15 C 357/2021

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Vladimírem Doležalem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupené advokátem titul jméno příjmení , IČO sídlem adresa , číslo obec proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 10 250 Kč s příslušenstvím

I. Soud zamítá žalobu na zaplacení částek 10 000 Kč, 1 728,13 Kč a 750 Kč s úrokem z prodlení 9,75 % z částky 10 000 Kč za období od 20. ledna 2019 do zaplacení. <b>II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b>

III. Žalobkyně je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí zaplatit České republice – [název soudu] na účet [číslo] pod variabilním symbolem [číslo] doplatek soudního poplatek za řízení ve výši 400 Kč. Předmětem řízení byla žaloba, doručená zdejšímu soudu formou návrhu na vydání platebního rozkazu dne 18. srpna 2021, ve znění jejích doplnění doručených soudu ve dnech 25. ledna a 25. července tr., kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném jednak vrácení úvěru 10 tis. Kč, jednak zaplacení poplatku 250 Kč za poskytnutí půjčky ve výši 2 000 Kč ze dne 19. října 2018, úroku 1 728,13 Kč, počítaného v poměru 8,5 % měsíčně z úvěru za dobu od 18. listopadu 2018 do 19. ledna 2019, náhrady účelně vynaložených nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného s placením splátek úvěru za listopad a prosinec 2018 v celkové výši 500 Kč a nakonec také úroku z prodlení podle výroku I., žalovaného za dobu ode dne splatnosti úvěru. Podle žalobkyně měl žalovaný sjednat se společností [právnická osoba], sídlem [adresa], [anonymizováno 7 slov], (dále jen„ úvěrující“) smlouvu o revolvingovém úvěru. Smlouva měla být uzavřena za pomoci prostředků komunikace na dálku prostřednictvím jedinečného osobního uživatelského účtu na webových stránek úvěrující. Podle smlouvy si pak měl žalovaný od úvěrující dne [datum] vypůjčit částky 8 tis. Kč a 2 tis. Kč, které se měl zavázat splácet a platit k tomu poplatek za čerpání úvěru 12,5 % z čerpané částky a úrok 8,5 % měsíčně z poskytnutého úvěru v pravidelných měsíčních splátkách ve sjednané výši. To nesplnil v rozsahu žalovaného nevráceného úvěru a úroku. V souladu se smlouvou tedy měl vzniknout úvěrující dále nárok na žalovanou náhradu nákladů a podle zákona i na úrok z prodlení. Tyto pohledávky měla úvěrující smluvně postoupit společnosti [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa], [číslo] [obec], a ta dále žalobkyni. Ani poté však žalovaný nic z toho nezaplatil. Přesto, že nesrovnalosti ohledně označení žalované částky 10 tis. Kč jako úvěr, půjčka a zápůjčka, bylo možné hodnotit jen jako nedostatky právního hodnocení (byť kvalifikovaně zastoupené) žalobkyně, nemohl soud žalobě vyhovět pro neunesení důkazního břemene, tížícího žalobkyni podle § 120 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen„ OSŘ“). Soud totiž předně nezjistil, že by došlo ke sjednání tvrzené smlouvy s žalovaným. Ze žalobních tvrzení se podávalo, že žalovaný měl do elektronického textu smlouvy, zobrazeného na webovém rozhraní úvěrující, vložit identifikační kód, jež mu úvěrující předtím poslala textovou zprávou na jeho telefonní číslo. K tomuto jednání ovšem žalobkyně neoznačila žádné důkazy. Její důkazní návrhy směřovaly jen k prokázání totožnosti žalovaného předložením jeho fotografie s občanským průkazem. Žalobkyně ovšem opět nijak neprokazovala, že by fotografie byly zaslány žalovaným právě úvěrující a že by to bylo právě v souvislosti s tvrzeným ujednáním. Zasílání vlastních fotografií lze jistě vysvětlit celou řadou možných jiných a pravděpodobnějších důvodů, například zájmem o seznámení, či modeling. Již z tohoto důvodu nebylo možné vyhovět žalobě na placení ujednaných pohledávek, tedy poplatku, úroku a zjevně paušální náhrady nákladů. Povinnost k vrácení 10 tis. Kč však mohla žalovaného tížit z jiného právního důvodu, pokud je od úvěrujíc převzal. Soud ovšem nezjistil ani tuto skutečnost. K prokázání tvrzení o půjčení částek 8 tis. a 2 tis. Kč žalobkyně označila tyto důkazní prostředky:„ [název důkazního prostředku] [anonymizováno]“ pro vyčerpané částky v rámci úvěrového rámce a Potvrzení o provedení plateb vyčerpaného rámce úvěru. Ty měly být připojeny k žalobnímu návrhu. Přílohami tohoto podání ovšem byly datové soubory s jinými názvy. Proto se soud pokusil z jejich obsahu vypreparovat ty písemnosti, jež by tomuto důkaznímu návrhu odpovídaly. Jednalo se zřejmě o soubory [číslo], [číslo], [číslo] a [číslo]. Dvě takto odhalené písemnosti byly záznamy nezjištěného autora v cizím jazyce. Nebylo proto z nich cokoli možné ve prospěch žalobkyně zjistit. Další dvě byly potvrzením o tvrzených platbách úvěrující na bankovní účet. Z potvrzení se ovšem nepodávalo, že by se mělo jednat o účet žalovaného, nebo že by měl žalovaný dispozici s tímto účtem. Písemnost byla zjevně od počátku vyhotovena elektronicky. Tomu nasvědčuje to, že její autorizace byla provedena jako do písemnosti vložené grafické zobrazení zřejmě vlastnoručního podpisu neznámé fyzické osoby s údaji o [právnická osoba], [anonymizována dvě slova]. Dokument neobsahoval žádný údaj o ověření identity autora podpisu, či deklaraci neměnnosti dokumentu od okamžiku aplikování podpisu. Nebylo proto možné ani zjistit, kdo potvrzoval odeslání plateb, neboť žalobkyně v tomto směru neoznačila žádný důkaz. Je totiž třeba si uvědomit rozdíl podepisování listin a elektronických písemností. Vlastnoruční podpis na listinu vloží vždy jen autor podpisu bez ohledu na to, zda se vydává (a tedy i podepisuje) jako osoba s jinými identifikačními znaky. Digitální (elektronický) podpis tyto vlastnosti již splňovat nemusí, pokud k tomu nejsou podepisovaný dokument a zařízení, jehož prostřednictvím je podpis činěn, zvlášť technicky zajištěny. Žalobkyně nic o způsobu podepsání neuvedla, proto nebylo možné v tomto směru nic dalšího zjišťovat. Z tohoto důvodu bylo nutné zamítnout také žalobu na placení částky 10 tis. Kč. Žaloby ovšem nemohla být úspěšná také proto, že soud nezjistil ani tvrzené ujednání o postupování žalovaných pohledávek. Podle žalobkyní předložených písemných smluv bylo zřejmé, že k jejich sjednání došlo. Smlouvy ale odkazovaly vždy na datový sobor, který měl obsahovat seznam postupovaných pohledávek. Ten byl soudu zřejmě předložen jako příloha žalobního návrhu s názvem [číslo] [název datového souboru] [anonymizováno 6 slov], aniž by z něj bylo zřejmé, k jaké smlouvě o postoupení pohledávek náleží. Pokud by se snad mělo jednat o první smlouvu, tedy s úvěrující, když jiný seznam byl žalobkyní připojen k druhé smlouvě s žalobkyní, nebylo ani z jednoho z nich zjevné, že se mělo jednat právě o zobrazení seznamu pohledávek postupovaných právě uváděnými smlouvami. Seznamy totiž nebyly nikým autorizovány, ani nebyla jakkoli potvrzována postupitelem jejich správnost. Ani zde proto ve smyslu § 565 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen„ OZ“) nebylo možné tyto soukromé písemnosti použít proti žalovanému. Soud tedy dokazováním nezjistil, že by se žalovaný k čemukoli ve smyslu § 2395 a násl. OZ (upravující smlouvu o úvěru) zavazoval, natož pak k vrácení úvěru, nebo že by peníze v částce 10 tis. Kč od žalobkyně převzal. Žaloba na placení této částky a poplatku 250 Kč s žalovaným úrokem byla proto nedůvodná. Pro nedostatek zjištění o sjednání jakékoli smlouvy ovšem nemohla být důvodná ani žaloba na placení paušalizované náhrady nákladů. A při nedostatku právního hodnocení o existenci platební povinnosti žalovaného pak pochopitelně nelze hodnotit, že se žalovaný dostal do prodlení s placením peněžitého dluhu. Ve vztahu ke všem pohledávkám pak soud nezjistil nic, co by svědčilo aktivní věcné legitimaci žalobkyně k jejich vymáhání. K hodnocení o neunesení důkazního břemene lze doplnit, že nedostavením se k nařízenému jednání, se žalobkyně zároveň zbavila výsady procesního poučení o nutnosti označit (další) důkazy ke všem svým tvrzením ve smyslu § 118a odst. 3 OSŘ, jak uzavřel také Ústavní soud České republiky například ve svém usnesení ze dne 5. ledna 2016, sp. zn.

IV. ÚS 3292/15, ve věci ústavní stížnosti proti rozsudku zdejšího soudu ze dne 4. září 2015, čj. 15 C 71/2014-37, (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz Search/Search), když jiné poučení soud advokátně zastoupené účastnici zásadně neposkytuje (§ 118a odst. 4 OSŘ). Na základě výše uvedeného skutkového zjištění a jeho právního hodnocení soud výrokem I. žalobu zamítl, když nezjistil ani jiný právní důvod, pro který by byl žalovaný povinen nyní žalobkyni platit cokoli z žalovaných peněz. Výrokem II. soud pak rozhodl o náhradě nákladů řízení v souladu s § 142 odst. 1 OSŘ, podle kritéria procesního úspěchu ve věci. Protože zcela procesně úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly, nepřiznal soud právo na jejich náhradu žádnému z účastníků. Výrokem III. soud podle § 4 odst. 1 písm. j) ve smyslu § 9 odst. 4 písm. a) a odst. 6 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, uložil žalobkyni povinnost doplatit soudní poplatek za řízení, jehož výše byla určena podle položky 2 bodu 1. písm. b) sazebníku soudních poplatků, který je přílohou zákona o soudních poplatcích, neboť částky 10 tis. Kč a 250 Kč (poplatek za poskytnutí zápůjčky) tvoří podle tvrzeného vzniku nároku na jejich zaplacení žalovanou jistinu, byť žalobkyně v žalobě původně za jistinu označila jen nevrácený úvěr.