15 C 66/2020

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Vladimírem Doležalem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupené údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného hlášen k trvalému pobytu na adrese ohlašovny adresa ohlašovny anonymizována čtyři slova o zaplacení 4 575 Kč s příslušenstvím

I. Soud zamítá žalobu na zaplacení částky 575 Kč a částky 4 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 140 Kč za období od 6. července do 5. srpna 2017, z částky 379 Kč za období od 6. srpna do 5. září 2017, z částky 519 Kč za období od 6. září do 5. října 2017 a z částky 575 Kč za období od 6. října 2017 do zaplacení. <b>II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Předmětem řízení byly nároky žalobkyně uplatněné formou návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, podaného ke zdejšímu soudu dne 29. května 2020, na zaplacení pohledávky 4 575 Kč s úrokem z prodlení podle výroku

I. V odůvodnění žaloby uvedla žalobkyně výčet svých pohledávek proti žalovanému, představující platby v celkové částce 575 Kč za užívání zařízení, specifikovaného žalobkyní jako [název a typ zařízení] [anonymizováno 7 slov] ([číslo]) a [název a typ zařízení] [anonymizováno 7 slov] ([číslo]); připojovací poplatek v částce 99 Kč a smluvní pokutu v částce 4 tis. Kč. Protože byla žalována částka 4 575 Kč, vycházel soud z toho, že se by se mělo jednat o platby za užívání zařízení v částce 575 Kč a smluvní pokutu v částce 4 tis. Kč. Podle žalobkyně uzavřeli společnost [právnická osoba] (dále jen„ postupitelka“) a žalovaný dne [datum] smlouvu o poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací [číslo] jejíž nedílnou součástí byly všeobecné podmínky poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací společnosti [právnická osoba] pro domácnosti (dále jen„ VOP“) a ceník postupitelky. V rámci smlouvy byl sjednán rovněž pronájem výše uvedeného přijímacího zařízení, jehož převzetí měl stvrdit žalovaný podpisem na zakázkovém listě. Žalovaný však řádně nehradil cenu za pronajaté zařízení ve sjednané výši 140 Kč za měsíc, kterou mu postupitelka (včetně ceny ostatních sjednaných služeb a souvisejících poplatků) řádně účtovala těmito daňovými doklady: [číslo] s datem splatnosti dne 5. července 2017, z nějž byla požadována částka 140 Kč; [číslo] s datem splatnosti dne 5. srpna 2017, z nějž byla požadována částka 238,99 Kč; [číslo] s datem splatnosti dne 5. září 2017, z nějž byla požadována částka 140 Kč; [číslo] s datem splatnosti dne 5. října 2017 ve spojení s daňovým dokladem [číslo] s datem splatnosti dne 20. října 2017, z nějž byla požadována částka 56 Kč. Pro opakované porušení smluvní povinnosti žalovaným tím, že nehradil řádně a včas cenu za poskytované služby, využila žalobkyně svého práva dle čl. 2 .7.3.2 VOP a odstoupila od smlouvy dopisem ze dne 7. listopadu 2017, zaslaným žalovanému v souladu s ustanovením čl. 2 VOP. V rámci odstoupení od smlouvy byla žalovanému poskytnuta náhradní lhůta ke splnění povinnosti uhradit dlužné částky za poskytnuté služby a rovněž byl žalovaný upozorněn na povinnost vrátit v souladu s ustanovením čl. 7 VOP nepoškozené a funkční zařízení do 14 dnů od ukončení smlouvy. Pro případ porušení této smluvní povinnosti si v rámci smlouvy sjednala postupitelka s žalovaným povinnost žalovaného uhradit smluvní pokutu. S ohledem na skutečnost, že žalovaný zařízení postupitelce nevrátil, byl žalovaný povinen uhradit postupitelce smluvní pokutu dle ceníku ve výši 4 000 Kč. K vrácení zařízení i zaplacení smluvní pokuty byl žalovaný postupitelkou opakovaně vyzýván. Uvedené pohledávky měly být smlouvou ze dne [datum] postoupeny žalobkyni, což měla žalobkyně písemně oznámit žalovanému.

2. Před samotným projednáním věci se soud zabýval tím, zda je s ohledem na neznámý pobyt žalovaného a jeho procesní pasivitu pro další vedení řízení nebytné chránit procesní zájmy žalovaného ustanovením opatrovníka postupem podle § 29 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen„ OSŘ“). Soud přitom v průběhu řízení nezjistil (i s ohledem na výsledek řízení), že by se žalobkyně, nebo jiná osoba snažily právě s ohledem na tuto skutečnost získat pro sebe neoprávněnou výhodu. Proto s odkazem na ustanovení § 18 odst. 1 věta první OSŘ soud procesní zastupování žalovaného nezajišťoval, neboť kvalifikované zastoupení účastníka, který nemá zájem v řízení aktivně bránit svá práva, na náklady státu a z ingerence soudu by bylo porušením zásady rovnosti účastníků, zakotvené v § 18 odst. 1 OSŘ.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. K jednání, nařízenému k projednání věci na den 26. ledna tr., se nedostavil žádný z účastníků, ani zástupkyně žalobkyně, přičemž pouze žalobkyně svou neúčast předem omluvila.

4. Z žalobních tvrzení se dále podávalo, že podle smlouvy s postupitelkou se žalovaný měl zavázat platit postupitelce cenu za užívání uvedených zařízení. Lze se jen domnívat (při nedostatku potřebných tvrzení), že prostřednictvím těchto zařízení měl žalovaný využívat sjednané služby elektronických komunikací, poskytované postupitelkou. Protože vlastníkem zařízení zjevně stále zůstala postupitelka, jak je patrné také z uplatnění smluvní sankce za porušení povinnosti zařízení vrátit, bylo nutné uváděný vztah hodnotit jako nájemní ve smyslu § 2201 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ OZ“), v němž postupitelka vystupovala jako pronajímatelka a žalovaný jako nájemce. Odhlédneme-li od nejasnosti ve skutkových tvrzeních, spočívajících ve zřejmém zaměňování žalobkyně a postupitelky, nebylo možné žalobě vyhovět z těchto zásadnějších důvodů: 5. 1) Po dokazování soud zjistil, že smlouva o postoupení pohledávek neobsahuje přílohu č. 1, v níž by podle smlouvy měly být žalované pohledávky. Důkazní prostředek označený jako relevantní část přílohy tvořil písemnost, která nebyla nikým autorizována a nebylo proto průkazné, zda jde skutečně o část přílohy č. 1 smlouvy o postoupení pohledávek (viz § 565 a násl. OZ). Oznámení o postoupení pohledávek sice nebylo zjevně provedeno žalobkyní, jak bylo v žalobě tvrzeno, nýbrž postupitelkou, podávalo se z něj ovšem, že se postupovány měly být pohledávky za žalovaným ze smlouvy jiného čísla. Soud tedy nemohl hodnotit, že žalobkyni svědčí aktivní věcná legitimace k podání žaloby. 6. 2) Ze smlouvy o poskytování služeb veřejně dostupných elektronických komunikací soud zjistil, že obsahovala ujednání o pronájmu zařízení, jež by mohla odpovídat žalobní specifikaci s tvrzeným nájemným. Z žádného důkazního prostředku ovšem nevyplývalo převzetí v žalobě uvedeného zařízení žalovaným. V zakázkovém listu, jehož se žalobkyně dovolává, žádné prohlášení žalovaného o převzetí zařízení není. Tento dokument potvrzuje jen dodání konektorů s nečitelnou specifikací, nikoli zařízení ke sjednanému nájmu. Formulář zakázkového listu obsahuje řadu značně nesrozumitelných heslovitých údajů technického charakteru a svým obsahem reprezentuje spíše technickou instrukci pro pracovníka provádějícího instalaci telekomunikačního zařízení, než listinu zachycující právní a faktický úkon jednoznačné a srozumitelného obsahu pro laika a spotřebitele. Již proto nelze dovodit povinnost nejen platit nájemné, ale logicky ani smluvní poutu za porušení povinnosti jej vrátit. 7. 3) Nesrovnalosti se vyskytovaly také ohledně skutkových tvrzení. Pokud se mělo jednat o nájemné, pak není jasný důvod účtování částky 238,99 Kč v měsíci srpen 2017, když sjednáno mělo být nájemné jen v celkové výši 140 Kč. Tato nesrovnalost se sice mohla řešit dobropisem z října 2017, o němž se žalobkyně zmínila, neuvedla však již ale, zda se dobropis skutečně týkal nájemného, nebo jiných účtovaných pohledávek. Součet nájemného za čtyři účtované měsíc totiž měl činit 560 Kč (4 x 140), zatímco součet účtovaných částek (jichž se dobropis měl týkat) dosahoval 574,99 Kč. Automaticky o dobropisu nájemného proto uvažovat nelze. Žalobkyně také nevysvětlila, proč bylo na nájemném žalováno 575 Kč, ačkoli z něj mělo být„ účtováno“ jen 574,99 Kč. 8. 4) Z písemné smlouvy soud zjistil, že ujednání o smluvní pokutě bylo skryto do závěrečného prohlášení účastníků (smlouvy), tj. žalovaného, jež bylo na rozdíl od podstatných částí smlouvy uvedeno v písemném textu výrazně drobnějším písmem, na hranici čitelnosti. Výše smluvní pokuty navíc není ve smlouvě uvedena, když je v této souvislosti odkazováno na ceník. S ohledem na závěry vyjádřené již například v nálezu Ústavního soud České republiky ze dne 11. listopadu 2013, sp. zn.

I. ÚS 3512/11, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne

28. února 2017, sp. zn. 32 ICdo 86/2015, podle nichž ve spotřebitelské smlouvě nemohou být ujednání zakládající smluvní pokutu obsažena v tzv. všeobecných obchodních podmínkách, jež jsou součástí smlouvy, nelze hodnotit, že došlo platně k ujednání o povinnosti žalovaného platit právní předchůdkyni žalobkyně smluvní pokutu. Žalované pohledávky vycházely zjevně ze spotřebitelské smlouvy, kde část ujednání o smluvní pokutě (ohledně její výše) byla obsažena pouze v přílohovém dokumentu ke smlouvě (ceníku). 9. 5) Z žalobních tvrzení, jež byla prokázána označenými důkazními prostředky, nebylo možné právně hodnotit splatnost žalovaných pohledávek. Žalobkyně neuváděla nic o sjednání lhůty pro placení nájemného, jež mělo být smluveno v částce 140 Kč měsíčně, a naopak tvrdila, že nájemné bylo žalovanému vyúčtováno. Proto bylo nutné právní hodnocení o splatnosti nájemného vztahovat jen k výzvě věřitelky (postupitelky) k placení ve smyslu § 1958 odst. 2 OZ. Datum splatnosti na daňovém dokladu může mít z tohoto pohledu jen význam určení lhůty věřitelkou, která ovšem musí být dopředu prezentována dlužníkovi tak, aby byl schopen bez zbytečného odkladu (§ 1958 odst. 2 OZ) v této lhůtě svou platební povinnost splnit. Samotné vystavení daňového dokladu pochopitelně bez dalšího nemůže mít pro žalovaného žádné právní účinky, neboť zákon s tímto jednáním výstavkyně dokladu hodnocení splatnosti nespojuje a žalobkyně nic o sjednání takového následku netvrdila. I vyúčtování, pokud by s ním pro žalovaného byly spojeny jakékoli právní následky, musí být prezentováno žalovanému ve smyslu § 570 odst. 1 OZ, tj. musí se dostat do jeho dispoziční sféry. Žalobkyně ovšem netvrdila nic o doručení předmětných daňových dokladů, jež měly obsahovat lhůty pro placení nájemného. Byť tedy další písemné důkazy (resp. důkazní prostředky) prokazovaly sjednání žalobkyní uváděné smlouvy o nájmu zařízení žalovaným, soud nezjistil, kdy a zda vůbec začala plynout lhůta pro placení žalovaných částek 140 Kč, 238,99 Kč, 140 Kč a 56 Kč, v součtu 574,99 Kč, a zda tedy právo postupitelky na jejich zaplacení dospělo do nároku, který lze uplatnit před soudem. Ani k placení smluvní pokuty zřejmě nebyl žalovaný řádně vyzván. První výzva ze dne 18. prosince 2017 o ní sice zmiňuje, důkaz o doručení žalovanému však označen nebyl a nebylo ani prokázáno, že vyzyvatel byl k takovému úkonu právní předchůdkyní žalobkyně zmocněn. Další výzva současné procesní zástupkyně žalovaného byla sice doprovázena příslušným důkazním návrhem (doklad o odeslání k poštovní přepravě), avšak výzva sama již neobsahuje specifikaci žalovaných pohledávek. Dozvíme se z ní jen údajně (zřejmě celkovou) dlužnou částku 11 477,56 Kč. 10. 6) Ohledně žalované smluvní pokuty bylo významné také to, že podle žalobních tvrzení začala lhůta pro vrácení běžet od ukončení smlouvy postupitelky a žalovaného o poskytování služeb elektronických komunikací. K tomu mělo dojít jednostranným právním jednáním žalobkyně, a to písemným odstoupením (dopisem) ze dne 7. listopadu 2017. Právě zde zřejmě žalobkyně nesprávně označila odstupující, jíž zřejmě nemohla být žalobkyně, nýbrž postupitelka, když k postoupení pohledávek mělo dojít až v roce 2019. V této souvislosti žalobkyně uváděla, že dopis obsahující oznámení o odstoupení od smlouvy byl žalovanému zaslán podle čl. 2 VOP, tedy, jak soud také po dokazování namísto chybějících tvrzení zjistil, na adresu uvedené žalovaným (zřejmě) v písemné smlouvě. K prokázání tohoto tvrzení ovšem žalobkyně žádný důkaz neoznačila, přestože jí tuto povinnost ukládá § 120 odst. 1 OSŘ. Soud tedy nezjistil, že by právní jednání postupitelky spočívající v odstoupení od smlouvy působilo ve smyslu § 570 odst. 1 OZ vůči žalovanému, který mu zjevně nebyl přítomen, neboť bylo činěno dopisem zasílaným na jeho adresu. Ani fikce doručení, stanovená v čl. 2 VOP ovšem jen ve prospěch postupitelky (dodavatelky služeb), nemohla na tomto hodnocení nic měnit, protože zjištěno nebylo ani samotné odeslání (zaslání) dopisu. Nelze-li ovšem hodnotit, že z tohoto důvodu (když jiný důvod tvrzen nebyl) došlo k ukončení smlouvy, není možné uvažovat o porušení povinnosti žalovaného vrátit najaté zařízení a tedy ani o vzniku práva postupitelky na placení smluvní pokuty, resp. správně dvou smluvních pokut po 2 tis. Kč, jak soud při dokazování z ceníku postupitelky zjistil.

11. Tyto nedostatky žaloby nemohly být odstraněny postupem podle § 118a odst. 1 OSŘ s ohledem na nepřítomnost žalobkyně a její zástupkyně na jednání před soudem. Soud proto žalobu na placení jistiny 4 575 Kč pro neunesení břemene tvrzení (§ 101 odst. 1 písm. a) OSŘ) a břemene důkazního (§ 101 odst. 1 písm. b) OSŘ) výrokem I. v tomto rozsahu zamítl.

12. Vzhledem k tomu, že nebylo zjištěno ani prodlení žalovaného s plněním tohoto peněžitého závazku tak, jak předpokládá § 1968 a 1970 OZ, byla stejným výrokem zamítnuta také žaloba na zaplacení úroku z prodlení z nájemného.

13. K označeným důkazům je dále vhodné obecně uvést, že podle § 79 odst. 2 OSŘ je žalobce povinen listinné důkazy k návrhu připojit. K žalobnímu návrhu, jenž byl učiněn v elektronické podobě, byly připojeny elektronické písemné přílohy. Žádná z nich však nebyla označena stejně, jako název důkazního prostředku, který měl být předložen. Soud se proto pokusil nejprve z připojených příloh žalobního návrhu vypreparovat tu, která byla takto žalobkyní zřejmě důkazně označena. Takto zjištěný důkaz pak soud provedl způsobem, stanoveným v § 129 OSŘ analogicky (jednalo se o elektronickou písemnost, nikoli listinu). Je tedy možné, že pro tuto nedůslednost v označování a předkládání důkazů (důkazních prostředků) soud nezjistil předložení výše zmíněných důkazů v jiné podobě, ačkoli mohly být skryty v některé z datových příloh žalobního návrhu. V každém případě toto nedůsledné plnění důkazní povinnosti žalobkyní způsobilo deficit ve skutkových zjištěních soudu, který nakonec také vedl k zamítnutí žaloby.

14. Jen s ohledem na závěry, vyjádřené v usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. září 2018, čj. 11 Co 137/2018 – 152, jakožto soudu odvolacího ve věci vedené před zdejším soudem pod spisovou značkou 15 C 254/2015, podle nichž by se měl nalézací soud vypořádat s žádostmi žalobce o odročení jednání pro případ jakékoli možnosti jeho procesního neúspěchu, nalézací soud zcela na závěr doplňuje, že s ohledem na § 41a odst. 2 OSŘ, nemohl soud přihlédnout k podmíněné žádosti žalobkyně o odročení jednání v případě, že soud shledá, že žalobcem tvrzené skutečnosti či navržené důkazy potřebné k prokázání všech sporných tvrzení nejsou dostatečné pro to, aby bylo žalobnímu návrhu vyhověno, či pro případ, že se v řízení objeví nové skutečnosti, k jejichž ozřejmění bude zapotřebí vyjádření či jiný úkon žalobce. Vzhledem k zákonné koncentraci pro uplatnění skutkových tvrzení a označování důkazů stanovené § 118b odst. 1 OSŘ navíc nebylo možné ani odročením jednání očekávat zlepšení procesní situace žalobkyně. Sankci neúčasti žalobce na jednání také výstižně charakterizoval Ústavní soud České republiky například v usnesení ze dne 5. ledna 2016, sp. zn. IV. ÚS 3292/15, ve věci ústavní stížnosti proti rozsudku zdejšího soudu ze dne 4. září 2015, čj. 15 C 71/2014-37 (nález zveřejněn na webových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz Search/Search).

15. Výrokem II. pak soud rozhodl o náhradě nákladů řízení v souladu s § 142 odst. 1 OSŘ, podle kritéria procesního úspěchu ve věci. Zcela procesně úspěšnému žalovanému žádné nevznikly, a proto soud nepřiznal právo na jejich náhradu žádnému z účastníků.