20 C 164/2017

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudcem Mgr. Robertem Plášilem ve věci žalobce: osobní údaje žalobce adresa pro doručování adresa žalobce zastoupený údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované bytem adresa žalované, žalobce a svědka zastoupená advokátem JUDr. jméno příjmení , Ph.D. sídlem adresa o vypořádání společného jmění manželů

I. Žaloba o vypořádání společného jmění manželů se zcela zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení k rukám zástupce žalované částku 123 097 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobou podanou dne 6. 11. 2017 se žalobce domáhal vypořádání věcí a dluhů, patřících do společného jmění manželů – žalobce a žalované, jež zaniklo rozvodem jejich manželství. Během řízení byly některé věci a dluhy na základě shodného tvrzení obou účastníků řízení z předmětu řízení vyňaty, žalobce pak setrval na předmětu řízení tak, že tímto zůstávají pohledávka na nájemném za [právnická osoba] Sp. z o.o. – organizační složka, [IČO], pohledávka ve výši 56 000 Kč jako částka, nacházející se na vkladní knížce vedené na otce žalované [celé jméno svědka], dluh ve výši 35 000 Kč ve vztahu ke [právnická osoba] [právnická osoba], [IČO], dluh vůči [jméno] [příjmení] ve výši dle příslušného soudního rozhodnutí a dluh ve výši 497 831,24 Kč, kteroužto částku účastníci řízení dluží matce resp. rodičům žalobce.

2. Žalovaná k podané žalobě předně namítala, že s ní bylo u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. [insolvenční spisová značka] vedeno insolvenční řízení, kde bylo vzato na vědomí splnění podmínek jejího oddlužení, ani v tomto řízení nebyl zjištěn žádný smysluplný majetek, jež by mohl být postižen, konstatovala, že oba účastníci řízení nikdy společně nebydleli ve vlastní nemovitosti, v případě pohledávky za nájem bytu nebyla nikdy podána žádná žaloba, pokud by se tak stalo, byl by nárok účastníků řízení promlčen, sama o takové pohledávce neví a pokud by byla skutečně vymožena, nechť je přikázána do jejího vlastnictví a žalobce zavázán k úhradě vypořádacího podílu. K pohledávce účastníků řízení ve vztahu k otci žalované [celé jméno svědka] primárně uvedla, že si není vědoma toho, že by účastníci řízení jmenovanému posílali jakékoliv platby a z jakého důvodu, i zde má za to, že pokud by taková případná pohledávka vůbec existovala, byla by vznesena v případě jejího vymáhání námitka promlčení. K závazku vůči [jméno] [příjmení] žalovaná namítla, že tento vznikl protiprávním jednáním žalobce, nepatří pak do společného jmění manželů, není jí známo, že by účastníci řízení měli dluh vůči matce žalobce či jeho rodičům tak, jak zněla žalobní tvrzení.

3. Soud po provedeném dokazování pak k jednotlivým zbývajícím částem předmětu řízení dospěl k níže uvedeným skutkovým zjištěním, předně však ze shodných tvrzení účastníků řízení a z rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 4. 11. 2014, č. j. 20 C 61/2014-26, zjistil, že manželství účastníků řízení bylo uzavřeno dne 19. 8. 2006 a trvalo do 29. 11. 2014, kdy nabyl právní moci uvedený rozsudek o rozvodu manželství účastníků řízení.

4. Ke tvrzené pohledávce účastníků řízení jako bývalých manželů, týkající se nájemného hrazeného [právnická osoba] Sp. z o.o. – organizační složka (viz shora), soud z nájemní smlouvy ze dne 30. 4. 2012 zjistil, že tuto uzavřela žalovaná jako pronajímatel s uvedenou společností jako nájemcem stran bytové jednotky [číslo] v domě [adresa] v [anonymizováno] ulici v [obec], a to s účinností od 1. 5. 2012, součástí smlouvy bylo ujednání, že nájemce bude hradit částku ve výši 9 500 Kč, zahrnující nájemné, náklady spojené s užíváním bytu a veškeré služby a dodávky všech energií, a to na účet č. [bankovní účet]. Dle dohody o skončení nájmu bytu ze dne 25. 4. 2014 bylo dohodnuto skončení nájmu bytu ke dni 31. 7. 2014, předmětný byt byl předán nájemcem dne 30. 7. 2014 [právnická osoba], [IČO], vyplývá, že v případě uvedeného účtu se jedná o účet vedený na majitele [celé jméno svědka] (otce žalované), k tomuto účtu měla a má dispoziční právo rovněž matka žalované [jméno] [příjmení], z výpisu z tohoto účtu je pak zřejmé, že naň v období od června 2012 do dubna 2014 [právnická osoba] Sp. z o.o. – organizační složka zaslala částku vždy 9 500 Kč měsíčně. Z výpisu z obchodního rejstříku soud dále zjistil, že tato organizační složka jmenované společnosti (zapsané v příslušném rejstříku Polské republiky) byla zrušena bez likvidace a bez právních nástupců. Pokud žalobce v řízení uváděl, že nájemní vztah této společnosti k popsané bytové jednotce existoval již dříve a takto i za předcházející dobu již od prosince 2006 byla hrazena stejná částka, přičemž bylo rovněž dohodnuto, že za období, kdy bude prováděna rekonstrukce bytu, nebude nájemné hrazeno, konstatovaly následně obě strany shodně, že žádná pohledávka z uvedeného titulu nebyla po rodičích žalované doposud vymáhána, žalovaná předpokládá, že pokud by se tak nyní stalo, byla by vznesena námitka promlčení. K tomuto předmětu řízení svědek [celé jméno svědka] vypověděl, že bytová jednotka [číslo] byla původně ve vlastnictví jeho a jeho manželky [jméno] [příjmení], tuto bytovou jednotku po sňatku jeho dcery oběma manželům prodali za 950 000 Kč, účastníci řízení kupní cenu uhradili z poskytnutého hypotečního úvěru, posléze bylo dojednáno, že nájemné od [právnická osoba] bude poukazováno na účet svědka, jež bude z těchto prostředků hradit zálohy na služby poskytované s užíváním bytu a zbytek bude použit na rekonstrukci bytové jednotky, doplnil, že jmenovaná společnost předmětný byt užívala ještě před sňatkem účastníků řízení, nájemné bylo sjednáno v nižší výši a rovněž zahrnovalo i zálohy na službách poskytovaných s užíváním bytu. Z utržených peněz hradil služby spojené s užíváním bytové jednotky nájemcem, vzniklé přeplatky či nedoplatky šly vždy na jeho vrub či k tíži, žádné takto utržené prostředky žalované nepředával.

5. Ohledně žalobních tvrzení o tom, že součástí společného jmění manželů, a takto by měla být i vypořádána, je rovněž pohledávka účastníků řízení ve výši 56 000 Kč na vkladní knížce čísla účtu [bankovní účet], znějící na otce žalované [celé jméno svědka], kdy tato pohledávka vznikla součtem plateb ve výši vždy 4 000 Kč měsíčně platbami za období za období od 2. 6. 2008 do 10. 7. 2009, soud předně ze sdělení [právnická osoba], zjistil, že majitelem a jediným disponentem uvedené vkladní knížky, založené dne 5. 1. 2007, byl a je otec žalované [celé jméno svědka], z výpisu z účtu vkladní knížky vyplývá, jak i potvrzoval otec a současně zástupce žalobce, že z jeho účtů (otce žalobce) č. [bankovní účet] a č. [bankovní účet] bylo na účet této vkladní knížky v období od 2. 6. 2008 do 17. 8. 2009 zasláno celkem 16 plateb vždy ve výši 4 000 Kč. Žalobce posléze tvrdil, že tyto částky poukázali účastníci řízení otci žalované jako splátku dluhu ve výši 419 000 Kč z titulu příslibu převedení domu do vlastnictví obou bývalých manželů, následně uvedl, že vzhledem k finanční tísni obou manželů hradili částku 4 000 Kč rodiče žalobce, jednalo se o jejich dar oběma účastníkům řízení, zástupce žalobce pak toto nazval podporou hypotéky či příspěvkem na hypotéku, kdy předpokládal, že tuto částku bude otec žalované předávat oběma manželům a nepředpokládal, že peněžní prostředky tento použije pro vlastní potřebu. V rozporu s uvedeným vyzněla výpověď svědka [celé jméno svědka], pokud uvedl, že částky 4 000 Kč byla splátkami půjčky ve výši 80 000 Kč, kterou poskytl žalobci na jeho žádost k založení společnosti a sám žalobce přišel s ideou, že dluh bude splácet popsanou formou.

6. V případě dluhu u [právnická osoba] [právnická osoba], [IČO], žalovaný v rámci řízení popsal, že se jedná o nedoplatek na leasingové resp. úvěrové smlouvě ohledně pořízení vozidla, které sloužilo jeho podnikání, ani následně v rámci exekučního řízení dluh uhrazen nebyl. Z předložených listinných důkazních prostředků soud zjistil, že rozhodčím nálezem ze dne 29. 10. 2014, č. j. B Mercedes/KSD [celé jméno žalobce] [spisová značka], byla jmenované společnosti proti žalobci přiznána částka 36 885,16 Kč s úroky z prodlení za dobu od 13. 6. 2014 s tím, že se jedná o částku nesplaceného úvěru poskytnutého žalobci na základě úvěrové smlouvy ze dne 14. 5. 2010, uzavřené za účelem zakoupení vozidla [příjmení] [příjmení] [jméno] 2.8 L CRD, [příjmení] [anonymizováno], poníženou dle konečného vyúčtování smlouvy v návaznosti na smlouvu o zajišťovacím převodu práva a smlouvy o výpůjčce. Přiznaná částka byla posléze vymáhána soudním exekutorem Mgr. [jméno] [příjmení] v řízení vedeném u tohoto pod sp. zn. [spisová značka], a to na základě exekučního návrhu ze dne 18. 12. 2014 a pověření soudního exekutora opatřením Okresního soudu v Chebu ze dne 24. 2. 2015, č. j. [číslo jednací]. Z vyúčtování soudního exekutora ze dne 3. 9. 2019 vychází, že na částce 36 885,16 Kč nebylo k uvedenému dni vymoženo ničeho.

7. K další bodu předmětu řízení, totiž dluhu ve vztahu k [jméno] [příjmení], žalobce konstatoval, že povinnost k úhradě dluhu, jež mu byla uložena v trestním řízení, plní ve splátkách, žalovaná znovu zdůraznila, že o dluhu nevěděla, z její strany nedošlo k žádnému přistoupení k dluhu či dokonce k jeho převzetí, dluh založený protiprávním jednáním žalobce nemůže být součástí společného jmění manželů, žalobce se bránil tím, že z prostředků získaných od jmenované [jméno] [příjmení] byla hrazena hypotéka a hrazeny energie, spotřebovávané v rámci společného bydlení obou účastníků řízení. Soud pak z rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 26. 4. 2017, č. j. 4 T 98/2014-968, ve znění rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 6. 2018, č. j. 50 To 203/2018-1036, zjistil, že žalobce byl těmito pravomocně shledán vinným ze spáchání přečinů podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, kterých se dopustil v období od 18. 1. 2012 do 26. 3. 2013 ve vztahu ke jmenované [jméno] [příjmení] tak, že od této vylákal peněžní částku v celkové výši 392 500 Kč, kterou měl dle uvedených rozhodnutí poškozené zaplatit. Pokud se následně jmenovaná v řízení vedeném u zdejšího soudu pod sp. zn. 11 C 23/2015 domáhala z téhož právního důvodu uložení povinnosti žalobci uhradit jí částku 397 500 Kč, pak pravomocným rozhodnutím Okresního soudu v Chebu ze dne 19. 8. 2015, č. j. 11 C 23/2015-40, ve znění usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 11. 2015, č. j. 18 Co 457/2015-64, bylo řízení zastaveno pro překážku věci zahájené – uplatnění téhož nároku v rámci trestního řízení.

8. K tvrzenému dluhu účastníků řízení ve výši 497 831,24 Kč ve vztahu k matce žalobce [jméno] [celé jméno žalované] žalobce následně konstatoval, že za účelem zakoupení bytové jednotky [číslo] (viz též bod 4. odůvodnění tohoto rozsudku) uzavřeli účastníci řízení s [právnická osoba], smlouvu o poskytnutí hypotečního úvěru, jež však následně nebyli schopni splácet, uvedená banka smlouvu vypověděla a začala vymáhat zbývající část úvěru ve výši uvedených 497 831,24 Kč najednou, vymáhání dospělo až do fáze realizace dražby bytové jednotky, k odvrácení prodeje bytové jednotky uzavřela matka žalobce úvěrovou smlouvu a na základě této poskytnutý úvěr ve výši 480 000 Kč byl použit k úhradě částky, vymáhané [právnická osoba], sám žalobce takto vzniklý dluh svým rodičům nepravidelně splácí. Žalovaná namítala, že nebyla o způsobu úhrady dluhu z hypotečního úvěru nikterak informována, ani následně nebyla nikým k úhradě dluhu vyzývána, za svojí osobu by nyní vznesla námitku promlčení, jednání žalobce ve vztahu k jeho rodičům pak nepovažuje za běžné jednání při vyřizování manželských záležitostí a pokud takto jednal, namítá neplatnost tohoto jednání. Oproti tomu strana žalující v rámci jednání konaného dne 23. 3. 2021 řízení, začala uvádět, že v případě částky 480 000 Kč se jednalo o půjčku ze strany matky žalobce, vzhledem k její informovanosti o tom, že (bývalí) manželé sice měli peněžní prostředky na splácení půjčky, ale tyto„ byly odkláněny na účty manželů [příjmení]“, nebyla stanovena žádná splatnost této půjčky, teprve nedávno zaslal zástupce žalobce žalované výzvu k úhradě poloviny poskytnuté částky. Soud pak ze sdělení [právnická osoba], zjistil, že ve vztahu k výše uvedené bytové jednotce vzniklo zástavní právo na základě poskytnutí hypotečního úvěru dle smlouvy ze dne 8. 12. 2006, který byl poskytnut ve výši 950 000 Kč, zcela doplacen byl dne 23. 4. 2014 částkou 449 599,08 Kč z účtu„ EURODRAZBY.CZ“. Z výpisu z účtu, zaslaného soudu [právnická osoba] [právnická osoba], [IČO], pak vyplývá, že částka 480 000 Kč byla poukázána z účtu č. [bankovní účet], vedeného na matku žalobce [jméno] [celé jméno žalované], částka ve výši 16 321 Kč pak byla k rukám této společnosti složena v hotovosti s uvedením složitele„ [celé jméno žalobce]“ Z potvrzení [právnická osoba], o zániku zástavního práva ze dne 30. 4. 2014 vyplývá, že zástavní právo, váznoucí na výše uvedené bytové jednotce č. 534/20 ve prospěch této banky, zaniklo z důvodu zániku zajištěné pohledávky jejím uhrazením. Konečně ze smlouvy o úvěru ze dne 16. 4. 2014 vyplývá, že na základě této smlouvy poskytla [právnická osoba], [IČO], matce žalobce [jméno] [celé jméno žalované] bezúčelový úvěr ve výši 480 000 Kč, který se jmenovaná zavázala spolu s úroky a případnými náklady splatit v 84 měsíčních splátkách ve výši 8 719 Kč, měla takto uhradit celkem 737 441 Kč. Ze sdělení stejné banky ze dne 10. 6. 2019 je pak zřejmé, že úvěrový účet byl„ uzavřen“ dne 5. 9. 2017. Lze pak rezultovat, že skutkový stav v zásadě odpovídá žalobním tvrzením potud, že„ hrozba“ dražby shora uvedené bytové jednotky ve vlastnictví účastníků řízení, kdy tato bytová jednotka měla být uvedeným způsobem realizována z důvodu nesplácení hypotečního úvěru, zajištěného zástavním právem, byla odvrácena úhradou dlužné částky matkou žalobce [jméno] [celé jméno žalované] k rukám dražitele, jež tuto úhradu následně poukázal věřiteli.

9. Soud dále ze spisu vedeného u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. [insolvenční spisová značka] zjistil, že zahájení tohoto řízení iniciovala sama žalovaná jako dlužník návrhem na povolení oddlužení, došlým uvedenému insolvenčnímu soudu dne 11. 11. 2015, v rámci kterého návrhu uvedla, že má celkem 6 věřitelů a celkovou výši dluhu 276 417 Kč, a to včetně závazku za [právnická osoba] [právnická osoba], [IČO], s dluhem ve výši 53 304 Kč s tím, že tento dluh vznikl„ neuhrazením plnění vzniklého za trvání manželství bývalému manželovy“, přičemž o tomto dluhu bylo rozhodnuto rozhodčím nálezem ze dne 29. 10. 2014. Úpadek žalované jako dlužníka byl prohlášen usnesením insolvenčního soudu ze dne 11. 1. 2016, č. j. [insolvenční spisová značka], usnesením ze dne 18. 4. 2016, č. j. [insolvenční spisová značka], pak tento soud schválil oddlužení žalované plněním splátkového kalendáře, přičemž bylo zřejmé, že uvedená [právnická osoba] [právnická osoba], popsanou pohledávku v insolvenčním řízení za žalovanou jako dlužníkem neuplatnila. Usnesením ze dne 30. 8. 2016, č. j. [insolvenční spisová značka], vzal insolvenční soud na vědomí splnění oddlužení žalované jako dlužníka, konečně dle usnesení ze dne 13. 3. 2020, č. j. [insolvenční spisová značka], byla žalovaná jako dlužník osvobozena od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, pohledávek, k nimž se v insolvenčním řízení nepřihlíželo i pohledávek věřitelů, kteří je do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit.

10. Nadepsaný soud, jež vycházel z § 740 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), podle kterého nedohodnou-li se manželé o vypořádání, může každý z nich navrhnout, aby rozhodl soud, stran právního posouzení věci předně aplikoval ust. § 708 o. z., podle kterého to, co manželům náleží, má majetkovou hodnotu a není vyloučeno z právních poměrů, je součástí společného jmění manželů; podle § 709 odst. 1 o. z. je součástí společného jmění to, čeho nabyl jeden z manželů nebo čeho nabyli oba manželé společně za trvání manželství, s výjimkou toho, co a) slouží osobní potřebě jednoho z manželů, b) nabyl darem, děděním nebo odkazem jen jeden z manželů, ledaže dárce při darování nebo zůstavitel v pořízení pro případ smrti projevil jiný úmysl, c) nabyl jeden z manželů jako náhradu nemajetkové újmy na svých přirozených právech, d) nabyl jeden z manželů právním jednáním vztahujícím se k jeho výlučnému vlastnictví, e) nabyl jeden z manželů náhradou za poškození, zničení nebo ztrátu svého výhradního majetku. Ohledně dluhů platí ust. § 710 o. z., podle něhož součástí společného jmění jsou dluhy převzaté za trvání manželství, ledaže a) se týkají majetku, který náleží výhradně jednomu z manželů, a to v rozsahu, který přesahuje zisk z tohoto majetku, nebo b) je převzal jen jeden z manželů bez souhlasu druhého, aniž se přitom jednalo o obstarávání každodenních nebo běžných potřeb rodiny. Konečně nelze odhlédnout od ust. § 741 o. z., podle kterého nedojde-li do tří let od zúžení, zrušení nebo zániku společného jmění k vypořádání toho, co bylo dříve součástí společného jmění, ani dohodou, ani nebyl podán návrh na vypořádání rozhodnutím soudu, platí, že se manželé nebo bývalí manželé vypořádali tak, že a) hmotné věci movité jsou ve vlastnictví toho z nich, který je pro potřebu svou, své rodiny nebo rodinné domácnosti výlučně jako vlastník užívá, b) ostatní hmotné věci movité a věci nemovité jsou v podílovém spoluvlastnictví obou; jejich podíly jsou stejné, c) ostatní majetková práva, pohledávky a dluhy náleží společně oběma; jejich podíly jsou stejné.

11. K popsanému lze konstatovat, že pokud žalobce učinil předmětem řízení 2 pohledávky (viz bod 4. a 5. odůvodnění tohoto rozsudku), tvrdil takto, že tyto pohledávky patří do masy zaniknuvšího společného jmění a takto by měly být, obecně vzato i rovným dílem mezi oba účastníky řízení vypořádány. Ze zjištěného skutkového stavu vyplývá, že každá z obou pohledávek v podobě peněžních prostředků se nachází či by se měla nacházet na účtu, resp. v dispozici 3. osoby – otce žalované, jež rozhodně nevyjadřoval souhlas s tím, že se jedná o peněžní prostředky patřící oběma bývalým manželům, které těmto hodlá vydat. Nelze odhlédnout od skutečnosti, že tvrzené pohledávky měly vzniknout nejpozději v roce 2014 a dokonce v roce 2009, aniž by byly jako majetek bývalých manželů do jejich společného jmění vymáhány. Je zřejmé, že pokud vůbec tyto pohledávky existují a jsou součástí společného jmění, je více než nejistá jejich vymahatelnost po třetí osobě tak, aby je bylo možné považovat za součást společného jmění a již nyní v rámci tohoto řízení o vypořádání společného jmění manželů aby je bylo možné takto vypořádat. Odhlédnuto od dluhů, patřících do masy společného jmění manželů, pak pro vypořádání aktiv společného jmění manželů musí platit stav takový, že je zde dán společný majetek, který se spravedlivě vypořádá mezi oba manžele jeho rozdělením, případně přikázáním za náhradu. Příkladmo, prostředky na společném účtu manželů se mezi tyto rozdělí stejným dílem, motorové vozidlo se přikáže do výlučného vlastnictví jednomu z bývalých manželů, který je zavázán k zaplacení poloviny hodnoty vozidla druhému z manželů apod. Uvedené však není v případě ani jedné z tvrzených pohledávek dáno; nebyla prokázána existence, nikoli jen potencionalita těchto pohledávek, včetně jejich jednoznačně vymahatelnosti. Soud pak z uvedených důvodů uzavřel, že v tomto směru nelze podané žalobě vyhovět, když ani jednu z obou pohledávek nelze zahrnout do masy zaniknuvšího společného jmění. Naopak nic nebrání tomu, aby bývalí manželé či jeden z nich následně jednu či obě pohledávky po 3. osobě vymáhali a v kladném případě aby byly tyto pohledávky posouzeny ve smyslu shora citovaného § 741 o. z.

12. K dluhům, které dle tvrzení žalobce rovněž spadají do masy zaniknuvšího společného jmění manželů (viz bod 6., 7. a 8. odůvodnění tohoto rozsudku) lze znovu poukázat na obsah insolvenčního řízení, vedeného se žalovanou jako dlužníkem, která již v návrhu na zahájení insolvenčního řízení jako věřitele označila jmenovanou [právnická osoba] [právnická osoba], aniž by však tato následně v insolvenčním řízení vedeném se žalovanou takto svůj nárok uplatnila. Bylo-li posléze, jak popsáno v bodě 9. odůvodnění tohoto rozsudku insolvenčním soudem dne 13. 3. 2020 vydáno usnesení o osvobození žalované jako dlužníka od placení pohledávek, následky takového rozhodnutí insolvenčního soudu ve smyslu § 414 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), znamenají, že dluhu se při námitkách dlužníka nelze následně domáhat, pokud nebyl tento dluh zčásti uspokojen právě v insolvenčním řízení, tím spíše pokud měl být takto v insolvenčním řízení uplatněn a uplatněn nebyl, takto není možno předmětný dluh vymáhat po žalované a nelze jej zahrnout mezi dluhy společné, patřící mezi pasiva zaniknuvšího společného jmění manželů. Stejný závěr, byť z jiných důvodů, činí soud ohledně dluhu žalobce ve vztahu ke jmenované [jméno] [příjmení], kde soud předně vychází z ustanovení § 135 odst. 1 o. s. ř., podle kterého je soud vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchala není vůbec oprávněn takovou otázku posuzovat samostatně. Žalobce byl pravomocně uznán vinným ze spáchání trestné činnosti ve vztahu ke jmenované jako poškozené, v rámci odsuzujícího rozhodnutí mu byla uložena povinnost k náhradě škody, toto rozhodnutí nabylo právní moci a je vykonatelné. Takto vzniklý dluh, tedy dluh vzniklý jednomu z manželů za trvání manželství a spočívající v povinnosti nahradit škodu způsobenou jeho protiprávním jednáním pak nemůže být, bez dalšího, společným dluhem obou manželů tak, aby mohl a měl být vypořádán v rámci řízení o vypořádání společného jmění manželů. Závěry týkající se důsledků vydání usnesení podle § 414 insolvenčního zákona (viz výše) je dle závěru soudu nutno vztahovat i k poslednímu tvrzenému společnému dluhu obou manželů za matkou žalobce [jméno] [celé jméno žalované]. K tomuto lze doplnit, že sice v řízení nevznikla pochybnost o tom, jakým způsobem byla uhrazena nesplacená část oběma bývalým manželům poskytnutého hypotečního úvěru, a to z prostředků úvěru následně poskytnutého uvedené matce žalobce, nicméně není vůbec zřejmé, na základě jakých skutečností tak jmenovaná učinila. Nelze odhlédnout od skutečnosti, že k úhradě nesplacené části hypotečního úvěru popsaným způsobem došlo do cca konce dubna 2014, kdy i zaniklo zástavní právo k bytové jednotce, v této době již probíhalo řízení o rozvod manželství účastníků řízení, jež byli rozvedeni ke dni 29. 11. 2014, následně však nebyl prokazatelným způsobem po bývalých manželích či po samotné žalované, potažmo v rámci insolvenčního řízení takový dluh vymáhán. Pokud teprve v rámci tohoto řízení o vypořádání společného jmění manželů po dalších více než 3 letech trvání řízení začala žalující strana tvrdit, že ohledně úhrady částky, kterou jeho matka poskytla na zaplacení zbývající části nesplaceného hypotečního úvěru, byla mezi ní na straně jedné a manžely na straně druhé uzavřena ústní smlouva o půjčce, a to bez stanovení splatnosti půjčky, nelze taková tvrzení hodnotit jinak než jako tvrzení veskrze účelová. V takovém případě nelze než konstatovat, že předmětem řízení takto nejsou žádná společná aktiva č pasiva, která by bylo možné v rozsahu podané žaloby vypořádat, soud proto žalobu zcela zamítl.

13. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterého je kritériem pro přiznání náhrady nákladů řízení úspěch ve věci. V daném případě byla zcela úspěšná žalovaná, a proto jí soud přiznal náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Náklady žalované spočívaly v nákladech na její zastoupení advokátem podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., a to podle § 8 odst. 6 ve spojení s § 7 bod 6, kdy tarifní hodnota vychází z poloviny hodnoty všech jednotlivých věcí, pohledávek a dluhů, které strany učinily předmětem vypořádání, polovina těchto činí 736 165,62 Kč, částka za jeden úkon právní služby je tedy ve výši 11 260 Kč. Zástupce žalované realizoval ve věci 8 úkonů právní služby (příprava a převzetí zastoupení včetně první porady s klientem, vyjádření ze dne 8. 3. 2018, ze dne 6. 11. 2018 a ze dne 8. 9. 2020, účast u jednání u Okresního soudu v Chebu dne 3. 10. 2018, dne 5. 2. 2020, dne 23. 3. 2021 a dne 16. 6. 2021), celkem ve výši 90 080 Kč. Dále má zástupce žalované nárok podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. na náhradu hotových výdajů ve výši 2 400 Kč za 8 výše uvedených úkonů po 300 Kč, podle § 13 odst. 4 téže vyhlášky pak na náhradu cestovného v rámci cest k jednání ze sídla advokáta v [obec] k Okresnímu soudu v Chebu a zpět dne 3. 10. 2018 ve výši 1 425 Kč, dne 5. 2. 2020 ve výši 1 503 Kč, dne 23. 3. 2021 a dne 16. 6. 2021 ve výši 3 125 Kč při použití osobních automobilů [registrační značka] a [registrační značka], vždy v rozsahu 250 km, podle vyhlášek platných ke dni konání jednání, a to vyhlášky č. 463/2017 Sb., vyhlášky č. 358/2019 Sb. a vyhlášky č. 589/2020 Sb. (při spotřebě vozidla 5,7 a 6,8 litrů na 100 km podle metodiky 136/ 2014 a předpisu 2018, cenách za pohonné hmoty a sazby základní náhrady za 1 km jízdy podle platných vyhlášek) celkem ve výši 6 053 Kč a na náhradu za promeškaný čas podle § 14 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. za 32 půlhodin po 100 Kč, celkem ve výši 3 200 Kč. Advokát má též nárok podle § 137 odst. 1 o. s. ř. na náhradu 21 % DPH z částky 101 733 Kč ve výši 21 364 Kč, celkové náklady řízení žalované odpovídají částce 123 097 Kč O místě splatnosti náhrady nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 149 odst. 1 o. s. ř.