17 C 140/2020

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Vladimírem Doležalem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupené titul jméno příjmení , IČO advokátem sídlem tamtéž proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení částka s příslušenstvím

I. Soud zamítá žalobu na zaplacení částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z částky [částka] za období od 3. října do [datum] a z částky [částka] za období od [datum] do zaplacení. <b>II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně, uplatněný rozkazní žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne [datum], na zaplacení částky [částka] s úrokem z prodlení podle výroku

I. Žaloba na zaplacení úroku z prodlení nebyla blíže odůvodněna. Částka [částka] pak představovala složenou pohledávku na zaplacení (2. a 3. podstavec) smluvního poplatku [částka] (nárok 1) a nedoplatku vyúčtování [částka] (nárok 2). K těmto pohledávkám žalobkyně uvedla, že jde o:

2. Smluvní poplatek v celkové výši [částka] (2x zaslané upomínky á [částka]) jako paušální náklad spojený se zasíláním výzev ke splnění povinnosti na základě ustanovení čl. II. bod 7) c) VOP a VI odst. 2) a) VOP ve spojení s ceníkem za zvláštní služby, kterými se dlužník vyzývá k uhrazení měsíčních zálohových plateb, s jejichž úhradou se dostal do prodlení. Žalobkyně se v souvislosti s tímto nárokem zmínila o smlouvě o sdružených službách dodávky plynu, uzavřené dne [datum] mezi [právnická osoba] (žalobkyní označena jako postupitel) a žalovanou a všeobecných obchodních podmínkách. Z toho bylo možné usoudit, že VOP jsou oněmi obchodními podmínkami, a to nikoli žalobkyně, nýbrž postupitele. Smlouva byla ukončena pro prodlení žalované s plněním smluvních povinností spočívající v úhradě neuvedených částek. Poplatek měl být účtován žalované jako smluvní pokuta ve vystavených fakturách. Nemá však sankční povahu, ale slouží k pokrytí nákladů vynaložených postupitelem, když jsou jimi hrazeny zvýšené náklady z důvodu zaslání upomínek a náklady na odpojení odběrného místa. K prokázání těchto svých tvrzení žalobkyně označila fakturu za sdružené služby dodávky plynu, všeobecné obchodní podmínky a ceník postupitele.

3. Zbytek v částce [částka], představoval nedoplatek vyúčtování služeb dodaných postupitelem žalované v odběrném místě na adrese [adresa žalované], na základě smlouvy (zřejmě stejné jako u nároku 1), spočívající v dodání [komodita] [anonymizováno], [číslo] MWh v ceně [částka] za fakturační období od [datum] [anonymizováno] do [datum]. Podle žalobkyně dodával energie postupitel podle smlouvy žalované, která se za to měla zavázat hradit regulovanou cenu. Z vyúčtované částky žalovaná měla zaplatit jen [částka]. Podle žalobkyně byla dne [datum] uzavřena smlouva o postoupení pohledávek mezi postupitelem a žalobkyní, jíž zřejmě obě žalované pohledávky přešly na žalobkyni. Postoupení mělo být oznámeno žalované dopisem ze dne [datum].

4. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. K jednání nařízenému na den [datum] [anonymizována dvě slova] se nedostavila žádná z účastnic, ani zástupce žalobkyně, přičemž pouze žalobkyně a žalovaná svou neúčast předem omluvily.

5. Již ze žalobních tvrzení je zřejmé, že důvodný nemůže být nárok na zaplacení poplatku (podle žalobkyně také paušální náhrady nákladů) v částce [částka], který vycházel jen z obchodních podmínek právní předchůdkyně žalobkyně. Žalobkyně totiž neuvedla nic, z čeho by bylo možné hodnotit závaznost obchodních podmínek jiného subjektu pro žalovanou. Jestliže by snad nárok měl zprostředkovaně původ ve smlouvě s žalovanou, když na smlouvu žalobkyně v této souvislosti odkazovala, pak je nutné uzavřít, že ohledně nároku 1 žalobkyně k důkazu takovou smlouvu neoznačila. Při absenci jakéhokoli potvrzení žalobních tvrzení žalovanou, soud proto nemohl zjistit, že by ke sjednání smlouvy o placení poplatku došlo.

6. Obdobně nebylo možné z žalobních tvrzení také zjistit, jaké že konkrétní platební povinnosti měla žalovaná porušit, aby musela být v této souvislosti upomínána, když jediná zmíněná povinnost k placení se týkala faktury [číslo] kterou ovšem již byly předmětné poplatky účtovány. Pokud se touto částí žaloby snad žalobkyně domáhala nahrazení nákladů, které dodavateli vznikly v důsledku porušení smluvní povinnosti žalovanou, tedy náhrady toho, oč se dodavatelce energie v tomto důsledku zmenšil majetek, pak žalobkyně rovněž nevysvětlila, jaké konkrétní náklady (v jaké výši ve vztahu ke konkrétní činnosti či výdaji) takto vznikly a žádné náklady ani nedoložila. Jestliže snad žalovaná náhrada nevyjadřuje skutečnou hodnotu činnosti, která byla dodavatelem vykonána, ale jedná se o paušální náhradu, jejíž výše se neodvíjí od uskutečněných úkonů, lze odkázat na zobecnitelný závěr vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. prosince 2011, sp. zn. 25 Cdo 3476/2008, (všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na: http://www.nsoud.cz/) který nepřiznal právo na obdobnou náhradu nákladů za řešení škodné události.

7. Jen pro úplnost soud doplňuje, že ani při úplném označení důkazů by nebylo možné žalobě v tomto rozsahu vyhovět již na základě žalobních tvrzení. Smluvní závazek je totiž nutné hodnotit jako spotřebitelský ve smyslu § 1810 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen„ OZ“) neboť právní předchůdkyně zjevně své služby poskytovala v rámci své podnikatelské činnosti, zatímco u žalované nic takového tvrzeno nebylo (viz § 419 a § 420 OZ). Podle § 1817 OZ pak platí, že po spotřebiteli nelze požadovat další platbu, pokud nebyla sjednána v rámci hlavního závazku, pokud k ní nedal spotřebitel výslovný souhlas. Hlavním závazkem jistě nebylo placení poplatků za upomínání a o výslovném souhlasu nebylo také nic tvrzeno.

8. Zbývá tedy se dále zabývat tím, zda žalovanou tíží povinnost platit žalobkyni částku [částka]. Podle žalobních tvrzení se žalovaná ve smlouvě s dodavatelkou zavázala platit regulovanou cenu. Žalobkyně ovšem nevysvětlila, kdo a podle jakých pravidel měl cenu za služby dodávky příslušné energie regulovat. Protože však odkazovala na smlouvu o dodávkách plynu, vycházel soud ve vztahu k tomuto nároku ze zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon). Podle § 72 tohoto zákona platí, že smlouvou o dodávce plynu se zavazuje obchodník s plynem nebo výrobce plynu dodávat plyn jinému účastníkovi trhu s plynem a účastník trhu s plynem se zavazuje zaplatit za ni cenu. Součástí smlouvy o dodávce plynu musí mj. být ujednání o způsoby úhrady plateb za dodávku plynu. Způsobem úhrady je bezpochyby myšlena nejen forma platby, tedy způsob, kterým bude úhrada technicky provedena, ale zejména způsob stanovení ceny za dodávku energie. To vyplývá také z právní úpravy koupě, obsažené v § 2079 a násl. OZ, jímž se vztah dodavatelky a žalované podle uváděné smlouvy podpůrně řídí ve věcech, neupravených energetickým zákonem, když předmětem koupě byl plyn a jeho prodej je veřejnoprávně regulován. Lze tedy uzavřít, že na základě uváděné smlouvy vznikla prodávající povinnost dodávat kupující předmět koupě, tj. služby spojené s dodávkami plynu, a kupující povinnost hradit prodávající jejich cenu. Kupní cena přitom musela být podle § 2080 OZ ujednána přímo, nebo alespoň způsobem jejího určení.

9. Z uvedeného je zřejmé, že ve vztahu k této právní normě musela žalobkyně tvrdit nejen to, že se dodavatelka zavázala dodávat žalované příslušnou energii, ale současně s tím to, že se žalovaná zavázala za to platit dodavateli cenu sjednanou buď přímo, nebo určitým způsobem určitelnou. Ohledně ceny žalobkyně zjevně zvolila druhý postup, když netvrdila nic o sjednané ceně, nýbrž se zmiňovala jen o ceně regulované. Mělo se tedy zřejmě jednat o cenu určenou někým jiným - regulátorem, byť neuvedeným způsobem. Takovým regulátorem mohl být veřejný regulátor podle § 19a energetického zákona, tedy Energetický regulační úřad, ale mohl by jím být podle ujednání smluvních stran i někdo další. Protože se žalobkyně o jiném regulátoru nezmiňovala, vycházel soud z toho, že se jedná o cenu regulovanou právě podle § 19a energetického zákona cenovými rozhodnutími Energetického regulačního úřadu podle § 2c zákona č. 265/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky v oblasti cen. Kupní cena tedy byla podle žalobkyně regulována výhradně cenovým rozhodnutím Energetického regulačního úřadu. K tomu, aby soud mohl zjistit správnost účtované a nyní žalované ceny, musela tedy žalobkyně jednak tvrdit, jaká byla regulovaná cena v případě dodávek příslušné energie žalované, a jednak toto své tvrzení prokázat označením příslušného důkazu, protože cenová rozhodnutí nejsou ani obecně známou skutečností, ani právním předpisem ve smyslu § 121 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen„ OSŘ“). Žalobkyně ovšem o cenovém rozhodnutí regulátora nic neuváděla. Z provedeného dokazování výše uvedenou fakturou je navíc zřejmé, že účtovaná cena byla tvořena regulovanou cenou jen z části. Již z tohoto důvodu by žaloba nemohla být úspěšná, resp. po prokázání cenového rozhodnutí by mohla být úspěšná jen částečně.

10. Aby byla kupní cena splatná, tj. aby právo na její zaplacení vzniklo a dospělo do nároku, je nezbytné také tvrdit, že dodavatelka poskytl žalované služby v uváděném rozsahu a že tyto služby v souladu se smlouvou žalovanému vyúčtovala, tj. vyzvala ji k placení se specifikací žádané ceny. Z vlastní činnosti je totiž soudu známo, že některé regulované ceny odběru energie jsou přímo vázány na její odebrané množství. Z tohoto důvodu by tedy bylo významné skutkové zjištění o množství energie, dodané podle žalobkyně za předmětné fakturační období. Žalobkyně tvrdila, že služby byly poskytnuty v určitém rozsahu (byť nebylo množství uváděno v objemových jednotkách, jimiž se plyn měří, ale v MWh,, tedy zřejmě podle jiné vlastnosti plynu) a že jejich cena byla žalované podle smlouvy vyúčtována. Onen způsob účtování podle smlouvy nebyl žalobkyní vysvětlen a soud jej nezjistil ani ze smlouvy samotné. Ve smyslu § 1958 odst. 1 OZ je zřejmé, že čas plnění je závislý na době, která je ujednána, či jinak stanovena. Žalobkyně ovšem netvrdila nic o tom, do kdy byla podle ujednání (smlouvy) žalovaná povinna vyúčtovanou částku zaplatit, anebo zda, a pokud ano, kdy konkrétně žalovanou dodavatelka vyzvala k placení v době před doručením předžalobní výzvy, tedy do dne [datum], ve smyslu § 1958 odst. 2 OZ. Není tedy jasné, na jakém skutkovém základě žalobkyně žalovala úrok z prodlení již od [datum]. [anonymizováno], resp. od [datum]. Vyúčtováním je podle obvyklého významu tohoto slova nutno rozumět vysvětlení stanovení ceny, nikoli samotnou výzvu k plnění, byť ani k vyúčtování žalobkyně nic o jeho doručení žalované nic netvrdila (viz § 570 odst. 1 OZ).

11. Žalobkyni se však prokázat nepodařilo ani tvrzení o rozsahu poskytnutého plnění žalované. Při zjišťování tohoto skutkového stavu vycházel soud z písemných, resp. listinných důkazů, jež žalobkyně k důkazu označila a ke svým podáním připojila. Z písemnosti označené k důkazu jako smlouva o sdružených službách dodávky plynu předloženého v datovém souboru s názvem sml.pdf má soud za prokázané, že tvrzená smlouva byla mezi tvrzenými subjekty sjednána. S ohledem na obsah smlouvy lze také potvrdit, že smlouvou její účastníce zamýšlely zavázat dodavatelku k dodávkám předmětných služeb a žalovanou k jejich odběru ve specifikovaném odběrném místě a k povinnosti platit za tyto služby žalobkyni cenu, která podle žalobních tvrzení měla být regulovaná. Na základě výše uváděné faktury má soud také za prokázané, že dodavatelka účtovala žalované část žalované částky v části položek regulované ceny.

12. K prokázání tvrzení o konkrétním rozsahu poskytnutých služeb žalobkyně konkrétní důkaz neoznačila. Všechny důkazy byly označeny jen obecně ke všem svým skutkovým tvrzením, týkajícím se dodávek energie. I tak je však možné uzavřít, že žádný z žalobkyní označených důkazů předmětné tvrzení prokázat nemohl. Ohledně faktury (jež je účetním dokladem dodavatelky) žalovaná nijak neosvědčovala správnost údajů v ní uvedených. Faktura (vyúčtování) dodavatele přitom nemá charakter veřejné listiny, kde lze vycházet ze správnosti jejího obsahu. Obsah (správnost) účtování žalované ceny (zejména rozsah účtovaných dodávek a regulované platby) v této listině (písemnosti) je proto nutné podle § 565 a násl. OZ prokázat, jako každý jiný údaj na soukromé listině, jenž není potvrzen procesní protistranou. Průkaznost nelze v takových případech dovodit z toho, že příjemce energie má případně možnost reklamovat případné chyby či svůj nesouhlas s vyúčtováním. Pasivitu žalované v tomto ohledu jistě nelze považovat za konkludentní vyjádření souhlasu. Žádný právní předpis totiž takový následek s nečinností dlužníka nespojuje. Při zjišťování těchto základních skutkových tvrzení zjevně nemohou mít žádanou důkazní hodnotu ani všeobecné obchodní podmínky dodavatele, nebo výzvy k plnění, ale ani smlouva o dodávkách energie v nespecifikovaném množství do budoucna či o postoupení konkrétní pohledávky.

13. Ze všech těchto důvodů (odstavce 8. až 12. odůvodnění) je tedy zřejmé, že nebylo možné vyhovět ani žalobě na zaplacení částky [částka].

14. Dále je třeba nakonec ke všem žalovaným pohledávkám uvést, že soud nezjistil ani to, že by byly smluvně postoupeny žalobkyni. Ze samotné smlouvy, resp. její předložené přílohy specifikace žalovaných pohledávek nevyplývá a oznámení o postoupení nečinila právní předchůdkyně, tedy postupitelka, nýbrž procesní zástupce žalobkyně, byť označený jako zmocněnec postupitelky. Plná moc prokazující takové zmocnění ovšem nebyla žalobkyní vůbec zmiňována, natož aby byla k důkazu označena. Průkaz o postoupení pohledávek tedy soudem zjištěn nebyl a nelze proto hodnotit, že žalobkyně byla k uplatnění žalovaného nároku aktivně věcně legitimována.

15. Vzhledem k výše uvedenému soud výrokem I. žalobu na zaplacení žalovaných pohledávek v celkové částce [částka] zamítl pro neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene, jak je ostatně žalobkyni jistě známo z jiných řízení, v nichž se před zdejším soudem domáhala přiznání obdobných nároků (např. sp. zn. 15 C 170/2019, nebo 15 C 186/2019). Nebyla-li žaloba na zaplacení jistiny shledána důvodnou, nelze žalobkyni pochopitelně přiznat ani žalovaný úrok z prodlení. Jestliže totiž nebylo zjištěno prodlení s plněním peněžité povinnosti, není možné dovozovat vznik nároku na její příslušenství, jež je sankcí za toto prodlení. Proto byla žaloba stejným výrokem zamítnuta i v tomto rozsahu.

16. Ohledně povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní soud jen pro úplnost vysvětlení uvádí, že ustanovení § 79 odst. 1, § 101 odst. 1 a § 120 OSŘ ukládá účastníkům povinnost vylíčit rozhodující skutečnosti a označit důkazy, jichž se účastník (zde žalobkyně) dovolává. Soud nemůže před právním hodnocením za navrhovatele skutková tvrzení domýšlet a nemůže ani vycházet jen pouze ze skutkových (neprokázaných) tvrzení jednoho z účastníků občanského soudního řízení, pokud k tomu nejsou splněny zvláštní, zákonem předepsané podmínky. Z podstaty věci je přitom zřejmé, že podle § 101 odst. 1 písm. b) OSŘ břemeno důkazní tíží vždy toho z účastníků, který pozitivní tvrzení o skutečnosti uplatňuje (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010). Stejně jako u hodnocení hmotněprávní pasivity žalované, nelze ani z její procesní pasivity dovozovat jiné právní následky, než které zákon výslovně stanoví. Proto není možné uzavřít, že plyn byl žalované v tvrzeném množství dodán, nebo že tvrzené dodávky byly správně účtovány, protože žalovaná se nijak proti těmto procesním tvrzením žalobkyně nebránila. Ohledně významu procesní pasivity žalované lze také odkázat na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 33 Cdo 35/2007.

17. V této souvislosti soud podotýká, že soud byl připraven na jednání žalobkyni poučit o tom, že nemá za prokázaná žalobní tvrzení, o která svůj nárok opírá a vyzvat ji k označení dalších důkazů ve smyslu § 118a odst. 3 OSŘ, resp. poučit žalobkyni o tom, že dosud nevysvětlila správnost vyúčtování přinejmenším části celkově účtované ceny, že dosud netvrdila všechny rozhodné skutečnosti ve vztahu k žalovanému poplatku a vyzvat ji k doplnění tvrzení v tomto směru ve smyslu § 118a odst. 1 OSŘ. Výsady těchto výzev se však žalobkyně vzdala tím, že se jednání neúčastnila (se stejným závěrem viz například usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 5. ledna 2016, sp. zn. IV. ÚS 3292/15, ve věci ústavní stížnosti proti rozsudku zdejšího soudu ze dne 4. září 2015, čj. 15 C 71/2014-37, dostupné na: http://nalus.usoud.cz/ Search/Search).

18. Podáním ze dne [datum] žalobkyně soud vyzvala, aby jí případně sdělil, zda považuje účast žalobkyně na jednání za nutnou. Taková potřeba pro vedení řízení nutná nebyla. Před jednáním, na němž teprve bylo provedeno dokazování a prezentována žalobní tvrzení, soud nemohl předjímat výsledek řízení, zejména ve vztahu k rozsahu a významu konkrétního skutkového zjištění. Pokud byla potřeba účasti žalobkyně zjištěna teprve při jednání samotném, pak nejde o nezbytnost pro vedení jednání či ukončení řízení (viz § 100 odst. 1 a § 101 odst. 2 a 3 OSŘ). Účast na jednání tedy byla (při nedostatku skutkových tvrzení a důkazních návrhů) nutná pouze subjektivně pro žalobkyni, což je skutečnost v řízení ovládaném dispozicí účastníků pro soud procesně nevýznamná.

19. Výrokem II. soud rozhodl o náhradě nákladů řízení v souladu s § 142 odst. 1 OSŘ, podle kterého je kritériem pro přiznání náhrady nákladů řízení úspěch ve věci. Protože zcela procesně úspěšné žalované žádné náklady nevznikly, nepřiznal soud právo na jejich náhradu žádné z účastnic.