15 C 7/2021

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Vladimírem Doležalem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupené advokátem titul jméno příjmení , IČO sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa žalovaného , okres obec o zaplacení 2 565 Kč s příslušenstvím I. Soud zamítá žalobu na zaplacení částky 2 565 Kč a částky 418,32 Kč. <b>II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> Předmětem řízení byl nárok žalobkyně na zaplacení televizního poplatku podle zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, (dále jen„ ZRTP“) za období měsíců říjen 2017 až červen 2018 a duben 2019 až leden 2020 po 135 Kč měsíčně, tj. cekem 2 565 Kč a na zaplacení zákonného úroku z prodlení z těchto poplatků v kapitalizované výši 418,32 Kč za období od šestnáctého dne kalendářního měsíce, za který měl být příslušný poplatek placen až do 15. října 2020, uplatněný žalobou, doručenou zdejšímu soudu formou návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu dne 15. října 2020. Žalobkyně hodnotila, že žalovaný je poplatníkem tohoto poplatku, neboť se podle žalobních tvrzení stal držitelem televizního přijímače a jako poplatník se přihlásil dne 1. září 2007 do příslušné evidence. Žalované poplatky však dosud nezaplatil, přes výzvu žalobkyně. Pravomoc soudu k rozhodnutí o poplatkové povinnosti je zakotvena v § 10 ZRTP. Protože předmětem žaloby je plnění veřejnoprávní povinnosti platit poplatek, svědčí žalovanému pasivní legitimace v tomto„ sporu“ jen tehdy, je-li poplatníkem nebo plátcem předmětného poplatku. ZRTV zná pouze kategorii poplatníka. Tím je podle jeho § 3 odst. 2 fyzická osoba nebo právnická osoba, která vlastní televizní přijímač. Jestliže drží nebo z jiného právního důvodu alespoň 1 měsíc užívá televizní přijímač fyzická osoba nebo právnická osoba, která není jeho vlastníkem, je poplatníkem tato osoba. Podle odst. 4 téhož ustanovení také platí, že jestliže je fyzická osoba nebo právnická osoba, která není přihlášena v evidenci poplatníků televizního poplatku, odběratelem elektřiny připojeným k distribuční soustavě, považuje se za poplatníka televizního poplatku s povinností platit, pokud České televizi po její písemné výzvě neoznámí písemným čestným prohlášením opak... Z uvedeného je zřejmé, že poplatníkem je buď vlastník či déle dobý (nad dobu jednoho měsíce) držitel televizního přijímače, anebo je za něj považován odběratel elektřiny, který není přihlášen v evidenci poplatníků televizního poplatku. Tato poněkud nesourodá konstrukce dostává srozumitelnější význam teprve ustanovením § 8 odst. 2 ZRTP podle nějž je poplatník povinen oznámit provozovateli vysílání ze zákona, popřípadě pověřené osobě, že se stal poplatníkem, a to do 15 dnů ode dne, kdy se jím stal... Tzn. že poplatníkem televizního poplatku je každý vlastník či uvedeným způsobem kvalifikovaný držitel televizního přijímače a ten je povinen se jako poplatník evidovat. Za poplatníka se pak považuje i osoba takto neevidovaná, je-li odběratelem elektřiny. V daném případě žalobkyně zjevně označila žalovaného za poplatníka z titulu držby televizního přijímače, tedy ve smyslu § 3 odst. 2 ZRTP, protože se o žalovaném jako odběrateli elektřiny nezmínila. Toto své hodnocení ovšem nedovozuje přímo z držby přijímače, ale z toho že žalovaný je jako poplatník evidován v příslušné evidenci na základě vlastního přihlášení, resp. přesněji z toho, že žalovaný podle žalobkyně oznámil, že se stal poplatníkem, jak mu při splnění výše uvedených podmínek ukládá § 8 odst. 2 ZRTV. Taková úvaha se zřejmě opírá o § 8 odst. 8 ZRTP, v němž je zakotvena také povinnost poplatníka se z této evidence odhlásit, přestane-li být poplatníkem. Jazykově je tato norma obtížně interpretovatelná, protože zákon zjevně nespojuje vznik a zánik postavení poplatníka s evidencí poplatníků. Proto také stanoví, že lhůta pro splnění odhlášky z evidence poplatníků začne běžet od doby, kdy zaevidovaný přestal být poplatníkem. V rozporu s tím je ovšem označení osoby povinné k odhlášení jako poplatníka, neboť odhlašovaný vlastně poplatníkem již není. Tyto úvahy ovšem mají ve vztahu k projednávané věci jen akademický charakter, protože skutková zjištění neumožňují žalobě vyhovět ani z jednoho pohledu, tj. z pohledu získání či zániku postavení poplatníka buď nabytím či pozbytím držby přijímače, anebo přihlášením, či odhlášením z evidence. Žalobkyně totiž jí označenými důkazy neprokázala ani jeden z těchto předpokladů, ačkoli jí tuto povinnost ukládá ustanovení § 120 odst. 1 OSŘ. Skutečnost, že žalovaný byl v předmětné době držitelem televizního přijímače nebyla žalobkyní nijak prokazována, resp. žalobkyně v tomto směru neoznačila žádný důkaz. Soud se proto zaměřil na prokázání druhé významné skutečnosti, jíž je tvrzené přihlášení žalovaného do příslušné evidence, resp. správně toho, zda žalovaný oznámil žalobkyni, že se stal poplatníkem, jak mu při splnění výše uvedených podmínek ukládá § 8 odst. 2 ZRTV. Jestliže by takové oznámení bylo zjištěno, pak by zřejmě na jeho základě bylo možné žalovaného označit za poplatníka (např. právě proto, že drží televizní přijímač), pokud by netvrdil a neprokázal neexistenci podmínek, jež jej jako poplatníka určují. Jak již bylo výše naznačeno je povinnost odhlášení se z evidence, zakotvená v § 8 odst. 8 ZRTV, zřejmě jen deklaratorní a sama o sobě vznik či zánik poplatkové povinnosti nemůže způsobit. Žalobkyně k prokázání přihlášení označila důkazy, nazvané: Přihlášení poplatníka a Potvrzení České pošty, s.p. o správnosti údajů na přihlášce poplatníka. Takové písemné důkazy ovšem k žalobě připojeny nebyly a proto soud při dokazování vycházel z datového souboru, jehož zobrazení bylo obsahově nejvíce podobné, byť byl jinak pojmenován, neboť nebyl označen k prokázání jiných skutkových tvrzení. Jednalo se o soubor: [variabilní symbol] [označení souboru]. Přitom soud zjistil, že jde o grafický soubor ve formátu pdf, který byl opatřen uznávaným elektronickým podpisem (viz § 6 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce) procesního zástupce žalobce. Obsahoval písemné údaje o žalovaném, jakožto poplatníku televizního poplatku ve formuláři České pošty s.p., a byl v nadpise označen jako Potvrzení o přihlášení poplatníka televizních poplatků - Výpis z evidence České pošty. Z uvedeného je zřejmé, že jiná osoba měla potvrzovat přihlášení žalovaného jako poplatníka poplatku ze své evidence. Žalobkyně však nijak nevysvětlovala, jaký význam by toto přihlášení do evidence jiného subjektu mělo mít pro povinnost žalovaného platit poplatky. Tedy zda Česká pošta, s. p. vystupovala jako zmocněnec žalobkyně (bez ohledu na to, zda je vůbec takové zmocnění pro veřejnoprávní úkony spojené s registrací poplatníka možné), anebo zda se snad jednalo o pověřenou osobu podle § 11 ZRTV. V tomto směru pak pochopitelně žalobkyně také neoznačovala žádný důkaz. Soud proto nemohl vycházet z toho, že žalovaný oznámil žalobkyni (nebo jí pověřené osobě), že se stal poplatníkem předmětného poplatku. Nebylo tedy již tedy dále významné se zabývat tím, jakou důkazní váhu může mít prohlášení zmocněnce či pověřence, který jedná jménem příjemce poplatku, resp. zda má vyšší procesní hodnotu, než pouhá skutková tvrzení žalobkyně. Bylo totiž zřejmé, že předmětnou elektronickou písemnost (dokument) nepodepsal žalovaný, nýbrž procesní zástupce žalobkyně. Nebyl to tedy žalovaný, kdo svým jedinečným podpisem (souborem grafických či elektronických prvků) stvrzoval správnost údajů na předmětných písemnostech ve smyslu § 565 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen„ OZ“). Jelikož ze žalobních tvrzení nelze dovodit ani jinou povinnost žalovaného k placení předmětného poplatku, nezbylo soudu, než výrokem I. žalobu na zaplacení částky 2 565 Kč zamítnout. Protože nebyla prokázána povinnost k placení žalovaného poplatku, nebylo zjištěno ani prodlení žalovaného s jejím plněním. Nelze tak dovodit ani povinnost žalovaného k placení žalovaného příslušenství z této„ pohledávky“, spočívající v úroku z prodlení ve smyslu § 1970 OZ. Soud proto výrokem I. zamítl žalobu i v tomto rozsahu. Při rozhodování o nákladech řízení pod bodem II. výroku soud vycházel z ustanovení § 142 odst. 1 OSŘ, podle kterého je kritériem pro přiznání náhrady nákladů řízení úspěch ve věci. V daném zcela procesně úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly a proto soud nepřiznal právo na jejich náhradu žádnému z účastníků.