17 C 177/2020

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Vladimírem Doležalem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupené advokátem titul jméno příjmení , titul , IČO sídlem tamtéž proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 16 830 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku 9 166,67 Kč, částku 7 663,33 Kč a částku 3 193,96 Kč s ročním úrokem z prodlení ve výši 7,75 % z částky 9 166,67 Kč za období od 18. června 2016 do zaplacení.</b> <b>II. Soud zamítá žalobu na zaplacení částky 6 523,90 Kč s ročním úrokem ve výši 21 % z částky 9 166,67 Kč za období od 18. června 2016 do zaplacení.</b> <b>III. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí zaplatit žalobkyni k rukám zástupce žalobkyně na náhradě nákladů řízení částku 438 Kč.</b> 1. Žalobou, doručenou zdejšímu soudu formou návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu dne [datum], se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 16 830 Kč jakožto nedoplatku složené pohledávky na vrácení půjčky (označované žalobkyní jako jistina) v částce 9 166,67 Kč a poplatku v částce 7 663,33 Kč. Stejnou žalobou se žalobkyně dále domáhala po žalovaném zaplacení úroku v poměru 21 % ročně z nevrácené půjčky za období od 28. ledna 2013 do zaplacení, který žalobkyně kapitalizovala do 17. června 2016 v částce 6 523,90 Kč a dále zaplacení úroku z prodlení ve výši 7,75 % ročně ze stejné jistiny za stejné období a ze sjednaných splátek půjčky od 21. prosince 2011 do 27. ledna 2013, který žalobkyně také kapitalizovala do 17. června 2016, a to v částce 3 193,96 Kč. Platební povinnost žalovaného ve vztahu k žalovanému nedoplatku půjčky a poplatku dovozovala žalobkyně ze smlouvy o půjčce [číslo] uzavřené dne [datum] mezi právním předchůdcem žalobkyně [právnická osoba] (dále jen„ věřitelka“) a žalovaným. Na základě této smlouvy poskytla podle tvrzení žalobkyně věřitelka žalovanému půjčku 10 tis. Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit a zaplatil věřitelce dále částku 8 360 Kč, jenž podle žalobkyně představovala součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 1 277 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 21 % ročně sjednanou v čl. 3 Smluvních podmínek, odměny za administrativní zpracování půjčky ve výši 1 900 Kč a nákladů za hotovostní inkaso splátek ve výši 5 183 Kč, to vše v šedesáti týdenních (sedmidenních) do 28. ledna po 306 Kč. Žalovaný však věřitelce dosud nezaplatil žalované částky půjčky a poplatku, když poslední příslušná splátka byla ze strany žalovaného zaplacena dne 13. prosince 2011. S ohledem na nesplnění peněžité povinnosti žalovaného se žalobkyně dále domáhala zaplacení uvedeného úroku z prodlení. Svou aktivní legitimaci pak žalobkyně zdůvodnila smlouvou o postoupení pohledávek, kterou sjednala dne [datum] s věřitelkou, na jejímž základě jí byly žalované pohledávky postoupeny. Po postoupení pohledávky nebylo ze strany žalovaného uhrazeno ničeho.

2. Žalovaný se k žalobě vyjádřil pouze podáním odporu proti elektronickému platebnímu rozkazu ze dne [datum], čj. EPR [číslo] – 5, jímž bylo toto rozkazní rozhodnutí zrušeno. Uvedl, že nemá žádný příjem a nevlastní žádný majetek, resp. jen dluhy v řádech statisíců, jejichž splácení si vyžádá několik let.

3. Žalobkyně v reakci na to navrhovala vydání rozsudku pro uznání s tím, že žalované částky by byly žalovaným spláceny po 1 200 Kč měsíčně.

4. Odpor žalovaného soud podle jeho obsahu v souladu s § 41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen„ OSŘ“) vyhodnotil jako nesouhlas s uložením žalované povinnosti s ohledem na tvrzenou nesolventnost žalovaného. Podmínky pro rozhodnutí o žalobě rozsudkem pro uznání, stanovené v § 153a OSŘ, tedy splněny nebyly.

5. Ve věci bylo nařízeno jednání na den [datum] [anonymizována dvě slova]. K jednání se nedostavil žádný z účastníků, ani zástupce žalobkyně, přičemž pouze žalobkyně a žalovaný svou neúčast předem omluvili.

6. Dokazováním soud zjistil, že došlo k uzavření smlouvy, uváděné žalobkyní. Podpisem smlouvy žalovaný stvrdil převzetí půjčovaných peněz a zavázal se je vrátit věřitelce a zaplatit jí uváděný poplatek v uváděných splátkách. Poplatek se podle smlouvy skládal z úroku, z kalkulační položky za administrativní činnost (označovanou žalobkyní zřejmě jako odměna za administrativní zpracování půjčky) a z kalkulační položky za hotovostní inkaso splátek, vždy ve výši tvrzené žalobkyní. Smluvní podmínky, na které žalobkyně odkazovala v souvislosti s nárokem na zaplacení běžícího úroku 21 % ročně, byly zřejmě obsaženy na dvou samostatných stranách (soudu byla předloženo jen elektronické zobrazení písemnosti, jež je zjevně reprodukcí původní listinné podoby; předložený formát ovšem neumožňuje posoudit počet listů, jen stran textu) formátu A4. V jejich textu nebyla zvýrazněna ustanovení o vzniku další platební povinnosti žalovaného a podmínky nebyly (na rozdíl od smlouvy či prohlášení o souhlasu se zpracováním osobních údajů a bydlišti žalovaného) podepsány žalovaným. Smlouva samotná, zachycená zjevně na formuláři věřitelky, obsahovala úvodní ujednání, že součástí smlouvy jsou smluvní podmínky ze zadní strany formuláře.

7. Dokazováním soud také zjistil sjednání žalobkyní uváděné smlouvy o postoupení pohledávek, jíž došlo k postoupení žalovaných pohledávek žalobkyni.

8. Shora uvedenou smlouvu hodnotí soud jako smlouvu o půjčce, jejíž režim podléhá § 657 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do konce roku 2013 (dále jen„ OZ“), ve spojení s § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. Na základě této smlouvy přenechala věřitelka žalovanému peníze v hodnotě 10 tis. Kč a žalovanému podle smlouvy vznikla povinnost řádně a včas peníze ve stejné hodnotě věřitelce vrátit a zaplatit jí úrok 1 277 Kč Smlouva ovšem zavazovala žalovaného také k placení poplatků ve výši 1 900 Kč a 5 183 Kč ve smyslu § 488 a 489 OZ, ve spojení s § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb.

9. Jestliže tedy věřitelka své povinnosti ze smlouvy splnila a žalovanému půjčku předala, zatímco žalovaný své platební povinnosti splnil jen z části, je žaloba ohledně nedoplatku z nevrácené půjčky ve výši 9 166,67 Kč a nezaplaceného kapitalizovaného úroku a poplatků v celkové výši 7 663,33 Kč důvodná. Protože se žalovaný dostal do prodlení s plněním této peněžité povinnosti po lhůtě její splatnosti podle ujednání smluvních stran, učiněného v souladu s § 563 OZ, má žalobkyně právo i na zaplacení úroku z prodlení podle § 517 odst. 2 OZ, jehož žalovaná výše odpovídá § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., ve znění účinném do 30. června 2013, v souladu s § 3028 zákona č. 89/2012 Sb. Aktivní legitimace žalobkyně vyplývá z § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb. s ohledem na postoupení žalovaných pohledávek smlouvou žalobkyni.

10. Na tomto závěru nemění nic ani to, že žalovaný nemá prostředky či možnosti svou povinnost splnit. Zákon totiž s takovou situací ztrátu nároku nespojuje. Subjektivní nemožnost plnění může mít význam až ve vykonávacím řízení. Námitky žalovaného tak nemohly přivodit jiné rozhodnutí. Soud proto žalobě v tomto rozsahu výrokem I. vyhověl. Lhůta pro splnění této povinnosti byla stanovena podle § 160 odst. 1 OSŘ s přihlédnutím k tomu, že žalovaný o výhodu splátek nežádal, když naopak hodnotil, že k dobrovolnému splnění uložené povinnosti dojít nemůže a nedojde k němu tedy ani při povoleném splácení.

11. Jako důvodný však soud nehodnotil žalovaný nárok na zaplacení běžícího smluvního úroku, který byl podle žalobkyně sjednán v poměrné výši 21 %. Podle § 658 odst. 1 OZ platilo, že při půjčce penězi bylo možné dohodnout úroky. Placení úroků tedy není esenciální náležitostí smlouvy o půjčce a povinnost platit úroky bylo proto třeba zvlášť sjednat. Smlouva o půjčce je tzv. reálný kontrakt. Je tedy uzavřena tím, že dojde k předání (přenechání zastupitelné) zapůjčované věci, zde peněz. S ohledem na reálný průběh děje lze předpokládat, že k předmětným ujednáním o podmínkách půjčky a jejího vrácení došlo ještě před předáním (přenecháním) peněz a že peníze byly předány (přenechány) bezprostředně po podpisu smlouvy, možná oproti předání podepsaného znění smlouvy. Lze tak předpokládat, že obsah ujednání smluvních stran byl beze zbytku vtělen do písemného textu smlouvy. Ostatně žalobkyně ani nic jiného netvrdila. Smlouva samotná ovšem obsahovala pouze ujednání o povinnosti žalovaného platit úrok v pevně určené částce. Ten nebyl výslovně vázán na žádné období a nebyl ani vyjadřován poměrně, byť žalobkyně poměr 21 % uváděla také ve vztahu k němu. Žalobkyně tedy dovozovala další žalovanou platební povinnost ve vztahu k poměrnému běžícímu úroku pouze ze smluvních podmínek.

12. V této souvislosti je ovšem významné, že závazkový vztah věřitelky a žalovaného má spotřebitelský charakter. Protože tento závěr žádný z účastníků nezpochybňoval, není nutné jej dále podrobněji odůvodňovat. Jestliže ale nárok žalobkyně vycházel jen z přílohy smlouvy a nikoli ze smlouvy upravující přímo hlavní peněžní závazek účastníků, pak je nutné uzavřít, že povinnost spotřebitele platit další platby dodavateli může vzniknout jen tehdy, jestliže s ním spotřebitel výslovně souhlasil. V této souvislosti lze odkázat na zobecnitelné závěry ustálené soudní praxe, která se závazností platebních povinností spotřebitele ve smluvních podmínkách zabývala. Jde zejména o nález Ústavního soudu České republiky ze dne 11. listopadu 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11 (nález byl zveřejněn na webových stránkách http://nalus.usoud.cz/ Search/Search), který se promítl také do rozhodovací praxe Krajského soudu v Plzni, jakožto soudu odvolacího (z mnoha lze odkázat na rozsudky ze dne 25. července 2012, čj. 25 Co 210/2012 - 112, ze dne 27. listopadu 2013, čj. 25 Co 569/2013 - 91; ze dne 13. ledna 2015, čj. 64 Co 228/2014 - 58, nebo ze dne 28. ledna 2015, čj. 25 Co 309/2014 – 52).

13. Jestliže tedy dnes již ustálená judikatura dovodila, že další platební povinnost spotřebitele je nutné vždy zakotvit v samotné spotřebitelské smlouvě a nikoli v jejích přílohách, není žádný rozumný důvod k tomu, aby se tento závěr nevztahoval také na povinnost spočívající v placení poměrného úroku z půjčovaných peněz. To platí zvláště za situace, kdy žalobkyně netvrdila, že by věřitelka žalovaného výslovně upozornila na existenci této nové platební povinnosti ve smluvních podmínkách a žalovaný se tak jistě důvodně mohl domnívat, že případné další popisy na rubopisu smlouvy jsou jen technickými podrobnostmi sjednaného vztahu. Nelze tedy ani předjímat, že by snad žalovaný věděl, že rubopis smlouvy jej zavazuje k dalšímu peněžitému plnění se samostatným skutkovým základem, natož že by se snad k takovému plnění sám zavázal. Soud proto žalobu na zaplacení této další tvrzené pohledávky výrokem II. zamítl.

14. Jen s ohledem na závěry, vyjádřené v usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. září 2018, čj. 11 Co 137/2018 – 152, jakožto soudu odvolacího ve věci vedené před zdejším soudem pod spisovou značkou 15 C 254/2015, či v rozsudku téhož odvolacího soudu 21. ledna 2020, čj. 13 Co 314/2019-172, ve věci vedené před zdejším soudem pod spisovou značkou 15 C 90/2017, podle nichž by se měl nalézací soud vypořádat s žádostmi žalobce o odročení jednání pro případ jakékoli možnosti jeho procesního neúspěchu, resp. měl by poučit žalobce ve smyslu § 118a OSŘ i při jeho neúčasti na nařízeném jednání, pokud do té doby se soudem aktivně spolupracoval, nalézací soud doplňuje, že s ohledem na § 41a odst. 2 OSŘ, nemohl soud přihlédnout k podmíněné žádosti žalobkyně o odročení jednání v případě, že soud shledá, že žalobcem dosud tvrzené, resp. dokládané skutečnosti nejsou dostatečné pro to, aby bylo žalobnímu návrhu zcela vyhověno, či v případě že se v řízení objeví nové skutečnosti, k jejichž ozřejmění bude zapotřebí vyjádření či jiný úkon žalobce. Vzhledem k zákonné koncentraci pro uplatnění skutkových tvrzení a navrhování důkazů stanovené § 118b odst. 1 OSŘ a povinnosti poučit účastníky podle § 118a OSŘ jen při nařízeném jednání navíc nebylo možné ani odročením jednání očekávat zlepšení procesní situace na jednání nepřítomné žalobkyně. Byť byla otázka koncentrace pro uplatnění tvrzení a označení důkazů a otázka poučovací povinnosti odvolacím soudem v odkazovaném rozsudku vysvětlena jinak, vychází nalézací soud při tomto hodnocení ze závěrů obsažených v rozsudcích Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. května 2019, čj. 32 Cdo 2693/2017-106, a ze dne 24. března 2010, sp. zn. 21 Cdo 4314/2008, (všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na webových stránkách http://www.nsoud.cz/). Sankci neúčasti žalobce na jednání také výstižně charakterizoval Ústavní soud České republiky například v usnesení ze dne 5. ledna 2016, sp. zn. IV. ÚS 3292/15, ve věci ústavní stížnosti proti rozsudku zdejšího soudu ze dne 4. září 2015, čj. 15 C 71/2014 - 37 (nález byl zveřejněn na webových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz/ Search/Search).

15. Výrokem III. soud rozhodl o náhradě nákladů ve smyslu § 142 odst. 2 OSŘ, podle kterého je kritériem poměr procesního úspěchu ve věci. V daném případě měla žalobkyně procesní úspěch ve vztahu k částce 16 830 Kč s dalším příslušenstvím, kapitalizovaným žalobkyní v částce 3 193,96 Kč a dále ke dni vyhlášení rozsudku v částce 3 265,97 Kč, celkem tedy v částce 23 289,93 Kč. Žalovaný byl procesně úspěšný ohledně úroku, kapitalizovaného žalobkyní v částce 6 523,90 Kč a dále ke dni vyhlášení rozsudku v částce 8 849,73 Kč, celkem tedy v částce 15 373,63 Kč. Poměr procesního úspěchu žalobkyně z takto zjištěné celkové částky předmětu řízení 38 663,56 Kč činí 60,24 % a poměr procesního úspěchu žalovaného 39,76 %. Žalobkyni tedy přísluší právo na náhradu nákladů vynaložených k účelnému uplatnění jejího práva před soudem v poměru 20,48 %.

16. Žalobkyně požadovala ze svých nákladů nahradit výdaje za soudní poplatek ve výši 800 Kč, odměnu svého zástupce v částce po 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby spočívajících ve výzvě k plnění, převzetí a přípravě zastoupení a v písemném podání ve věci a v neuvedené částce za sepis podání ze dne 29. dubna 2020. Dále žádala paušální náhradu provozních výdajů zástupce žalobkyně za tři úkony po 100 Kč a zřejmě i náhradu odvodu daně z přidané hodnoty z nahrazovaných výdajů svého zástupce.

17. Žalobkyně vynaložila (resp. lze očekávat, že vynaloží) k účelnému uplatnění svého práva před soudem v souladu s § 137 a ve smyslu § 142 odst. 1 OSŘ tyto náklady na:

18. Soudní poplatek v částce 800 Kč.

19. Odměnu svého zástupce, který je advokátem, počítanou v souladu se stanoviskem Nejvyššího soudu České republiky vyjádřeným například v jeho rozsudku ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, zveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/ 2013, část občanskoprávní a obchodní, podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), za dva úkony právní služby (1. převzetí a příprava věci a 2. spis žaloby) podle § 14b odst. 1 ve spojení s § 11 advokátního tarifu, v celkové výši 600 Kč.

20. Provozní výdaje zástupce žalobkyně v paušální výši za jednotlivé zohledněné úkony právní služby, a to ve smyslu § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu po 100 Kč, opět v souladu se závěry vyjádřenými v usneseních Nejvyššího soudu České republiky, tentokráte například ze dne 19. dubna 2001, sp. zn. 29 Cdo 196/2001.

21. Náhradu odvodu daně z přidané hodnoty z odměny a hotových výdajů zástupce žalobkyně ve výši 21 % podle § 137 odst. 1 a 3 písm. a) OSŘ a § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty.

22. Celkem se jedná o částku 1 768 Kč. Žalovaný je tedy povinen žalobkyni nahradit její poměrnou část ve výši 438 Kč O splatnosti k rukám zástupce žalobkyně soud rozhodl podle § 149 odst. 1 OSŘ Lhůta pro splnění této povinnosti byla také stanovena podle § 160 odst. 1 OSŘ.

23. Další žádanou náhradu, jež se týká nákladů za úkon právní služby zástupce žalobkyně, spočívající ve výzvě k plnění adresované žalovanému, učiněné před zahájením řízení, nelze zohlednit. Výzvu k plnění totiž nelze posuzovat jako výdaj žalobkyně vynaložený v průběhu řízení a jde tedy o hmotněprávní příslušenství žalované pohledávky ve smyslu § 513 OZ, které musí žalobkyně učinit předmětem řízení, aby je bylo možné žalobkyni přiznat. Na tomto závěru nic nemění ani to, že předžalobní výzva je podle § 142a odst. 1 OSŘ podmínkou přiznání práva na náhradu jakékoli náhrady nákladů řízení. Stanovení podmínky pro přiznání procesních nákladů nemůže změnit charakter již vzniklé pohledávky věřitele. V této souvislosti je nutné také odkázat na stanovisko Nejvyššího soudu České republiky, vyjádřené v jeho usnesení ze dne 13. srpna 2014, sp. zn. 22 Cdo 1655/2014, podle nějž náklady vynaložené na předžalobní upomínku nepředstavují náklady řízení ve smyslu § 137 odst. 1 OSŘ.

24. Neúčelnost případně vynaložených (neboť nebylo doloženo jejich zaplacení) nákladů na výzvu před podáním žaloby učiněnou advokátním zástupcem žalobkyně vyplývá také z předmětu podnikatelské činnosti žalobkyně, která se zabývá obchodováním s peněžitými pohledávkami. V možnostech žalobkyně jistě je vyzvat dlužníky k placení jejich dluhů. V tomto směru lze odkázat na shodné závěry, vyjádřené například v odůvodnění usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. června 2016, čj. 25 Co 192/2016 - 62, vydaného jakožto soudem odvolacím ve věci vedené před zdejším soudem pod sp. zn. 15 C 325/2014, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 3. srpna 2017, čj. 25 Co 208/2017 - 94, vydaného jakožto soudem odvolacím ve věci vedené před zdejším soudem pod sp. zn. 15 C 272/2015, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. ledna 2016, čj. 25 Co 445/2015 - 55, vydaného jakožto soudem odvolacím ve věci vedené před zdejším soudem pod spisovou značkou 15 C 166/2014, či usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. ledna 2016, čj. 25 Co 427/2015 - 47, vydaného jakožto soudem odvolacím ve věci vedené před zdejším soudem pod spisovou značkou 15 C 157/2014.

25. Soud také nezohlednil jako účelně vynaložené náklady na sepis podání ze dne [datum], neboť se ve smyslu § 11 odst. 1 advokátního tarifu nejednalo o podání (návrh) ve věci samé, když byl pouze činěn procesní návrh na vydání rozsudku pro uznání s povolením výhody splátek v pariční lhůtě.