15 C 77/2021

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Vladimírem Doležalem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně IČO sídlem adresa, číslo obec proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 318 Kč s příslušenstvím

I. Soud zamítá žalobu na zaplacení částky 318 Kč.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně uplatněný rozkazní žalobou, podanou ke zdejšímu soudu dne 19. února tr., na zaplacení částky 318 Kč jakožto ceny za převoz žalovaného z obec do protialkoholní záchytné stanici v obec (dále jen„ PAZS“) dne 21. února 2020. Podle žalobkyně bylo v PAZS zjištěno ovlivnění žalovaného alkoholem či jinou návykovou látkou. Tím, že jeho doprava byla hrazena z prostředků žalobkyně, došlo podle žalobkyně u žalovaného k bezdůvodnému obohacení právě ve výši žalované částky, které je žalovaný povinen zaplatit podle § 89e zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách (dále jen„ ZSZS“). Žalovaný byl k placení žalobkyní marně vyzván dopisem ze dne 11. září 2020. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a stejně jako žalobkyně (jejíž neúčast však byla předem omluvena) se nedostavil ani k jednání před soudem, nařízenému na den 29. prosince tr. Žalobě nebylo možné vyhovět pro neunesení břemen tvrzení, jež žalobkyni tížilo podle § 79 odst. 1 a § 101 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen„ OSŘ“). Byť totiž žalobkyně právně hodnotila, že její nárok vychází z § 89e odst. 1 ZSZS, neuvedla již skutková tvrzení, která by bylo možné pod tuto právní normu podřadit. Nebylo tedy možné posoudit, zda byly splněny podmínky pro převoz žalovaného do PAZS podle § 89c odst. 1 cit. zákona a zda žalobkyně byla osobou, jíž tížila povinnost k zajištění přepravy žalovaného. Tj. zda žalobkyně vyzvala žalovaného k příslušnému vyšetření, a jaký k tomu byl (zákonem předvídaný) důvod. Ze stejného důvodu nebylo možné ani posoudit, zda byly splněny podmínky pro umístění žalovaného v PAZS podle § 89b odst. 1 a 3 cit. zákona. To vše je přitom potřebné k tomu, aby byla právní povinnost žalovaného k placení podle skutkové podstaty § 89e odst. 1 ZSZS dovozena. Mizivá skutková tvrzení neumožnila nárok žalobkyně podřadit ani pod jiné ustanovení zákona, z nějž by žalovaná povinnost vyplývala. Mohlo se jednat například o § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb. upravující povinnost k vydání bezdůvodného obohacení, když žalobkyně sama žalovanou pohledávku také (vedle právního hodnocení podle § 89e odst. 1 zákona č. 373/2011 Sb.) jako bezdůvodné obohacení právně hodnotila. To by mohlo připadat v úvahu kupříkladu tehdy, pokud by povinnost dopravit se do PAZS tížila žalovaného, ten ji nesplnil, avšak za něj tak činila žalobkyně, které tím vznikly náklady. V úvahu teoreticky připadá také splnění smluvní povinnosti ve smyslu § 2550 OZ, pokud by si dopravu žalovaný sám u žalobkyně na své náklady objednal. To vše jsou ovšem jen dohady, protože z žalobních nebyl zřejmý žádný důvod přepravy žalovaného do PAZS. Procesní povinnost tvrdit všechny rozhodné skutečnosti není jistě žalobkyni neznámá již s ohledem na předpoklad jejího kvalifikovaného personální obsazení. V tomto směru navíc byla žalobkyně již soudem vyzvána v srpnu letošního roku k doplnění potřebných tvrzení v obdobné věci, vedené před zdejším soudem pod spisovou značkou 15 C 178/2021. Nejednalo se tedy pro žalobkyni o nic překvapivého. Pokud přesto tím, že se neúčastnila jednání před soudem, nevyužila možnosti doplnit potřebná skutková tvrzení po poučení podle § 118a odst. 2 OSŘ, nezbylo soudu jinak, než žalobu výrokem I. žalobu zamítnout. Výrokem II. soud rozhodoval o náhradě nákladů řízení v souladu s § 142 odst. 1 OSŘ podle kritéria procesního úspěchu. Protože zcela procesně úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly, nepřiznal soud právo na jejich náhradu žádnému z účastníků. Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (§ 202 odst. 2 OSŘ).