15 C 408/2021

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Vladimírem Doležalem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa , anonymizována dvě slova zastoupená advokátem titul jméno příjmení , IČO sídlem adresa , anonymizována dvě slova proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 8 184 Kč s příslušenstvím

I. Soud zamítá žalobu na zaplacení částky 8 184 Kč a částky 300 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % z částky 8 484 Kč za období od 17. března 2021 do zaplacení. <b>II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> Předmětem řízení byla žaloba, doručená zdejšímu soudu formou návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu dne 23. září 2021, ve znění doplnění ze dne 15. června 2022, kterou se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 8 484 Kč s příslušenstvím podle výroku

I. K odůvodnění žaloby uvedla, že k automobilu se zdvihovým objemem válců nad 2 500 cm3, [registrační značka], [VIN kód], jehož vlastníkem, resp. provozovatelem byla žalovaná, nebylo v době od [datum] [anonymizováno] do [datum] uzavřeno pojištění odpovědnosti, ačkoli je tato povinnost založena ustanovením § 1 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen„ ZPOPV“). S odkazem na § 4 odst. 6 a 7 tohoto zákona se tak žalobkyně domáhala po žalované zaplacení příspěvku 93 Kč denně, tj. celkem 8 184 Kč, vypočteného podle vyhlášky č. 205/1999 Sb. a poplatku 300 Kč, spojeného s mimosoudním uplatněním práva na příspěvek podle § 4 odst. 4 ZPOPV, jehož výše je stanovena stejnou vyhláškou, neboť žalovaná tyto částky žalobkyni dosud nezaplatila, přestože k tomu byla písemně vyzvána. Žalobkyně právně hodnotila, že splatnost žalovaných částek nastala dne 16. března 2021. Stejnou žalobou se žalobkyně domáhala také zaplacení úroku z prodlení podle výroku I., aniž by tento nárok dále zdůvodnila. Soud při posouzení věci vycházel z právního názoru o tom, že řízení o zaplacení příspěvku je občanskoprávní řízení a že soud má pravomoc v této věci rozhodnout, protože není jiný orgán, jemuž by zákonu tuto pravomoc svěřil. Tento závěr byl vyjádřen v usnesení (odvolacího) Krajského soudu v Plzni ze dne 29. března 2013, č. j. 61 Co 148/2013-59, jímž bylo změněno rozhodnutí nalézacího soudu o zastavení řízení vedeného pod spisovou značkou 115 EC 45/2011. V této souvislosti lze odkázat na jiné usnesení Krajského soudu v Plzni (jakožto soudu odvolacího v obdobné věci vedené před zdejším soudem pod sp. zn. 15 EC 394/2010) ze dne 25. března 2013, č. j. 12 Co 99/2013-62, podle nějž je žalované plnění pojistným. V tomto smyslu je tedy zřejmé, že soud rozhodoval o soukromoprávním nároku. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a stejně jako žalobkyně a její zástupce, se ani nedostavila k jednání před soudem, nařízenému na den 20. června tr., kdy pouze neúčast žalobkyně byla předem omluvena. V daném případě jde s ohledem na státní občanství žalované o řízení s cizím prvkem. Protože bydliště žalované je na území České republiky, vyplývá mezinárodní příslušnost zdejšího soudu z čl. 4 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. Zdejší soud tedy přistoupil k projednání věci. Ohledně určení rozhodného práva je zřejmé, že byť odvolací soud (viz výše citované rozhodnutí) označuje žalovaný předmět plnění jako pojistné, nejde zjevně o závazek ze smlouvy. Proto na daný vztah nelze aplikovat nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I). Nelze zřejmě ale ani aplikovat Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 ze dne 11. července 2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (Řím II), neboť to řeší jiné vztahy, než ten, který je předmětem tohoto řízení. Nejde totiž o náhradu škody, bezdůvodné obohacení, ale ani o nároky vyplývající z předsmluvní odpovědnosti, neboť mezi účastníky by k uzavření žádné smlouvy za řádného plnění všech povinností žalovaného nedošlo. Při nedostatku mezinárodní smlouvy mezi státy příslušnosti obou účastníků zbývá tedy dovodit, že rozhodným právem bude podle § 24 odst. 2 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, právo České republiky, protože je v nejužším vztahu s žalovaným nárokem, resp. z něj přímo vychází a jiné řešení by tedy nárok žalobce eliminovalo. Příjemcem žalovaného plnění je navíc osoba českého práva se sídlem v České republice, i žalovaný bydlí v České republice, předmětné vozidlo je registrováno ve stejném státě a k naříkanému provozu vozidla došlo také na území České republiky. Po provedeném dokazování soud neměl za prokázané, že žalovaná byla v rozhodné době vlastnicí, či provozovatelkou předmětného vozidla. Žalobkyně v této souvislosti konstatovala, že údaj o vlastnictví zjistila v souladu s § 15 ZPOPV a že vozidlo bylo evidováno v registru vozidel. Tvrzení o vlastnictví a provozování, resp. o skutečnostech, z nichž lze vlastnické či užívací právo žalované dovodit, žalobkyně prokazovala písemnou informací z registru vozidel, sdělenou jí ministerstvem dopravy. K důkazu však předložila písemnost, obsahující pouze identifikační údaje o žalované a předmětném vozidle. Písemnost nebyla nikým autorizována a neobsahovala ani jakýkoli údaj o potvrzení správnosti jejího obsahu žalovanou. Žalobkyně však v tomto řízení nevystupuje jako orgán veřejné moci (jak bylo zdůrazněno například také v usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. července 2014, č. j. 56 Co 212/2014-62, vydaného jakožto soudem odvolacím ve věci vedené před zdejším soudem pod sp. zn. 115 EC 408/2011), a proto je nutné na její tvrzení a její písemnosti pohlížet jako na tvrzení kteréhokoli jiného účastníka soudního řízení. Jiný postup by totiž odporoval zásadě rovnosti účastníků vyjádřené v § 18 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen„ OSŘ“). Bylo tedy na žalobkyni, aby ve smyslu § 565 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, prokázala správnost písemnosti. Podle tvrzení žalobkyně byl sice údaj o vlastnictví vozidla (a tedy zřejmě i ona písemná informace) získán z veřejnoprávního informačního zdroje vedeného orgánem státní správy (ministerstvem dopravy), k tomuto tvrzení však žalobkyně neoznačila žádný důkaz. Žalovaný nárok byl postaven na tom, že žalovaná, jakožto vlastník či provozovatel vozidla nesplnila svou povinnost provozovat vozidlo pouze se současným sjednáním smlouvy o pojištění odpovědnosti, jak předvídá zákon v § 3 odst. 2 ve spojení s § 1 odst. 2 ZPOPV. Žalobkyně tedy musela předně prokázat takové skutkové okolnosti, z nichž by bylo možné usoudit, že žalovaná je vlastníkem či provozovatelem předmětného vozidla. Tuto povinnost nesplnila, a proto není možné jejímu návrhu ve věci vyhovět pro neunesení důkazního břemene. Soud tedy žalobu na zaplacení příspěvku do fondu žalobkyně podle § 24c odst. 1 ZPO výrokem I. zamítl, když neshledal na základě žalobních tvrzení ani jinou povinnost žalované k placení žalované částky. Protože nebyla prokázána povinnost k placení příspěvku, nelze dovodit povinnost žalované k placení žalovaného příslušenství, jež spočívá jednak v nákladech na vymáhání pohledávky (§ 513 OZ ve spojení s § 4 odst. 4 ZPOPV) a jednak v úroku z prodlení podle § 1970 odst. 2 OZ. Soud proto výrokem I. zamítl žalobu i v tomto rozsahu. Výrokem II. soud rozhodl o právu na náhradu nákladů v souladu s § 142 odst. 1 OSŘ, podle kritéria procesního úspěchu ve věci. V daném případě zcela procesně úspěšné žalované žádné náklady nevznikly, a proto soud nepřiznal právo na jejich náhradu žádné z účastnic.