15 C 91/2019

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudcem Vladimírem Doležalem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupené titul jméno příjmení , IČO advokátem sídlem adresa , okres obec proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa žalovaného , okres obec o určení vlastnického práva

I. Soud zamítá žalobu na určení, že žalobkyně je vlastnicí pohledávky na zaplacení jistiny 1 500 000 Kč [jméno] [příjmení] podle rozhodčího nálezem [příjmení] [číslo] ze dne [datum] sboru rozhodců [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], zjištěné a zapsané pod pořadovým [číslo] v insolvenčním řízení dlužníka [jméno] [příjmení], vedeném u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. [insolvenční spisová značka]; pohledávky na zaplacení jistiny 200 000 Kč výše uvedeným stejným dlužníkem podle rozhodčího nálezu [příjmení] [číslo] ze dne [datum] výše uvedeného sboru rozhodců, zjištěné a zapsané pod pořadovým [číslo] ve výše uvedeném insolvenčním řízení stejného dlužníka a pohledávky na zaplacení jistiny 1 200 000 Kč výše uvedeným stejným dlužníkem podle rozhodčího nálezu [příjmení] [číslo] ze dne [datum] výše uvedeného sboru rozhodců, zjištěné a zapsané pod pořadovým [číslo] ve výše uvedeném insolvenčním řízení. <b>II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobou, doručenou zdejšímu soudu dne [datum], se žalobkyně domáhala po žalovaném určení podle výroku

I. K odůvodnění žaloby uvedla, že je věřitelkou těchto pohledávek za dlužníkem [jméno] [příjmení], narozeným dne [datum], jehož úpadek byl zjištěn usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne [datum], čj. [insolvenční spisová značka] [anonymizována dvě slova]. Ten je řešen konkurzem, prohlášeným usnesením stejného soudu ze dne [datum], čj. [insolvenční spisová značka] – [anonymizováno]. Pohledávky vznikly ze smluv o půjčce s dlužníkem, a to ve výši 1,5 mil. Kč ze dne [datum], ve výši 200 tis. Kč ze dne [datum] a ve výši 1,2 mil. Kč ze dne [datum] a byly žalobkyni přiznány uvedenými rozhodčími nálezy, přičemž zdejším soudem byla také již nařízena exekuce k jejich vymožení. Po zjištění úpadku žalobkyně přihlásila uvedené pohledávky do insolvenčního řízení dne [datum]. Pohledávky nebyly popřeny. Smlouvou, uzavřenou dne [datum] s žalovaným, byly uvedené pohledávky postoupeny žalovanému s tím, že cena za postoupení bude sjednána samostatně. Na návrh žalobkyně následně insolvenční soud usnesením ze dne [datum], čj. [insolvenční spisová značka] [anonymizováno], povolil vstup žalovaného do konkurzního řízení jako věřitele namísto žalobkyně. Samostatná smlouva o ceně za postoupení pohledávek však nebyla mezi účastníky sjednána. Žalobkyně tak hodnotila postoupení pohledávek jako neplatné, a proto navrhla nejprve žalovanému, aby obnovil procesní stav v insolvenčním řízení do souladu s hmotněprávním stavem a poté stejný návrh uplatnila také před insolvenčním soudem. Žalovaný návrhu nevyhověl a insolvenční soud návrh zamítnul usnesením ze dne [datum], čj. [insolvenční spisová značka] – [anonymizováno] [číslo]. Podle žalobkyně jí svědčí naléhavý právní zájem na žalovaném určení proto, že po neúspěšném vyčerpání všech dostupných prostředků, jak se nápravy domoci v insolvenčním řízení, je ohrožena majetková podstata žalobkyně, když nakládání s pohledávkami v insolvenčním řízení a příjem případného výtěžku svědčí žalovanému. Věcně při právním hodnocení svého vlastnictví žalobkyně odkazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. července 2010, sp. zn. 28 Cdo 1092/2009.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a bez předchozí omluvy se nedostavil ani k jednání před soudem, nařízenému na den 18. ledna tr. Při tomto jednání žalobkyně doplnila, že naléhavý právní zájem jí svědčí také proto, že díky deklaraci vlastnictví bude moci požádat insolvenčního správce o výplatu peněz k uspokojení svých pohledávek a pokud k tomu nedojde, bude se moci domáhat náhrady škody. Rozhodnutí zdejšího soudu také bude podkladem pro trestní oznámení, které hodlá podat.

3. V daném případě jde o řízení s cizím prvkem, neboť žalovaný je cizím státním občanem. S ohledem na to, že žalovaný nenamítal mezinárodní nepříslušnost zdejšího soudu, projednal soud věc v souladu s čl. 26 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (přepracované znění).

4. Žalobkyně vysvětlovala naléhavý právní zájem na žalovaném určení tím, že bez rozhodnutí soudu svědčí nakládání s pohledávkou v rámci insolvenčního řízení žalovanému. Jinými slovy je zřejmé, že žalobkyně spojovala svou účast v insolvenčním řízení s rozhodnutím o vyhovění žalobě v této věci. Takový následek však rozhodnutí zdejšího soudu mít nemůže. Účastníkem insolvenčního řízení jsou dlužník a věřitelé, kteří uplatňují své právo vůči dlužníku (§ 14 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), dále jen„ IZ“)). Pokud jde o věřitele, musí být tzv. přihlášeným věřitelem (§ 15 téhož zákona). K tomu, aby se žalobkyně stala věřitelkou, s níž by insolvenční soud jednal, musela by podat přihlášku ve lhůtě stanovené v § 173 odst. 1 IZ. Žalobkyně netvrdila, že by jí svědčila lhůta k podání přihlášky. Zjevně proto, že své postavení přihlášené věřitelky dovozovala z již dříve provedeného přihlášení. Přihlášeným věřitelem ohledně sporných pohledávek je však nyní žalovaný, nikoli žalobkyně. Insolvenční soud totiž podle § 18 odst. 1 IZ rozhodl k návrhu žalobkyně o vstupu žalovaného, jakožto nabyvatele pohledávek, do řízení namísto žalobkyně, jakožto věřitele. Žalobkyně nyní netvrdila, že by se stala novou nabyvatelkou pohledávek. Pouze (přihlášenému) věřiteli přitom ve smyslu § 18 a 19 IZ svědčí právo navrhovat vstup nabyvatele pohledávky (jen s jeho souhlasem) do řízení namísto navrhovatele, když podle § 17 téhož zákona je vyloučen jiný způsob vstupu či záměny účastníků. I kdyby tedy žalobkyně disponovala soudním rozhodnutím, jímž by bylo deklarováno její vlastnictví ke sporným pohledávkám, nemůže podat účinný návrh na svůj vstup do insolvenčního řízení namísto stávajícího věřitele (myšleno procesně), zde žalovaného. Obdobná úprava je obsažena v § 107a OSŘ i pro obecné občanskoprávní řízení.

5. Žalobkyně ovšem ani netvrdila, že by se stala novou nabyvatelkou údajně sporných pohledávek. Pouze hodnotí, že původní právní důvod, pro který k procesnímu nástupnictví došlo, vůbec nevznikl. S tímto závěrem ovšem není spojen vůbec žádný způsob, jímž by se žalobkyně mohla do insolvenčního řízení jako jeho účastnice, resp. věřitelka dostat (viz právě § 17 IZ), a to ani na základě rozhodnutí v této sporné věci.

6. Shrneme-li výše uvedené je zřejmé, že jediným způsobem, jak docílit obnovení procesního postavení žalobkyně v insolvenčním řízení, je rozhodnutí procesního, tedy insolvenčního soudu. Jen ten si může činit úsudek o tom, zda žalobkyni svědčí aktivní legitimace k podání příslušného návrhu a jen tento soud si také posoudí splnění procesních podmínek pro účastenství žalobkyně.

7. Naléhavost právního zájmu na žalovaném určení nelze dovodit ani z toho, že žalobkyně hodlá vymáhat případnou náhradu škody po insolvenčním správci, nebo oznámit orgánům činným v trestním řízení podezření ze spáchání trestného činu. Toto nalézací řízení jistě neslouží k tomu, aby v něm byla zkoumána případná (a přinejmenším jistě právně sporná) odpovědnost insolvenčního správce za to, že bude jednat jen s účastníkem insolvenčního řízení, nebo zda existuje podezření z trestně postižitelného jednání žalovaného či jiné osoby. Aby však bylo možné naléhavost požadovaného určení hodnotit, bylo by nutné tyto otázky předběžně vyřešit. Nárok na náhradu škody či trestní oznámení přitom jistě lze uplatnit či podat i bez deklarace vlastnictví žalobkyně k uváděným pohledávkám. Existenci vlastnického práva si příslušný orgán jistě předběžně sám správně bez větších obtíží vyřeší v souladu s žalobkyní odkazovanou judikaturou Nejvyššího soudu České republiky, zvláště budou-li potvrzeny skutečnosti, jež žalobkyně uvedla. V tomto řízení se však soud věcně vlastnictvím žalobkyně zabývat nemohl, jak je zřejmé také ze závěrů, vyjádřených v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, (dostupném na www.nsoud.cz a uveřejněném také pod č. 21 v časopise Soudní judikatura, ročník 1997) podle nichž zamítá-li soud žalobu na určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není, pro nedostatek naléhavého právního zájmu na takovém určení, je logicky vyloučeno, aby současně žalobu přezkoumal po stránce věcné. Je tomu tak z toho důvodu, že takový přezkum je právě naléhavým právním zájmem podmíněn.

8. Tento závěr Nejvyššího soudu současně vysvětlil, že žalobu na požadované určení soud s ohledem na nedostatek naléhavého právního zájmu, tedy jen z tohoto procesního důvodu, musel výrokem I. zamítnout. Ani zamítnutí žaloby proto nemůže být překážkou pro uplatnění vlastnických práv žalobkyně v insolvenčním řízení dalšími případnými procesními úkony, či před jiným orgánem. Jen příslušné procesní orgány však mohou autoritativně posoudit, zda jsou žalobkyní uváděné skutečnosti významné pro řízení, která vedou a jen jim proto také svědčí zákonem stanovené prostředky pro výkon pravomoci v tomto směru. Dovolávat se v této souvislosti nepřímé ochrany před obecným soudem je tak nepřípustné, neboť určovací žaloba neslouží k obcházení specifických zákonem stanovených soudních procedur (viz také Svoboda, Smolík, Levý, Šínová a kol.: Občanský soudní řád, 2. vydání, 2017, s. 353 – 358), zde procedur upravených v insolvenčním zákoně, či trestním řádu.

9. Výrokem II. soud rozhodl o náhradě nákladů ve smyslu § 142 odst. 1 OSŘ, podle kterého je kritériem procesní úspěch ve věci. V daném případě měl žalovaný plný procesní úspěch a měl proto právo na plnou náhradu nákladů, potřebných k účelnému bránění svého práva před soudem. Protože soud na straně žalovaného žádné náklady nezjistil, nepřiznal právo na jejich náhradu žádnému z účastníků.