17 C 74/2023

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudkyní JUDr. Lucií Oswaldovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 15 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 12 066,95 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 14 % ročně od 21. 9. 2023 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Co do částky 2 933,05 Kč, částky 8 106,95 Kč a co do výše rozdílu mezi úrokem z prodlení v zákonné výši z částky 15 000 Kč od 2. 7. 2015 do zaplacení a úrokem z prodlení přiznaným ve výroku I. tohoto rozsudku, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky uvedené v předmětu řízení tohoto rozsudku s tím, že žalovaná uzavřel dne datum s právní předchůdkyní žalobkyně, společností právnická osoba, IČO smlouvu o půjčce číslo. Na základě této byla poskytnuta žalované částka 15 000 Kč. Žalovaná se tuto částku zavázala vrátit v 55 týdenních splátkách do datum, a to spolu se souhrnným poplatkem ve výši 11 040 Kč. Žalovaná však ve sjednané lhůtě splatnosti částku nevrátila, uhradila pouze částku 2 933,05 Kč, proto se žalobkyně domáhá zaplacení částky 15 000 Kč představující jistinu, zákonného úroku z prodlení z této částky od 2. 7. 2015 v zákonné výši a částky 8 106,95 Kč představující souhrnný poplatek resp. kapitalizovaný úrok za období od 18. 5. 2009 do 7. 6. 2010. Předmětnou pohledávku postoupila původní věřitelka postupní smlouvou ze dne datum právnická osoba anonymizováno, která ji následně postoupila smlouvou ze dne datum žalobkyni. Ta se pak v řízení po žalované domáhala úhrady nedoplatku jistiny půjčky ve výši 15 000 Kč, souhrnného poplatku (úroku) ve výši 4 940 Kč a dále úroku z prodlení v zákonné výši z dlužné jistiny od 2. 7. 2015 do zaplacení. Předžalobní výzva ze dne 11. 9. 2023 byla žalované odeslána prostřednictvím advokáta žalobkyně.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Žalobkyně i žalovaná daly souhlas k tomu, aby soud ve věci rozhodl ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen OSŘ), bez nařízení jednání.

3. Z žalobkyní doložených listin zjistil soud následující skutkový stav. Ze smlouvy o půjčce má soud za prokázané, že tato byla mezi právní předchůdkyně žalobkyně a žalovanou uzavřena dne datum a na základě této byla žalované poskytnuta půjčka ve výši 15 000 Kč. Žalovaná se zavázala uhradit půjčku spolu se souhrnným poplatkem ve výši 11 040 Kč v 55 pravidelných týdenních splátkách po 480 Kč, a to do datum Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne datum včetně její přílohy, smlouvou o postoupení pohledávek ze dne datum včetně její přílohy a z oznámení o postoupení pohledávek adresovaného žalované ve spojení s potvrzením poštovního doručovatele o jeho odeslání ze dne 23. 7. 2015 a 14. 9. 2018 má soud za prokázané, že žalobkyně je ve věci aktivně legitimována. Z předžalobní výzvy ze dne 11. 9. 2023 ve spojení s podacím archem poštovního doručovatele ze dne 12. 9. 2023 je prokázáno odeslání předžalobní výzvy k plnění.

4. Soud po zhodnocení zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně sice uzavřela s žalovanou smlouvu o půjčce dle § půjčce dle § 657 a 658 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen OZ), za použití zák. č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, avšak v daném případě dospěl k závěru, že smlouva nebyla uzavřena platně. Soud se zejména zabýval tím, zda je žalobkyně oprávněna požadovat úhradu požadovaného souhrnného poplatku ve výši 11 040 Kč. Nutno konstatovat, že v samotné smlouvě o půjčce není nikterak vysvětleno, z jakých důvodů je poplatek po žalované požadován, ani z jakých konkrétních částí sestává. Dle názoru soudu v daném případě jde proto o smluvní úrok, jak uváděla sama žalobkyně. Soudu je z vlastní činnosti známo, že výše úroku pro rok 2009 pro obdobná časová období (v daném případě 13 měsíců) a pro obdobné obchody činila mezi 10 – 15% ročně, je proto evidentní, že v daném případě byl tento poplatek (úrok) sjednán ve výši výrazně přesahující obvyklou úrokovou míru při uzavírání úvěrových smluv s bankovními instituty, tedy analogicky i smluv o půjčce. V daném případě se proto jedná o neplatnou smlouvu, a to pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 39 OZ. Již skutečnost, že při výši půjčky 15 000 Kč a splatnosti 55 týdnů, tedy cca 13 měsíců, byla ve smlouvě stanovena výše úroku cca 70 % ročně, dle názoru soudu dostačuje k absolutní neplatnosti celé smlouvy, zejména pokud je soudu ze své činnosti známo, že průměrná výše úroku u krátkodobých spotřebitelských úvěrů pohybovala v tomto období mezi 10- 15 % ročně, tedy v tomto smluvním vztahu dosahuje několikanásobku výše v té době obvyklé úrokové sazby pro srovnatelné produkty. Judikatura soudů standardně považuje za nepřiměřenou a odporující dobrým mravům takovou výši úroku, která podstatně přesahuje výši úroku v době jejího sjednání obvyklou (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Podstatným přesahem je zpravidla takový přesah, který původní veličinu navyšuje o desítky procent. Nicméně podstatný přesah obvyklé úrokové sazby může být odůvodněn rizikovostí dané transakce, zejména s ohledem na osobu, které peněžní prostředky poskytuje. Zvláštní rizikovost dané transakce ovšem v daném případě z ničeho nevyplývá. Jak navíc vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, rizikovost však nemá vliv v situaci, je-li sjednaná výše úroku zcela (extrémně) nepřiměřená obvyklé výši úroku, jak je tomu právě v daném případě. Při hodnocení souladu smlouvy, jejímž účastníkem je spotřebitel, kterému z ní má vzniknout závazek k placení takto (extrémně) vysokého úroku, s dobrými mravy, je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla uzavřena a k jejímu dalšímu obsahu. Nelze odhlédnout od skutečnosti, že v daném případě se jedná o vztah spotřebitele a podnikatele, za použití definice průměrného spotřebitele (viz Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2005/29/ES) a nelze objektivně očekávat, že si spotřebitel bude při podpisu smlouvy vědom, že pod pojmem„ souhrnný poplatek“ se bude, byť jen zčásti, skrývat smluvní úrok. Proto soud dospěl k závěru, že předmětná smlouva je neplatná a nárok žalobkyně posuzoval jako nárok z bezdůvodného obohacení, kdy dle ustanovení § 457 OZ, je-li smlouva neplatná, je každý z účastníků povinen vrátit tomu druhému vše, co podle ní dostal. Vzhledem k tomu, že právní předchůdkyně žalobkyně (dle obsahu žaloby) započetla platbu žalované ve výši 2 933,05 Kč na souhrnný poplatek (11 040 Kč – 2 933,05 Kč = 8 106,95 Kč), který byl, jak uvedeno výše, posouzen jako neplatné ujednání, byla platba uhrazená žalovanou započtena soudem na samotnou jistinu. Požadovaná jistina je proto nižší o částku odpovídající neoprávněně naúčtovanému souhrnnému poplatku a soud z těchto důvodů žalobkyni přiznal pouze částku 12 066,95 Kč, kdy z poskytnuté částky 15 000 Kč byla odečtena žalovanou uhrazená částka ve výši 2 933,05 Kč. Protože žalovaná neplnila řádně a včas své peněžité závazky, dostala se do prodlení a žalobkyni vzniklo také právo na úrok z prodlení z částky 12 066,95 Kč dle § 517 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, resp. dle § 1970 resp. zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen NOZ), a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky. Jako řádnou výzvu k vydání bezdůvodného obohacení soud vyhodnotil až předžalobní výzvu, žalovaná se tedy ocitla v prodlení až ode dne následujícího po uplynutí lhůty stanovené v této výzvě (20. 9. 2023). Soudem byl proto přiznán úrok ode dne 21. 9. 2023, a to ve výši, kterou žalobkyně požadovala, neboť nepřevyšovala výši stanovenou zákonem. Z těchto důvodů bylo rozhodnuto, jak uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

5. Vzhledem k výše uvedenému, kdy soud dospěl k závěru o neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy a žalobkyně se mohla domáhat pouze vrácení poskytnutých peněžních prostředků z titulu bezdůvodného obohacení, byla zamítnuta žaloba co do dalších nároků žalobkyně, neboť nárok na úhradu ostatních žalobou uplatněných nároků nevznikl, a proto ve zbývajícím rozsahu soud výrokem II. žalobu pro nedůvodnost a absenci právního titulu zamítl.

6. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 OSŘ, kdy soud v případě částečného úspěchu náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. V daném řízení byl poměr úspěchu a neúspěchu obou účastnic (při součtu žalobkyní požadovaného příslušenství pohledávky) obdobný, proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Plzni, prostřednictvím Okresního soudu v Chebu. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.