17 C 56/2020

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Vladimírem Doležalem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupené advokátem titul jméno příjmení , titul , IČO sídlem tamtéž proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 41 070 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku 14 817,14 Kč, částku 3 372,86 Kč, částku 9 584,37 Kč a částku 293,10 Kč s ročním úrokem z prodlení ve výši 8,5 % z částky 14 817,14 Kč za období od 22. května 2019 do zaplacení.</b> <b>II. Soud zastavuje řízení o žalobě na zaplacení úroku v částce 878,37 Kč.</b> <b>III. Soud zamítá žalobu na zaplacení částky 1 278,57 Kč, částky 554,57 Kč, 2 915,63 Kč, částky 11 033,98 Kč a částky 1 697,60 Kč s ročním úrokem 15 % z částky 16 095,71 Kč za období od 22. května 2019 do zaplacení a s ročním úrokem z prodlení ve výši 8,5 % z částky 2 405,37 Kč za období od 22. května 2019 do zaplacení.</b> IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Předmětem řízení byla žaloba, doručená zdejšímu soudu formou návrhu na vydání platebního rozkazu dne [datum], ve znění jejího doplnění a částečného zpětvzetí ze dne [datum], kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení pohledávek v celkové výši 41 070 Kč s poměrným příslušenstvím. Částka 41 070 Kč představovala složenou pohledávky na vrácení úvěru v částce 16 095,71 Kč, na zaplacení úhrady za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy v částce 6 283,86 Kč, úhrady za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu v částce 1 136,20 Kč, úhrady za umožnění platit splátky v hotovosti přímo v místě svého pobytu (inkasní poplatek) v částce 3 927,43 Kč a smluvní pokuty v částce 12 500 Kč. Stejnou žalobou se žalobkyně dále domáhala zaplacení úroku z úvěru za sjednanou dobu poskytnutí úvěru v částce 1 126,80, úroku počítaného od 11. května 2018 do 16. května 2019 v částce 2 487,12 Kč, poměrného úroku 15 % ročně z nevráceného úvěru 16 095,71 Kč za období od 22. května 2019 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení počítaného za dobu od 11. srpna 2017 do 21. května 2019 v částce 1 990,70 Kč a zákonného úroku z prodlení v poměru 8,5 % ročně (z nevráceného úvěru 16 095,71 Kč a kapitalizovaného úroku 1 126,80 Kč) z částky 17 222,51 Kč za období od 22. května 2019 do zaplacení. K odůvodnění žaloby uvedla žalobkyně, že žalovaný dne [datum] uzavřel s předchůdkyní žalobkyně, [právnická osoba] [název PO] [anonymizována dvě slova], smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě poskytla původní věřitelka žalovanému peněžní prostředky ve výši 22 tis. Kč, které se žalovaný zavázal vrátit a zaplatit za sjednanou dobu poskytnutí úvěru, tj. do sjednaného data poslední splátky, úrok 2 118 Kč a paušální ceny za plnění a služby související s poskytnutím úvěru. Ty se skládaly z úhrady za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy v částce 8 800 Kč, úhrady za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu v částce 1 580 Kč a úhrady za umožnění platit splátky v hotovosti přímo v místě svého pobytu v částce 5 500 Kč. Povinnost žalovaného měla být splněna ve 14 měsíčních splátkách po 2 857 Kč, placených vždy do desátého dne v kalendářním měsíci od 10. dubna 2017. Žalovaný ovšem splátky nehradil řádně a včas, když zaplatil jen čtyři z nich ve dnech 11. března, 21. dubna, 18. května a 29. června 2017. Vzhledem k tomu, že úvěr nebyl řádně a včas podle smlouvy uhrazen, úročí se nevrácený úvěr od 11. května 2018 dále poměrným úrokem 15 % ročně, který byl ve smlouvě sjednán. S ohledem na prodlení žalovaného se splácením vzniklo právní předchůdkyni dále právo na smluvní pokutu, sjednanou v poměru 0,1 % denně z příslušné dlužné částky. Ta byla počítána z jednotlivých sjednaných splátek po 2 857 Kč od 11. srpna 2017 do 8. března 2019. Uvedené pohledávky byly smluvně postoupeny původní věřitelkou dne 16. května 2019 žalobkyni.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a k prvnímu jednání nařízenému ve věci na den 27. ledna tr. se bez omluvy nedostavil.

3. Po provedeném dokazování má soud z písemné smlouvy ze dne [datum] a z oznámení o postoupení pohledávek ze dne 29. května 2019 za prokázané skutečnosti, tvrzené žalobkyní ohledně sjednání a poskytnutí úvěru a závazku žalovaného úvěr vrátit v uváděných splátkách a takto také zaplatit úrok 2 118 Kč a další platby a nakonec také to, že žalované pohledávky byly smluvně postoupeny žalobkyni. Protože žalovaný žádné skutkové námitky neuplatnil, není dále nutné podrobně uvádět, který konkrétní důkazní prostředek přispěl k jakému konkrétnímu skutkovému zjištění. Soud však nezjistil, že by se žalovaný měl zavázat k placení dalšího poměrného úroku 15 %, neboť žalobkyní odkazovaná část smlouvy pouze vyjádřila zápůjční úrokovou sazbu, a tedy zjevně sjednaný úrok 2 118 Kč, v tomto poměru a RPSN 252,65 %. Soud vycházel dála z toho, že žalovaný částky požadované žalobkyní dosud nezaplatil ani žalobkyni, ani její právní předchůdkyni, když žalovaný neuplatnil tvrzení o opaku, ačkoli jej povinnost v tomto směru tíží ve smyslu § 101 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen„ OSŘ“).

4. Žalobkyní tvrzenou smlouvu soud hodnotil jako platně [anonymizováno] úvěrovou smlouvu ve smyslu § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen„ OZ“), v níž právní předchůdkyně vystupovala jako úvěrující a žalovaný jako úvěrovaný. Z výše uvedeného hodnocení o sjednání platné smlouvy je ovšem nutné vyjmout její část o dalších některých platbách, jež žalobkyně označila jako paušální ceny. Protože žalobkyně neuvedla, jaké konkrétní činnosti, jež nejsou obvykle při poskytování úvěrů prováděny, byly mezi smluvními stranami sjednány, je nutné všechny tvrzené vedlejší platby s výjimkou inkasního poplatku, hodnotit jako cenu úvěru, tedy úrokové zhodnocení úvěrových peněz. Z tohoto souhrnu je možné vyjmout jen úhradu za možnost platit splátky v místě bydliště (inkasní poplatek) v částce 5,5 tis. Kč, neboť jde zjevně o nadstandardní službu poskytovanou k úvěru. Podle skutkových tvrzení takto zjištěná úroková sazba úvěru 22 000 Kč při jeho placení ve 14 měsíčních splátkách po 2 464 Kč, v nichž není zahrnut inkasní poplatek, dosáhla poměru 79,88 % ročně. Tento úrok je ovšem nutné ve spotřebitelském vztahu hodnotit jako nepřiměřený a odporující dobrým mravům ve smyslu závěrů, vyslovených například v rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. prosince 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, nebo ze dne 27. února 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005; všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz) když podstatně přesahuje výši úroku v době jejího sjednání obvyklou, což je soudu známo z jeho vlastní činnosti. Ujednání o výši žalovaného úroku (poplatků) je tedy nutné hodnotit jako neplatné pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 580 odst. 1 OZ. Toto hodnocení ovšem nemůže být důvodem neplatnosti celé úvěrové smlouvy s ohledem na ustanovení § 576 ve spojení s § 577 OZ. Za neplatnou považuje nalézací soud jen tu její část, která pojednává o úroku v širším slova smyslu. Sjednaná odměna za přenechání peněz k užívání jinému (tedy úrok) totiž nemůže být ani v soukromém právu sjednána v libovolné výši a musí odpovídat poskytnutému protiplnění, tedy v případě úroků nesmí podstatným způsobem přesahovat výši úroku v době jeho sjednání obvyklou, tj. takový úrok, za který poskytují úvěry banky. Zásada smluvní autonomie v českém soukromém právu neplatí a nikdy neplatila v podobě tak vulgární, že by umožňovala sjednat cokoliv bez ohledu na postavení stran a obsah ujednání. To platí zvláště u právních vztahů podnikatelů (dodavatelů) se spotřebiteli. Z vlastní praxe soudu při rozhodování stovek sporů ze smluv o půjčce (zápůjčce) či úvěru je zřejmé, že výše úroků u střednědobých úvěrů v r. 2017 se u všech poskytovatelů pohybovala okolo 10 % ročně. Zcela exaktně pak lze vyjít z databáze časových řad ARAD vedené Českou národní bankou, podle které průměrná úroková sazba střednědobých neúčelových spotřebitelských úvěrů (právě o tento typ úvěru se zde jedná; nejde tedy o kartové, ani revolvingové úvěry) poskytovaných komerčními bankami v roce 2017 (kdy byla smlouva uzavřena a úvěr poskytnut), činila 11,4 % ročně.

5. Judikatura soudů přitom standardně považuje za nepřiměřenou a odporující dobrým mravům takovou výši úroku, která podstatně přesahuje výši úroku v době jejího sjednání obvyklou (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Podstatným přesahem je zpravidla takový přesah, který původní veličinu navyšuje o desítky procent. Podstatný přesah obvyklé úrokové sazby může být odůvodněn rizikovostí dané transakce. Zvláštní rizikovost dané transakce vzhledem k žalovanému ovšem z ničeho nevyplývá a žalobkyně ji ani netvrdila. Naopak uváděla, že žalovaného důsledně prověřila jako zcela nerizikového a solventního klienta. Pokud jde o rizikovost transakce s ohledem na osobu právní předchůdkyně žalobkyně, pak zde nebylo tvrzeno vůbec nic. Z hlediska vlastností poskytovatele úvěru jde však zjevně o riziko v zásadě srovnatelné spíše s bankovními institucemi než s běžným člověkem, který mimořádně přenechá jinému své volné peněžní prostředky, své letité úspory, u kterého je navýšení úrokové sazby samozřejmě akceptovatelné a odůvodněné. Především je však třeba zdůraznit, že zvláštní rizikovost transakce a specifické vlastnosti poskytovatele úvěru mohou hrát roli pouze při podstatném přesahu obvyklé úrokové míry, tedy max. do 100 % obvyklé úrokové sazby, tj. zde cca do 22,8 % p. a. Nehrají ale žádnou roli, je-li sjednaná výše úroku zcela (extrémně) nepřiměřená obvyklé výši úroku (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 236/2005).

6. Takováto extrémní nepřiměřenost byla nalézacím soudem hodnocena právě v uvedené věci, kde byla sjednána úroková sazba jistě několikanásobkem oproti obvyklé úrokové sazbě. Předmětné ujednání přitom nelze posuzovat prizmatem zakázaných ujednání ve spotřebitelských smlouvách, zejména podle ustanovení § 1813 OZ, neboť v případě úroku jde o ujednání o ceně hlavního předmětu plnění (úvěru), které nadto bylo v tomto případě poskytnuto jasným a srozumitelným způsobem. Vzhledem k pasivitě žalovaného nelze uvažovat ani o aplikaci jiných korekčních ustanovení závazkového práva (zejména institut neúměrného zkrácení, popř. lichvy). Nadepsaný soud tak vyhodnotil s ohledem na výše uvedené ustanovení smlouvy o výši úroku s nominální úrokovou sazbou dosahující téměř 80 % ročně jako neplatné pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 580 odst. 1 OZ.

7. Jako již bylo uvedeno, toto hodnocení ovšem nemůže být důvodem neplatnosti celé úvěrové smlouvy právě s ohledem na ustanovení § 577 OZ, neboť důvod neplatnosti tu spočívá toliko v nezákonném určení množstevního rozsahu. V souladu se zásadou zachování platnosti smluv (§ 574 OZ) a ve smyslu § 1802 OZ tedy lze žalobkyni za poskytnutý úvěr přiznat pouze obvyklý úrok tak, aby platnost smlouvy zůstala zachována (srov. též Melzer F., Tégl P. a kol.: Občanský zákoník – velký komentář. Svazek III. § 419-654, Praha: Leges, s. 709-710). Protože podle § 577 OZ soud množstevní rozsah plnění změní bez ohledu na návrh stran smlouvy, hodnotil soud jako zákonem přijatelný (nezapovězený) úrok jen ve sjednané absolutní výši 2 118 Kč, která poměrně (15 %) odpovídá také přijatelnému přesahu obvyklé úrokové sazby.

8. Vycházeje z výše uvedeného je pak zřejmé, že žalovaného podle smlouvy tížila povinnost splácet úvěr 22 tis. Kč a platit ve splátkách také inkasní poplatek 5,5 tis. Kč a úrok 2 118 Kč. Podle smlouvy (resp. její přílohy č. 1) mělo být z každé splátky započítáváno 13,75 % na inkasní poplatek a zbytek v různých poměrech na ostatní závazky. Žalobkyně uvedla, že žalovaný zaplatil na jistině, tedy na vrácení úvěru částku 5 904,29 Kč, na inkasním poplatku částku 1 572,57 Kč a na úroku 991,20 Kč. K ostatním jí uvedeným zápočtům nelze přihlížet, neboť se týkají neplatně sjednaných pohledávek. Žalovaný svými splátkami zaplatil celkem 11 428 Kč. Současně je ale zřejmé, že žalobkyní uváděný zápočet splátek nemohl být proveden zcela podle ujednání smluvních stran, pokud část započítávaných pohledávek hodnotíme jako nedůvodné. Lze respektovat ujednání o započítávání splátek vždy v určitém poměru, pokud se týká platně sjednaných pohledávek. Ve zbytku se ovšem započítávání bude řídit obecnou úpravou stanovenou v § 1932 a násl. OZ. Podle tohoto ustanovení se započítávání provádí nejprve na příslušenství a následně na jistinu. Protože úrok byl sjednán absolutně a nenarůstal k celkové pohledávce poměrně podle doby úročení, lze jednoduše uzavřít, že ze čtyř splátek (11 428 Kč) žalovaný zaplatil 5 904,29 Kč z úvěru, 1 572,57 Kč na inkasním poplatku a celý úrok 2 118 Kč. Zbytek 1 833,14 Kč představuje pátou splátku. Z této částky představuje sjednaný poměr zápočtu 53,24 % na úvěr 976 Kč a poměr 13,75 % na inkasní poplatek v částce 252 Kč. Zbytek 605,14 Kč této neúplné splátky je nutné rozložit stejnou měrou, tedy po 302,57 Kč na obě pohledávky, neboť obě jsou pohledávkami za jistinou se stejnou prioritou placení, u nichž nebylo pořadí splácení určeno dohodou, nebo jednáním dlužníka. Takto tedy žalovaný celkem zaplatil z úvěru 7 182,86 Kč (5 904,29 + 976 + 302,57), na inkasním poplatku 2 127,14 Kč (1 572,57 + 252 + 302,57) a úrok 2 118 Kč.

9. Současně je zřejmé, že žalovaný se dostal do prodlení se splácením od 11. srpna 2017, avšak až do 10. září 2017 nikoli s celou splátkou, nýbrž jen s její částí ve výši 1 023,86 Kč (2 857 – 1 833,14). O částku 1 833,14 Kč tak bylo nutné snížit základ výpočtu smluvní pokuty po celé žalované období. Zde se ovšem projevuje to, že pokud by žalovaný splácel jen platně sjednané pohledávky, tj. úvěr, inkasní poplatek a úrok 2 118 Kč, došlo by ke splacení těchto pohledávek po 2 857 Kč měsíčně dříve, než žalobkyně počítala. Správný výpočet je koncipován podle následujícího schématu páté a šesté splátky: Z páté splátky mělo být na úvěru zaplaceno 1 521 Kč (53,24 % z 2 857); zaplaceno však bylo jen 1 278,57 Kč (976 + 302,57). Prodlení se tedy týká jen částky 242,43 Kč, protože na inkasním poplatku mělo být zaplaceno 392,84 Kč, což bylo platbou z 29. června 2017 zcela pokryto. Z šesté splátky mělo být podle sjednaného rozpočítání zaplaceno na úvěru 1 540 Kč (53,9 % z 2 857) a na inkasním poplatku opět 392,84 Kč. Splátka ovšem, měla činit 2 857 Kč. Zbytek 924,16 Kč bylo proto opět nutné rozdělit podle pravidla uvedeného v předchozím odstavci rovnoměrně po 462,08 Kč na úvěr a inkasní poplatek. V šesté splátce tak mělo být z 2 857 Kč placeno na úvěr 2 002,08 Kč (1 540 + 462,08) a na inkasní poplatek 854,92 Kč (392,84 + 462,08). Protože z šesté splátky nebylo placeno nic, týká s prodlení všech těchto částek. Pro výpočet smluvní pokuty v době od 11. srpna do 10. září 2017 tedy základ činí 1 023,86 Kč a pro výpočet úroku z prodlení (počítaného jen z nevráceného úvěru, když úrok 2 118 Kč byl již zaplacen) by základ činil 2 002,08 Kč, z nějž žalobkyně využila část ve výši 1 521,07 Kč. Tímto postupem zjistíme, že všechny platně sjednané pohledávky by byly žalovaným po 2 857 Kč měsíčně zaplaceny již ve dvanácté splátce, protože po páté splátce činil nedoplatek úvěru 14 817,14 Kč a nedoplatek inkasního poplatku 3 372,86 Kč. Celkový součet nedoplatku 18 190 Kč (14 817,14 + 3 372,86) by totiž byl zaplacen v dalších necelých sedmi splátkách (přesněji jde o 6,37 splátek). Přitom je zanedbán nepatrný rozdíl při výpočtu v důsledku započítávání proměnlivé výše splátky úvěru, který by byl významný pro určení úroku z prodlení, neboť ten byl počítán jen z nedoplatku úvěru. Ve dvanácté sjednané splátce se takto zjištěné prodlení týkalo jen částky 1 048 Kč (18 190 – (6 x 2 857)).

10. Smluvní pokuta počítaná z jednotlivých plateb v prodlení v době od 11. srpna 2017 do 8. března 2019 proto dosahovala částky 9 584,37 Kč. Úrok z prodlení, počítaný po jednotlivých splátkových měsících v období od 11. srpna 2017 do 21. května 2019 pak činí 293,10 Kč.

11. Žalobkyni proto na základě platně uzavřené smlouvy svědčilo právo na vrácení úvěru v částce 14 817,14 Kč (22 000 – 7 182,86), na zaplacení inkasního poplatku v částce 3 372,86 Kč (5 500 – 2 127,14), na smluvní pokutě 9 584,37 Kč a na zákonném úroku z prodlení v době od 11. srpna 2017 do 21. května 2019 částka 293,10 Kč a dále úrok z prodlení v poměru 8,5 % ročně z nevráceného úvěru 14 817,14 Kč za období od 22. května 2019 do zaplacení. V této části proto soud žalobě výrokem I. vyhověl, když nárok na placení smluvní pokuty vychází z § 2048 a násl. OZ, nárok na placení sjednaného inkasního poplatku vycházel z ujednání závazného ve smyslu § 1721 a 1723 odst. 1 OZ, nárok na placení úroku z prodlení z § 1970 OZ a aktivní legitimace žalobkyně z § 1895 a násl. OZ. Doba pro splnění uložené povinnosti byla stanovena podle § 160 odst. 1 OSŘ.

12. Výrokem II. soud podle § 96 odst. 1 a 2 OSŘ řízení zastavil v rozsahu částečného zpětvzetí žaloby. Ve zbytku pak byla žaloba jako nedůvodná podle výše uvedeného hodnocení výrokem III. zamítnuta, neboť soud nezjistil platné ujednání o povinnosti žalovaného platit právní předchůdkyni žalobkyně a nyní žalobkyni částky odpovídající žalovaným paušálním cenám s výjimkou inkasního poplatku a poměrného úroku, tj. za období od 11. května 2018. Žaloba byla zamítnuta stejným výrokem také ohledně úroku z prodlení žalovaného z neplatně sjednaných pohledávek, neboť nebylo zjištěno prodlení žalovaného s placením těchto částek. K vysvětlení jednotlivých částek uvedených ve výroku III.: 1 278,57 Kč je rozdílem žalované a uložené povinnosti k vrácení úvěru (16 095,71 – 14 817,14); 554,57 Kč je rozdílem žalované a uložené povinnosti k placení inkasního poplatku (3 927,43 – 3 372,86); 2 915,63 Kč je rozdílem žalované a uložené povinnosti k placení smluvní pokuty (12 500 – 9 584,37); 11 033,98 Kč je součtem žalované povinnosti k placení úroku 1 126,80 Kč, paušálních cen 6 283,86 Kč a 1 136,20 Kč a kapitalizovaného úroku 2 487,12 Kč) a 1 697,60 Kč je rozdílem žalované a uložené povinnosti k placení kapitalizovaného úroku z prodlení (1 990,70 – 293,10).

13. Výrokem III. soud rozhodl o náhradě nákladů ve smyslu § 142 odst. 2 OSŘ, podle kritéria poměru procesního úspěchu ve věci, ve spojení s § 146 odst. 2 OSŘ podle kritéria zavinění zastavení řízení. V daném případě měla žalobkyně procesní úspěch ve vztahu k jistině a kapitalizovanému příslušenství v celkové výši 28 067,47 Kč s poměrným příslušenstvím, které v den vyhlášení rozsudku dosáhlo 2 115,20 Kč; v součtu 30 182,67 Kč. Žalovaný byl procesně úspěšný ohledně součtu částek v celkové výši 17 480,35 Kč s příslušenstvím, které v den vyhlášení rozsudku dosáhlo 4 398,17 Kč a nezavinil částečné zastavení řízení ohledně částky 878,37 Kč; v součtu jde o 22 756,89 Kč. Poměr procesního úspěchu žalobkyně z takto zjištěné celkové částky předmětu řízení 52 939,56 Kč činí 57 % a poměr procesního úspěchu žalovaného 43 %. Žalobkyni tedy přísluší právo na náhradu nákladů vynaložených k účelnému uplatnění jejího práva před soudem v poměru 14 %.

14. Žalobkyně požadovala ze svých nákladů nahradit výdaje za soudní poplatek ve výši 1 598 Kč, odměnu svého zástupce v částkách po 2 780 Kč za každý z pěti úkonů právní služby spočívajících ve výzvě k plnění, převzetí a přípravě zastoupení, ve dvou písemných podáních ve věci (žaloba a její doplnění) a účast zástupce žalobkyně, resp. podzástupkyně žalobkyně na jednání před soudem dne [datum] [anonymizována dvě slova] a v částce 1 390 Kč za sepis vyjádření ze dne 2. března 2020. Dále žádala paušální náhradu provozních výdajů zástupce žalobkyně za tyto úkony po 300 Kč a náhradu odvodu daně z přidané hodnoty z nahrazovaných výdajů svého zástupce.

15. Žalobkyně vynaložila (resp. lze očekávat, že vynaloží) k účelnému uplatnění svého práva před soudem v souladu s § 137 a ve smyslu § 142 odst. 1 OSŘ tyto náklady na:

16. Soudní poplatek v částce 2 848 Kč.

17. Odměnu svého zástupce, který je advokátem, počítanou v souladu se stanoviskem Nejvyššího soudu České republiky vyjádřeným například v jeho rozsudku ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, zveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2013, část občanskoprávní a obchodní, podle advokátního tarifu za dva úkony právní služby (1. převzetí a příprava věci, 2. sepis žaloby) po 500 Kč podle § 14b ve spojení s § 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a za jeden úkon právní služby (3. účast na jednání před soudem) v částce 2 420 Kč (počítané z nevráceného úvěru 16 095,71 Kč, nezaplaceného inkasního poplatku 3 927,43 Kč a smluvní pokuty 12,5 tis. Kč) podle § 7 ve spojení s § 11 advokátního tarifu; tj. v celkové výši 3 420 Kč.

18. Provozní výdaje zástupce žalobkyně v paušální výši za zohledněné úkony právní služby v částce 300 Kč za úkon spojený s účastí na jednání a po 100 Kč za ostatní zohledněné úkony ve smyslu § 14b odst. 5 advokátního tarifu, a to opět v souladu se závěry, vyjádřenými v usneseních Nejvyššího soudu České republiky, tentokráte například ze dne 19. dubna 2001, sp. zn. 29 Cdo 196/2001; tj. v celkové výši 500 Kč.

19. Náhradě odvodu daně z přidané hodnoty z odměny a hotových výdajů zástupce žalobkyně ve výši 21 % podle § 137 odst. 1 a 3 písm. a) OSŘ a § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty; zaokrouhleno podle § 146 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád.

20. Celkem se jedná o částku 7 592 Kč. Z takto zjištěných nákladů žalobkyně je žalovaný povinen nahradit 1 063 Kč (poměr ~ 14 %). O splatnosti náhrady nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně soud rozhodl podle § 149 odst. 1 OSŘ Lhůta pro splnění této povinnosti byla také stanovena podle § 160 odst. 1 OSŘ.

21. Další žádanou náhradu, jež se týká nákladů za úkon právní služby zástupce žalobkyně, spočívající ve výzvě k plnění adresované žalovanému, učiněné před zahájením řízení, nelze zohlednit. Výzvu k plnění totiž nelze posuzovat jako výdaj žalobkyně vynaložený v průběhu řízení a jde tedy o hmotněprávní příslušenství žalované pohledávky ve smyslu § 513 OZ, které musí žalobkyně učinit předmětem řízení, aby je bylo možné žalobkyni přiznat. V této souvislosti je nutné také odkázat na stanovisko Nejvyššího soudu České republiky, vyjádřené v jeho usnesení ze dne 13. srpna 2014, sp. zn. 22 Cdo 1655/2014, podle nějž náklady vynaložené na předžalobní upomínku nepředstavují náklady řízení ve smyslu § 137 odst. 1 OSŘ.

22. Takto případně vynaložené (neboť nebylo doloženo jejich zaplacení) náklady na výzvu před podáním žaloby učiněnou advokátním zástupcem žalobkyně by bylo nutné hodnotit také jako neúčelné s ohledem na předmět podnikatelské činnosti žalobkyně, která se zabývá obchodováním s peněžitými pohledávkami. V možnostech žalobkyně jistě je vyzvat dlužníky k placení jejich dluhů. V tomto směru lze odkázat na shodné závěry, vyjádřené například v odůvodnění usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. června 2016, čj. 25 Co 192/2016 - 62, vydaného jakožto soudem odvolacím ve věci vedené před zdejším soudem pod sp. zn. 15 C 325/2014, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 3. srpna 2017, čj. 25 Co 208/2017 - 94, vydaného jakožto soudem odvolacím ve věci vedené před zdejším soudem pod sp. zn. 15 C 272/2015, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. ledna 2016, čj. 25 Co 445/2015 - 55, vydaného jakožto soudem odvolacím ve věci vedené před zdejším soudem pod spisovou značkou 15 C 166/2014, či usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. ledna 2016, čj. 25 Co 427/2015 - 47, vydaného jakožto soudem odvolacím ve věci vedené před zdejším soudem pod spisovou značkou 15 C 157/2014.

23. Ve smyslu § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu nelze ve prospěch žalobkyně zohlednit ani výdaje, týkající se vyjádření ze dne 2. března 2020 a doplnění žaloby ze dne 8. dubna 2020. V prvním se totiž žalobkyně k věci samotné nijak nevyjadřuje a jen uvádí, že nesouhlasí s rozhodnutím věci bez nařízeného jednání. Druhé podání pak obsahuje doplnění skutečností, jež měly být obsaženy již v žalobním návrhu. Nejde tedy o účelně vynaložený výdaj.

24. Nakonec je, s ohledem na zjevně jiné právní hodnocení žalobkyně ohledně aplikace právní úpravy náhrady nákladů řízení, nutné doplnit vysvětlení důvodu použití ustanovení § 14b advokátního tarifu. To vyplývá z toho, že řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně stejnou žalobkyní ve skutkově i právně obdobných věcech (§ 14b odst. 1 písm. a) advokátního tarifu), v řízení je předmětem řízení peněžité plnění, jehož tarifní hodnota nepřevyšuje 50 000 Kč (§ 14b odst. 1 písm. b) advokátního tarifu) a v řízení byla žalobkyni přiznána náhrada nákladů řízení (§ 14b odst. 1 písm. c) advokátního tarifu). Protože ve smyslu závěrů vyjádřených v usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. prosince 2016, sp. zn. 17 Co 281/2016, (uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod [číslo] části občanskoprávní a obchodní, dostupném například na https://www.fulsoft.cz [číslo]) nedošlo při činnosti advokátního zástupce žalobkyně k podrobné individualizaci případu v žalobě, nebo zjevné aktivní účasti tohoto zástupce na shromažďování podkladů (např. zadávání posudků, zajišťování svědků), není důvod paušální náhradu přiznávat podle jiné právní normy. Nalézacímu soudu je z vlastní činnosti známo, že žalobkyně v podstatě stejnými žalobami uplatňuje své nároky na zaplacení pohledávek ze smluv o úvěru v obdobných případech, které se liší jen označením žalovaného, výší pohledávek, splatností a pochopitelně s ohledem na různé plnění platebních povinností žalovanými i žalovanou částkou. Odůvodnění žalobních návrhů je však jinak stejné. Soud připouští, že žalobkyně je účastníkem i dalších soudních sporů, které se od věci projednávané v nadepsaném řízení liší. To samo však zjevně nemůže způsobit aplikaci jiné procesní úpravy náhrady nákladů tohoto řízení.