17 C 65/2023

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudkyní JUDr. Lucií Oswaldovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 20 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 10 805 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 14 % ročně od 21. 9. 2023 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Co do částky 9 195 Kč, částky 4 725 Kč a co do výše rozdílu mezi úrokem z prodlení v zákonné výši z částky 20 000 Kč od 2. 7. 2015 do zaplacení a úrokem z prodlení přiznaným ve výroku I. tohoto rozsudku, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky uvedené v předmětu řízení tohoto rozsudku s tím, že žalovaný uzavřel dne datum s právní předchůdkyní žalobkyně, společností právnická osoba, IČO smlouvu o půjčce číslo. Na základě této byla poskytnuta žalovanému částka 20 000 Kč. Žalovaný se tuto částku zavázal vrátit v 53 týdenních splátkách do datum, a to spolu se souhrnným poplatkem ve výši 13 920 Kč. Žalovaný však ve sjednané lhůtě splatnosti částku nevrátil, uhradil pouze částku 9 195 Kč, proto se žalobkyně domáhá zaplacení částky 20 000 Kč představující jistinu, zákonného úroku z prodlení z této částky od 2. 7. 2015 v zákonné výši a částky 4 725 Kč představující souhrnný poplatek resp. kapitalizovaný úrok za období od datum do datum. Předmětnou pohledávku postoupila původní věřitelka postupní smlouvou ze dne datum právnická osoba anonymizováno, která ji následně postoupila smlouvou ze dne datum žalobkyni. Ta se pak v řízení po žalovaném domáhala úhrady nedoplatku jistiny půjčky ve výši 20 000 Kč, souhrnného poplatku (úroku) ve výši 4 725 Kč a dále úroku z prodlení v zákonné výši z dlužné jistiny od 2. 7. 2015 do zaplacení. Předžalobní výzva ze dne 11. 9. 2023 byla žalovanému odeslána prostřednictvím advokáta žalobkyně.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalobkyně i žalovaný dali souhlas k tomu, aby soud ve věci rozhodl ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen OSŘ), bez nařízení jednání.

3. Z žalobkyní doložených listin zjistil soud následující skutkový stav. Ze smlouvy o půjčce má soud za prokázané, že tato byla mezi právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaným uzavřena dne datum a na základě této byla žalovanému poskytnuta půjčka ve výši 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit půjčku spolu se souhrnným poplatkem ve výši 13 920 Kč v 53 pravidelných týdenních splátkách po 640 Kč, a to do datum Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne datum včetně její přílohy, smlouvou o postoupení pohledávek ze dne datum včetně její přílohy a z oznámení o postoupení pohledávek adresovaného žalovanému ve spojení s potvrzením poštovního doručovatele o jeho odeslání ze dne 23. 7. 2015 a 15. 9. 2018 má soud za prokázané, že žalobkyně je ve věci aktivně legitimována. Z předžalobní výzvy ze dne 11. 9. 2023 ve spojení s podacím archem poštovního doručovatele ze dne 12. 9. 2023 je prokázáno odeslání předžalobní výzvy k plnění.

4. Soud po zhodnocení zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně sice uzavřela s žalovaným smlouvu o půjčce dle § 657 a 658 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen OZ), za použití zák. č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, avšak v daném případě dospěl k závěru, že smlouva nebyla uzavřena platně. Soud se zejména zabýval tím, zda je žalobkyně oprávněna požadovat úhradu požadovaného souhrnného poplatku ve výši 13 920 Kč. Nutno konstatovat, že v samotné smlouvě o půjčce není nikterak vysvětleno, z jakých důvodů je poplatek po žalovaném požadován, ani z jakých konkrétních částí sestává. Dle názoru soudu v daném případě jde proto o smluvní úrok, jak uváděla sama žalobkyně. Soudu je z vlastní činnosti známo, že výše úroku pro rok 2006 pro obdobná časová období (v daném případě cca 12 měsíců) a pro obdobné obchody činila mezi 10 – 15% ročně, je proto evidentní, že v daném případě byl tento poplatek (úrok) sjednán ve výši výrazně přesahující obvyklou úrokovou míru při uzavírání úvěrových smluv s bankovními instituty, tedy analogicky i smluv o půjčce. V daném případě se proto jedná o neplatnou smlouvu, a to pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 39 OZ. Již skutečnost, že při výši půjčky 20 000 Kč, úroku 13 920 Kč ročně a splatnosti 53 týdnů, tedy cca 12 měsíců, byla ve smlouvě stanovena výše úroku cca 70 % ročně, dle názoru soudu dostačuje k absolutní neplatnosti celé smlouvy, zejména pokud je soudu ze své činnosti známo, že průměrná výše úroku u krátkodobých spotřebitelských úvěrů pohybovala v tomto období mezi 10- 15 % ročně, tedy v tomto smluvním vztahu dosahuje několikanásobku výše v té době obvyklé úrokové sazby pro srovnatelné produkty. Judikatura soudů standardně považuje za nepřiměřenou a odporující dobrým mravům takovou výši úroku, která podstatně přesahuje výši úroku v době jejího sjednání obvyklou (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Podstatným přesahem je zpravidla takový přesah, který původní veličinu navyšuje o desítky procent. Podstatný přesah obvyklé úrokové sazby může být odůvodněn rizikovostí dané transakce, zejména s ohledem na osobu, které peněžní prostředky poskytuje. Zvláštní rizikovost dané transakce ovšem v daném případě z ničeho nevyplývá. Jak navíc vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, rizikovost však nemá vliv v situaci, je-li sjednaná výše úroku zcela (extrémně) nepřiměřená obvyklé výši úroku, jak je tomu právě v daném případě. Při hodnocení souladu smlouvy, jejímž účastníkem je spotřebitel, kterému z ní má vzniknout závazek k placení takto (extrémně) vysokého úroku, s dobrými mravy, je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla uzavřena a k jejímu dalšímu obsahu. Nelze odhlédnout od skutečnosti, že v daném případě se jedná o vztah spotřebitele a podnikatele, za použití definice průměrného spotřebitele (viz Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2005/29/ES) a nelze objektivně očekávat, že si spotřebitel bude při podpisu smlouvy vědom, že pod pojmem„ souhrnný poplatek“ se bude, byť jen zčásti, skrývat smluvní úrok. Proto soud dospěl k závěru, že předmětná smlouva je neplatná a nárok žalobkyně posuzoval jako nárok z bezdůvodného obohacení, kdy dle ustanovení § 457 OZ, je-li smlouva neplatná, je každý z účastníků povinen vrátit tomu druhému vše, co podle ní dostal. Vzhledem k tomu, že právní předchůdkyně žalobkyně (dle obsahu žaloby) započetla platbu žalovaného ve výši 9 195 Kč na souhrnný poplatek (13 920 Kč – 9 195 Kč = 4 725 Kč), a smlouva byla shledána neplatnou, byla platba uhrazená žalovaným započtena soudem na samotnou jistinu. Žalobkyni přiznaná jistina je proto nižší o částku odpovídající neoprávněně naúčtovanému souhrnnému poplatku a soud z těchto důvodů žalobkyni přiznal pouze částku 10 805 Kč, kdy z poskytnuté částky 20 000 Kč byla odečtena žalovaným uhrazená částka ve výši 9 195 Kč. Protože žalovaný neplnil řádně a včas své peněžité závazky, dostal se do prodlení a žalobkyni vzniklo také právo na úrok z prodlení z částky 10 805 Kč dle § 517 odst. 2 OZ, resp. dle § 1970 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen NOZ), a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky. Jako řádnou výzvu k vydání bezdůvodného obohacení soud vyhodnotil až předžalobní výzvu, žalovaný se tedy ocitl v prodlení až ode dne následujícího po uplynutí lhůty stanovené v této výzvě (20. 9. 2023). Soudem byl proto přiznán úrok ode dne 21. 9. 2023, a to ve výši, kterou žalobkyně požadovala, neboť nepřevyšovala výši stanovenou zákonem. Z těchto důvodů bylo rozhodnuto, jak uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

5. Vzhledem k výše uvedenému, kdy soud dospěl k závěru o neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy a žalobkyně se mohla domáhat pouze vrácení poskytnutých peněžních prostředků z titulu bezdůvodného obohacení, byla zamítnuta žaloba co do dalších nároků žalobkyně, neboť nárok na úhradu ostatních žalobou uplatněných nároků nevznikl, a proto ve zbývajícím rozsahu soud výrokem II. žalobu zamítl.

6. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 OSŘ, kdy soud v případě částečného úspěchu náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. V daném řízení měl (při součtu žalobkyní požadovaného příslušenství pohledávky) úspěch ve větší míře žalovaný, u kterého však soud žádné náklady nekonstatoval, proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Plzni, prostřednictvím Okresního soudu v Chebu. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.