20 C 107/2021

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudcem Mgr. Robertem Plášilem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa , PSČ obec a číslo zastoupená advokátkou JUDr. jméno příjmení jméno . sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného sídlem adresa , PSČ obec a číslo zastoupený advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa o nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy

I. Soud nahrazuje souhlas žalovaného s uzavřením smlouvy o vypořádání restitučního nároku převodem pozemku [parcelní číslo] - ostatní plocha, zapsaného v katastru nemovitostí pro katastrální území Františkovy Lázně na listu vlastnictví [číslo] která (smlouva) je nedílnou součástí tohoto rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení k rukám zástupkyně žalobkyně částku 20 330 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobou podanou dne 12. 6. 2021 se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud nahradil projev vůle žalovaného tak, že žalobkyně a žalovaný uzavírají smlouvu o vypořádání restitučního nároku, jíž by došlo k převodu pozemku [parcelní číslo], zapsaného v katastru nemovitostí pro [katastrální uzemí] na listu vlastnictví [číslo] (dále jen„ Pozemek“), a to za celkovou cenu ve výši 30 435 Kč. Dle podstatných žalobních tvrzení je žalobkyně je oprávněnou osobou v rámci právního nástupnictví po Mgr. [jméno] [příjmení], [obec] [anonymizováno], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], u nichž bylo rozhodnutím Ministerstva zemědělství ČR ze dne 20. 11. 2009 určeno, že jakožto osoby oprávněné dle § 4 odst. 1, odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen„ zákon o půdě“) nejsou vlastníky nemovitosti — stavby kůlny na stavebním pozemku [parcelní číslo] dle pozemkového katastru v k. ú. [anonymizováno] (dále jen„ Nemovitost“), která byla převedena do správy [anonymizována dvě slova] n. p. [obec], a to z důvodu odstranění stavby a za tuto nemovitost byla dle zákona o půdě přiznána náhrada. [anonymizována dvě slova] [obec] ukončil dne 31. 10. 1995 svoji činnost a nedokončené restituční případy byly převedeny na žalovaného, dne 8. 6. 2011 pak byla mezi právními předchůdci žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] a žalovaným uzavřena dohoda o restitučních nárocích a jejich vyrovnání, ve které žalovaný za zaniklou Nemovitost přiznal náhradu v celkové výši 1 416 285 Kč, tato náhrada byla určena za použití znaleckého posudku [číslo] ze dne 25. 11. 2010 znalce [příjmení] [jméno] [příjmení], dne 20. 6. 2011 byla pohledávka uvedených oprávněných osob postoupena [právnická osoba] s. r. o., [IČO], dne 21. 6. 2011 žalovaný písemně uznal [právnická osoba] s. r. o. restituční pohledávku a písemně se zavázal tento restituční nárok uspokojit převodem v pozemcích oceněných dle vyhl. 182/1988 Sb., ve znění vyhl. č. 316/1990 Sb., na základě žádosti [právnická osoba] s. r. o. ze dne 20. 9. 2011, o vypořádání částečného restitučního nároku, byla část restitučního nároku ve výši 586 285 Kč žalovaným uspokojena, zbylá část restitučního nároku ve výši 700 000 Kč byla postoupena společnosti [právnická osoba], [IČO] a část ve výši 130 000 Kč byla postoupena [právnická osoba] s. r. o., [IČO], dne 18. 10. 2011 byla mezi právním předchůcem žalobkyně společností [právnická osoba] a žalovaným uzavřena dohoda o restitučních nárocích a jejich vyrovnání v níž žalovaný restituční nárok společnosti [právnická osoba] ve výši 700 000 Kč uznal a zavázal se k jeho uspokojení, dne 21. 3. 2016 byla tato pohledávka společností [právnická osoba] postoupena společnosti [právnická osoba], [IČO], která jí následně s účinností ke dni 5. 12. 2018 postoupila žalobkyni, což právní předchůdce žalobkyně, společnost [právnická osoba], i žalobkyně oznámili žalovanému dopisy ze dne 15. 4. 2019. Dne 16. 10. 2019 vyzvala žalobkyně žalovaného předžalobní výzvou k vydání jí specifikovaných pozemků, žalovaný restituční nárok žalobkyně dosud neuspokojil.

2. Žalovaný k podané žalobě namítal, že původní nárok se stal předmětem několikanásobného postoupení, jehož účelem byla čistá spekulace, přičemž jednotliví postupníci nikdy neprovozovali zemědělskou činnost, má zato, že dohodou o restitučním nároku je obcházen zákon o půdě, konkrétně § 13 odst. 6 a 7 tohoto, neboť prolamuje lhůty zde stanovené. Ujednání dohody o restitučním nároku dále považuje za neurčité, zejména pokud jde o uvedení konkrétní lhůty k plnění a výčtu konkrétních věcí, jež mají sloužit jako náhrada, za nejasnou považuje dále odpověď na otázku, v jakých cenách by k vyrovnání mělo dojít, neboť podle zákona o půdě má k vyrovnání dojít v cenách ke dni 24. 6. 1991. Dle § 16 odst. 4 zákona o půdě náhrada spočívá ve věcech, které osoba povinná k poskytnutí náhrady vlastní nebo k nimž měla právo hospodaření., určit cenu náhrady by pak dle obrany žalovaného nezbylo než jako cenu obvyklou k datu jejího poskytnutí. Žalovaný argumentoval rovněž tím, že ujednání obsažené v bodu 2. 3. dohody o restitučním nároku je samostatným dvoustranným právním jednáním, které bez dalšího nesleduje osud pohledávky existující ve finančním vyjádření z titulu dosud nevypořádaného restitučního nároku a tudíž bez dalšího automaticky nepřechází na nabyvatele pohledávky pro případ jejího postoupení. Žalovaný také vznesl námitku promlčení, k čemuž uvedl, že dle bodu 2. 3. dohody o restitučním nároku bude náhrada bude poskytnuta ve věcech — pozemcích určených k uspokojení restitučních nároků, a to na výzvu a dle výběru oprávněné osoby, splatnost náhrady je tak vázána na právní jednání oprávněného v podobě výzvy a výběru pozemků oprávněnou osobou, právo učinit výzvu k plnění podléhá dle žalovaného promlčení v obecné tříleté promlčecí době. První výzva byla žalovanému doručena žalobkyní až dne 15. 4. 2019, tedy po marném uplynutí tříleté promlčecí doby a není tak možné aktivovat a způsobit její splatnost. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout.

3. K rámci repliky žalobkyně konstatovala, že základem merita věci dle podané žaloby je finanční náhrada, nikoli restituční nárok na vydání náhradního pozemku za jiný nevydaný pozemek, přičemž finanční náhrada poskytovaná podle zákona o půdě není podle restitučního zákona spojena s nárokem na vydání náhradního pozemku ve smyslu § 11a zákona o půdě a neuplatní se na ní ustanovení § 13 odst. 6 až 8 zákona o půdě, jak tvrdí žalovaný, proto není možné nárok žalobkyně odmítnout z důvodu tzv. restituční tečky, když zákon č. 253/2003 Sb. se na nárok žalobkyně nevztahuje, navíc žalovaným uváděná tzv. restituční tečka byla Ústavním soudem zrušena. K námitce neurčitosti jednání čl. 2 3. dohody o restitučních nárocích a jejich vyrovnání, žalobkyně uvedla, že dohoda o restitučních nárocích a jejich vyrovnání je dohodou platnou, účinnou a dostatečně určitou, žalovaný dne 21. 6. 2011 písemně uznal svůj závazek vůči žalobkyni jako stávající oprávněné osobě, a dluh ve výši 700 000 Kč (v původní výši 1 416 285 Kč) se zavázal uspokojit jiným než finančním plněním, konkrétně plněním v podobě převodu nemovitého majetku z jeho vlastnictví dle výběru žalobkyně, žalobní nárok žalobkyně tak promlčen není.

4. Soud, vycházeje z toho, co strany sporu neučinily sporným a z dále popsaných písemných důkazních prostředků má po provedeném dokazování za prokázaný skutkový stav v zásadě odpovídající žalobním tvrzením a spočívající v tom, že rozhodnutím Ministerstva zemědělství České republiky ze dne 20. 11. 2009, č. j. 2092 PÚ/2009-1989, bylo určeno, že oprávněné osoby dle § 4 odst. 1, odst. 4 zákona o půdě - Mgr. [jméno] [příjmení], [obec] [anonymizováno], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] nejsou vlastníky Nemovitosti, a to z důvodu jejího odstranění, za tuto Nemovitost náleží oprávněným osobám náhrada dle příslušných ustanovení zákona o půdě. Státní statek [obec] dne 31. 10. 1995 ukončil svou činnost a nedořešené restituční případy přešly na [anonymizována dvě slova], s. p. [obec], jenž je takto ve věci pasivně věcně legitimován. Na základě písemné žádosti výše uvedených oprávněných osob ze dne 11. 1. 2010 o náhradu za nevydanou Nemovitost byla dne 8. 6. 2011 mezi těmito a žalovaným jako osobou povinnou uzavřena dohoda o restitučních nárocích a jejich vyrovnání, jejímž předmětem byla dohoda o poskytnutí náhrady podle § 14 zákona o půdě za zaniklou Nemovitost tak, že žalovaný přiznal oprávněným osobám náhradu v celkové výši 1 416 285 Kč, tato částka odpovídá dle vyhlášky č. 182/1988 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. hodnotě stanovené znaleckým posudkem Ing. [jméno] [příjmení] ze dne 25. 11. 2010 Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 20. 6. 2011 byla pohledávka uvedených oprávněných osob postoupena [právnická osoba] s. r. o., [IČO], dne 21. 6. 2011 žalovaný skutečně uznal vůči jmenované společnosti svůj dluh ve výši 1 416 285 Kč s tím, že se jedná o náhradu za zaniklou Nemovitost a zavázal se poskytnout jí náhradu spočívající ve věcech, ke kterým má jako osoba povinná právo hospodaření dle § 14 a násl. zákona o půdě tak, že na ni převede pozemky, určené k uspokojování restitučních nároků oprávněných osob, jež jsou oceněny a převáděny v cenách dle citovaných vyhlášek, a to na výzvu oprávněné osoby a dle jejího výběru. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 13. 7. 2011 [právnická osoba] s. r. o. postoupila část své pohledávky za žalovaným ve výši 700 000 Kč společnosti [právnická osoba], [IČO], dne 20. 9. 2011 [právnická osoba] s. r. o. požádala žalovaného o vypořádání částečného restitučního nároku ve výši 586 285 Kč formou vypořádání nemovitým majetkem a současně žalovanému oznámila, že ve zbytku svůj restituční nárok v částce 700 000 Kč postoupila právě společnosti [právnická osoba], a v částce 130 000 Kč [právnická osoba] s. r. o., [IČO]. Dne 18. 10. 2011 žalovaný jako osoba povinná uzavřel se [právnická osoba] s. r. o. a společností [právnická osoba] jako osobami oprávněnými dohody o restitučních nárocích a jejich vyrovnání, jejímž předmětem bylo poskytnutí náhrady dle § 14 a násl. zákona o půdě za zaniklou Nemovitost z titulu výše citovaného rozhodnutí Ministerstva zemědělství ČR, Pozemkového úřadu Mělník, žalovaný v těchto dohodách uznal [právnická osoba] s. r. o. restituční nárok ve výši 586 285 Kč a společnosti [právnická osoba] restituční nárok ve výši 700 000 Kč. Podle čl. 2 3. smlouvy se dále žalovaný zavázal uspokojit restituční nárok oprávněné osobě poskytnutím náhrady spočívající ve věcech, k nimž má žalovaný právo hospodaření tak, že na oprávněnou osobu převede pozemky určené k uspokojení restitučních nároků oprávněných osob, které jsou oceněny a převáděny v cenách dle vyhl. č. 182/1988 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. s tím, že pozemky převede na základě této dohody na výzvu a dle výběru osoby oprávněné. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 3. 2016 postoupila společnost [právnická osoba] předmětnou restituční pohledávku ve výši 700 000 Kč společnosti [právnická osoba], [IČO], což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 22. 3. 2016 a konečně na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 4. 12. 2018 postoupila společnost [právnická osoba] tuto pohledávku žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno dopisem společnosti [právnická osoba] ze dne 9. 4. 2019 a dopisem žalobkyně ze dne 11. 4. 2019, v němž žalobkyně současně požádala o uspokojení předmětné restituční pohledávky vydáním specifikovaných náhradních pozemků. Žalobkyně vyzvala žalovaného k plnění restitučního nároku předžalobní upomínkou ze dne 16. 10. 2020, žalovaný dosud ničeho neplnil.

5. K výše popsanému a zejména k námitkám žalovaného může soud konstatovat, že neshledal námitku prekluze uplatněného nároku z důvodu tzv. restituční tečky důvodnou, neboť původní oprávněné osoby svůj nárok u žalovaného řádně uplatnily ve lhůtě dle § 16 odst. 3 zákona o půdě a dne 8. 6. 2011 mezi nimi byla uzavřena dohoda, ve které žalovaný přiznal oprávněným náhradu v částce 1 416 285 Kč. Uvedený nárok na finanční náhradu za stavbu, která zanikla odstraněním, je třeba posuzovat dle § 14 a § 16 zákona o půdě, z nichž vyplývá, že způsob náhrady má být předmětem dohody mezi oprávněným a povinným, přičemž náhrada má spočívat ve věcech, které osoba povinná k poskytnutí náhrady vlastní nebo k nimž měla právo hospodaření ke dni 24. 6. 1991, popřípadě v podílu na jmění této osoby. Přiznaná náhrada tak mohla být poskytnuta např. převodem pozemků, ale i jiného nemovitého či movitého majetku povinné osoby, jedná se tedy o nárok odlišný od nároku na vydání náhradního pozemku ve vlastnictví státu za pozemek, který nebylo možné podle restitučního zákona vydat (§ 6 ve spojení s § 11a zákona o půdě) a ke kterému se vztahují i ustanovení § 13 odst. 6 a 7 zákona o půdě, na které žalovaný poukazoval. Ustanovení § 13 odst. 6, odst. 7 zákona o půdě se totiž vztahují právě k vydání tzv. náhradních pozemků, kdy původně legislativně nastavená tzv. restituční tečka byla modifikována nálezem Ústavního soudu ČR č. 531/2005 Sb. a následně zák. č. 75/2012 Sb., jímž byl do § 13 zákona o půdě doplněn odstavec 8, podle kterého se odstavce 6 a 7 nevztahují na oprávněnou osobu, které vzniklo právo na jiný pozemek podle § 11 odst. 2 a její dědice a příbuzné v řadě přímé, manžela, partnera nebo sourozence osoby uvedené v písmenu a), která na něj právo na jiný pozemek podle § 11 odst. 2 zákona o půdě převede. Uvedená úprava tak zachovala právo na náhradní pozemky pouze oprávněným osobám a jejich následovníkům, nikoliv však postupníkům. V daném případě se ovšem nejedná o vydání náhradního pozemku podle § 11 odst. 2 zákona o půdě.

6. K námitce žalovaného o neurčitosti dohody o vypořádání restitučního nároku a o cenách, v nichž mělo dojít k vyrovnání, soud konstatuje, že v uvedené dohodě se žalovaný zavázal uspokojit nárok oprávněné osoby k její výzvě převodem jí vybraných pozemků, soud takové ujednání neshledává neurčitým. Není v rozporu s právními předpisy, že okamžik splnění je ponechán na vůli věřitele, stejně tak ponechání předmětu plnění (konkrétního pozemku) na volbě věřitele z oběma stranám známého okruhu pozemků nelze považovat za neurčité. Pochybnosti dle názoru soudu nevyvolává ani otázka, v jakých cenách by k vyrovnání restitučního nároku mělo dojít, když podle § 28a zákona o půdě se náhrady podle tohoto zákona poskytují v cenách platných ke dni 24. 6. 1991, a to u věcí movitých v cenách podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. V souladu s tímto zákonným ustanovením byl oceněn jak samotný restituční nárok, tak i pozemek, jehož převodu se žalobkyně u žalovaného domáhá. Na takový způsob ocenění pozemků sám žalovaný opakovaně přistoupil v dohodách o restitučních nárocích a jejich vyrovnání a k převodu takto oceněných pozemků se zavázal též v uznání dluhu ze dne 21. 6. 2011.

7. Také námitku, že dohodnutý způsob náhrady v dohodě o restitučních nárocích a jejich vyrovnání uzavřené postupně se společnostmi [právnická osoba], a [právnická osoba], nelze označit za právo spojené s pohledávkou, které bez dalšího automaticky spolu s pohledávkou přecházelo na nabyvatele pohledávky při jejím postoupení, soud neshledává za důvodnou. Nárok žalobkyně na uzavření dohody vyplývá přímo z ustanovení § 16 odst. 6 zákona o půdě, které stanoví, že v případě neuzavření dohody má oprávněná osoba právo obrátit se na soud.

8. Konečně ani námitku promlčení práva žalobkyně učinit výzvu k plnění soud nepovažuje za důvodnou, a to vzhledem k tomu, že součástí dohody o restitučních nárocích a jejich vyrovnání, která byla uzavřena dne 21. 6. 2011 mezi žalovaným a společností [právnická osoba], je, kromě jiného, i jednostranný právní úkon žalovaného — uznání dluhu dle § 558 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Žalovaný v něm písemně uznává, že poskytne plnění na svůj dluh v podobě restitučního nároku ve výši 1 416 285 Kč. Právní jednání spočívající v uznání dluhu v podobě restitučního nároku žalovaný zopakoval v dohodě uzavřené dne 18. 10. 2011 se společností [právnická osoba] Podle § 110 odst. 1 věta druhá o. z., bylo-li právo dlužníkem uznáno co do důvodu i výše, promlčuje se za 10 let ode dne, kdy k uznání došlo. Promlčecí lhůta tak v daném případě mohla skončit nejdříve 21. 6. 2021. Protože žaloba byla podána k soudu již 12. 6. 2021, nemohl být nárok žalobkyně promlčen.

9. Vzhledem k výše uvedenému, vycházeje rovněž z rozsudku Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 9. 6. 2021, č. j. 23 C 24/2021-210, ve znění rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 12. 2021, č. j. 56 Co 191/2021-267, z rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 1. 7. 2021, č. j. 7 C 22/2021-194, ve znění rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 12. 2021, č. j 21 Co 218/2021-246 a z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 12. 2021, č. j. 19 Co 1137/2021-247, týkajících se obdobných věcí téže žalobkyně proti témuž žalovanému, nadepsaný soud ve shodě s těmito rozhodnutími podané žalobě zcela vyhověl.

10. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 142a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), účinného ke dni zahájení řízení, podle tohoto žalobce, který měl úspěch v řízení o splnění povinnosti, má právo na náhradu nákladů řízení proti žalovanému, jen jestliže žalovanému ve lhůtě nejméně 7 dnů před podáním návrhu na zahájení řízení zaslal na adresu pro doručování, případně na poslední známou adresu výzvu k plnění. Pokud popsaný zákonný požadavek žalobkyně splnila zasláním předžalobní výzvy žalovanému (viz výše), pak má podle § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterého je kritériem pro přiznání náhrady nákladů řízení úspěch ve věci, proti žalovanému právo na plnou náhradu nákladů řízení, neboť ve věci byla zcela úspěšná. Náklady řízení žalobkyně sestávají z nákladů zastoupení žalobkyně advokátkou, kdy odměna advokátky žalobkyně je vypočtena podle § 7 bod 5. ve spojení s § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, z tarifní hodnoty 30 435 Kč ve výši 2 340 Kč za 1 úkon právní služby, odměna advokátky za 5 úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepis předžalobní upomínky, sepis žaloby, sepis vyjádření ve věci k podání žalovaného, účast na jednání dne 26. 1. 2022) odpovídá částce 11 700 Kč, zástupkyně žalobkyně má podle § 13 odst. 4 této vyhlášky nárok na náhradu hotových výdajů za popsaných 5 úkonů právní služby po 300 Kč, celkem ve výši 1 500 Kč. Podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu má zástupkyně žalobkyně dále nárok na úhradu cestovních výdajů v souvislosti s její účastí u nařízeného ústního jednání soudu dne 26. 1. 2022, vzniklých cestou ze sídla zástupce žalobkyně z [obec] do sídla Okresního soudu v Chebu a zpět dne 26. 1. 2022, a to při použití osobního automobilu [registrační značka], v rozsahu 360 km, při spotřebě vozidla 7 litrů motorové nafty na 100 km (podle metodiky 2018, kdy pro výpočet náhrady výdajů za spotřebované pohonné hmoty se používá aritmetický průměr údajů o spotřebě uvedený v technickém průkazu) a ceně za 1 litr motorové nafty 36,10 Kč podle vyhl. č. 511/2021 Sb. a podle stejné vyhlášky při sazbě základní náhrady ve výši 4,70 Kč za 1 km jízdy, celkem pak náhrada cestovních výdajů zástupkyně žalobkyně odpovídá částce 2 602 Kč. Advokátka má též v souvislosti s cestou k nařízenému ústnímu jednání nárok na náhradu za promeškaný čas podle § 14 odst. 1 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb. za 10 půlhodin po 100 Kč, celkem ve výši 1 000 Kč, podle § 137 odst. 1 o. s. ř. pak na náhradu 21 % DPH z výše uvedených všech částek, celkové náklady řízení žalobkyně včetně soudního poplatku představují částku 20 330 Kč, o místě splatnosti náhrady nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 149 odst. 1 o. s. ř.