15 C 65/2020

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudcem Vladimírem Doležalem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupené titul jméno příjmení , IČO advokátem sídlem tamtéž proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 5 503 Kč s příslušenstvím I. Soud zamítá žalobu na zaplacení částky 5 408 Kč a částky 95 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z částky 95 Kč za období od 12. července do 17. srpna 2017 a z částky 5 503 Kč za období od 18. srpna 2017 do zaplacení. <b>II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně, uplatněný rozkazní žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 8. června 2020, na zaplacení částky 5 503 Kč, představující podle žalobkyně složenou pohledávku na zaplacení nedoplatku z vyúčtování sdružených služeb dodávek elektřiny v částce 5 408 Kč a smluvní poplatek 95 Kč jako paušální náklad spojený se zasíláním výzev ke splnění povinnosti na základě ustanovení čl. II. bod 7) c) VOP a VI odst. 2) a) VOP ve spojení s ceníkem za zvláštní služby, kterými se dlužník vyzývá k uhrazení měsíčních zálohových plateb, s jejichž úhradou se dostal do prodlení. Podle tvrzení žalobkyně byla dne [datum] uzavřena mezi společností [právnická osoba] (označenou žalobkyní také jako„ postupitel“) a žalovanou smlouva o sdružených službách dodávky elektřiny, na jejímž základě dodával postupitel žalované na odběrném místě na adrese jejího bydliště podle záhlaví tohoto rozsudku elektřinu, které postupitel na základě této smlouvy žalované vyúčtoval za fakturační období od 13. října 2016 do 24. července 2017 při spotřebě 8,333 MWh v částce 22 488 Kč, na kterou žalovaná zaplatila 14 580 Kč a 2 500 Kč. Žalovaná se ve smlouvě měla zavázat hradit regulovanou cenu za dodávky elektřiny. Žalovaná se dostala do prodlení s úhradou svých smluvních závazků, přičemž tento dluh se stal splatný dne 17. srpna 2017. Ohledně částky 95 Kč žalobkyně odkazovala na smlouvu o sdružených službách dodávky elektřiny. Částka 95 Kč měla být žalované účtována postupitelem a ve vystavené faktuře označována jako smluvní pokuta. Obsahově se však jednalo o poplatek, který byl tak označován v rámci ceníku. Na rozdíl od smluvní pokuty neměl tento poplatek sankční povahu, ale byly jím pouze hrazeny zvýšené náklady z důvodu zasílání upomínek a náklady na odpojení odběrného místa. Stejnou žalobou se žalobkyně po žalované dále domáhala zaplacení úroku z prodlení podle výroku I., aniž by v této souvislosti uvedla další skutkové okolnosti. Pouze ve vztahu k pohledávce na zaplacení částky 5 408 Kč pak žalovaná uvedla, že jí měla být postoupena smlouvou ze dne [datum], což mělo být žalované písemně oznámeno. Protože se však postoupení mělo týkat všech pohledávek ze smlouvy o sdružených službách dodávky elektřiny, bylo možné toto tvrzení žalobkyně vztáhnout také na žalovanou pohledávku v částce 95 Kč, neboť ta také z této smlouvy podle žalobkyně vycházela.

2. K jednání nařízenému na den [datum]. [anonymizována dvě slova] se nedostavila žádná z účastnic, ani zástupce žalobkyně, přičemž pouze žalobkyně svou neúčast předem omluvila.

3. Již ze žalobních tvrzení je zřejmé, že důvodný nemůže být nárok na zaplacení poplatku (podle žalobkyně také paušální náhrady nákladů) 95 Kč. Žalobkyně totiž neuvedla nic, z čeho by bylo možné přijmout právní závěr o jeho splatnosti. Nebylo tvrzeno, zda byla doba pro splnění této tvrzené smluvní povinnosti sjednána, nebo zda byla vázána na výzvu věřitelky k plnění ve smyslu § 1958 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen„ OZ“). Žalobkyně uvedla, že tato platební povinnost byla zakotvena ve smluvních podmínkách (zřejmě stejné smlouvy, z nichž dovozuje svůj nárok na placení vyúčtování), tedy nikoli v hlavním smluvním dokumentu, jímž měla být smlouva o sdružených službách dodávky elektřiny. V tomto smluvním vztahu ovšem vystupovala na straně dodavatele profesionálka, podnikající právě v oboru obchodování s elektřinou a na straně odběratele žalovaná, ve vztahu k níž nebylo tvrzeno, že by služby dodávky elektřiny využívala v souvislost se svou podnikatelskou činností. Závazkový vztah žalované k postupiteli je tak nutno hodnotit jako spotřebitelský ve smyslu § 419, 420 a 1810 a násl. OZ. Podle § 1817 OZ přitom platí, že podnikatel nesmí po spotřebiteli požadovat další platbu, než kterou je spotřebitel povinen uhradit na základě hlavního smluvního závazku, pokud spotřebitel nedal k této další platbě výslovný souhlas. Protože žalobkyně nic o výslovném souhlasu žalované s povinností platit poplatky netvrdila, nelze zjistit právní normu, z níž by tato žalovaná povinnost vyplývala. Pokud se snad touto částí žaloby domáhala žalobkyně nahrazení nákladů, které postupiteli vznikly v důsledku porušení smluvní povinnosti žalovanou, tedy náhrady toho, oč se v tomto důsledku zmenšil majetek postupitele, pak žalobkyně nevysvětlila, jaké konkrétní náklady (v jaké výši ve vztahu ke konkrétní činnosti či výdaji) takto vznikly a žádné náklady ani nedoložila. Jestliže žalovaná náhrada nevyjadřuje skutečnou hodnotu činnosti, která byla vykonána, ale jedná se o paušální náhradu, jejíž výše se neodvíjí od uskutečněných úkonů, není možné takový jednostranně založený nárok přijmout. V tomto směru lze odkázat na zobecnitelné závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. prosince 2011, sp. zn. 25 Cdo 3476/2008, (všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na: http://www.nsoud.cz) který se stejným výsledkem posoudil nárok na náhradu nákladů za řešení škodné události. Proto byla výrokem I. žalobě na placení částky 95 Kč zamítnuta.

4. Zbývá tedy se dále zabývat tím, zda žalovanou tíží povinnost platit žalobkyni částku za sdružené služby dodávek elektřiny. Podle žalobních tvrzení se žalovaná ve smlouvě o dodávce plynu zavázala platit regulovanou cenu. Žalobkyně ovšem nevysvětlila, kdo a podle jakých pravidel měl cenu za služby regulovat. Protože se mělo jednat o smlouvu o dodávkách elektřiny, vycházel soud ve vztahu k tomuto nároku z energetického zákona. Podle § 50 tohoto zákona platí, že smlouvou o dodávce elektřiny se zavazuje obchodník s elektřinou nebo výrobce elektřiny dodávat elektřinu jinému účastníkovi trhu s elektřinou a účastník trhu s elektřinou se zavazuje zaplatit za ni cenu. Součástí smlouvy o dodávce elektřiny musí mj. být ujednání o způsoby úhrady plateb za dodávku elektřiny. Způsobem úhrady je bezpochyby myšlena nejen forma platby, tedy způsob, kterým bude úhrada technicky provedena, ale zejména způsob stanovení ceny za dodávku energie. To vyplývá také z právní úpravy koupě, obsažené v § 2079 a násl. OZ, jímž se vztah dodavatele a žalované podle uváděné smlouvy podpůrně řídí ve věcech neupravených energetickým zákonem, neboť předmětem koupě byla elektřina a její prodej je veřejnoprávně regulován. Lze tedy uzavřít, že na základě uváděné smlouvy vznikla prodávajícímu povinnost dodávat kupujícímu předmět koupě, tj. služby spojené s dodávkami elektrické energie, a kupujícímu povinnost hradit prodávajícímu jejich cenu. Kupní cena přitom musela být podle § 2080 OZ ujednána přímo, nebo alespoň způsobem jejího určení.

5. Z uvedeného je zřejmé, že ve vztahu k této právní normě musela žalobkyně tvrdit nejen to, že se postupitel zavázal dodávat žalované příslušnou energii, ale současně s tím to, že se žalovaná zavázala za to platit dodavateli cenu sjednanou buď přímo, nebo určitým způsobem určitelnou. Žalobkyně zjevně zvolila druhý postup, když netvrdila nic o sjednané ceně, nýbrž se zmiňovala jen o ceně regulované. Mělo se tedy zřejmě jednat o cenu určenou někým jiným - regulátorem, byť neuvedeným způsobem. Takovým regulátorem mohl být veřejný regulátor podle § 19a energetického zákona, tedy Energetický regulační úřad, ale mohl by jím být podle ujednání smluvních stran i někdo další. Protože se žalobkyně o jiném regulátoru nezmiňovala, vycházel soud z toho, že se jedná o cenu regulovanou právě podle § 19a energetického zákona cenovými rozhodnutími Energetického regulačního úřadu podle § 2c zákona č. 265/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky v oblasti cen. Kupní cena dodávek elektřiny tedy byla podle žalobkyně regulována cenovým rozhodnutím Energetického regulačního úřadu. K tomu, aby soud mohl zjistit správnost účtované a nyní žalované ceny, musela tedy žalobkyně jednak tvrdit, jaká byla regulovaná cena dodávek elektřiny žalované, a jednak toto své tvrzení prokázat označením příslušného důkazu, protože cenová rozhodnutí nejsou ani obecně známou skutečností, ani právním předpisem ve smyslu § 121 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen„ OSŘ“). Žalobkyně ovšem o cenovém rozhodnutí regulátora nic neuváděla. Z provedeného dokazování je navíc zřejmé, že účtovaná cena dodávek elektřiny, byla tvořena regulovanou cenou jen z části. Již z tohoto důvodu by žaloba na zaplacení ceny dodávek elektřiny nemohla být úspěšná, resp. po prokázání cenového rozhodnutí by mohla být úspěšná jen částečně.

6. Aby byla kupní cena splatná, tj. aby právo na její zaplacení vzniklo a dospělo do nároku, je nezbytné také tvrdit, že postupitel poskytl žalované služby v uváděném rozsahu a že tyto služby v souladu se smlouvou žalované vyúčtoval, tj. vyzval ji k placení se specifikací žádané ceny. Ceny služeb dodávek elektřiny byla specifikována množstvím energie a doplněna tvrzením, že cena byla žalované podle smlouvy vyúčtována. Onen způsob účtování podle smlouvy nebyl žalobkyní vysvětlen a soud jej nezjistil ani ze smlouvy samotné. Ve smyslu § 1958 odst. 1 OZ je zřejmé, že čas plnění je závislý na době, která je ujednána, či jinak stanovena. Žalobkyně ovšem netvrdila nic o tom, do kdy byla podle ujednání (smlouvy) žalovaná povinna vyúčtovanou částku zaplatit, anebo kdy žalovanou postupitel vyzval k placení v době před doručením předžalobní výzvy, tedy přinejmenším do 28. května 2020 (kdy měla být výzva vyhotovena), ve smyslu § 1958 odst. 2 OZ. Není tedy jasné, na jakém skutkovém základě žalobkyně žalovala úrok z prodlení již od 18. srpna 2017, resp. na jakém skutkovém základě žalobkyně právně hodnotila splatnost této částky dne 17. srpna 2017. Vyúčtováním je podle obvyklého významu tohoto slova nutno rozumět vysvětlení stanovení ceny, nikoli samotnou výzvu k plnění, byť ani ohledně vyúčtování žalobkyně nic o doručení žalované netvrdila (viz § 570 odst. 1 OZ).

7. Jestliže měla být cena vyúčtována, pak zjevně nebyla sjednána v určité předem stanovené částce, nýbrž poměrně v závislosti na odebraném množství energie, resp. poskytnutého rozsah služeb. Z tohoto důvodu by tedy bylo významné také skutkové zjištění o množství energie, dodané podle žalobkyně za předmětné fakturační období. Žalobkyni se však nepodařilo prokázat ani tvrzení o rozsahu poskytnutého plnění. Při zjišťování skutkového stavu vycházel soud z písemných, resp. listinných důkazů, jež žalobkyně k důkazu označila a ke svým podáním připojila. Z písemnosti označené k důkazu jako smlouva o sdružených službách dodávky elektřiny, předložené v datovém souboru s názvem SML.pdf má soud za prokázané, že tvrzená smlouva byla mezi tvrzenými subjekty sjednána. S ohledem na obsah smlouvy lze také potvrdit, že smlouvou jejich účastníce zamýšlely zavázat postupitele k dodávkám předmětných služeb a žalovanou k jejich odběru ve specifikovaném odběrném místě a k povinnosti platit za tyto služby podle žalobních tvrzení mj. i regulovanou cenu. Na základě výše faktury postupitele má soud také za prokázané, že postupitel účtoval uváděnou cenu služeb dodávky elektřiny, z níž část v položce regulovaná cena. K prokázání tvrzení o konkrétním rozsahu poskytnutých služeb však žalobkyně konkrétní důkaz neoznačila. Všechny důkazy byly označeny jen obecně ke všem skutkovým tvrzením, týkajícím se dodávek energie. I tak je možné uzavřít, že žádný z žalobkyní označených důkazů předmětné tvrzení prokázat nemohl. Ohledně faktury (jež je účetním dokladem postupitele) žalovaná nijak neosvědčovala správnost údajů v ní uvedených. Faktura (vyúčtování) přitom nemá charakter veřejné listiny, kde lze vycházet ze správnosti jejího obsahu. Obsah (správnost) účtování žalované ceny (zejména rozsah účtovaných dodávek a regulované platby) v této listině (písemnosti) je proto nutné podle § 565 a násl. OZ prokázat, jako každý jiný údaj na soukromé listině, jenž není potvrzen protistranou, proti níž je listina (písemnost) používána. Průkaznost nelze v takových případech dovodit z toho, že příjemce energie má případně možnost reklamovat případné chyby či svůj nesouhlas s vyúčtováním. Pasivitu žalované v tomto ohledu jistě nelze považovat za konkludentní vyjádření souhlasu. Žádný právní předpis totiž takový následek s nečinností dlužníka nespojuje. Při zjišťování těchto základních skutkových tvrzení zjevně nemohou mít žádanou důkazní hodnotu ani všeobecné obchodní podmínky postupitele, nebo jiné výzvy k plnění, ale ani smlouva o dodávkách energie v nespecifikovaném množství do budoucna či o postoupení konkrétní pohledávky.

8. Ohledně všech žalovaných pohledávek však soud nezjistil ani to, že by měly být smluvně postoupeny žalobkyni, jak sama tvrdila. Písemná smlouva o postoupení údaje o žalovaných pohledávkách neobsahovala. Předmět postoupení byl vymezen jen obecně odkazem na další dokumenty. Důkazem postoupení nebylo ani žalobkyní označené písemné oznámení o postoupení pohledávek. To totiž neobsahovalo sdělí, o jaké konkrétní pohledávky se mělo jednat, když se zmiňovalo jen o celkové peněžité částce a číslu účtu, na kterém byla vedena. Oznámení bylo navíc sice činěno sice jménem postupitele, avšak procesním zástupcem žalobkyně. Ohledně takového zastoupení ovšem žalobkyně žádné tvrzení neuplatnila, a proto zřejmě v tomto směru neoznačila ani žádný důkaz.

9. Ze všech těchto důvodů (odst. 5. až 9. odůvodnění) je tedy zřejmé, že nebylo možné vyhovět ani žalobě na zaplacení částky 5 408 Kč. Vzhledem k tomu soud výrokem I. žalobu také v tomto rozsahu zamítl.

10. Nebyla-li žaloba na zaplacení jistiny shledána důvodnou, nelze žalobkyni pochopitelně přiznat ani žalovaný úrok z prodlení. Jestliže totiž nebylo zjištěno prodlení s plněním peněžité povinnosti, není možné dovozovat vznik nároku na její příslušenství, jež je sankcí za toto prodlení. Proto byla žaloba výrokem I. zamítnuta i ohledně úroku z prodlení.

11. Ohledně povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní soud jen pro úplnost vysvětlení uvádí, že ustanovení § 79 odst. 1, § 101 odst. 1 a § 120 OSŘ ukládá účastníkům povinnost vylíčit rozhodující skutečnosti a označit důkazy, jichž se účastník (zde žalobkyně) dovolává. Soud nemůže před právním hodnocením za navrhovatele skutková tvrzení domýšlet a nemůže ani vycházet jen pouze ze skutkových (neprokázaných) tvrzení jednoho z účastníků občanského soudního řízení, pokud k tomu nejsou splněny zvláštní, zákonem předepsané podmínky. Z podstaty věci je přitom zřejmé, že podle § 101 odst. 1 písm. b) OSŘ břemeno důkazní tíží vždy toho z účastníků, který pozitivní tvrzení o skutečnosti uplatňuje (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010). Stejně jako u hodnocení hmotněprávní pasivity žalované nelze ani z její procesní pasivity dovozovat jiné právní následky, než které zákon výslovně stanoví. Proto není možné uzavřít, že elektřina byla žalované v tvrzeném množství dodána, nebo že tvrzená dodávka byla správně vyúčtována, protože žalovaná se nijak proti těmto procesním tvrzením, resp. spíše hodnocením žalobkyně nebránila. Ohledně významu procesní pasivity žalovaného lze také odkázat na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 33 Cdo 35/2007.

12. Podáním ze dne 19. května tr. žalobkyně soud vyzvala, aby pokud dospěje k názoru, že žalobní tvrzení jsou nedostatečná, popř. že žalobní tvrzení nejsou dostatečně prokázána navrženými a přiloženými důkazy, … vyzval žalobkyni k doplnění žalobních tvrzení a/nebo důkazů. Přitom žalobkyně odkazovala na závaznou judikaturou vyšších soudů, zejména pak rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2006, sp. zn. 21 Cdo 1696/2005. Jen s ohledem na závěry, vyjádřené v usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. září 2018, čj. 11 Co 137/2018 – 152, jakožto soudu odvolacího ve věci vedené před zdejším soudem pod spisovou značkou 15 C 254/2015, či v rozsudku téhož odvolacího soudu 21. ledna 2020, čj. 13 Co 314/2019 - 172, ve věci vedené před zdejším soudem pod spisovou značkou 15 C 90/2017, podle nichž by se měl nalézací soud vypořádat s žádostmi žalobce o odročení jednání pro případ jakékoli možnosti jeho procesního neúspěchu, resp. měl by poučit žalobce ve smyslu § 118a OSŘ i při jeho neúčasti na nařízeném jednání, pokud do té doby se soudem aktivně spolupracoval, nalézací soud k této žádosti žalobkyně vysvětluje, že s ohledem na § 41a odst. 2 OSŘ, soud k takto podmíněné žádosti žalobkyně nemohl přihlédnout. Vzhledem k zákonné koncentraci pro uplatnění skutkových tvrzení a navrhování důkazů stanovené § 118b odst. 1 OSŘ a povinnosti poučit účastníky podle § 118a OSŘ jen při nařízeném jednání by navíc nebylo možné ani odročením jednání očekávat zlepšení procesní situace na jednání nepřítomné žalobkyně. Byť byla otázka koncentrace pro uplatnění tvrzení a označení důkazů a otázka poučovací povinnosti odvolacím soudem v odkazovaném rozsudku čj. 13 Co 314/2019 - 172 vysvětlena jinak, vychází nalézací soud při tomto hodnocení ze závěrů obsažených v rozsudcích Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. května 2019, čj. 32 Cdo 2693/2017 - 106, a zejména z časově pozdějšího rozsudku ze dne 24. března 2010, sp. zn. 21 Cdo 4314/2008. Argumentace žalobkyně rozhodnutím Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 21 Cdo 1696/2005 je zcela nepřípadná, neboť v tomto řízení soud nerozhodoval bez jednání. Sankci neúčasti žalobce na jednání také výstižně charakterizoval Ústavní soud České republiky například v usnesení ze dne 5. ledna 2016, sp. zn. IV. ÚS 3292/15, ve věci ústavní stížnosti proti rozsudku zdejšího soudu ze dne 4. září 2015, čj. 15 C 71/2014 - 37 (nález byl zveřejněn na webových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz Search/Search).

13. Soud byl tedy připraven na jednání žalobkyni poučit o tom, že nemá za prokázaná žalobní tvrzení, o která svůj nárok opírá a vyzvat ji k označení dalších důkazů ve smyslu § 118a odst. 3 OSŘ, resp. poučit žalobkyni o tom, že dosud nevysvětlila správnost vyúčtování přinejmenším části celkově účtované ceny, že dosud netvrdila všechny rozhodné skutečnosti ve vztahu k žalovanému poplatku a vyzvat ji k doplnění tvrzení v tomto směru ve smyslu § 118a odst. 1 a 2 OSŘ. Výsady těchto výzev se však žalobkyně vzdala tím, že se jednání neúčastnila.

14. Výrokem II. soud rozhodl o náhradě nákladů řízení v souladu s § 142 odst. 1 OSŘ, podle kterého je kritériem pro přiznání náhrady nákladů řízení úspěch ve věci. Protože zcela procesně úspěšné žalované žádné náklady nevznikly, nepřiznal soud právo na jejich náhradu žádné z účastnic.