15 C 98/2021

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Vladimírem Doležalem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupené advokátkou titul jméno příjmení , IČO sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 1 888 Kč s příslušenstvím I. Soud zamítá žalobu na zaplacení částky 1 888 Kč a částky 129 Kč. <b>II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně uplatněný rozkazní žalobou, podanou ke zdejšímu soudu dne 13. ledna 2021, na zaplacení částky 1 888 Kč s úrokem z prodlení z této částky za období od 9. května 2020 do 13. ledna 2021, který žalobkyně kapitalizovala v částce 129 Kč. V odůvodnění žaloby uvedla žalobkyně, že účastníci uzavřeli v neuvedený den pojistnou smlouvu v písemné formě podpisem vyplněného formuláře pojistného produktu, označeného [číslo]. Předmětem smlouvy bylo„ [název pojistného produktu] [anonymizována tři slova]“ od 30. ledna 2017, přičemž takto mělo být pojištěno vozidlo tovární značky [anonymizováno], typ [anonymizováno], [registrační značka] Mělo být sjednáno pojistné 5 339 Kč a roční pojistné období. Žalovaný neuhradil pojistné za dobu od 30. ledna do 8. května 2020, které bylo žalováno v částce 1 288 Kč. Dále žalobkyně hodnotila, že jí vznikl nárok na úhradu dvou sjednaných poplatků po 300 Kč, jeden za vyhotovení a odeslání zákonem uložené upomínky na dlužné pojistné po zániku pojištění a druhá za vyhotovení a odeslání zákonem uložené upomínky na dlužné pojistné s upozorněním na možný zánik pojištění. K poplatkům pak žalobkyně uvedla, že byly mezi účastníky sjednány, kdy podle smlouvy byla žalobkyně oprávněna požadovat náklady spojené s upomínáním a vymáháním dlužného pojistného, které jsou paušalizovány právě sjednanými poplatky. Úrok z prodlení byl žalován v zákonné výši ode dne splatnosti dlužného pojistného do dne podání žaloby.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a stejně jako žalobkyně (jejíž neúčast byla ovšem jako jediné předem omluvena) a její zástupkyně se nedostavil ani k nařízenému jednání.

3. Předně je třeba uvést, že rozsah žalobních tvrzení je minimální proto, aby soud byl vůbec schopen žalobu věcně projednat. Žalobkyně jednak neuvedla v podstatě žádné skutečnosti, na jejichž základě by bylo možné hodnotit sjednanou smlouvu jako pojistnou. Žalobkyně totiž nesdělila, co bylo předmětem smluveného závazku tak, aby bylo možné shodně s ní učinit právní hodnocení o uzavření pojistné smlouvy. Přívlastek pojistná je výsledkem právního posouzení, kdy je konkrétní ujednání podřazeno pod zákonem stanovený typ smlouvy. Z obchodního označení a právního hodnocení o tom, že předmětem ujednání mělo být pojištění vozidla (což nakonec z písemné smlouvy ani nevyplývalo; viz níže) nelze pochopitelně zjistit, na základě jakých skutečností (nahodilé události) by mělo být poskytnuto pojistné plnění. Jen z toho, že žalobkyně označila žalovaného jako pojistníka a sebe za pojistitele (což je ovšem opět jen právní hodnocení) lze usoudit, že to měl být právě žalovaný, kdo se měl ve smlouvě zřejmě zavázal platit žalované pojistné žalobkyni. Žalobkyně totiž tvrdila pouze to, že pojistné (odpovídající žalované jistině) mělo být sjednáno a mělo náležet žalobkyni. Podstatné pro rozhodnutí tak bylo, zda se ve smlouvě žalovaný skutečně zavázal žalobkyni cokoli platit podle žalobkyní specifikovaného smluvního ujednání.

4. Ohledně žalovaných poplatků by se na jednu stranu mohlo jevilo, že by se jedná o poplatky, tedy o sjednané plnění v konkrétní výši. Na druhé straně ovšem lze také žalobní tvrzení vyložit tak, že by mohlo jít o náklady spojené s uplatněním pohledávky na placení pojistného (přesněji žalované jistiny), jejichž náhrada mohla být sjednána v paušální výši. Ani jedna tato možná skutková verze však nebyla beze zbytku vysvětlena.

5. Zcela rozporné pak bylo tvrzení o běhu úroku z prodlení. Ten měl být žalován ode dne následujícího po splatnosti dlužného pojistného. Právní hodnocení o splatnosti pojistného za pojistné období bylo žalobkyní vztaženo vždy k výročnímu dni pojištění s odkazem na zákonem stanovenou lhůtu. Pojistné za období od 30. ledna 2020 tedy mělo být placeno do 30. ledna 2020. Přesto je úrok z prodlení žalován až od 9. května 2020, tedy po žalobkyní hodnoceném zániku pojištění.

6. Překleneme-li se přes tyto rozpory žalobních tvrzení a jejich právní hodnocení, které soudu umožňuje výklad ustanovení § 101 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen„ OSŘ“) podle nějž soud není vázán právním hodnocením, nýbrž jen skutkovým vymezením žaloby, je zřejmé, že žalobkyně se zřejmě domáhala zaplacení sjednaného plnění, k nimž lze přiřadit také poplatky, se zákonným příslušenstvím. Netvrdila totiž nic o konkrétních (hmotněprávních) nákladech, jež by jí v souvislosti s uplatněním nároku na pojistné vznikly a ohledně částky 600 Kč tudíž nejde o příslušenství pohledávky ve smyslu § 513 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ OZ“). Vždy by se tedy mělo jednat o plnění peněžité povinnosti, k níž se žalovaný měl zavázat v písemné smlouvě účastníků. Bez ohledu na to, zda je možné skutková tvrzení podřadit pod právní režim nároku na pojistné podle § 2758 a násl. OZ, nebo se jednalo o smlouvu zákonem typově neupravenou, pramenila by platební povinnost žalovaného ze zásady: smlouvy zavazují (pacta sund servanda), vyjádřené pozitivně v § 1759 věta první OZ.

7. Žalobě však nebylo možné vyhovět ani z tohoto obecného pohledu. Dokazováním totiž soud nezjistil, že by se žalovaný k žalovaným platebním povinnostem zavázal. Žalobkyně k prokázání všech svých tvrzení v žalobě hromadně označila tyto důkazy, resp. správně důkazní prostředky: Pojistná smlouva, Pojistné podmínky a další smluvní dokumenty, Přehled předepsaného a uhrazeného pojistného, Oznámení o zániku pojistné smlouvy a upomínka k zaplacení dlužného pojistného, Dodejku k upomínce na dlužné pojistné, Pokus o smír, Předžalobní výzvu dle ust. § 142a o.s.ř. s podacím archem a Sazebník nákladů spojených s upomínáním a vymáháním dlužného pojistného. Žalobkyně (zjevně v důsledku formulářové žaloby vyplněné automatizovaně) tedy nesplnila svou procesní povinnost, označit konkrétní důkaz k prokázání svého konkrétního skutkového tvrzení. Podle § 79 odst. 2 OSŘ je žalobce také povinen listinné důkazy k návrhu připojit. K žalobnímu návrhu, jenž byl učiněn v elektronické podobě, byly připojeny elektronické písemné přílohy. Většina z nich však nebyla označena stejně, jako název důkazního prostředku, který měl být předložen. Soud se proto pokusil nejprve z hromadně označených důkazů vypreparovat ty, které by mohly mít vypovídací hodnotu ve vztahu k tvrzenému sjednání smlouvy a poté příslušný důkazní návrh vyhledat v žalobkyní předložených (zaslaných) písemnostech.

8. Již podle názvu lze hromadně označené písemné důkazy rozdělit do tří skupin. První skupina důkazů nemá zjevně jakoukoli souvislost s předmětem řízení již podle svého označení a očekávaného obsahu, když ani žalobkyně sama nijak jejich důkazní význam nepopisuje. Do ní lze zařadit důkazní prostředek Přehled předepsaného a uhrazeného pojistného a Pojistné podmínky a další smluvní dokumenty, neboť jejich vztah k tvrzeným skutečnostem nebyl nijak vysvětlen, když o těchto písemnostech se žalobkyně při odůvodnění žaloby vůbec nezmiňovala.

9. Druhá skupina důkazních prostředků zjevně nemůže uvedené základní tvrzení prokázat, když podle svého názvu zjevně prokazuje jiné skutečnosti, byť ty se již předmětu řízení týkají. Jedná se o: Oznámení o zániku pojistné smlouvy a upomínka k zaplacení dlužného pojistného, Dodejku k upomínce na dlužné pojistné, Pokus o smír, Předžalobní výzvu dle ust. § 142a o.s.ř. s podacím archem. Výzva žalobkyně je vždy jednostranným jednáním, směřovaným vůči žalovanému a může tedy být jen průkazem o učinění takového jednání - výzvy. Výzvou k plnění právo žalobkyně nevzniká, může mít význam jen pro hodnocení dospělosti pohledávky, pokud není sjednána lhůta k plnění ve smyslu § 1958 OZ. Dodejka a podací arch pak pochopitelně mají pouze přímý vztah k písemnosti, jejíž doručení zřejmě mají prokázat, byť žalobkyně ani zde význam tohoto důkazního prostředku nevysvětlila.

10. Z podstaty věci tak jediným důkazem, který by teoreticky mohly prokázat tvrzení o předmětném ujednání je ze třetí skupiny důkazů Pojistná smlouva. Při pokusu najít tento důkazní prostředek v přílohách žalobního návrhu soud zjistil, že datový soubor [číslo] obsahoval písemnost obsahující smluvní ujednání. Protože jiný datový soubor nebyl pojmenován názvem odpovídajícím označení důkazu, a tento obsahoval písemnost s takovým názvem, vycházel soud z toho, že právě datový soubor [číslo] je míněným důkazním prostředkem Pojistná smlouva. Takto zjištěný důkaz pak soud provedl způsobem, stanoveným v § 129 OSŘ analogicky (jednalo se o elektronickou písemnost, nikoli listinu). Je tedy možné, že pro tuto nedůslednost v označování a předkládání důkazů (důkazních prostředků) soud nezjistil předložení jiného datového souboru s výše zmíněným důkazem, který mohl být skryt v některé z dalších jinak nazvaných datových příloh žalobního návrhu. Toto nedůsledné plnění důkazní povinnosti žalobkyní tedy mohlo způsobit níže hodnocený deficit ve skutkových zjištěních soudu, který nakonec také vedl (jako jeden z důvodů) k zamítnutí žaloby.

11. V této souvislosti soud připomíná, že žalobkyně při označování důkazů opakovaně neplní řádně své procesní povinnosti, ačkoli jí výše uvedené nedostatky (podle odst. 8. a 12.) byly v minulosti opakovaně vytýkány (např. ve věcech vedených před zdejším soudem pod sp. zn. 15 C 301/2019 a 15 C 20/2020; v nichž byly rozsudky s obdobným odůvodněním žalobkyni doručeny ještě před zahájením tohoto řízení) a ačkoli je kvalifikovaně zastoupena. Proto lze očekávat, že soud bude při dokazování v budoucnu využívat jen ty důkazní prostředky, jejichž názvy budou korespondovat s označeným důkazem.

12. Z písemnosti nazvané [název pojistného produktu] [anonymizováno 6 slov] soud zjistil, že obsahuje údaje o účastnících a pojistném. Předmětem smlouvy ovšem nebylo pojištění vozidla, jak právně hodnotila žalobkyně, nýbrž pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla, jehož specifikace se také lišila od žalobkyní uplatněných tvrzení. Zatímco žalobkyně uváděla registrační značku vozidla [registrační značka], byla ve smlouvě u vozidla stejné tovární značky a typu uvedena značka [registrační značka]. Žalobkyně sice uváděla, že registrační značka se mohla později změnit, v žalobě se však zjevně zmiňovala o závazku vztahujícím se k registrační značce podle smlouvy, tedy nikoli později měněné. Pokud by později došlo ke změně registrace, jistě by soudu tuto skutečnost sdělila, byla-li jí známa. Nic takového však tvrzeno nebylo. Přeregistraci vozidla jistě nelze vyloučit. Stejně tak ovšem nelze vyloučit existenci vozidla stejného typu s jinou registrací. Jednoznačná identifikace každého vozidla je přitom jednoduše možná, například časovou souvislostí registrace a registrační značky, anebo ještě lépe uvedením jedinečného identifikačního (výrobního) čísla, tzv. VIN. Podle žalobkyní označeného a předloženého důkazu tedy soud zjistil, že se jednalo zjevně o jiné pojištění, tedy o jiný závazkový vztah, než ten, z nějž žalobkyně své nároky dovozovala. Nelze totiž vyloučit ani to, že účastnici skutečně sjednali jinou (předloženou) smlouvu o jiném pojištění jiného vozidla.

13. Z uvedené písemnosti soud ovšem nezjistil ani to, že to byl právě žalovaný, kdo smlouvu vlastnoručně podepsal. V místě označeném pro podpis žalovaného byl totiž umístěn nečitelný grafický znak, z nějž není patrné žádné písmeno české abecedy, natož pak celé slovo se jménem, či příjmením žalovaného. Zjevně se přitom nejednalo o náhradu podpisu mechanickými prostředky, ani o elektronický podpis tak, jak to má na mysli § 561 odst. 1 OZ analogicky, neboť žalobkyně netvrdila nic o tom, že by takový postup pro žalovaného obvyklý, nebo že by se jednalo o podpis učiněný elektronickými prostředky. Podstatné pro hodnocení tohoto důkazu je pak ustanovení § 565 OZ, když předmětná písemnost je zjevně soukromou listinou. Podle tohoto ustanovení platí, že je na každém, kdo se dovolává soukromé listiny, aby dokázal její pravost a správnost. Je-li soukromá listina použita proti osobě, která listinu zjevně podepsala, … má se za to, že pravost a správnost listiny byla uznána. Protože podle uvedeného zjištění nelze dopět k závěru, že smlouva byla zjevně podepsána žalovaným, bylo na žalobkyni, aby dokázala správnost jejího obsahu jinak, což se nestalo.

14. Lze tedy uzavřít, že sjednání smlouvy účastníků, z níž žalobkyně své žalované nároky dovozuje, soudem zjištěno nebylo. Stejně tak nebyly zjištěny ani skutkové okolnosti, z nichž by žalovaný nárok vyplýval z jiného právního důvodu. Na základě výše uvedeného skutkového zjištění a jeho právního hodnocení proto soud výrokem I. žalobu na zaplacení částek, představujících pojistné a poplatky, tedy smluvních povinností, zamítl pro neunesení důkazního břemene, stanoveného v § 120 odst. 1 OSŘ. Stejným výrokem byla s ohledem na akcesoritu příslušenství zamítnuta také žaloba na placení úroku z prodlení, neboť jde o hmotněprávní příslušenství pohledávky podle § 513 OZ, jejíž existence (a teda ani prodlení s jejím placením) zjištěna nebyla.

15. V souvislosti s rozsahem skutkových tvrzení a označení důkazů je třeba zdůraznit, že břemeno tvrzení a břemeno důkazní týkající se pozitivní skutečnosti (o přepravě určitým druhem dopravního prostředku) tíží ve smyslu uváděných ustanovení OSŘ žalobkyni, nikoli žalovaného, po němž nelze požadovat, aby byť jen tvrdil, že žádnou smlouvu s žalobkyní nesjednal. V této souvislosti lze odkázat na závěry, vyjádřené v rozsudcích Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, zveřejněném v časopise Právní rozhledy č. 7/1998, str. 372, nebo ze dne 30. května 2006, sp. zn. 22 Cdo 1807/2005, nebo ze dne 16. prosince 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010, anebo ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 33 Cdo 35/2007; všechna rozhodnutí zveřejněna i na webových stránkách Nejvyššího soudu: http://www.nsoud.cz). Opačný přístup, tj. přitakání tvrzením žalobkyně, jež by nebyla podložena relevantními důkazy, by umožnil domoci se při procesní pasivitě žalovaného (což je v řízeních o těchto nárocích velice časté) peněžitého plnění jen na základě vlastních tvrzení o výši žalované pohledávky. Procesní předpisy ovšem takový postup umožňují pouze za splnění poměrně přísných podmínek, mezi něž patří prokazatelné seznámení žalovaného s uplatněným nárokem (při vyhovění žalobě pro uznání nebo fikci uznání), anebo naopak zvýšená procesní aktivita žalobce (pro kontumační rozhodnutí). Nic z toho se v projednávané věci nestalo.

16. Soud byl připraven na jednání žalobkyni poučit v souladu s § 118a odst. 1 a 3 OSŘ o tom, že dosud neuvedla všechna potřebná tvrzení a uplatněná tvrzení neprokázala s výzvou ke splnění této procesní povinnosti. Výsady této výzvy se však žalobkyně vzdala tím, že se jednání neúčastnila (viz odůvodnění usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 5. ledna 2016, sp. zn. IV. ÚS 3292/15, (zveřejněno na webových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz Search/Search) ve věci ústavní stížnosti proti rozsudku zdejšího soudu ze dne 4. září 2015, č. j. 15 C 71/2014-37.

17. Výrokem II. soud pak rozhodl o náhradě nákladů řízení v souladu s § 142 odst. 1 OSŘ, podle kritéria procesního úspěchu ve věci. V daném případě procesně úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly, a proto soud nepřiznal právo na jejich náhradu žádnému z účastníků.