31 C 196/2024

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudkyní JUDr. Veronikou Fruthovou, Ph.D., ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného pro zaplacení 19 154,47 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se v plném rozsahu zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou dne , datum, domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 19 154,47 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 19 154,47 Kč od , datum, do zaplacení ve výši 12,75 %. Žaloba byla odůvodněna tím, že mezi žalobkyní a žalovaným jako klientem byla dne , datum, o úvěru č. , identifikace, , na jejímž základě poskytla žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 71 000 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný nesplácel úvěr řádně a včas, žalobkyně úvěr zesplatnila, což žalovanému oznámila dopisem ze dne 28. 2. 2021. Zesplatněním úvěru vznikla tzv. Nová jistina úvěru ve výši 60 862,69 Kč. Podle čl. 6.5 smlouvy o úvěru se žalovaný zavázal pro případ svého prodlení s plněním dluhu zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z Nové jistiny úvěru s tím, že souhrn všech ze strany žalobkyně uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše poskytnuté částky, nejvýše však 200 000 Kč. Žalovaný neplnil své závazky, žalobkyně proto podala žalobu, na jejímž základě byl vydán platební rozkaz Okresního soudu v Chebu č.j. 20 C 206/2021-52, ze dne 27. 12. 2021. Shora uvedený soud mimo jiné rozhodl, že žalovaní jsou povinni uhradit žalobci částky 998,00 Kč a 15 347,53 Kč, tedy částky představující smluvní pokuty dle čl. 6.1.a 6.

5. Smlouvy. Částka ve výši 15 347,53 Kč představovala smluvní pokutu dle bodu 6.

5. Smlouvy ve výši 0,1 % z dlužné Nové jistiny úvěru ve výši 60 862,69 Kč, a to za období prodlení žalovaného s úhradou této Nové jistiny úvěru do 15. 11. 2021. Předmětným platebním rozkazem Okresního soudu v Chebu bylo žalobě žalobce, co do smluvní pokuty, v plném rozsahu vyhověno. Prodlení žalovaného s úhradou nové jistiny úvěru trvalo i po datu 15. 11. 2021, žalobkyni tak vznikl nárok na zaplacení smluvní pokuty také za období po 15. 11. 2021. Žalobkyně se proto domáhá zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky 57 666,91 Kč od 16. 11. 2021 do 18. 7. 2024 ve výši 19 154,47 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 4. 8. 2024. Žalovaný dosud ničeho neuhradil, a to ani přes zaslanou předžalobní upomínku.

2. Žalovaný se ve věci žádným způsobem nevyjádřil.

3. Při uvedené procesní pasivitě žalovaného, kterého rovněž tíží povinnost tvrzení a břemeno důkazní podle § 101 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen o. s. ř., a který v žádném směru nevyvracel žalobní tvrzení a přes řádné předvolání se k jednání soudu nedostavil, vycházel soud ze žalobkyní předložených písemných důkazních prostředků, na základě kterých dospěl ohledně skutkového stavu k následujícím závěrům.

4. Dne , datum, uzavřela žalobkyně se žalovaným Smlouvu o úvěru č. , identifikace, , podle níž žalovanému poskytla částku 71 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal žalobkyni splatit formou 48 měsíčních splátek po 4 300 Kč, a to spolu s úrokem ve výši 92,66 % ročně. Žalovaný splátky řádně nehradil, žalobkyně proto úvěr podle čl. 6. 3 smlouvy o úvěru zesplatnila, což žalovanému oznámila dopisem ze dne 28. 2. 2021. Podle čl. 6.5 smlouvy o úvěru bylo mezi stranami ujednáno, že jestliže žalovaný nezaplatí novou jistinu úvěru v den zesplatnění úvěru, vzniká mu povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, a to ode dne následujícího po dni zesplatnění úvěru až do jejího úplného zaplacení. Žalovaný neplnil své závazky, žalobkyně podala u zdejšího soudu žalobu, kterou se vůči žalovanému domáhala zaplacení částky 59 064 Kč a smluvní pokuty ve výši 15 347,53 Kč, tj. 0,1 % denně z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, a to počínaje dnem 2. 3. 2021 do 15. 11. 2021, vše spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 72 364 Kč od 2. 3. 2021 do 5. 3. 2021 ve výši 49,75 Kč, z částky 67 864 Kč od 6. 3. 2021 do 31. 3. 2021 ve výši 404,36 Kč, z částky 63 364 od 1. 4. 2021 do 30. 4. 2021 ve výši 435,63 Kč a z částky 59 064 Kč od 1. 5. 2021 do zaplacení a s úrokem ve výši 67,4 % ročně z částky 60 862,69 Kč od 2. 3. 2021 do 30. 4. 2021 ve výši 6 566,40 Kč, s úrokem ve výši 67,4 % ročně z částky 57 666,91 Kč od , datum, do 22. 6. 2021 ve výši 5 496,10 Kč a úrokem ve výši 8,25 % ročně z částky 57 666,91 Kč od 23. 6. 2021 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 2. 3. 2021 dosáhne částky 247 680 Kč.

5. Na základě podané žaloby byl vydán platební rozkaz Okresního soudu v Chebu č.j. 20 C 206/2021-52 ze dne 22. 12. 2021, který nabyl právní moci a vykonatelnosti dne 15. 1. 2022 a kterým bylo žalobě zcela vyhověno. Po datu 15. 11. 2021 žalovaný žalobkyni na smluvní pokutu dle čl. 6. 5. smlouvy o úvěru ničeho nezaplatil, a to ani po zaslané předžalobní upomínce ze dne 18. 7. 2024.

6. Podle § 1 odst. 2. zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku, dále jen o. z., platí, že nezakazujeli to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy a veřejný pořádek. Podle § 6 o. z. má každý povinnost jednat v právním styku poctivě a nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu. Podle § 8 o. z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

7. Podle § 1812 o. z. lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější. K ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanovených k ochraně spotřebitele se nepřihlíží. Podle § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle § 1815 o. z. se k nepřiměřenému ujednání nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

8. Podle § 2395 o. z. platí, že smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Podle § 2048 o. z. platí, že ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.

10. Podle § 2991 o. z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

11. Podle § 13 o. z. platí, že každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky.

12. Vzhledem k povaze žalobou uplatněného nároku, tj. nároku na zaplacení smluvní pokuty, který má povahu akcesorického (vedlejšího) závazku k závazku hlavnímu, přičemž tímto je v daném případě závazek ze smlouvy o úvěru č. , identifikace, , zabýval se soud nejdříve právním posouzením právního vztahu mezi žalobkyní a žalovaným založeným smlouvou o úvěru č. , identifikace, a dospěl k následujícímu závěru. Při hodnocení právního vztahu mezi účastníky je třeba aplikovat § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), podle nějž každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích. V obdobných věcech téhož žalobce přitom Okresní soud v Chebu již rozhodoval pod sp. zn. 12 C 167/2017, kde byla předmětem posouzení smlouva o úvěru uzavřená dne , datum, mezi žalobkyní a jinou osobou, částka poskytnutého úvěru činila 40 001 Kč a sjednaný úrok byl 84,9 % ročně, přičemž v ostatních ujednáních se jednalo o smlouvu o úvěru zcela totožného znění, a odvolací Krajský soud v Plzni dospěl v rozsudku ze dne 15. 5. 2018, č.j. 64 Co 1/2018-70 k následujícím právním závěrům: „Podle ustanovení § 580 OZ je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům; k neplatnosti takové právního jednání soud přihlédne i bez návrhu (§ 588 o. z.). Posuzovanou smlouvu se žalovaný zavazuje k placení úroku ve výši 84,9 % ročně. Lze souhlasit s žalobkyní, že výše úroku byla sjednána transparentně, žalobkyně splnila ve vztahu k výši úroku i informační povinnosti vůči žalovanému, které jí ze zákona o spotřebitelském úvěru plynou. Oproti žalobkyni odvolací soud, tak jak dovodil i soud prvního stupně, považuje dohodnutou výši úroku za nepřiměřeně vysokou.“ Nejvyšší soud již ve svém rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 236/2005 vyslovil názor, podle něhož s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu včetně vyšší míry rizikovosti poskytovaného úvěr nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem obvyklé úrokové míry peněžních ústavů. V daném případě se však jedná o překročení více než jedenáctinásobné a rovněž jsou ve smlouvě sjednaná další ujednání v neprospěch spotřebitele.

13. Z údajů zveřejňovaných Českou národní bankou na jejích internetových stránkách vyplývá, že obvyklá míra úvěrů poskytovaných domácnostem se splatností 1 rok až pět let činila v dubnu roku 2019, tj. v době sjednání úvěrové smlouvy 8,23 % ročně; tuto sazbu úrok sjednaný mezi účastníky převyšuje více než jedenáctkrát. Při hodnocení souladu smlouvy, jejímž účastníkem je spotřebitel, kterému z ní má vzniknout závazek k placení takto (extrémně) vysokého úroku, s dobrými mravy je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla uzavřena a k jejímu dalšímu obsahu. Smlouva byla uzavřena adhézním způsobem; žalovaný akceptoval formulářovou dokumentaci vypracovanou žalobkyní, jejíž obsah nemohl reálně nijak ovlivnit. Ve smlouvě se sjednává právo žalobkyně pro případ prodlení žalovaného s placením splátek alespoň 65 dnů „zesplatnit“ úvěr, tj. požadovat okamžitou úhradu veškerých nároků, které žalobkyně vůči žalovanému má. V článku 6.4. smlouvy je pro tento případ stanoveno, že dosud neuhrazená jistina ale i neuhrazený úrok, se stává součástí „nové jistiny“ která je jako celek úročena dohodnutou sazbou 92,66% přičemž v článku 2.2. smlouvy ujednáno, že „úrok běží i po zesplatnění úvěru, když poté přirůstá pouze k původní nesplacené jistině úvěru zahrnuté do nové jistiny úvěru“; celková výše úroku, který je žalobkyně oprávněna požadovat je v témže ustanovení omezen na 120% částky, kterou má celkem klient zaplatit, tj. částky 206 400 Kč, tj. celkem je omezen na 247 680 KČ. Tato ujednání, která navíc nesplňují požadavek na jasnost a srozumitelnost veškerých sdělení vůči spotřebiteli podle § 181 odst. 1 o. z., neboť formulace o přirůstání úroku běžícího do zaplacení je žargonem, jemuž snad rozumí profesionál poskytující úvěry a další finanční služby, případně osoby s právnickým či ekonomickým vzděláním, stěží však lze předpokládat, že bude srozumitelné průměrnému spotřebiteli a že tento bude schopen posoudit důsledky takového ujednání na obsahu svých povinností, dobrým mravům odporuje. Anatocismus, tj. ujednání o právu požadovat úrok z úroku není sice ujednáním obecně zakázaným, avšak zejména ve smlouvách, jejichž účastníkem je spotřebitel, nesmí takové ujednání vytvářet nepřiměřenou nerovnováhu smluvních stran v jeho neprospěch a musí být sjednáno zcela transparentně a srozumitelně. Také je nelze posuzovat izolovaně od výše sazby „přirůstajícího“ úroku, který je i bez tohoto ujednání (které není ničím jiným, než jeho dalším faktickým navýšením) nepřiměřeně vysoký. Rovněž je nutno zohlednit,, že pro případ porušení téže povinnosti, je žalovaný stižen i další podstatnou sankcí, a to smluvní pokutou, stanovenou na horní hranici zákonné přípustnosti, určené v ust. § 122 zákona o spotřebitelském úvěru. Jsou-li zhodnoceny tyto skutečnosti v souhrnu, včetně toho, že smlouva nestanoví žádné sankce pro případ, kdy by byla porušena žalobkyní, je nutno dospět k závěru, že zkoumaná smlouva je právním jednáním, které se dobrým mravům příčí. I přes obecnou zásadu smluvní volnosti nelze akceptovat takový obsah spotřebitelské smlouvy, který v rozporu s obecnou představou spravedlivého uspořádání vzájemných práv a povinností, vytváří jejich zřejmou nerovnováhu k tíži strany, která je při uzavírání smlouvy v objektivně slabším postavení a které i soukromé právo poskytuje zvýšenou právní ochranu.

14. V obdobném smyslu se vyjadřuje i ustálená judikatura Nejvyššího soudu (u níž v mnoha případech na jedné straně sporu vystupuje právě žalobkyně, která by tak měla být s těmito rozhodnutími dobře obeznámena), např. sp. zn. 20 Cdo 1857/2019 (ze dne 8. dubna 2020), sp. zn. 20 Cdo 3811/2019 (ze dne 5. května 2020), sp. zn. 20 Cdo 2884/2019 (ze dne 20. května 2020), sp. zn. 20 Cdo 75/2020 (ze dne 1. prosince 2020), sp. zn. 20 Cdo 2464/2020 (ze dne 20. dubna 2021), popř. sp. zm. 20 Cdo 3062/2022 (z 24. 1. 2023). Dále soud poukázal na nález Ústavního soudu ČR II. ÚS 3194/18 (ze dne 1. dubna 2019) a četná rozhodnutí Krajského soudu v Plzni č. j. 64 Co 1/2018-70 ze dne 15. 5. 2018, rozsudek ze dne 9. 1. 2019, č. j. 25 Co 309/2018-67, rozsudek ze dne 23. 1. 2019, č. j. 25 Co 321/2018-51, rozsudek ze dne 13. 3. 2019, č. j. 25 Co 27/2019-70, rozsudek ze dne 3. 4. 2019, č. j. 25 Co 21/2019-71, rozsudek ze dne 26. 4. 2019, č. j. 25 Co 77/2019-66, rozsudek ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 25 Co 293/2019, rozsudek KS v Plzni ze dne 16. 9. 2020, sp. zn. 25 Co 209/2020, která se týkají skutkově a právně obdobných situací a od nichž tento soud nemá žádný důvod se ve smyslu § 13 občanského zákoníku odchylovat. Je přitom nutno podotknout, že soud dospěl k závěru o neplatnosti právního ujednání ve smyslu ust. § 580 občanského zákoníku při zohlednění celého obsahu smlouvy, tedy nikoliv pouze s ohledem na výši sjednané úrokové sazby a na závěry uvedených rozhodnutí lze v plném rozsahu odkázat.

15. S ohledem na právní posouzení uzavřené smlouvy jakožto neplatného právního jednání soud konstatuje, že nárok na zaplacení smluvní pokuty, uplatněný žalobkyní žalobou ze dne 5. 8. 2024, je nedůvodný s ohledem na absenci právního základu, tj. platného ujednání o smluvní pokutě, na základě kterého by se jej žalobkyně oprávněně domáhala. Soud proto žalobu jako nedůvodnou zamítl.

16. Pro úplnost soud uvádí, že na uvedeném závěru nic nemění ani skutečnost, že nároku žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty za období do 15. 11. 2021 bylo vyhověno platebním rozkazem Okresního soudu v Chebu č.j. 20 C 206/2021-52, ze dne 22. 12. 2021, neboť soud nepovažuje smlouvu o úvěru, na základě níž byl platební rozkaz vydán, za platně uzavřenou a soud pro rozhodování v dané věci není tímto rozhodnutím vázán.

17. Výrokem II. soud rozhodl ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že zcela úspěšný byl v řízení žalovaný, na jehož straně soud nezjistil vznik nákladů řízení, rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu řízení.