17 C 239/2019

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudcem Mgr Ing Vladimírem Doležalem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupené titul . jméno příjmení , IČO advokátkou sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 61 248,46 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku 47 362,30 Kč, částku 998 Kč, částku 10 324,98 Kč a částku 400 Kč s ročním úrokem z prodlení ve výši 9,75 % z částky 48 759,58 Kč za období od 27. srpna 2019 do zaplacení.</b> <b>II. Soud zamítá žalobu na zaplacení částky 11 753,42 Kč a částky 2 563,18 Kč s ročním úrokem 102,66 % z částky 47 362,30 Kč za období od 22. ledna 2019 do zaplacení a s ročním úrokem z prodlení ve výši 9,75 % z částky 11 753,42 Kč za období od 27. srpna 2019 do zaplacení.</b> III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Předmětem řízení byla žaloba, doručená zdejšímu soudu formou návrhu na vydání platebního rozkazu dne 20. srpna 2019, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení pohledávek v celkové výši 61 248,46 Kč s příslušenstvím, jakožto složené pohledávky na vrácení úvěru v částce 59 115,72 Kč a na zaplacení smluvních pokut 998 Kč a 12 888,16 Kč. Dále se žalobkyně stejnou žalobou domáhala zaplacení náhrady nákladů vzniklých žalobkyni v souvislosti s prodlením žalovaného v částce 400 Kč, úroku 102,66 % ročně z nevráceného úvěru v částce 47 362,30 Kč za dobu od 22. ledna 2019 do zaplacení, maximálně ale na úroku částky 119 707 Kč a nakonec úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 60 513 Kč za dobu od 27. srpna 2019 do zaplacení. K odůvodnění žaloby uvedla podrobně, že:

2. Na základě smlouvy účastníků o úvěru [číslo] podepsané žalovaným dne 8. srpna 2018, poskytla žalobkyně dne 9. srpna 2018 žalovanému, na účet uvedený ve smlouvě, úvěr 50 000 Kč. Žalovaný se pak zavázal tento úvěr vrátit a zaplatit úrok ve výši efektivní úrokové sazby 167,78 % ročně ve 18 měsíčních splátkách po 5 542 Kč, vždy do 16. dne každého kalendářního měsíce, počínaje měsícem září 2018. Žalovaný neplnil řádně podmínky smlouvy, když se dostal do prodlení s placením splátek. V důsledku tohoto prodlení žalovaného došlo v souladu se smlouvou k zesplatnění celého úvěru dne 20. ledna 2019, neboť žalovaný se dostal do prodlení s úhradou splátky či její části o 65 dnů u splátky č. 3, která měla být zaplacena do 16. listopadu 2018. Podle smlouvy se pak ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nezaplacená jistina úvěru 47 363,30 Kč a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru v částce 11 753,42 Kč staly součástí nové jistiny úvěru, s tím, že tuto novou jistinu ve výši celkem 59 115,72 Kč byl žalovaný povinen uhradit žalobkyni nejpozději v den zesplatnění úvěru. Podle uzavřené smlouvy o úvěru se totiž úvěr měl splácet splátkami, jejichž výše se po dobu splácení neměnila. V každé splátce měla být zahrnuta platba jistiny úvěru a platba úroku za poskytnutí úvěru. Úrok za poskytnutí úvěru zahrnutý do každé splátky odpovídal úroku přirostlému k jistině úvěru k poslednímu dni splatnosti dané splátky. Postupně se tak měl měnit poměr mezi splátkou jistiny a splátkou úroku. Tento poměr byl u jednotlivých splátek uveden ve splátkovém kalendáři. U posledních 3 splátek úvěru před zesplatněním úvěru, pokud byl úvěr zesplatněn z důvodu prodlení dlužníka s úhradou splátek, tak byla část každé z těchto posledních 3 splátek připadající na úrok připočtena k původní jistině úvěru a stala se součástí shora uvedené nové jistiny úvěru. Ve smlouvě bylo dále sjednáno právo žalobkyně na smluvní pokutu 499 Kč za každou splátku, u které se žalovaný ocitne v prodlení o délce 30 dnů, která byla splatná ve lhůtě 10 dnů ode dne vzniku práva žalobce na její zaplacení. Žalobkyni takto vzniklo právo na zaplacení této smluvní pokuty u splátek č. 3 a 4 v celkové výši 998 Kč (2 x 499 Kč). Dále bylo ve smlouvě sjednána povinnost žalovaného platit žalobkyni další smluvní pokutu v případě prodlení žalovaného po zesplatnění úvěru, tj. pokud nebude zaplacena nová jistinu úvěru v den zesplatnění úvěru, a to ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou. V daném případě vzniklo žalobkyni právo na smluvní pokutu ode dne 22. ledna 2019 do jejího úplného zaplacení. Ve smlouvě bylo také sjednáno, že sjednané úroky za poskytnutí úvěru běží od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny úvěru, s tím, že tento úrok běží i po zesplatnění úvěru, když poté i nadále přirůstá pouze k původní nesplacené jistině úvěru zahrnuté do nové jistiny úvěru, a to až do doby její úplné úhrady. Nakonec smlouva zavazovala žalovaného také k placení náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s jeho prodlením po 200 Kč za každou splátku, u které se žalovaný ocitne v prodlení o délce 15 dnů. Žalobkyni takto vzniklo právo na zaplacení této náhrady ohledně prodlení u splátek č. 3 a 4, tj. v celkové výši 400 Kč (2 x 200 Kč), která byla splatná v každém jednotlivém případě do 10 dnů ode dne vzniku práva zaplacení. Žalobkyně rekapitulovala, že na základě uzavřené smlouvy žalovaný dluží žalobkyni ke dni podání žaloby částky: a) odpovídající aktuální dlužné nové jistině úvěru v celkové výši 59 115,72 Kč (k datu zesplatnění úvěru přitom činila původní jistina úvěru 47 362,30 Kč a úroku za poskytnutí úvěru přirostlého ke dni zesplatnění úvěru 11 753,42 Kč); b) smluvní pokuty v celkové výši 998 Kč za prodlení se splácením; c) náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením v celkové výši 400 Kč; d) smluvní pokuty 12 888,16 Kč za prodlení se zaplacením po zesplatnění úvěru, počítané do 27. srpna 2019 a nakonec e) úroku z původní jistiny úvěru před přičtením úroku ze splátek ve výši 47 362,30 Kč ode dne 22. ledna 2019 do zaplacení v nominální roční úrokové sazbě 102,66 % ročně, která odpovídala efektivní úrokové sazbě úvěru, sjednané ve smlouvě. Z dlužných částek uvedených pod písm. a) až c), kdy jejich součet byl snížen o 72 haléřů, žalovala žalobkyně zákonný úrok z prodlení od data vyhotovení žaloby. Výše úroku uvedeného pod písm. e) byla ve smlouvě limitována na 120 % částky, kterou má žalovaný zaplatit, tedy na částku 119 707 Kč. Z uvedeného tedy bylo zřejmé, že žalobkyně se ze součtu pohledávek, uvedených v předchozím odstavci pod písm. a) až c) (60 513,72 Kč), touto žalobou domáhala zaplacení jen částky 60 513 Kč.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a k prvnímu jednání nařízenému ve věci na den 2. listopadu tr. se bez omluvy nedostavil.

4. Po provedeném dokazování má soud z návrhu na uzavření smlouvy a a dále z doloženého výpisu z bankovního účtu žalobkyně a oznámení o schválení úvěru, za prokázané skutečnosti, tvrzené žalobkyní. Protože žalovaný žádné skutkové námitky neuplatnil, není dále nutné podrobně uvádět, který konkrétní důkazní prostředek přispěl k jakému konkrétnímu skutkovému zjištění.

5. Žalobkyní tvrzenou smlouvu soud hodnotil jako platně uzavřenou úvěrovou smlouvu ve smyslu § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen„ OZ“), když žalobkyně jako úvěrující se touto smlouvou platně zavázala poskytnout žalovanému jako úvěrovanému úvěr ve výši 50 tis. Kč, který se žalovaný zavázal vrátit ve sjednaných splátkách spolu se sjednaným úrokem. V tomto směru si nalézací soud dovoluje na základě dále rozvedené argumentace odchýlit se od jemu známých závěrů rozhodnutí Krajského soudu v Plzni (rozsudek ze dne 4. dubna 2018, čj. 25 Co 52/2018 - 42, rozsudek ze dne 15. května 2018, sp. zn. 64 Co 1/2018, či rozsudek ze dne 24. dubna 2019, čj. 25 Cdo 62/2019 - 77), která v obdobných věcech téže žalobkyně vyhodnotila předložené úvěrové smlouvy jako neplatné pro rozpor s dobrými mravy.

6. Za neplatnou považuje nalézací soud jen tu část smlouvy, která pojednává o úroku ve výši 167,78 % v podobě efektivní úrokové sazby, kdy nominální úroková sazba, která byla předmětem rozhodování činila 102,66 % ročně. Jak již vyložil nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku ze dne 29. července 2020, čj. 11 C 151/2020-54, rozumí se úrokem sjednaná odměna za přenechání peněz k užívání jinému. Tato odměna ovšem nemůže být ani v soukromém právu sjednána v libovolné výši a musí odpovídat poskytnutému protiplnění, tedy v případě úroků nesmí podstatným způsobem přesahovat výši úroku v době jeho sjednání obvyklou, tj. takový úrok, za který poskytují půjčky či úvěry banky. Zásada smluvní autonomie v českém soukromém právu neplatí a nikdy neplatila v podobě tak vulgární, že by umožňovala sjednat cokoliv bez ohledu na postavení stran a obsah ujednání. To platí zvláště u právních vztahů podnikatelů (dodavatelů) se spotřebiteli. Z vlastní praxe soudu při rozhodování stovek sporů ze smluv o půjčce (zápůjčce) či úvěru je zřejmé, že výše úroků u střednědobých úvěrů v r. 2018 se u všech poskytovatelů pohybovala okolo 10 % ročně. Zcela exaktně pak lze vyjít ze zprávy Ministerstva financí o vývoji finančního trhu v roce 2018, podle které průměrná úroková sazba střednědobých neúčelových spotřebitelských úvěrů (právě o tento typ úvěru se zde jedná; nejde tedy o kartové, ani revolvingové úvěry) poskytovaných komerčními bankami v roce 2018 (kdy byla smlouva uzavřena a úvěr poskytnut), činila 10,2 % ročně.

7. Judikatura soudů přitom standardně považuje za nepřiměřenou a odporující dobrým mravům takovou výši úroku, která podstatně přesahuje výši úroku v době jejího sjednání obvyklou (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. prosince 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004; všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz). Podstatným přesahem je zpravidla takový přesah, který původní veličinu navyšuje o desítky procent (tj. př. navýšení sazby 10,2 % o polovinu, tj. na 15,3 %, by již zásadně mělo být považováno za podstatný přesah). Podstatný přesah obvyklé úrokové sazby může být odůvodněn rizikovostí dané transakce. Zvláštní rizikovost dané transakce vzhledem k žalovanému ovšem z ničeho nevyplývá a žalobkyně ji ani netvrdila. Naopak uváděla, že žalovaného důsledně prověřila jako zcela nerizikového a solventního klienta. Pokud jde o rizikovost transakce s ohledem na osobu žalobkyně, pak zde nebylo tvrzeno vůbec nic. Z hlediska vlastností poskytovatele úvěru jde však zjevně o riziko v zásadě srovnatelné spíše s bankovními institucemi než s běžným člověkem, který mimořádně přenechá jinému své volné peněžní prostředky, své letité úspory, u kterého je navýšení úrokové sazby samozřejmě akceptovatelné a odůvodněné. Především je však třeba zdůraznit, že zvláštní rizikovost transakce a specifické vlastnosti poskytovatele úvěru mohou hrát roli pouze při podstatném přesahu obvyklé úrokové míry, tedy max. do 100 % obvyklé úrokové sazby, tj. zde cca do 20,4 % p. a. Nehrají ale žádnou roli, je-li sjednaná výše úroku zcela (extrémně) nepřiměřená obvyklé výši úroku (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. února 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005).

8. Takováto extrémní nepřiměřenost byla nalézacím soudem hodnocena právě v uvedené věci, kde byla sjednána úroková sazba jistě několikanásobkem oproti obvyklé úrokové sazbě. Předmětné ujednání je proto rozporné s dobrými mravy, jak ostatně konstatují i výše uvedená rozhodnutí odvolacího soudu. Nelze je přitom posuzovat prizmatem zakázaných ujednání ve spotřebitelských smlouvách, zejména podle ustanovení § 1813 OZ, neboť v případě úroku jde o ujednání o ceně hlavního předmětu plnění (úvěru), které nadto bylo v tomto případě poskytnuto jasným a srozumitelným způsobem. Vzhledem k pasivitě žalovaného nelze uvažovat ani o aplikaci jiných korekčních ustanovení závazkového práva (zejména institut neúměrného zkrácení, popř. lichvy). Nadepsaný soud tak vyhodnotil s ohledem na výše uvedené ustanovení o výši úroku s nominální úrokovou sazbou přesahující 102 % ročně jako neplatné pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 580 odst. 1 OZ. Jako již bylo uvedeno, toto hodnocení ovšem nemůže být důvodem neplatnosti celé úvěrové smlouvy právě s ohledem na ustanovení § 577 OZ, neboť důvod neplatnosti tu spočívá toliko v nezákonném určení množstevního rozsahu. V souladu se zásadou zachování platnosti smluv (§ 574 OZ) a ve smyslu § 1802 OZ tedy lze žalobkyni za poskytnutý úvěr přiznat pouze obvyklý úrok tak, aby platnost smlouvy zůstala zachována (srov. též Melzer F., Tégl P. a kol.: Občanský zákoník – velký komentář. Svazek III. § 419-654, Praha: Leges, s. 709-710).

9. Uvedené hodnocení je právě oním důvodem pro odchýlení se od některých závěrů shora uvedených rozhodnutí odvolacího soudu. Některá tato rozhodnutí totiž bez jakékoliv argumentace pomíjí závaznost aplikace ustanovení § 577 OZ. Podle názoru nalézacího soudu nepřijetí závěru o neplatnosti celé zkoumané úvěrové smlouvy nemůže přinést ani skutečnost, že smlouva podle okolností zřejmě trpí dalšími vadami způsobujícími nerovnováhu smluvně převzatých práv a povinnosti žalobkyně jako úvěrující a žalovaného jako úvěrovaného spotřebitele. Další vady smlouvy (nad rámec extrémně vysokého úroku) nejsou totiž natolik zásadního rázu, aby je nebylo možno odklidit méně invazivním zásahem, než je paušální konstatování neplatnosti smlouvy a tedy postup proti smyslu ustanovení § 574 OZ.

10. Žalobkyni tedy na základě platně uzavřené úvěrové smlouvy náležela jistina úvěru, včetně úroku v obvyklé výši. Žalobkyně ovšem žádné tvrzení o obvyklé výši úroku v rozporu s § 101 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen„ OSŘ“) neuplatnila a v tomto směru proto pochopitelně neoznačila ani žádné důkazy, byť byla při jednání dne 2. listopadu tr. seznámena s výše rozvedeným možným právním hodnocením neplatnosti ujednání o žalovaném úroku a vyzvána k doplnění potřebných skutkových tvrzení a označení důkazů s poučením pro procesních následcích nesplnění této výzvy.

11. Soud proto výrokem I. žalobě vyhověl ohledně žalovaného nedoplatku poskytnutého úvěru v částce 47 362,30 Kč (bez připočtení neplatně sjednaného úroku 11 753,42 Kč), smluvní pokuty 998 Kč a 10 324,98 Kč (počítáno ovšem opět jen z jistiny 47 362,30 Kč), sjednané pro utvrzení dluhu ve smyslu § 2048 OZ a také ohledně sjednané paušální náhrady nákladů spojených s uplatněním pohledávky v částce 400 Kč, k jejímuž placení je žalovaný povinen ve smyslu § 1721 a 1723 odst. 1 OZ. Protože se žalovaný dostal do prodlení s plněním tohoto peněžitého dluhů po lhůtě jeho sjednané splatnosti ve smyslu § 1958 OZ je také povinen podle § 1970 OZ zaplatit žalobkyni z částek 47 362,30 Kč, 998 Kč a 400 Kč, kdy součet je snížen o 72 haléřů, tj. z částky 48 759,58 Kč, požadovaný úrok z prodlení, jehož žalovaná výše odpovídá § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

12. Doba pro splnění uložené povinnosti byla stanovena podle § 160 odst. 1 OSŘ.

13. Výrokem II. pak soud zamítl žalobu jako nedůvodnou v části nově stanovené jistiny úvěr (přirostlému úroku) ve výši 11 753,42 Kč, části smluvní pokuty počítané z této částky ve výši 2 563,18 Kč (12 888,16 – 10 324,98) a ohledně žalovaného běžícího úroku 102,66 % ročně z částky 47 362,30 Kč za dobu od 22. ledna 2019 do zaplacení. Protože nebylo zjištěno prodlení žalovaného s placením těchto částek, byl stejným výrokem zamítnut také žalovaný úrok z prodlení z části nové jistiny úvěru ve výši 11 753,42 Kč.

14. Výrokem III. soud rozhodl o náhradě nákladů ve smyslu § 142 odst. 2 OSŘ, podle kritéria poměru procesního úspěchu ve věci. V daném případě měla žalobkyně procesní úspěch ve vztahu k částkám 47 362,30 Kč, 998 Kč, 10 324,98 Kč a 400 Kč s příslušenstvím, které v den vyhlášení rozsudku dosáhlo částky 6 239,35 Kč; v součtu 65 324,63 Kč. Žalovaný byl procesně úspěšný ohledně částek 11 753,42 Kč a 2 563,18 Kč s příslušenstvím, které v den vyhlášení rozsudku dosáhlo částek 92 719,82 Kč a 1 503,99 Kč; v součtu 108 540,41 Kč. Je tedy zřejmé, že převážně procesně úspěšný byl v řízení žalovaný a jemu proto svědčí právo na poměrnou náhradu nákladů, potřebných k účelnému uplatnění jejího práva před soudem. Protože však sud na straně žalovaného žádné náklady nezjistil, nepřiznal právo na jejich náhradu žádnému z účastníků.