše uvedeného skutkového zjištění a jeho právního hodnocení soud výrokem I. žalobu jako nedůvodnou zamítl, když nezjistil ani jiný právní důvod, pro který by byl žalovaný povinen nyní žalobkyni platit cokoli z žalovaných peněz. Výrokem II. soud pak rozhodl o náhradě nákladů řízení v souladu s § 142 odst. 1 OSŘ, podle kritéria procesního úspěchu ve věci. Protože zcela procesně úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly, nepřiznal soud právo na jejich náhradu žádnému z účastníků.