15 C 433/2023

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudcem Vladimírem Doležalem ve věci žalobkyně: název žalobkyně , IČO IČO žalobkyně sídlem sídlo žalobkyně zastoupena Jméno Zástupce , IČO IČO Zástupce advokátem sídlem sídlo zástupce proti žalované: Jméno žalované , IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované o určení vlastnictví k nemovitosti

I. Soud určuje, že žalobkyně je vlastníkem pozemku v , město, , který je v katastru nemovitostí označen jako stavební parcela č. , číslo, v katastrálním území , město, , , okres, , jehož součástí je budova - stavba , typ, s číslem popisným , číslo, .

II. Žalovaná je do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku povinna zaplatit žalobkyni k rukám zástupce žalobkyně na náhradě nákladů řízení částku 7 000 Kč.

1. Žalobkyně se proti žalované domáhala určení, že je vlastníkem nemovitostí podle výroku I., které měla mimořádně vydržet , datum, . O určení svého vlastnického práva k těmto nemovitostem se žalobkyně domáhala již v roce , rok, . Její žaloba ze dne , datum, však byla pravomocně zamítnuta rozsudkem zdejšího soudu ze dne , datum, , čj. , číslo jednací, který byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne , datum, , čj. , číslo jednací, , neboť se žalobkyni nepodařila prokázat existenci původního deklarovaného vlastníka, jehož měla být nástupkyní a neprokázala ani putativní právní titul, jako podmínku dobré víry a tedy řádného vydržení. Pro mimořádné vydržení však existence právního titulu není nutná. K pasivní legitimaci žalované žalobkyně odkázala na § 65 odst. 6 a 7 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon). Existenci naléhavého právního zájmu na žalovaném určení žalobkyně spatřovala v ů 65 odst. 6 katastrálního zákona a také v tom, že rozsudek, jímž bude žalobě vyhověno, bude podkladem pro zápis žalovaného vlastnického práva do katastru nemovitostí ve prospěch žalobkyně. K podmínkám mimořádného vydržení žalobkyně s odkazem na skutková zjištění předchozího nalézacího řízení uvedla, že , typ stavby, byl postaven v roce , rok, . Žalobkyně vznikla nejpozději v roce , rok, jako výlučný subjekt , církev, v územním obvodu , město, a okolí. , typ stavby, žalobkyně drží od svého vzniku, fakticky jím disponovala a vykonávala veškeré atributy vlastnického práva k němu, a to i po vyhlášení rozsudku v roce , rok, . K existenci subjektivního práva žalobkyně o vlastnictví , typ stavby, dospěl i nalézací soud v předchozím řízení. Délka doby pro mimořádné vydržení je stanovená v § 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „OZ“) a činí 20 let. Podle přechodného ustanovení § 3066 OZ se do této doby započte i doba držby před účinností OZ, tedy před 1. lednem 2014. Ta však uplyne nejdříve za pět let od tohoto data. V této souvislosti odkázala žalobkyně na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. dubna 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, podle nichž vlastnické právo k věci nabude mimořádným vydržením držitel, který měl před 1. 1. 2019 věc po stanovenou dobu v držbě „nikoliv v nepoctivém úmyslu“, a to i se započtením stejně kvalifikované držby jeho předchůdce, pokud ovšem ten sám již vlastnické právo vydržením nenabyl. K započtení je způsobilá i doba držby před 1. 1. 2014. Protože žalobkyni svědčí držba vlastnického práva k , typ stavby, přinejmenším od roku , rok, , tedy déle než 20 let, je kritérium mimořádného vydržení vlastnického práva žalobkyně splněno.

2. Žalovaná namítala nedostatek své pasivní legitimace, neboť o nemovitostech je vedeno jiné řízení o pozůstalosti před zdejším soudem a pasivně legitimováni jsou tedy dosud neznámí dědicové. Dále namítala nedostatek poctivého úmyslu žalobkyně o svém vlastnickém právu přinejmenším od roku , rok, s ohledem na zamítnutí její předchozí žaloby. I pro vědomost, že o vlastnictví k nemovitostem se přihlásil někdo jiný, má žalobkyně nepoctový úmysl získat je do svého vlastnictví. Vzhledem k tomu navrhovala zamítnutí žaloby.

3. Základní skutkové okolnosti, týkající se právní osobnosti žalobkyně, jejího vzniku, výstavby , typ stavby, a jeho užívání žalobkyní do roku , rok, byly zjištěny již v předchozím odkazovaném řízení , spisová značka, . Protože ani v tomto řízení ohledně nich nebyl mezi účastnicemi spor, vzal je soud za své skutkové zjištění.

4. Dokazování proto soud provedl jen k okolnostem užívání, resp. trvání uváděného způsobu užívání i po této době. Z dalších žalobkyní předložených písemností (zpráva o revizi elektrického zařízení, smlouvy o dodávce plynu, vody, odvádění odpadních vod, bezpečnostních službách a pojištění, výzva , název, k podání žádostí o dotace) soud zjistil, že žalobkyně užívá předmětné nemovitosti stále stejně, tedy k liturgickým a duchovním účelům, ale jak je všeobecně známo také ke komerčním účelům, když vybírá vstupné za prohlídku , typ stavby, .

5. Řízení o pozůstalosti po , jméno a příjmení, (šlechtické tituly byly zrušeny zákonem č. 61/2018 Sb.) je před zdejším soudem vedeno pod sp. zn. , spisová značka, . Jeho průběh je soudu znám z vlastní činnosti. Protože žalobkyně není účastníkem tohoto pozůstalostního řízení, byla s jeho průběhem seznámena formálně při dokazování. Toto řízení nebylo dosud skončeno. Navrhovatelka – dědička , jméno a příjmení, , která se přihlásila o pozůstalost byla dědickým soudem vyzvána k doplnění tvrzení o svém dědickém právu, včetně tohoto práva jejích právních předchůdců a jejich doložení se stanovením lhůty, která v době vyhlášení tohoto rozsudku dosud neuplynula.

6. Skutková zjištění soudu v tomto řízení se shodují s tím, co již zjistil soud v předchozím nalézacím řízení a s tím, co nyní uváděla žalobkyně. Dokazování doplnilo zjištění ohledně stejného způsobu užívání nemovitostí také po roce , rok, . Protože v tomto směru žalovaná neuplatnila žádné námitky, není nutné se v podrobnostech zabývat všemi důkazními prostředky.

7. Také ohledně právního posouzení, jež se týkalo právní osobnosti žalobkyně a jejího vztahu k předmětným nemovitostem se soud ztotožnil s tím, co bylo prezentováno v odůvodnění jeho rozsudku ze dne , datum, , ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu ze dne , datum, v odkazované předchozí věci.

8. Zde je ovšem nutno poukázat na právní závěr odvolacího soudu o počátku běhu vydržecí doby pro mimořádné vydržení (první odstavec odůvodnění na straně 9 rozsudku), podle nějž počne lhůta k mimořádnému vydržení plynout až od , datum, , když žalobkyně neprokázala oprávněnou držbu nemovitostí. Odvolací soud přitom vycházel z gramatického výkladu (zřejmě § 3066 OZ). Mimořádné vydržení se podle odvolacího soudu spíše podobá oprávněné držbě a sleduje dlouhodobé stavy, kdy titul je prakticky nedohledatelný. Proto se také umožňuje zpětné započtení vydržecí doby. Naopak u řádného vydržení jako nové kvalifikace vydržení, takový postup není možný.

9. Tento právní závěr soud (při jeho formální nezávaznosti; viz § 226 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „OSŘ“) a contrario) v této věci nepřevzal. V této souvislosti je totiž třeba vzít v úvahu pozdější žalobkyní citovaný závěr Nejvyššího soudu obsažený v jeho rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 3387/2021 (uveřejněném pod č. 15/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní; všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz) a zejména znění a smysl významných ustanovení zákona. Mimořádné vydržení podle § 1095 OZ předpokládá splnění v zásadě stejných podmínek jako u řádného vydržení s výjimkou existence právního důvodu zakládajícího držbu, pokud současně není u držitele prokázán nepoctivý úmysl. Zákon dnes zná instituty řádné držby (§ 991 OZ), poctivé (a tedy i nepoctivé) držby (§ 992 OZ) a pravé držby (§ 993 OZ). Oprávněná držba zmiňovaná odvolacím soudem, je institut předchozí právní úpravy a najdeme ji v § 130 zákona č. 40/1960 Sb. ve znění účinném do konce roku 2013. Odvolací soud vázal existenci dobré víry žalobkyně o jejím vlastnickém právu na existenci právního titulu, z nějž by bylo možné toto právo odvíjet tak, aby bylo možné dobrou víru chápat v objektivním smyslu. Zjevně právě proto pak hodnotil, že doba pro mimořádné vydržení začne pro žalobkyni plynout teprve od účinnosti OZ. Tato úvaha ovšem pomíjí zákonem výslovně stanovený smysl mimořádného vydržení a možnost započítávání vydržecí doby pro tento účel i před tímto datem. Pokud totiž zákon doslova vylučuje existenci právního důvodu jako podmínky pro toto vydržení, není možné jej jako podmínku běhu promlčecí doby požadovat ani před 1. lednem 2014. Tuto úvahu potvrzuje právní věta výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu, která zní: Podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ani (pro dobu držby před 1. 1. 2014) držba oprávněná (§ 130 odst. 1 obč. zák.), ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele. O nepoctivý úmysl jde, jestliže jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá. V § 1091 až 1094 o. z. je upravena vydržecí doba potřebná k řádnému vydržení na mimořádné vydržení se tato ustanovení nepoužijí. Ustanovení § 1096 a násl. se týkají jak vydržení řádného, tak vydržení mimořádného. Držiteli, který se dovolává mimořádného vydržení, se započte vydržecí doba předchůdce, který držel věc „nikoli v nepoctivém úmyslu“ není třeba, aby byl předchůdce držitelem poctivým (§ 992 odst. 1 o. z.), anebo oprávněným (§ 130 odst. 1 obč. zák.). Do vydržecí doby jak pro řádné, tak mimořádné vydržení (§ 1092, § 1096 o. z.) se ve prospěch vydržitele započte i doba držby jeho předchůdce, jen pokud předchůdce sám nesplnil podmínky vydržení, a nestal se tak vlastníkem věci. Ustanovení § 995 věty první o. z. lze analogicky aplikovat (§ 10 odst. 1 o. z.) i na držbu směřující k mimořádnému vydržení.

10. Žalovaná spatřovala existenci nepoctivého úmyslu žalobkyně v tom, že užívá předmětné nemovitosti, ačkoli je jí známo, že jejich vlastníkem je někdo jiný. To dovozovala jednak z toho, že žalobkyně se s pomocí notářského zápisu již v roce , rok, domáhala zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí ve svůj prospěch s argumentací, že nemovitosti jí měly být odkázány knihovním vlastníkem, ale příslušné písemnosti byly ztraceny, a z toho, že žalobkyně neuspěla s určením svého vlastnictví u soudu již v roce , rok, . Zde je ovšem si třeba uvědomit, že ani v jednom z uváděných řízení (ohledně řízení před katastrálním úřadem to alespoň nebylo nikým tvrzeno) nebylo rozhodujícím orgánem zjištěno, že by se skutečnosti tvrzené žalobkyní nestaly. Jen nebyly zjištěny. Před soudem pro neunesení důkazního břemene žalobkyní. Nelze tedy vyloučit, že žalobkyně mohla být přesvědčena o odkazu ve svůj prospěch, resp. ve prospěch subjektů, které považuje za své právní předchůdce a dokonce nelze ani vyloučit, že se tak stalo (tedy že k odkazu došlo), byť z jakéhokoli důvodu nedošlo k právními předpisy předpokládanému dokončení procesu (podle principu titulu a modu). Stejně tak nelze vyloučit, že žalobkyně je právním nástupcem těchto jiných subjektů. Opačný závěr by bylo možné přijmout například pokud by byl zjištěn výsledek neúspěšného jednání (právního předchůdce) žalobkyně s odkazovatelem o odkazu, zamítavý postoj knihovního vlastníka k jakémukoli převodu nemovitostí právnímu předchůdci žalobkyně, jiný právní důvod užívání právním předchůdcem žalobkyně, či samotnou žalobkyní (nájem, výprosa …) apod. Zde však nastala situace, že žalobkyně se od svého vzniku, tedy přinejmenším od roku , rok, veřejně chová jako vlastník nemovitostí a toto její postavení je veřejností a orgány veřejné moci přijímáno. Těžko tedy lze žalobkyni podsouvat nepoctivost v jejím jednání. Tu nelze spatřovat ani v tom, že se formálně snažila více způsoby docílit souladu zápisu ve veřejné evidenci vlastnických vztahů k nemovitostem se stavem faktickým. Narušení přesvědčení žalobkyně o svém vlastnickém právu a zejména narušení způsobu držby a užívání nemovitostí žalobkyní nemůže vyvolat ani současně probíhající řízení o pozůstalosti. Jeho výsledek je totiž dosud značně nejistý, jak se z procesní výzvy dědického soudu může podávat, a k uplatněnému vydržení mělo dojít dříve (jak je níže uvedeno), než bylo řízení o pozůstalosti zahájeno (2022).

11. Ohledně další námitky žalované, jež se týká její výlučné pasivní legitimace zbývá poukázat na závěry vyjádřené v předchozích rozhodnutích nalézacího soudu a odvolacího soudu. Pokud totiž v předchozím řízení byla pasivní legitimace dovozována z § 65 katastrálního zákona, je nutné jí respektovat i v tomto řízení jako zákonem stanovenou. Toto ustanovení s účastenstvím jiného nepočítá, neboť v době vyhlášení rozsudku je v katastru nemovitostí stále údaj o neznámém vlastníku předmětných nemovitostí. Ani poznámka o probíhajícím pozůstalostním řízení na tom nemůže nic změnit, byť ta mohla být spouštěčem pro podání určovací žaloby v této věci. Údajná dědička se nedomáhala svého vstupu do tohoto řízení ani jako vedlejší účastnice a pokud by snad byla ohledně pozůstalosti úspěšná, tzn. pokud by jí byla pozůstalost (včetně předmětných nemovitostí) potvrzena, může se domáhat svého případně lepšího práva po žalobkyni postupem podle § 985 OZ.

12. V duchu výše uvedeného je tedy nutné uzavřít, že žalobkyně je právnickou osobou evidovanou podle zákona č. 3/2002 Sb., o církvích a náboženských společnostech, že žalované svědčí pasivní věcná legitimace podle § 65 odst. 7 katastrální zákona a že žalobkyni svědčí aktivní věcná legitimace podle § 65 odst. 6 cit. zákona, když žalobkyni svědčí také naléhavý právní zájem na žalovaném určení v souladu s § 80 OSŘ podle § 4 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 17 odst. 2 písm. a) a odst. 4 katastrálního zákona. Protože žalobkyně držela a užívala předmětné nemovitosti jako vlastník, aniž by jí byl prokázán nepoctivý úmysl (§ 996 OZ) po dobu delší, než je stanoveno v § 1095 OZ, přičemž již uplynula doba delší, než stanoví § 3066 OZ, vydržela vlastnické právo k předmětným nemovitostem nejpozději dne 1. ledna 2019. Žaloba je tedy důvodná soud jí proto výrokem I. vyhověl.

13. Výrokem II. pak soud v souladu s § 142 odst. 1 OSŘ přiznal zcela procesně úspěšné žalobkyni právo na plnou náhradu nákladů, které vynaložila na uplatnění svého práva před soudem.

14. Nahrazované náklady řízení podle § 137 OSŘ sestávaly z účtovaných výdajů na: Soudní poplatek v částce 7 000 Kč, když jiné náklady žalobkyně k náhradě nežádala a soudu nejsou známy.15. splatnosti náhrady nákladů k rukám zástupce žalobkyně soud rozhodl podle § 149 odst. 1 OSŘ. Lhůta pro splnění této povinnosti byla stanovena podle § 160 odst. 1 OSŘ.