15 C 72/2021

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Vladimírem Doležalem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa, číslo obec zastoupená titul jméno příjmení, IČO advokátem sídlem adresa, číslo obec proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 6 880 Kč s příslušenstvím

I. Soud zamítá žalobu na zaplacení částky 6 880 Kč a částky 300 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % z částky 7 180 Kč za období od 17. února 2020 do zaplacení.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Předmětem řízení byla žaloba, doručená zdejšímu soudu formou návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu dne 23. prosince 2020, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 7 180 Kč s dalším příslušenstvím podle výroku

I. K odůvodnění žaloby uvedla, že k nákladnímu automobilu do 3,5 t, registrační značka, jehož vlastníkem, resp. provozovatelem byl žalovaný v době od 8. srpna do 26. října 2019, nebylo v této době uzavřeno pojištění odpovědnosti, ačkoli je tato povinnost založena ustanovením § 1 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ ZPOPV“). S odkazem na § 4 odst. 6 a 7 tohoto zákona se tak žalobkyně domáhala po žalované zaplacení příspěvku 86 Kč denně, tj. celkem 6 880 Kč, vypočteného podle vyhlášky č. 205/1999 Sb. a poplatku 300 Kč, spojeného s mimosoudním uplatněním práva na příspěvek podle § 4 odst. 4 ZPOPV, jehož výše je stanovena stejnou vyhláškou, neboť žalovaný tyto částky žalobkyni dosud nezaplatil, přestože k tomu byl povinen do 30 dnů od doručení výzvy. Výzvou k placení ze dne 2. ledna 2020 měl být žalovaný obeslán na své adrese, přičemž k jejímu doručení mělo dojít dne 14. ledna 2020. Žalobkyně pak právně hodnotila, že splatnost výzvy nastala dne 16. února 2020. Stejnou žalobou se žalobkyně domáhala také zaplacení úroku z prodlení podle výroku I., aniž by tento nárok skutkově vysvětlila. Soud při posouzení věci vycházel z právního názoru o tom, že řízení o zaplacení příspěvku je občanskoprávní řízení a že soud má pravomoc v této věci rozhodnout, protože není jiný orgán, jemuž by zákonu tuto pravomoc svěřil. Tento závěr byl vyjádřen v usnesení (odvolacího) Krajského soudu v Plzni ze dne 29. března 2013, č. j. 61 Co 148/2013-59, jímž bylo změněno rozhodnutí nalézacího soudu o zastavení řízení vedeného pod spisovou značkou 115 EC 45/2011. V této souvislosti lze odkázat na jiné usnesení Krajského soudu v Plzni (jakožto soudu odvolacího v obdobné věci vedené před zdejším soudem pod sp. zn. 15 EC 394/2010) ze dne 25. března 2013, č. j. 12 Co 99/2013-62, podle nějž je žalované plnění pojistným. V tomto smyslu je tedy zřejmé, že soud rozhodoval o soukromoprávním nároku. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a stejně jako žalobkyně a její zástupce, se ani nedostavil k jednání před soudem, nařízenému na den 6. prosince tr., přičemž pouze neúčast žalobkyně byla předem omluvena. Po provedeném dokazování soud nezjistil, že žalovaný byl v rozhodné době vlastníkem, či provozovatelem předmětného vozidla. Žalobkyně v této souvislosti konstatovala, že údaj o vlastnictví zjistila v souladu s § 15 ZPOPV a že vozidlo bylo evidováno v registru vozidel. Tvrzení o vlastnictví a provozování, resp. o skutečnostech, z nichž lze vlastnické či užívací právo žalovaného dovodit, žalobkyně prokazovala písemnou informací z registru vozidel, která je jí sdělována po porovnání informací od pojistitelů s obsahem registru silničních vozidel, přičemž má právo na sdělení jednotlivých informací z tohoto registru. K důkazu však předložila písemnost, obsahující pouze identifikační údaje o žalovaném a předmětném vozidle. Písemnost nebyla nikým autorizována a neobsahovala ani jakýkoli údaj o potvrzení správnosti jejího obsahu žalovaným. Žalobkyně však v tomto řízení nevystupuje jako orgán veřejné moci (jak bylo zdůrazněno například také v usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. července 2014, č. j. 56 Co 212/2014-62, vydaného jakožto soudem odvolacím ve věci vedené před zdejším soudem pod sp. zn. 115 EC 408/2011) a proto je nutné na její tvrzení a její písemnosti pohlížet jako na tvrzení kteréhokoli jiného účastníka soudního řízení. Jiný postup by totiž odporoval zásadě rovnosti účastníků vyjádřené v § 18 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen„ OSŘ“). Podle tvrzení žalobkyně byl sice údaj o vlastnictví vozidla (a tedy zřejmě i ona písemná informace) získán z veřejnoprávního informačního zdroje, vedeného orgánem státní správy (ministerstvem dopravy), soud však takové zjištění z žalobkyní označeného a předloženého důkazního prostředku neučinil. Žalovaný nárok byl postaven na tom, že žalovaný, jakožto vlastník či provozovatel vozidla nesplnil svou povinnost provozovat vozidlo pouze se současným sjednáním smlouvy o pojištění odpovědnosti, jak předvídá zákon v § 3 odst. 2 ve spojení s § 1 odst. 2 ZPOPV. Žalobkyně tedy musela předně prokázat takové skutkové okolnosti, díky nimž by bylo postavení vlastníka či provozovatele vozidla přijmout. Tuto povinnost nesplnila, a jestliže se i po pokračování řízení po zrušení rozkazního rozhodnutí spokojila s pouhým odkazem na žalobní tvrzení, není možné jejímu návrhu ve věci vyhovět pro neunesení důkazního břemene. Soud proto žalobu na zaplacení příspěvku do fondu žalobkyně podle § 24c odst. 1 ZPO výrokem I. zamítl, když neshledal na základě žalobních tvrzení ani jinou povinnost žalovaného k placení žalované částky. V této souvislosti soud podotýká, že i v případě důkazní nouze lze o žalobě rozhodnout jen na základě skutkových tvrzení, například rozsudkem pro zmeškání či rozsudkem pro uznání, pokud jsou pro jeho vydání splněny procesní podmínky. Takové podmínky však v tomto řízení splněny nebyly, neboť žalovaný nárok uplatněný žalobkyní neuznal a byť k prvnímu jednání ve věci nedostavil, nemohla učinit nezbytný návrh na vydání rozsudku pro zmeškání ani nepřítomná žalobkyně. Soud byl také připraven na jednání žalobkyni poučit o tom, že nemá za prokázaná žalobní tvrzení, o která svůj nárok opírá. Ani toto poučení však nebylo možné nepřítomnému žalobkyni poskytnout. Podle § 101 odst. 1 a § 120 odst. 1 OSŘ tíží žalobce nejen břemeno tvrzení, ale také břemeno důkazní. Žalobce tedy má povinnost tvrdit veškeré skutečnosti, které jsou významné pro zjištění jeho žalovaného práva a prokazovat to, co k odůvodnění svého žalovaného nároku tvrdí. Pokud tuto procesní povinnost nesplní, nemůže být v nalézacím sporném řízení procesně úspěšný. To je hlavní rozdíl mezi tímto řízením a řízením rozkazním, které neúspěšně skončilo po marném pokusu soudu doručit elektronický platební rozkaz žalovanému do vlastních rukou. Právě nařízení jednání ve věci muselo žalobkyni signalizovat, že o žalobě nelze rozhodnout jen na základě předložených listin. Řízení před soudem je zásadně ústní (viz § 6 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích) a nelze proto očekávat, že soud bude korespondovat s účastníky tak, aby jim předem sděloval svá stanoviska a navedl je k plnění všech procesních povinností. Protože nebyla prokázána povinnost k placení příspěvku, nelze dovodit povinnost žalovaného k placení žalovaného příslušenství, jež spočívá jednak v nákladech na vymáhání pohledávky (§ 513 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen„ OZ“) ve pojení s § 4 odst. 4 ZPOPV) a jednak v úroku z prodlení podle § 1970 odst. 2 OZ. Soud proto výrokem I. zamítl žalobu i v tomto rozsahu. Výrokem II. soud rozhodl o právu na náhradu nákladů v souladu s § 142 odst. 1 OSŘ, podle kterého je kritériem pro přiznání náhrady nákladů řízení úspěch ve věci. V daném případě zcela procesně úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly a proto soud nepřiznal právo na jejich náhradu žádnému z účastníků. Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (§ 202 odst. 2 OSŘ).