16 C 235/2015

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudcem JUDr Stanislavem Brabcem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátem titul . jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení částky 65 212 Kč s příslušenstvím <b>I. Žaloba o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 65 212 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 16 303 Kč od 27. 8. 2013 do 20. 9. 2013, z částky 32 606 Kč od 21. 9. 2013 do 24. 10. 2013, z částky 48 909 Kč od 25. 10. 2013 do 18. 11. 2013 a z částky 65 212 Kč od 19. 11. 2013 do zaplacení se zamítá.</b> <b>II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 29 330 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované [titul]. [jméno] [příjmení].</b>

I. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky uvedené ve výroku I. tohoto rozsudku s příslušenstvím s tím, že tuto částku žalované uhradila v období od srpna do listopadu 2013 (vždy v částkách 7 734 Kč a 8 569 Kč měsíčně), neboť v té době jednala se žalovanou o uzavření nájemní smlouvy na nebytový prostor v budově [adresa] na pozemku parc. č. st. [číslo] v [katastrální uzemí], přičemž z důvodů dlouhodobé obchodní spolupráce jednatele žalobkyně se žalovanou a v zájmu udržení dobrých obchodních vztahů ještě před uzavřením nájemní smlouvy hradila žalobkyně žalované v jednotlivých měsících částky odpovídající výši úhrad, které do té hradila jako nájemce za stejné prostory [právnická osoba] [anonymizováno]. Nicméně k uzavření nájemní smlouvy mezi účastnicemi nakonec nedošlo, žalobkyně předmětné nebytové prostory neužívala, a proto se domáhala vrácení uvedené částky z důvodu bezdůvodného obohacení žalované.

II. Žalovaná ve svém vyjádření potvrdila zaplacení žalobou uvedených částek v daném období, ovšem namítala, že původním nájemcem předmětných prostor byla [právnická osoba] [anonymizováno], a to na základě nájemní smlouvy uzavřené do 31. 1. 2013, nicméně uvedená společnost pronajaté prostory nevyklidila, užívala je i nadále a došlo tak prolongaci nájemního vztahu do 31. 1. 2014, jak bylo konstatováno v jiné souběžné věci řešené nadepsaným soudem pod sp. zn. 20 C 37/2015. Ustanovení § 451 občanského zákoníku o plnění bez právního důvodu, jehož se dovolává žalobkyně, se tak dle žalované nemůže uplatnit, neboť ze strany žalobkyně došlo k plnění za jiného, tj. za tehdejší nájemkyni [právnická osoba] Žalovaná tak není povinna vracet žalobkyni převedené částky, neboť se na úkor žalobkyně neobohatila, když dle ustanovení § 454 občanského zákoníku obohacení vzniklo na straně původní nájemkyně [právnická osoba]

III. Mezi stranami nebylo sporu o tom, že ve dnech 26. 8. 2013, 20. 9. 2013, 24. 10. 2013 a dále 18. 11. 2013 převedla žalobkyně ze svého účtu na účet žalované v každém z uvedených dnů částku 16 303 Kč, rozpadající se na dvě platby ve výši 7 734 Kč a 8 569 Kč, jedna určená k úhradě režijních nákladů, druhá k úhradě nájemného (dle výpisů z účtu žalobkyně byla platba energií činěna pod [variabilní symbol] a platba nájemného pod [variabilní symbol]). Strany byly ve shodě i v tom, že prvá platba žalobkyně takto proběhla již v červenci 2013 (nebyla však učiněna předmětem řízení). Nebylo posléze ani sporu o tom, že nájemcem předmětných nebytových prostor byla v r. 2013 [právnická osoba] [anonymizováno] na základě prolongované smlouvy a že v r. 2013 skutečně proběhla k otázce možnosti užívání nebytových prostor žalobkyní mezi stranami nějaká jednání, která však nebyla završena uzavřením nájemní smlouvy. Strany se tak zásadním způsobem odlišovaly jen v pohledu na to, zda předmětné platby proběhlé v mezidobí srpna (resp. již od července) až listopadu 2013 učinila žalobkyně v souvislosti s probíhajícím vyjednáváním o založení nájemního vztahu pro svou vlastní osobu anebo naopak vědomě za účelem splnění existujícího závazku jiné osoby, personálně propojené se žalobkyní, z uzavřené nájemní smlouvy.

IV. Z výzvy žalobkyně ze dne 3. 2. 2014, podacího lístku a emailu žalobkyně z téhož dne plyne, že uvedeného dne žalobkyně vyzvala žalovanou k vrácení převedených částek do 13. 2. 2014, přičemž doručení těchto výzev žalovaná nezpochybnila, naopak jej potvrdil zástupce žalované ve svém emailu ze dne 5. 2. 2014. Podobná výzva pak byla uskutečněna ještě v červenci 2015, což bylo prokázáno výzvou zástupce žalobkyně vč. dodejky. Předžalobní výzva byla učiněna v červenci 2014, jak plyne z jejího obsahu ve spojení s podacím lístkem zásilky. Z úplného výpisu žalobkyně z obchodního rejstříku vyplynulo, že jednatelem žalobkyně v rozhodném období byl [titul] [celé jméno svědka], od března 2014 pak [příjmení] [příjmení], jedinou společnicí pak [právnická osoba] [anonymizováno]. Z výslechu svědků [příjmení], [celé jméno svědka] a z předložených konceptů návrhů nájemní smlouvy a dohody o prodloužení nájemní smlouvy a postoupení nájemní smlouvy novému nájemci má soud za prokázané, že mezi únorem a listopadem 2013 probíhala mezi stranami jednání o založení nájemního vztahu žalobkyně k předmětnému nebytovému prostoru na místo původní nájemkyně [právnická osoba], přičemž dle návrhu posléze uvedené dohody ze dne 30. 1. 2013, který zpracoval svědek [celé jméno svědka], se tak mělo stát již od února 2013, přičemž nájemné mělo být hrazeno částkou 8 852 Kč (+ DPH) měsíčně na stejný účet jako hradila předchozí nájemkyně, a to pod [anonymizována dvě slova] [PSČ]. Nicméně prakticky shodný návrh dohody byl zpracován i pro [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] ., jak plyne z tohoto návrhu smlouvy provedené k důkazu ze spisu sp. zn. 20 C 37/2015. Z druhého zpracovaného návrhu smlouvy je zřejmé, že i zde byl počátek nájmu stanoven na únor 2013, ovšem nájemné již jen částkou 7 082 Kč (+ DPH). Z emailu svědka [příjmení] ze dne [datum] se pak podává, že ještě počátkem listopadu 2013 nebyla jednání o nájmu nebytových prostor završena, když stále nebyl zřejmý konkrétní rozsah užívání konkrétního prostoru ze strany určitého nájemce, přičemž je upozorněno, že pokud nedoje k dohodě, pak bude vznesen požadavek na vyklizení předmětu nájmu. Z rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 29. 3. 2018, č. j. 20 C 37/2015-213 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 9. 2018, č. j. 25 Co 215/208-240, pak plyne, že mezi žalovanou a [právnická osoba] [anonymizováno]. byl veden jednak spor o vyklizení předmětných nebytových prostor ze strany posléze uvedené a jednak spor o zaplacení částky 81 515 Kč s příslušenstvím, kdy se [právnická osoba] domáhala po žalované vydání uvedené částky uhrazené za období února až června 2013 bez právního důvodu, přičemž posléze uvedený spor skončil zamítnutím žaloby z důvodu konstatované prolongace nájemního vztahu k nebytovým prostorám, tudíž částka uhrazená nájemkyní žalované nemohla být z toho důvodu považována za bezdůvodné obohacení. V rámci posléze uvedeného řízení bylo dále zjištěno, že v závěru ledna 2013 došlo k redukci výše sjednaného nájemného na částku 7 082 Kč (bez DPH) a k redukci výše tzv. provozní režie na částku 7 734 Kč, a to v závislosti na redukci rozsahu předmětu nájmu dle ústní dohody stran s tím, že otázka dalšího užívání předmětných nebytových prostor byla ponechána do budoucna otevřená, kdy i v rámci závěrů uvedených rozsudků byla konstatována souběžně probíhající jednání s jinými zájemci o nájem, mj. se žalobkyní. To dále potvrzuje emailová korespondence pana [příjmení]. [příjmení] s [anonymizováno]. [příjmení] ze dne [datum], kdy se jednalo o prodloužení nájemní smlouvy ze dne [datum] mezi žalovanou a [právnická osoba] do konce června 2013 již s upravenou výší nájemného na částku 7 082 Kč bez DPH, dále z emailové korespondence týchž osob ze dne [datum], kde již se počítá s možnou budoucí změnou nájemce (osoba nájemce ovšem není nijak blíže specifikována). V emailové korespondenci mezi panem [jméno] [příjmení] a [anonymizováno]. [příjmení] z ledna a února 2014 pak [anonymizováno]. [příjmení] prezentuje své stanovisko k absenci řádně uzavřené nájemní smlouvy k dotčeným prostorám s tím, že jde o stav způsobený žalovanou, která zůstala v dané věci nečinná. Z jednacího protokolu ze dne 4. 4. 2016 ve věci sp. zn. 20 C 37/2015 pak plyne, že svědek [celé jméno svědka] byl oprávněn jednat za žalovanou ve věci sjednávání smluv s uživateli uvedeného objektu. Předžalobní upomínkou ze dne [datum], která byla doručena žalované dle připojené dodejky následujícího dne, pak [právnická osoba] a.s., zastoupená [jméno] [příjmení], vyzvala žalovanou k vrácení bezhotovostních plateb uhrazených na účet žalované ve dnech 24. 7. 2013, 26. 8. 2013, 20. 9. 2013, 24. 10. 2013 a 18. 11. 2013, tedy právě těch plateb, které jsou předmětem řízení. Jinak řečeno, v době, kdy byl pan [příjmení] [příjmení] jednatelem jak [právnická osoba] a.s., tak samotné žalobkyně, vyzval žalovanou, aby žalobkyní uhrazené částky na nájemné a úhradu energií vrátila nájemkyni, tj. [právnická osoba] [anonymizováno]. Z nájemní smlouvy uzavřené dne [datum] mezi žalovanou a [právnická osoba] pak plyne sjednání nájemního vztahu mezi uvedenými osobami k nebytovým prostorám v části budovy [číslo] v [obec] specifikovaným v příloze, a to na dobu určitou do [datum], přičemž tato nájemní smlouva mj. zmiňuje žalobkyni jako„ další osobu hlášenou v prostoru“ a též jako„ spolupracující osobu“ a spolu s dalšími i jako„ nájemce“, aniž by tyto„ další osoby“ smlouvu podepsaly (uzavřely). Z uvedené smlouvy je dále zřejmé, že nájemce se zavázal hradit sjednané nájemné na účet č. [bankovní účet] pod [variabilní symbol]. Podnájem bez předchozího souhlasu pronajímatele byl ve smlouvě vyloučen. Z vyjádření [právnická osoba] a.s., jak je zachyceno v rámci jednacího protokolu ze dne 8. 2. 2016 ve věci sp. zn. 20 C 37/2015 pak plyne, že minimálně část nebytových prostor užívala od února 2013 žalobkyně, což potvrdil i svědek [anonymizováno] [celé jméno svědka], podle kterého právě žalobkyně nebytové prostory fakticky užívala v největším rozsahu. Z platebních kalendářů vystavených žalovanou pro [právnická osoba] [anonymizováno]. pro r. 2013 a 2014, jejichž vyhotovení potvrdil ve své výpovědi svědek [celé jméno svědka], plyne rozúčtování záloh na provozní náklady na částku 7 734 Kč měsíčně, která měla být hrazena na účet č. [bankovní účet] pro [variabilní symbol] v r. 2013, resp. [číslo] v r. 2014.

V. Soud provedl všechny řádně a včas navržené důkazy, žádné další pak strany v koncentrační lhůtě po poučení soudu nenavrhly, čímž vymezily skutkový rámec, z něhož soud musel při hodnocení skutkových okolností vycházet (z provedených důkazů bylo vytěženo maximum, nenavržené důkazy pak soud ve sporném řízení provádět nesmí, ostatně vesměs o nich ani neví). Z provedeného dokazování je přitom zřejmé, že vztahy mezi stranami byly v r. 2013 velmi neformální, jak už to v podnikání typicky bývá, přičemž jako faktický uživatel nebytových prostor vystupovala personálně propojená (osobou pana [jméno] [příjmení])„ skupina [anonymizováno]“, aniž by vůbec bylo možno v případě jednotlivých úkonů důsledně rozlišit (a to již v době jejich učinění, natožpak s odstupem několika let, kdy je vedeno nadepsané řízení), která konkrétní osoba náležející do této skupiny to které konkrétní jednání činí, kdy toto nepochybně vyplynulo z výpovědi svědka [příjmení], ale též z výpovědi svědka [anonymizováno] [celé jméno svědka], který (ač byl v té době jednatelem žalobkyně) se jednání o způsobu placení nájemného za nebytové prostory (s tím, že toto bude nadále realizováno z účtu žalobkyně) v r. 2013 neúčastnil a v podstatě se řídil pokyny pana [jméno] [příjmení], který v té době statutárním orgánem žalobkyně naopak nebyl. Rovněž ze samotné nájemní smlouvy ze dne [datum], kterou se zakládal užívací titul k předmětným nebytovým prostorům, a to i pro celý r. 2013 (srov. odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 9. 2018, č. j. 25 Co 215/208-240), vyplývá, že účelem závazku bylo založení užívacího práva k nebytovým prostorům pro [právnická osoba], ale též pro další společnosti personálně propojené (žalobkyně, [právnická osoba] a [právnická osoba]) a přinejmenším ze strany žalobkyně bylo toto užívací právo také skutečně vykonáváno, jak také uvedl ve své výpovědi svědek [příjmení], který navíc jako člen představenstva [právnická osoba] nájemní smlouvu ze dne [datum] spolu s panem [jméno] [příjmení] uzavíral, tedy musel být dobře seznámen s jejím obsahem a tím i s právním podkladem užívacího práva k předmětným nebytovým prostorům. [příjmení] rovněž vědět o tom, že smlouva prolongovala, neboť nedošlo k úplnému vyklizení předmětných nebytových prostor, ostatně sám vypověděl, že právě žalobkyně nebytové prostory v prvém pololetí 2013 užívala v největším rozsahu. Uvedenému závěru o personálním propojení minimálně v osobách [právnická osoba], jako nájemkyně nebytových prostor a žalobkyně jako osoby oprávněné k jejich užívání a také osoby fakticky prostory v r. 2013 užívající, svědčí dost výmluvně i obsah předžalobní výzvy ze dne 17. 7. 2014, kterou pan [příjmení] [příjmení] v zastoupení [právnická osoba] jako předseda představenstva vyzýval žalovanou k vrácení právě těch úhrad nájemného a záloh na provozní režie, které jsou z převážné části předmětem nadepsaného řízení (tj. za červenec až listopad 2013) a které tedy uhradila právě žalobkyně, nikoliv snad [právnická osoba] Z toho je zřejmé, že mezi tím, kterou společností„ skupiny [anonymizováno]“ byly dané platby realizovány, nepovažoval za nutné ani sám [příjmení] [příjmení] nijak zvlášť rozlišovat, současně byl v té době již statutárním orgánem obou společností. Ze spojení těchto důkazů je dle názoru soudu odůvodněn závěr, že minimálně na straně žalobkyně a [právnická osoba] a.s. existovala v r. 2013 taková míra personálního propojení daného osobou pana [jméno] [příjmení], že tyto formálně odlišné společnosti postupovaly ve vzájemné shodě jako jediná osoba, že ve vztahu k žalobkyni bylo dáno najevo, že osobou jednající za obě společnosti je právě pan [příjmení] [příjmení] (jak potvrdil ve své výpovědi svědek [celé jméno svědka]), že již od r. 2010 byly obě společnosti oprávněny užívat předmětné nebytové prostory, aniž by bylo jakkoliv rozlišováno, která z nich konkrétně (v jakém rozsahu a v jaké době) tyto nebytové prostory právě užívá, že právě v r. 2013 nastalo období, kdy na straně„ skupiny CALLIDE“ nebylo zcela jasno v tom, v jakém rozsahu a na jakém právním základě je zájem dané nebytové prostory nadále využívat, přičemž prokazatelně obě strany původní nájemní smlouvu z r. 2010 fakticky dodržovaly (nebytové prostory byly užívány, za užívání bylo placeno), tedy ani nelze dovodit konkrétní zájem právě ze strany [právnická osoba] ke konci ledna 2013 nájemní vztah ukončit, přičemž vzhledem k popsané neformálnosti vztahů nebyl spatřován žádný problém v tom, že se právní základ daného užívání posléze (až dojde k definitivnímu ujasnění stanoviska„ skupiny [anonymizováno]“ a ke shodě na smluvních podmínkách) ex post (tedy třebas zpětně k lednu 2013)„ formálně zúřaduje“, jak to ostatně též odpovídá typickým postupům v rámci podnikání. Tomuto průběžnému„ váhání“ v r. 2013 pak odpovídá variabilita vedených jednání o založení právní titulu k jinak fakticky existujícímu a trvajícímu užívání nebytových prostor, které bylo založeno právě nájemní smlouvou z roku 2010 a také dodržováno. Důvody, pro které bylo po nějakou dobu uvažováno o založení užívacího vztahu právě pro žalobkyni, objasnil svědek [celé jméno svědka]. Jednalo se o odraz toho, že v daném období ze„ skupiny [anonymizováno]“ užívala v největším rozsahu prostory pronajaté ze strany [právnická osoba] zrovna právě žalobkyně a že z důvodu čerpané dotace potřebovala vykazovat prostředky hrazené za užívání potřebných prostor. Opět tak nejde o nic jiného, než o formální zdokladování důvodu čerpání peněžních prostředků, které mohlo zřejmě též proběhnout ex post, ale které se nakonec nikdy nerealizovalo a jako takové bylo asi stejně pravděpodobné jako prodloužení užívání pro [právnická osoba] anebo třeba založení užívání pro [právnická osoba] Nelze totiž současně přehlížet, že poslední konkrétní návrhy smluv pro jednotlivé uvažované uživatele pochází ve všech případech již z počátku r. 2013 a že bylo doloženo činění obdobných návrhů, jak ve vztahu k žalobkyni, tak ale i ve vztahu ke [právnická osoba] a [anonymizována dvě slova] a z ničeho nelze dovozovat, že by se někdy v polovině roku 2013 mělo právě žalobkyni dostat nějakého privilegovaného postavení z hledisek vyhlídek na uzavření smlouvy oproti jiným uvedeným potenciálním smluvním partnerům. Z provedeného dokazování tedy neplyne nic, co by tehdy svědčilo pro závěr, že ze všech do úvahy přicházejících variant nejpravděpodobněji právě se žalobkyní bude v období od července 2013 uzavřena nájemní smlouva k nebytovým prostorům, a to při srovnání s variantami konkurenčními (uzavření nové nájemní smlouvy s [právnická osoba], uzavření nájemní smlouvy s [právnická osoba] anebo jen prostá prolongace dosavadní nájemní smlouvy jejím faktickým plněním, k čemuž nakonec došlo a které muselo být zjevné již v prvé polovině r. 2013 – jinak řečeno, ostatní varianty bez smluvní účasti [právnická osoba] by byly po lednu 2013 již v rozporu s právem). Pokud žalobkyně od července 2013 přistoupila k placení částek nájemného a záloh na energie, činila tak zcela v návaznosti na předchozí platby [právnická osoba], tedy na totožný účet, shodnými částkami, pod shodným variabilním symbolem (lišícím se v obou případech shodně od toho, co bylo ujednáno i předepsáno), se shodným popisem, že jde o platbu za nájem a za energie. Dále nelze přehlédnout, že pokud v dané věci vzniká nějaká skutková nejistota, pak tato je zcela přičitatelná právě žalobkyni, resp. osobám za žalobkyni jednajícím, pokud jde o prezentaci toho, s kým mělo být v rozhodném období jednáno a komu mají být přičítány jednotlivé úkony v té době učiněné. Žalovaná se v důsledku popsaného jednání žalobkyně musela důvodně domnívat, že platby činěné v r. 2013 ve zcela shodných parametrech a se zcela shodnými rozlišujícími údaji, jak před pololetím 2013, tak po něm v plynulé návaznosti, jsou činěny stále za stejnou osobu (tj. že na režimu těchto úhrad se nic nemění), zvláště pokud je hradí smluvní strana nájemní smlouvy z r. 2010. Tomuto skutkovému závěru je nutno dát dle názoru soudu přednost před závěrem o plnění na základě hypotetického a budoucího smluvního závazku, který se nakonec ani nerealizoval a který byl jedním z mnoha uvažovaných, a to dokonce ani ne ve stejné době, nýbrž v předstihu nějakých čtyř měsíců před náhlou změnu v osobě plátce.

VI. Z hlediska právního hodnocení nutno předeslat, že ve věci se jednalo o posouzení možného konfliktu dvou skutkových podstat bezdůvodného obohacení, a to plněním bez právního důvodu a plněním za jiného, a to podle právní úpravy zákona č. 40/1964 Sb., o občanský zákoník, neboť ke skutečnostem zakládajícím bezdůvodné obohacení zde došlo za jeho účinnosti. V české právní úpravě jsou jednotlivé skutkové podstaty bezdůvodného obohacení pojaty dosti široce a promítají se do nich různá spravedlnostní kritéria, přičemž zužující přístupy teorie reprezentované názoru prof. Eliáše a doc. Lavického (srov. Eliáš K. a kol.: Občanský zákoník. Velký akademický komentář, 1. svazek § 1 – 487, Linde Praha, a.s., s. 1063 a násl.) anebo JUDr. Handlara (Oprávnění třetí osoby splnit závazek dlužníka a bezdůvodné obohacení podle § 454 občanského zákoníku, Právní rozhledy č. 9/2003) se v praxi vrcholných soudů nepromítly (jakkoliv se opírají o stanovisko Nejvyššího soudu SR sp. zn. Cpj 37, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS pod č. 1/1979). Prosadilo se tak pojetí konstantně zastávané judikaturou, podle kterého je bezdůvodným obohacením i plnění učiněné nikoliv omylem, ale naopak s plným vědomím neexistence právního důvodu, nicméně v předpokladu, že takový právní důvod v budoucnu založen bude, př. zálohy složené v rámci jednání o uzavření smlouvy (k tomu blíže Eliáš J., Brim L., Adamová H.: Bezdůvodné obohacení, Praha Wolters Kluwer ČR, a.s., 2016, s. 29, 41, 45 a 73). V dané věci, jak vyšla posléze najevo z provedeného dokazování, však jde podle názoru soudu ještě o jiný případ. V nájemní smlouvě ze dne [datum], kterou došlo mezi žalovanou a [právnická osoba] k založení užívacího práva [právnická osoba] k předmětným nebytovým prostorům a k založení její povinnosti hradit sjednané nájemné a platby za energie, je totiž obsaženo také ujednání o tom, že se smluvní vztah zakládá též pro žalobkyni a další dvě společnosti, přičemž všechny tyto osoby jako celek mají dle vůle vyjádřené v nájemní smlouvě postavení smluvní strany a postavení nájemce (tj. nejde o přiznání nějakého dílčího práva). Prostřednictvím osoby svého jednatele [anonymizováno] [celé jméno svědka] si musela být žalobkyně této smlouvy a jejího obsahu velmi dobře vědoma, ostatně, jak vyšlo najevo, sama podle ní posléze postupovala. Takovou smlouvu lze přitom hodnotit jako smlouvu ve prospěch třetího ve smyslu ustanovení § 50 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoníku. Žalobkyně smlouvu jako strana neuzavírala, nicméně byla si vědoma toho, že v její prospěch existuje již uzavřená smlouva a mohla zvážit, zda k této smlouvě souhlasným projevem vůle (podle odst. 2 citovaného ustanovení postačuje neformální souhlas) přistoupí, což se také stalo, když přinejmenším na jaře r. 2013 využívala jako hlavní beneficient plnění z dané smlouvy (stala se jedním ze společných nájemců), jak uvedl sám svědek [příjmení]. Pak ovšem musela rovněž respektovat sjednané podmínky tohoto plnění, tudíž pokud v červenci 2013 začala hradit nájemné a zálohy na služby, hradila tak podle názoru soudu na základě vlastního dobrovolně převzatého smluvního závazku k žalované, tudíž se žalovaná nemohla přijetím uvedených plnění na její úkor bezdůvodně obohatit. Tento závěr je dle názoru soudu při popsaném specifickém pojetí užívacích vztahů k předmětným nebytovým prostorům přiléhavější než závěr, podle kterého žalobkyně prostě v polovině r. 2013 převzala plnění všech plateb souvisejících s užíváním nebytových prostor, které do té doby (a jen do té doby) hradila smluvní uživatelka [právnická osoba], s důvodným předpokladem, že právě s ní a nikoliv s jinou osobou s největší pravděpodobností bude v blízké budoucnosti uzavřena nájemní smlouva. Jednání o uzavření budoucí nájemní smlouvy, když navíc v téže době bylo prokazatelně o tomtéž jednáno s více členy„ skupiny [anonymizováno]“, neobstojí vedle práv a povinností vyplývajících z již uzavřené nájemní smlouvy ze dne [datum], která byla i na jaře 2013, kdy nejpozději žalobkyně začala prokazatelně užívat předmětné nebytové prostory, stále účinná i platná, včetně ujednání zakládajících pro žalobkyni stejné smluvní postavení jako pro [právnická osoba] Žalobkyně mohla oprávnění z dané smlouvy využít a také jich využívala, přičemž není možno tato oprávnění využívat bez jakékoliv souvislosti s povinnostmi, které se k těmto oprávněním přímou vážou. Pokud žalobkyně postupovala přesně podle ustanovení takové nájemní smlouvy, pak lze daleko spíše usuzovat, že naplňovala obsah takové uzavřené smlouvy, než že by jednala v úmyslu takovou již existující smlouvu porušovat a současně vést jednání směřující k uzavření prakticky totožné smlouvy. Spoluuživatelé nebytových prostor se pak mohou mezi sebou vypořádat podle skutečného poměru užívání prostor v daném období, neboť žalobkyně podíl jednotlivých členů„ skupiny [anonymizováno]“ na užívání pronajatých prostor nezná a ani znát nemůže. Soud tedy žalobu zcela zamítl (výrok I. rozsudku).

VII. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, podle kterého má zcela úspěšná žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Náklady řízení na straně žalované tak sestávají z odměny zástupce žalované ve výši 22 440 Kč za šest úkonů právní služby (příprava a převzetí zastoupení, dvě vyjádření, účast na dvou jednáních, z nichž jedno přesáhlo 2 hodiny trvání) podle § 7 a § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, paušální náhrady hotových výdajů za šest úkonů právní služby celkem ve výši 1 800 Kč dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu a náhrady DPH ve výši 5 090 Kč, to vše v celkové výši 29 330 Kč. Plnění povinnosti uhradit náklady řízení pak bylo žalobkyni v souladu s ustanovením § 149 odst. 1 občanského soudního řádu uloženo k rukám zástupce žalované.