15 C 91/2022

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Vladimírem Doležalem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupené titul jméno příjmení , IČO advokátem sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 14 863,45 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částky 13 792 Kč, 841 Kč a 190,16 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 13 792 Kč za období od 20. července 2021 do zaplacení.</b> <b>II. Soud zamítá žalobu na zaplacení částek 216,91 Kč, 12 230,27 Kč, 13,54 Kč, 256 Kč a 2,99 Kč s úrokem z prodlení 8,25 % z částky 216,91 Kč za období od 20. červen-ce 2021 do zaplacení.</b> <b>III. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni k rukám zástupce žalobkyně na náhradě nákladů řízení částku 270 Kč.</b> 1. Žalobou, doručenou zdejšímu soudu formou návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu dne 25. listopadu 2021, se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení nevráceného úvěru 14 008,91 Kč (žalobkyní označeno jako nesplacená jistina), poplatku 6 822,89 Kč za poskytnutí úvěru, nákladů 1 293,96 Kč na vyhodnocení úvěru, inkasního poplatku 2 506,37 Kč, smluvní pokuty 854,54 Kč, úroku 1 255,87 Kč, úroku 15 % ročně z částky 14 008,91 Kč za období od 11. dubna do 11. června 2021 v částce 351,18 Kč, účelně vynaložených nákladů 256 Kč mimosoudního vymáhání spojených s uplatněním pohledávky a úroku z prodlení v zákonné výši z částky 14 008,91 Kč za období od 11. dubna do 11. června 2021 v částce 193,15 Kč a poměrného úroku z prodlení v zákonné výši z téže částky za období od 20. července 2021 do zaplacení. K odůvodnění žaloby uvedla, že podle smlouvy žalovaného a společnosti [právnická osoba], [IČO], (dále jen„ banka“ či„ úvěrující“) o úvěru [číslo] uzavřené dne [datum], byla bankou předána žalovanému částka 15 000 Kč jako úvěr, který se žalovaný měl zavázat vrátit a zaplatit dále částku 12 888 Kč (žalobkyní označeno jako příslušenství úvěru), představující kapitalizovaný smluvní úrok, poplatek za poskytnutí úvěru, náklady na vyhodnocení úvěru a inkasní poplatek, to vše ve 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč do 10. dubna 2021. Podle této smlouvy měla banka nárok také na smluvní pokutu v poměru 0,1 % denně z dlužné částky v případě prodlení žalovaného s placením. Žalovaný úvěr podle smlouvy nesplácel a zaplatil jen částku 2 000 Kč odpovídající jedné sjednané splátce. Nevrátil tedy bance úvěr v žalované částce. Z platby žalovaného bylo 991,09 Kč započítáno na jistinu úvěru a zbytek na příslušenství pohledávky podle předpisu splátek, jež byl přílohou smlouvy. Pohledávky ze smlouvy byly postoupeny žalobkyni na základě smlouvy ze dne [datum]. Žalobkyně pak vyčíslila smluvní pokutu 854,54 Kč z částky 14 008,91 Kč za období od 11. dubna do 10. června 2021. Účelně vynaložené náklady na mimosoudní vymáhání pohledávky měly být vynaloženy na odchozí dopis ze dne 17. srpna 2021 s návrhem mimosoudního řešení v částce 39 Kč a na osobní návštěvu v částce 217 Kč.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a stejně jako žalobkyně a její zástupce, jejichž neúčast byla ovšem předem omluvena, se nedostavil ani k jednání před soudem, nařízenému na den 21. prosince tr.

3. Dokazováním soud zjistil, že došlo ke sjednání uváděné smlouvy mezi úvěrující a žalovaným. Jejím podpisem žalovaný stvrdil převzetí peněz v částce 15 000 Kč a zavázal se je vrátit úvěrující a zaplatit jí částku 12 888 Kč jako uváděné poplatky a úrok, to vše v uvedených splátkách, ale také smluvní pokutu při prodlení s placením v uváděné poměrné výši. Dokazováním soud dále zjistil sjednání žalobkyní uváděné smlouvy o postoupení pohledávek, jíž došlo k postoupení žalovaných pohledávek žalobkyni.

4. Již ze žalobních tvrzení je zřejmé, že žaloba nemohla být důvodná ohledně placení paušalizované náhrady nákladů v částce 256 Kč, neboť žalobkyně netvrdila, že by se žalovaný k placení v tomto směru k placení zavázal. Ohledně tohoto nároku proto nebylo možné zjistit právní normu, z níž by žalovaná povinnost vyplývala. Pokud se touto částí žaloby snad žalobkyně domáhala nahrazení nákladů, které jí vznikly v důsledku porušení smluvní povinnosti žalovaným, tedy náhrady toho, oč se žalobkyni v tomto důsledku zmenšil majetek, pak žalobkyně v rozporu s § 120 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen„ OSŘ“) neoznačila žádný důkaz, jimiž by výše nákladů byla prokázána. Jestliže snad žalovaná náhrada nevyjadřuje skutečnou hodnotu činnosti, která byla jejím dodavatelem vykonána, ale jedná se o paušální náhradu, jejíž výše se neodvíjí od uskutečněných úkonů, lze odkázat na zobecnitelný závěr vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. prosince 2011, sp. zn. 25 Cdo 3476/2008, (všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na: http://www.nsoud.cz) který nepřiznal právo na obdobnou náhradu nákladů za řešení škodné události. Výrokem II. byla proto žaloba v této části zamítnuta.

5. Z hlediska právní kvalifikace charakteru dalších vedlejších plateb, tj. poplatků a úroku z úvěru, pak nalézací soud zjištěný skutkový stav posoudil ve smyslu závěrů, vyjádřených např. v rozsudcích Krajského soudu v Plzni, jakožto odvolacího soudu, a to ze dne 3. srpna 2021, č. j. 64 Co 152/2021-50, nebo ze dne 15. června 2021, č. j. 64 Co 122/2021-53, anebo v rozsudku zdejšího soudu ze dne 9. srpna 2021, č. j. 11 C 208/2021-24, od nichž nemá důvod se odchýlit ve smyslu ustanovení § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen„ OZ“). Nosné důvody argumentačních závěrů uvedených rozhodnutí totiž dopadají i na právě řešenou věc (obsahově prakticky shodné smlouvy o dočasném přenechání peněžních prostředků věřitelem dlužníkovi s totožnými kritickými ujednáními o odměně za nejrůznější úkony, které však svou faktickou povahou odpovídají zcela základnímu administrování jakékoliv zápůjčky, půjčky či úvěru, jemuž je koneckonců vystaven i dlužník – vydlužitel či úvěrovaný). Vzhledem k tomu, že tyto činnosti ve své povaze nepředstavují z podstatné části nic jiného, než právě a pouze běžné náklady spojené se správou jakéhokoliv úvěru, půjčky či zápůjčky, nemá nalézací soud ve shodě se závěry uvedenými v odkazovaných rozhodnutích pochyb o tom, že jde o skrytou formu úplaty za dočasné přenechání peněžních prostředků (úroku), která ve zjištěné výši představuje přepočítaný roční úrok téměř 115,2 %. Ujednání o sjednaném úroku ze zápůjčky, půjčky či úvěru v takové extrémní výši přitom zjevně představuje mnohonásobek obvyklých úrokových sazeb spotřebitelských úvěrů v daném místě a čase (viz níže).

6. Soud tedy posoudil ujednání úvěrující a žalovaného jako platně uzavřenou smlouvu o úvěru, jejíž režim podléhá § 2395 a násl. OZ Smlouva je ovšem neplatná pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 a § 588 OZ) v části týkající se úroku, pod jehož rozsah nutno zahrnout též částky odpovídající shora uvedeným„ poplatkům“, které jsou pouze fiktivní a představují skrytou formu odměny za poskytnutí peněz (úroku). Ta byla sjednána v extrémně nepřiměřené výši, když průměrná úroková nákladová sazba (RPSN) střednědobých spotřebitelských úvěrů v únoru 2020 dosahovala jen 8,39 % (databáze časových řad ARAD dostupná na https://www.cnb.cz). Protože jde o neplatnost zapříčiněnou toliko nezákonným množstevním rozsahem (§ 577 OZ), přistoupil soud ke korekci úrokové sazby na výši obvyklou požadovanou za úvěry, či zápůjčky, které poskytovaly peněžní instituce v době uzavření smlouvy (§ 1802 OZ), tedy v poměru 8,39 % ročně. To znamená, že pokud úvěrující poskytla žalovanému podle smlouvy úvěr 15 000 Kč na dobu 14 měsíců za korigovaný úrok 8,39 % ročně, měl žalovaný celkem zaplatit 15 792 Kč. Jestliže tedy na tyto své závazky podle žalobkyně uhradil žalovaný celkem 2 000 Kč, zbývá k zaplacení toliko 13 792 Kč.

7. Výrokem I. proto soud žalobě částečně vyhověl a uložil žalovanému povinnost k placení částky 13 792 Kč jako nevráceného úvěru. Ve smyslu § 1932 odst. 1 OZ platby žalovaného zcela uhradily úrok a ve zbytku jde proto jen o nevrácený úvěr.

8. Výrokem I. soud také uložil žalovanému platit z takto určené jistiny úrok z prodlení v souladu s ustanovením § 1970 OZ, jehož poměrná výše odpovídá ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Prodlení žalovaného s placením uvedené částky nastalo nejpozději 11. dubna 2021 Proto je možné žalobě vyhovět ohledně této doby úročení při zachování úročené jistiny, jež byla žalobkyni přiznána. Výrokem I. bylo tedy vyhověno také žalobě na placení úroku z prodlení z částky 13 792 Kč, počítaného od 11. dubna do 11. června 2021, který dosáhl 190,16 Kč, a poté až do zaplacení v poměrné výši. Nakonec bylo vyhověno žalobě na placení smluvní pokuty, ovšem počítané jen z částky 13 792 Kč v žalovaném období od 11. dubna do 11. června 2021, tedy v částce 841 Kč.

9. Aktivní legitimace žalobkyně vyplývá z § 1879 a násl. OZ s ohledem na postoupení žalovaných pohledávek smlouvou žalobkyni. Lhůta pro splnění povinnosti byla stanovena podle § 160 odst. 1 OSŘ.

10. Ve zbytku úroku z prodlení v částce 2,99 Kč a poměrného úroku z prodlení z částky, ohledně níž nebyla žaloba důvodná, došlo k zamítnutí žaloby výrokem II. Stejným výrokem byla zamítnuta žaloba na placení žalovaného nedoplatku úvěru 216,91 Kč, smluvní pokuty v částce 13,54 Kč a poplatků a dalšího příslušenství úvěru v celkové částce 12 230,27 Kč.

11. Výrokem III. soud rozhodl o náhradě nákladů ve smyslu § 142 odst. 2 OSŘ, podle kterého je kritériem poměr procesního úspěchu ve věci. Žalobkyně byla procesně úspěšná ohledně částek v součtu 14 823,16 Kč s dalším poměrným příslušenstvím, jež v den vyhlášení rozsudku dosáhlo 1 655,32 Kč, v součtu tedy 16 478,48 Kč. Žalovaný byl procesně úspěšný ohledně částek v součtu 12 719,71 Kč s dalším poměrným příslušenstvím, jež v den vyhlášení rozsudku dosáhlo 26,04 Kč, v součtu tedy 12 745,75 Kč. Poměr procesního úspěchu žalobkyně z takto zjištěné celkové částky předmětu řízení činí ~ 56 % a poměr procesního úspěchu žalovaného ~ 44 %. Žalobkyni tedy přísluší právo na náhradu nákladů vynaložených k účelnému uplatnění jejího práva před soudem v poměru ~ 12 %.

12. Žalobkyně vynaložila (resp. lze očekávat, že vynaloží) k účelnému bránění svého práva před soudem ve smyslu § 142 odst. 1 OSŘ tyto náklady na: Soudní poplatek v částce 800 Kč podle § 137 OSŘ. Odměnu svého zástupce, která je advokátem, podle § 137 OSŘ, počítanou v souladu se stanoviskem Nejvyššího soudu České republiky vyjádřeným například v jeho rozsudku ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, zveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2013, část občanskoprávní a obchodní, (všechna zde uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz) podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a to za tři úkony právní služby (1. převzetí a příprava zastoupení, 2. sepis výzvy k placení a 3. sepis žaloby) po 300 Kč podle § 14b odst. 1 ve spojení s § 11 advokátního tarifu, tj. celkem 900 Kč. Provozní výdaje zástupce žalobkyně v paušální výši po 100 Kč za uváděné úkony právní služby podle § 14b odst. 5 advokátního tarifu; celkem 300 Kč (v souladu se závěry vyjádřenými například v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. dubna 2001, sp. zn. 29 Cdo 196/2001). Náhradu odvodu daně z přidané hodnoty z odměny a náhrady výdajů zástupce žalobkyně ve výši 21 % podle § 137 odst. 1 a 3 písm. a) OSŘ a § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty.

13. Celkem jde v součtu o částku 2 252 Kč, které je žalovaný povinen nahradit v poměru ~ 12 %, tedy v částce 270 Kč O splatnosti k rukám zástupce žalobkyně soud rozhodl podle § 149 odst. 1 OSŘ Lhůta pro splnění této povinnosti byla také stanovena podle § 160 odst. 1 OSŘ.