15 C 77/2025

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudcem Vladimírem Doležalem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupené advokátem Jméno advokáta , IČO IČO advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 57 645,47 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částky 5 000 Kč a 550 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % z částky 4 250 Kč za období od 4. do 20. srpna 2024, z částky 4 500 Kč za období od 21. srpna do 20. září 2024, z částky 4 750 Kč za období od 21. září do 20. října 2024, z částky 5 000 Kč za období od 21. října do 4. listopadu 2024 a z částky 5 550 Kč za období od 5. listopadu 2024 do zaplacení.

II. Soud zamítá žalobu na zaplacení 43 434,40 Kč, 4 336 Kč a 4 325,07 Kč s úrokem z prodlení 12,75 % z 53 395,47 Kč od 4. do 20. srpna 2024, z 53 145,47 Kč od 21. srpna do 20. září 2024, z 52 895,47 Kč od 21. září do 20. října 2024, z 52 645,47 Kč od 21. října do 4. listopadu 2024 a z 52 095,47 Kč od 5. listopadu 2024 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou, doručenou zdejšímu soudu formou návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu dne 12. února tr., se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení dlužné jistiny 48 984,40 Kč, poplatků 4 336 Kč a řádných úroků 4 325,07 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši z těchto částek od 4. srpna 2024 do zaplacení. K odůvodnění žaloby uvedla, že dne , datum, uzavřel žalovaný se společností , právnická osoba, ., IČO , IČO, , (dále jen „úvěrující“) smlouvu o revolvingovém úvěru, ve znění dodatku ze dne , datum, , kterou úvěrující umožnila žalovanému čerpat úvěr do povoleného limitu 5 000 Kč, s možností opakovaného čerpání splacené částky úvěru až do výše tohoto limitu. Tento revolvingový úvěr úvěrující vedla pro žalovaného na úvěrovém účtu č. , č. účtu, . Žalovaný se ve smlouvě zavázal poskytnutý revolvingový úvěr splácet v rámci pravidelných měsíčních splátek ve výši 250 Kč, vždy v 20. den každého kalendářního měsíce, počínaje měsícem bezprostředně následujícím po měsíci, ve kterém bude uzavřena tato smlouva. Žalovaný čerpal úvěr bezhotovostně. Žalovaný se již dne , datum, nacházel v prodlení s úhradou svých smluvních závazků a tak úvěrující využila svého oprávnění uvedeného v čl. 7 smlouvy a požádala o úhradu dlužné částky výzvou k zaplacení, v níž byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky s upozorněním, že dlužná částka bude zesplatněna ke dni , datum, . Pohledávka se tak stala splatnou ke dni , datum, v souladu s ustanoveními smlouvy. S ohledem na zesplatnění celého úvěru je žalovaný povinen uhradit žalovanou částku, která je součtem jistiny úvěru a smluvních úroků před zesplatněním podle druhého odstavce čl. 3.1 smlouvy. Samotné splácení se řídilo také čl. 3.3 smlouvy, přičemž při splácení úvěru žalovaným úvěrující platilo pravidlo, že žalovaného splátka se započítávala zejména z části na smluvní úrok a z části na jistinu úvěru, jak je vidno z obratové historie. Poměr těchto částek se vždy měnil s tím, jaká byla výše nesplacené jistiny úvěru, jelikož z ní se podle čl. 4.1 smlouvy počítal smluvní úrok. Ve vztahu k poplatkům ve výši 4 336 Kč žalobkyně uvedla, že se jedná o náklady spojené s prodlením žalovaného se splácením, které se skládají z dílčích částek, které byly účtovány v souladu se smlouvou a ceníkem. Dle čl. 1.1 smlouvy totiž platí, že ceny související s úvěrem lze najít v aktuálním ceníku úvěrující, přičemž ceník je součástí smlouvy. Dle čl. 1.1 odstavce Ostatní položky byla úvěrující oprávněna žalovanému účtovat tyto poplatky vždy k 10., 40. a 70. dni v prodlení ve výši 300, 900 a 900 Kč, a to jako náklady spojené s prodlením, které vznikly úvěrující s upomínáním žalovaného při jeho prodlení se splácením dluhu. Žalované pohledávky byla postoupeny žalobkyni smlouvou ze dne , datum, . Protože se žalovaný dostal do prodlení s úhradou svého dluhu, a rovněž nikterak nereagoval na výzvy žalobkyně k úhradě, tak žalobkyni nezbylo, než domáhat se úhrady své pohledávky soudní cestou. Dne 18. října 2024 byla žalovanému zaslána předžalobní výzva. Navzdory ní však žalovaný nic neuhradil.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a stejně žalobkyně a její zástupce se nedostavil ani k jednání před soudem, přičemž pouze neúčast žalobkyně byla předem omluvena.

3. Z žalobních tvrzení se podávalo, že žalovaný mohl získat bezhotovostní úvěr jen do výše povoleného limitu, tedy 5 tis. Kč. Pokud je ovšem jako (úvěrová) jistina žalována částka 48 984,40 Kč, jde zřejmě o poskytnutí peněz žalovanému nad tento limit (43 984,40 Kč) bez právního důvodu, neboť o důvodech transakcí v této částce se žalobkyně nezmínila. Žalobkyně také neuvedla, že by se žalovaný měl zavázat k placení úroku, natož pak v konkrétní výši. Není tedy zřejmé, jak dospěla k vyčíslení úroku 4 325,07 Kč za dobu do zesplatnění, tedy do , datum, . Mohlo se jednat o smluvenou výši úroku, ale mohlo jít také o obvyklý úrok. Bez potřebného tvrzení žalobkyně v tomto směru nelze ovšem o jakékoli alternativě uvažovat. V této souvislosti je také významné, že úročit by bylo možné jen úvěrovou jistinu ve smyslu § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „OZ“), nikoli další částky získané od úvěrující, právně posouzené jako obohacení bez právního důvodu ve smyslu § 2991 a násl. OZ. Obdobně jistě úvěrující, a nyní žalobkyni, nesvědčí právo na placení úroku z prodlení z úroku, tedy z částky 4 325,07 Kč, ale ani z nákladů na upomínání, tedy z částky 4 336 Kč, které jsou příslušenstvím pohledávky podle § 513 OZ, jak uzavřel Nejvyšší soud například ve svém rozhodnutí ze dne 24. března 2002, sp. zn. 35 Odo 101/2002, uveřejněném pod č. 5/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, (všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou také dostupná na www.nsoud.cz).

4. Ze žalobních tvrzení také nebylo možné dovodit důvodnost žaloby na placení poplatků 4 336 Kč, tedy (náhrady) nákladů spojených s prodlením žalovaného se splácením. Právo na tuto pohledávku totiž úvěrující, a nyní žalobkyně, dovozovaly jen z přílohového dokumentu smlouvy o úvěru, byť formálně měl být součástí smlouvy. Tato konstrukce další platební povinnosti existující vedle hlavního smluvního závazku je přitom ve spotřebitelských vztazích zásadně zapovězena podle § 1817 OZ. O výslovném souhlasu žalovaného s těmito konkrétními platbami se žalobkyně nezmiňovala. Obdobný závěr přijal Krajský soud v Plzni, jakožto soud odvolací v řadě svých rozhodnutí, např. v odůvodnění rozsudků ze dne 13. ledna 2015, čj. 64 Co 228/2014-58, ve věci vedené před zdejším soudem pod sp. zn. 15 C 236/2013, nebo ze dne 28. ledna 2015, čj. 25 Co 309/2014-52, ve věci vedené před zdejším soudem pod sp. zn. 15 C 71/2013. To, že jde v podstatě o notorietu, závaznou i před účinností současného občanského zákoníku, vyplývá z odůvodnění nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 11. listopadu 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na webových stránkách http://nalus.usoud.cz/Search/Search.aspx).

5. Již z těchto důvodů soud pro neunesení břemene tvrzení, jež žalobkyni tížilo podle § 101 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „OSŘ“) výrokem II. zamítl žalobu na placení úroku 4 325,07 Kč a pro nedůvodnost i žalobu na zaplacení poplatků 3 336 Kč a úroku z prodlení z úroku 4 325,07 Kč a z poplatků 4 336 Kč.

6. Protože žalovaný nepotvrzoval skutečnosti uváděné žalobkyní, bylo nutné dokazováním zjistit sjednání žalobkyní uváděné smlouvy o úvěru, poskytnutí částek 5 tis. Kč a 43 984,40 Kč úvěrující žalovanému a sjednání smlouvy, jíž byly tyto pohledávky žalobkyni postoupeny, ale také výzvu k placení – vydání obohacení, jež se mělo žalované mu dostat. Žalobkyně v této souvislosti k důkazu označila písemnou smlouvu úvěrující s žalovaným, obratovou historii, výpisy z úvěrového účtu, výzvu k placení, oznámení o zesplatnění, předžalobní upomínku s poštovním podacím archem a další písemnosti prokazující postoupení pohledávek.

7. Z písemné smlouvy předložené elektronicky v datovém souboru s názvem , název, soud zjistil žalobkyní uváděné ujednání o závazku úvěrující poskytnout žalovanému úvěr 5 tis. Kč s povinností žalovaného úvěr poté splácet po 250 Kč měsíčně. V této souvislosti je nutné uvést, že označeným důkazem (důkazním prostředkem) prokazuje účastník občanského soudního řízení tvrzení, která ve svůj prospěch uplatnil. S ohledem na dispoziční zásadu soud nemůže namísto účastníka z prováděných důkazů preparovat skutečnosti, které účastník neuvedl, a tedy nehodlal prokazovat. Proto soud z tohoto důkazního prostředku zjišťoval jen to, co žalobkyně zahrnula do svých žalobních tvrzení.

8. K prokázání tvrzení o finančních transakcích, tedy o převzetí (čerpání) úvěru žalovaným a poskytnutí dalších částek žalovanému nemohla vést písemnost, označené jako obratová historie, obsažená v datovém souboru s názvem , název, . Jednalo se totiž o doklad, z něhož není … patrné, kdo a kdy ho vystavil a je pouze sumarizací různých údajů, které nejsou ověřitelné, jak hodnotil Krajský soud v Plzni v odůvodnění svého rozsudku ze dne 9. června 2021, čj. 25 Co 128/2021-45, jakožto soud odvolací ve věci vedené před zdejším soudem pod sp. zn. 15 C 55/2020 (a stejně např. v rozsudku téhož soudu ze dne 20. září 2023, čj. 25 Co 152/2023-77, jakožto soudu odvolacího ve věci vedené před zdejším soudem pod sp. zn. 15 C 315/2022). Jinými slovy jde o soukromou písemnost, u níž správnost jejího obsahu nebyla potvrzována žalovaným, a proto ji ve smyslu § 565 OZ nebylo možno proti žalovanému použít. Tato písemnost tedy byla jen sumarizací skutečností, na kterou žalobkyně v rámci svých skutkových tvrzení odkazovala ve smyslu závěrů vyjádřených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. července 2008, sp. zn. 29 Odo 742/2006, uveřejněném pod číslem 38/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní.

9. Soud proto pro zjištění poskytnutí úvěru a získání dalších uváděných peněz od úvěrující využil výpisy z úvěrového účtu. Ty byly žalobkyní předloženy za období od února 2023 do července 2024. Tvrzení žalobkyně o dřívějších transakcích podle doplnění žaloby ze dne 5. června tr. již nebyla podpořena žádným důkazním návrhem a důkazním prostředkem (připojené výpisy z běžného účtu měly zjevně prokázat jiná tvrzení o schopnosti žalovaného splácet úvěr). Význam důkazu výpisem z účtu hodnotil Krajský soud v Plzni, jakožto soud odvolací, opakovaně (viz např. rozsudek ze dne 6. srpna 2024, čj. 64 Co 286/2024-99, ve věci vedené před zdejším soudem pod sp. zn. 15 C 145/2023; rozsudek ze dne 19. března 2024, čj. 64 Co 54/2024-69. ve věci vedené před zdejším soudem pod sp. zn. 15 C 87/2023; anebo již cit. rozsudek ze dne 20. září 2023, čj. 25 Co 152/2023-77) jako dostačující k prokázání tvrzení o finanční transakci.

10. Protože žalobkyně netvrdila nic o tom, že by žalovaného stíhala další platební povinnost (s výjimkou cen za pojištění podle doplnění žaloby ze dne 5. června tr.), než k vrácení úvěru a placení nákladů (zřejmě náhrady nákladů) spojených s prodlením, jež byly ovšem předmětem samostatného nároku a nelze je tedy zahrnovat do úvěrové jistiny (5 tis. Kč), či do použitých a nevrácených peněz žalovaným (43 984,40 Kč), zjišťoval soud jen výběry či provedené platby k příkazu žalovaného. Z výpisů bylo zjevné, že žalovaný takto získal 300 Kč dne 7. března 2023, 1 600 Kč dne 19. května 2023, 1 200 Kč dne 19. srpna 2023, 500 Kč dne 24. září 2023, 500 Kč dne 28. listopadu 2023 a 1 450 Kč dne 19. ledna 2024. Celkem se jednalo o 5 550 Kč, přičemž úvěr 5 tis. Kč tedy žalovaný vyčerpal teprve dne 19. ledna 2024. S ohledem na účtování dalších platebních závazků v jednotlivých výpisech z účtu, o nichž se žalobkyně v zásadě nezmínila (s výjimkou již zmíněných cen za pojištění), nemohl soud při nedostatku jakékoli procesní obrany žalovaného o jejich důvodnosti přihlédnout k platbám (splátkám) žalovaného, neboť ty mohly být úvěrující započítány v jejich prospěch.

11. Z oznámení úvěrující ze dne , datum, soud zjistil, že došlo ke smluvnímu postoupení žalovaných pohledávek žalobkyni.

12. Ohledně zjištění týkající se výzev úvěrující, resp. žalobkyně k placení soud odkazuje na 19. odstavec níže.

13. Neprokázáno, a tedy soudem nezjištěno, zůstalo žalobní tvrzení o poskytnutí dalších peněz žalovanému v celkové částce 43 434,40 Kč (48 984,40 – 5 550).

14. Ujednání úvěrující a žalovaného o poskytnutí 5 tis. Kč lze podřadit pod ustanovení § 2395 a násl. OZ, upravující úvěr. Podle této smlouvy vznikla úvěrující povinnost poskytnout žalovanému úvěr do sjednané výše a žalovanému vznikla povinnost řádně a včas poskytnuté finanční prostředky vrátit a zaplatit úroky. Úvěrující svoji vyplývající z uvedené smlouvy splnila, žalovaný nikoli, když ke dni podání žaloby dlužil žalobkyni z nevráceného úvěru 5 tis. Kč. V této části tedy soud výrokem I. žalobě vyhověl.

15. Ohledně zbylé žalované jistiny, bylo zjištěno její získání žalovaným jen v částce 550 Kč (5 550 – 5 000). I v této části je proto žaloba důvodná, přičemž právo žalobkyně na zaplacení této částky vyplývá z povinnosti žalovaného vydat obohacení, jehož se mu dostalo bez právního důvodu podle § 2991 OZ. Výrokem I. tedy soud žalobě vyhověl i v této části.

16. Byť oznámení o postoupení pohledávek úvěrující odkazovalo jen na smlouvu o úvěru, bylo zřejmé, že postoupení se týkalo všech žalovaných pohledávek (tedy i práva na vydání bezdůvodného obohacení), které byly jen nesprávně právně posouzeny. Aktivní věcná legitimace žalobkyně tak vyplývá z § 1879 a násl. OZ.

17. Protože se žalovaný dostal do prodlení s plněním tohoto peněžitého dluhu podle §§ 1968 a 1970 OZ, tedy neplnil v době sjednané či žalobkyní stanovené podle § 1958 OZ, je dále povinen podle § 1970 OZ zaplatit žalobkyni také úrok z prodlení.

18. Do prodlení s vrácením úvěru se žalovaný ovšem dostával postupně podle jednotlivých, sjednaných splátek úvěru. Splácení mělo začít již od prvního čerpání úvěru, tedy od , datum, . Jistě nelze přijmout konstrukci žalobkyně o splácení vázaném jen na sjednání smlouvy, nikoli na poskytnutí úvěrových peněz. Do , datum, tedy mělo být takto splaceno 4 250 Kč. Pokud tedy žalobkyně požadovala toto příslušenství až od , datum, , svědčí jí právo na něj jen z částky 4 250 Kč a dále od , datum, z částky 4 500 Kč, od , datum, z částky 4 750 Kč a teprve od , datum, z celého úvěru 5 tis. Kč.

19. Do prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení se žalovaný dostal teprve po výzvě věřitelky k jeho vydání, neboť zákon nespojuje splatnost této pohledávky s jinou skutečností. Již v dopise ze dne , datum, sice vyzvala úvěrující žalovaného k zaplacení celkové částky 6 622 Kč do , datum, , avšak jediný doklad o doručení výzvy k placení, který byl žalobkyní k důkazu označen a předložen, se týkal až výzvy ze dne , datum, . V této souvislosti jistě postačí (s ohledem na kvalifikované zastoupení žalobkyně) jen odkázat na § 570 OZ upravující právní jednání vůči nepřítomné osobě. Pokud tedy žalobkyně podala dopis s výzvou k placení k poštovní přepravě žalovanému dne , datum, , je nutné (při absenci tvrzení o dřívějším doručení) podle § 573 OZ vycházet z doručení žalovanému dne , datum, . Protože žalobkyně takto určila žalovanému lhůtu pro zaplacení do deseti dnů od doručení výzvy, nastala splatnost částky 550 Kč teprve dne , datum, . Žalovaný se tedy dostal do prodlení splacením této částky od , datum, a teprve od této doby tedy žalobkyni svědčí právo na placení úroku z prodlení z této jistiny.

20. Výrokem I. tedy soud vyhověl žalobě také na placení tohoto úroku z prodlení (viz výše 18. a 19. odstavec), jehož žalovaná výše odpovídá § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

21. Výrokem II. pak soud žalobu zamítl z výše uvedených důvodů.

22. Tím, že se žalobkyně nedostavila k nařízenému jednání, zbavila se zároveň výsady procesního poučení o nutnosti doplnit skutková tvrzení a označit další důkazy ke svým tvrzením ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 OSŘ, jak uzavřel také Ústavní soud například ve svém usnesení ze dne 5. ledna 2016, sp. zn. IV. ÚS 3292/15, ve věci ústavní stížnosti proti rozsudku zdejšího soudu ze dne , datum, , čj. 15 C 71/2014-37, když jiné poučení soud advokátně zastoupené účastnici zásadně neposkytuje (§ 118a odst. 4 OSŘ).

23. Výrokem II. soud v souladu s § 142 odst. 2 OSŘ nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení žádnému z účastnic, neboť převážně procesně úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly.