15 C 57/2020

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudcem Vladimírem Doležalem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa , číslo obec zastoupené titul jméno příjmení , IČO advokátem sídlem adresa , číslo obec proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa žalovaného , okres obec o zaplacení 21 283,58 Kč s příslušenstvím I. Soud zamítá žalobu na zaplacení částky 19 958,58 Kč, částky 1 298 Kč, částky 992,80 Kč a částky 36,30 Kč s ročním úrokem ve výši 16,9 % z částky 19 985,58 Kč za období od 19. října 2019 do zaplacení a s ročním úrokem z prodlení ve výši 10 % z částky 19 985,58 Kč za období od 19. října 2019 do zaplacení. <b>II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně, uplatněný rozkazní žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 22. června 2020, na zaplacení nevráceného úvěru v částce 19 985,58 Kč s úrokem v poměru 16,9 %, který žalobkyně kapitalizovala za období do 18. října 2019 v částce 992,80 Kč a dále žalovala z nedoplatku úvěru až do zaplacení; na zaplacení cen za vedení účtu v částce 1 298 Kč a na zaplacení úroku z prodlení v částce 36,30 Kč za období do 18. října 2019 a dále do zaplacení v zákonné výši z nedoplatku úvěru až do zaplacení. K odůvodnění žalobkyně uvedla, že na základě smlouvy účastníků o revolvingovém úvěru uzavřené dne [datum], byl žalovanému poskytnut úvěr až do výše 20 tis. Kč, který mohl žalovaný čerpat opakovaně, vždy do vyčerpání uvedeného limitu. Žalovaný čerpal úvěr dne 29. června 2016. Ve smlouvě se žalovaný zavázal splatit úvěr s úrokem 16,9 % v pravidelných měsíčních splátkách po 1 tis. Kč, vždy do 15. dne v měsíci od 15. července 2016. Měl se také zavázat hradit veškeré náklady a výdaje, které vzniknou v souvislosti se smlouvou. Podle smlouvy byla žalobkyně oprávněna požadovat poplatky spojené se správou úvěru a s případným vymáháním úvěru podle sazebníku, pokud se žalovaný dostal do prodlení s placením splátky po dobu delší tří měsíců, nebo ohledně dvou splátek. Žalovaný nezaplatil splátky úvěru za měsíce červenec až září 2019. Dopisem ze dne 19. října 2019 proto žalobkyně využila svého dalšího práva ze smlouvy a úvěr zesplatnila ke dni 18. října 2019. Žalobkyni tak vzniklo právo na zaplacení částky 22 312,68 Kč podle položek, vyplývajících z transakční historie – [název listiny] [anonymizována tři slova], která je jediným a oficiálním dokumentem žalobkyně obsahující přehled plnění poskytnutého úvěru. Nedoplatek úvěru 19 985,58 Kč byl zjištěn jako rozdíl celkem poskytnutého plnění v částce 42 156,34 Kč a splátek žalovaného v celkové výši 22 170,76 Kč. Kapitalizovaný úrok 992,80 Kč byl zjištěn jako rozdíl úroku v celkové částce 10 559,80 Kč a žalovaným ve splátkách zaplaceného úroku 9 607 Kč. Obdobně byla zjištěna výše zbytku neuhrazených cen za vedení účtu, jako rozdíl částek 13 430 Kč a 12 132 Kč a kapitalizovaného úroku z prodlení v rozdílu 65,80 Kč a 29,50 Kč.

2. S ohledem na státní občanství žalovaného jde o řízení s cizím prvkem. Proto soud nejprve musel posoudit svou mezinárodní příslušnost a následně určit rozhodné právo, podle nějž bude žalovaný nárok žalobkyně posuzovat.

3. Mezinárodní příslušnost zdejšího soudu vyplývala z čl. 4 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (přepracované znění) a vychází z místa bydliště žalovaného v době zahájení řízení. Rozhodným právem pro posouzení věci je v souladu s čl. 6 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), právo České republiky, neboť nárok žalobkyně vychází ze spotřebitelské smlouvy, bydliště žalovaného spotřebitele bylo v době vzniku závazku, z nějž žalobkyně své nároky dovozuje, v České republice a dodavatelka služeb svou činnost provozovala v zemi bydliště spotřebitele.

4. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Ve věci bylo nařízeno jednání na den 11. ledna tr. K jednání se bez předchozí omluvy nedostavila žalobkyně, ani žalovaný. Přítomen byl tedy jen zástupce žalobkyně (prostřednictvím podzástupkyně žalobkyně). Na tomto jednání žalobkyně navrhovala rozhodnutí věci rozsudkem pro uznání. K tomu ovšem nebyly splněny procesní podmínky stanovené v § 153a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen„ OSŘ“), neboť žalovaný nárok žalobkyně neuznal. Nebylo možné vycházet ani z fikce uznání ve smyslu § 114b odst. 5 OSŘ, když kvalifikovaná výzva podle odst. 1 téhož ustanovení (obsažená v později zrušeném elektronickém platebním rozkazu ze dne 7. července 2020) nebyla žalovanému doručena do vlastních rukou, jak zákon vyžaduje v odst. 4 téhož ustanovení. Protože žalovaný neuplatnil žádná skutková tvrzení, nebylo zároveň možné žádné tvrzení žalobkyně označit za nesporné ve smyslu § 120 odst. 3 OSŘ. Proto byl skutkový základ nároku tvrzený žalobkyní předmětem dokazování, kdy důkazní břemeno ve smyslu § 79 odst. 1 a § 120 OSŘ tížilo žalobkyni, nikoli procesně nečinného žalovaného.

5. Již ze žalobních tvrzení bylo zřejmé, že nebylo možné vyhovět žalobě na zaplacení cen za vedení účtu v částce 1 298 Kč. Žalobkyně totiž ohledně tohoto nároku neuvedla žádná skutková tvrzení, která by bylo možné podřadit pod právní normu, z níž by povinnost žalovaného vyplývala. Jistě se totiž nejednalo o náklad či výdaj žalobkyně, který vznikl v souvislosti se smlouvou. Pokud ano, pak žalobkyně neuvedla na základě jaké konkrétní skutečnosti jí výdaj či náklad měl vzniknout. Jistě se nejednalo ani o poplatek spojený se správou úvěru v prodlení, neboť k prodlení mělo dojít teprve od července 2019 a nelze předpokládat, že poplatková povinnost od této doby do 18. října 2019 by takto dosáhla výše 13 430 Kč a že za tuto dobu by žalovaný na tomto poplatku uhradil 12 132 Kč. Žalobkyně ohledně tohoto nároku svá tvrzení nedoplnila, ačkoli při jednání dne 11. ledna tr. k tomu byla soudem vyzvána s poučením o procesních následcích nesplnění této výzvy. Výrokem I. proto soud žalobu na zaplacení částky 1 298 Kč zamítl.

6. Pro vyhovění žalobě na zaplacení nevráceného úvěru s úrokem bylo nutné zjistit základ svých žalobních tvrzení, spočívající ve sjednání uvedeného závazku a v předání úvěrových peněz žalovanému. Ačkoli to žalobkyně výslovně neuváděla, byla ona zjevně tím, kdo úvěr poskytl a komu by tedy žalovaný měl úvěr vrátit a platit z něj úrok. Tvrzené skutečnosti je totiž nutné podřadit pod ustanovení § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen„ OZ“) upravující smlouvu o úvěru, podle nějž se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Žalobkyně k prokázání všech svých tvrzení označila v žalobě hromadně písemnosti, jež k žalobnímu návrhu připojila v elektronické podobě. Jen ohledně samotného poskytnutí úvěru dne 29. června 2016 byl zřejmě k důkazu označen příkaz k úhradě, jak soud zhodnotil ze slova„ vyplývá“, uvedeného ve druhém odstavci odůvodnění návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu na straně 2. Při jednání dne 11. ledna tr. pak žalobkyně na výzvu soudu přiřadila konkrétní důkazní návrh, a to písemnou smlouvu k tvrzení o jejím sjednání a jako další důkazní prostředek výpis z účtu k tvrzení o předání (poskytnutí) úvěrových peněz. Již ze samotné žaloby bylo zřejmé, že transakční historie navrhovaným důkazním prostředkem ve skutečnosti nebyla, byť tak byla formálně označena, neboť podle žalobkyně obsahovala jen přehled o poskytnutého úvěru, na který se žalobkyně odvolávala při sumarizaci jednotlivých částek. Potřebnou důkazní hodnotu by však tato písemnost v každém případě neměla, jak je obecně vysvětleno níže v 9. odstavci odůvodnění tohoto rozsudku.

8. Z písemné smlouvy soud zjistil, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému částku až do výše 20 tis. Kč a žalovaný se zavázal ji žalobkyni vrátit a zaplatit z ní úrok 16,9 %. Poskytnutí úvěru bylo sjednáno jako právo žalovaného na uvedenou částku, jež mělo být využito podle jeho uvážení a na jeho žádost (čl. 2 smlouvy). Z uvedeného je zřejmé, že smlouva samotná nebyla potvrzením předání úvěrových peněz žalovanému, pouze upravila podmínky pro takové následné jednání.

9. Z písemnosti nazvané jako výpis z úvěrového účtu soud zjistil, že obsahuje přehled o finančních transakcích na účtu, vedeném žalobkyní na jméno žalovaného. Písemnost nebyla vlastnoručně podepsána žalovaným, ani z ní nebylo zřejmé, že by žalovaný správnost jejího obsahu potvrzoval jinak. Protože se žalobkyně této písemnosti dovolávala a použila ji proti žalovanému, který jí zjevně nepodepsal, bylo na ní, aby prokázala její pravost a správnost ve smyslu § 565 OZ O pravosti výpisu z účtu neměl soud pochybnosti, protože koneckonců jde stále jen o záznam žalobkyně, obsahující přehled jí evidovaných finančních transakcí. Zda byl tento přehled také správný, tedy zda odpovídal skutečným finančním obratům, však zjištěno nebylo. Byť se totiž jednalo o bankovní výpis z účtu, je i ten stále„ jen“ soukromou listinou (elektronickou písemností), jíž nesvědčí předpoklad správnosti obsahu ve smyslu § 568 OZ. Výpis z účtu navíc vypovídal jen o evidenci záporného zůstatku na účtu ve výši 20 218,70 Kč dne 30. června 2016, nikoli o dalších transakcích, které jsou zřejmě předmětem tohoto řízení (viz následující odstavec odůvodnění). Soud proto z této písemnosti nezjistil, že by žalobkyně poskytla žalovanému částku 19 985,58 Kč jako úvěr.

10. Opačné zjištění nemohlo být podloženo ani příkazem k úhradě, neboť žalobkyně takový důkazní prostředek soudu nepředložila. I kdyby se to ale stalo, mohl příkaz prokázat jen to, že žalovaný požádal o poskytnutí částky 20 tis. Kč a že jen taková částka mohla být žalovanému předána dne 29. června 2016. Jestliže ovšem podle tvrzení žalobkyně měl žalovaný z tohoto úvěru žalobkyni zaplatit 22 170,76 Kč, nemělo by toto zjištění žádný význam. Je totiž zřejmé, že k poskytnutí úvěru ve výši alespoň žalovaného nedoplatku muselo dojít někdy později. Vzhledem k tomu bylo zbytečné vyzývat žalobkyni k předložení příkazu k úhradě. A protože žalobkyně přes výzvu soudu (učiněnou při jednání dne 11. ledna tr. ve smyslu § 118a odst. 3 OSŘ) k označení dalších důkazů, jimiž bude poskytnutí úvěru prokázáno, další důkazní návrhy neměla, nesplnila svou povinnost důkazní v tomto směru.

11. Na základě výše uvedeného skutkového zjištění a jeho právního hodnocení proto soud výrokem I. zamítl i žalobu na zaplacení částky 19 985,58 Kč, představující nevrácený úvěr. Stejným výrokem byla s ohledem na akcesoritu příslušenství zamítnuta také žaloba na placení úroku 992,80 Kč a v poměru 16,9 % a úroku z prodlení 36,30 Kč a v poměru 10 %, neboť jde o hmotněprávní příslušenství pohledávky podle § 513 OZ, jejíž existence zjištěna nebyla.

12. Výrokem II. soud rozhodl o náhradě nákladů řízení v souladu s § 142 odst. 1 OSŘ, podle nějž je kritériem pro přiznání náhrady nákladů řízení procesní úspěch ve věci. V daném případě byl procesně úspěšný žalovaný. Žalovanému tedy svědčilo právo na náhradu jeho procesních nákladů. Protože však soud na straně žalovaného žádné náklady nezjistil, nepřiznal právo na jejich náhradu žádnému z účastníků.