31 C 253/2024

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudkyní JUDr. Veronikou Fruthovou, Ph.D., ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky pro 250 000 s přísl.

I. Řízení se co do úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 187 500 Kč od 8. 4. 2024 do 7. 4. 2025 a úroku z prodlení ve výši 0,25 % ročně z částky 62 500 Kč od , datum, do , datum, , zastavuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 48 797,21 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % z částky 250 000 Kč od 1. 10. 2023 do 5. 4. 2024 a úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 60 325 Kč od 6. 4. 2025 do 6. 6. 2025 a úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 48 797,72 Kč od 7. 6. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žaloba se co do částky 13 702,79 Kč a co do rozdílu mezi úrokem z prodlení požadovaným ve výši 15 % ročně z částky 250 000 Kč od 1. 10. 2023 do 7. 4. 2024 a ve výši 14,75 % ročně z částky 62 500 Kč od 8. 4. 2021 do zaplacení a mezi úrokem z prodlení přiznaným ve výroku I. tohoto rozsudku zamítá.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu formou návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala zaplacení částky 250 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % z částky 250 000 Kč od 1. 10. 2023 do zaplacení. Svůj nárok opírala o skutečnost, že žalobkyně poskytla žalovanému peněžitou zápůjčku, což měla prokazovat dohoda o uznání dluhu a jeho splácení z , datum, , v níž žalovaný uznal svůj dluh vůči žalobkyni v celkové výši 250 000,- Kč a zavázal se tento svůj dluh splatit do 30. 9. 2023. Dále tvrdila, že se účastníci v dohodě o uznání dluhu a jeho splácení dohodli, že práva, povinnosti a vztahy mezi nimi, jakož i případné spory z uvedené dohody o uznání dluhu a jeho splácení se budou řídit českým právním řádem. Dále se dohodli, že příslušným soudem pro řešení případných sporů mezi věřitelem a dlužníkem je obecný soud v České republice, Okresní soud v Chebu, a to podle článku 25, oddílu 7 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. Po přípravném jednání, které se konalo za účelem zjištění mezinárodní a místní příslušnosti soudu k projednání věci, a to ještě před zahájením jednání ve věci samé vzala částečně svůj žalobní nárok žalobkyně zpět (ve svém návrhu na změnu žaloby, který měl povahu částečného zpětvzetí), a to co do částky 187 500 Kč. Ohledně příslušenství žalobkyně sice výslovně neuvedla, že v tomto smyslu bere žalobu zpět, soud však s ohledem na to, jak žalobkyně formulovala upravený žalobní petit došel k závěru, že žalobkyně žádá o částečné zpětvzetí i ve vztahu k požadovanému příslušenství, a tak rozhodl usnesením ze dne 5. 6. 2025 č.j. 31 C 253/2024-105 o částečném zastavení řízení i ve vztahu požadovaného příslušenství. V tomto usnesení soud nedopatřením rozhodl o zpětvzetí části příslušenství až od 8. 4. 2025, když správně mělo jít o datum 8. 4. 2024, jak vyplývá z žalobního petitu. K tomuto nedopatření došlo z důvodu, že soud při zpětvzetí vycházel z nesprávně uvedeného údaje v bodě I. návrhu na změnu žaloby. S ohledem na tuto skutečnost soud výrokem I. částečně zastavil řízení ve věci uplatněného nároku na příslušenství mezi 8. 4. 2024 a 7. 4. 2025 tak, aby předmět řízení odpovídal navrhovanému žalobnímu petitu.

2. Žalovaný s nárokem uplatněným žalobou nesouhlasil. Namítal, že dohoda o uznání dluhu ze dne , datum, je zdánlivým jednáním. Žalovaný tvrdil, že neovládá ani základy českého jazyka, se žalobkyní komunikoval anglicky nebo německy. Listina byla připravena na pokyn žalobkyně, která žalovanému měla sdělit, že listinu sepisují za účelem budoucího společného bydlení, čímž uvedla žalovaného v omyl. Protože žalovaný předloženému dokumentu nerozuměl, z důvodu opatrnosti u svého podpisu připojil značku u.v., což ve zvyklostech a obecném německém právu má znamenat podpis „s výhradou“ (unter Vorbehalt). Tato poznámka je údajně připojována v Německu v situacích, kdy si osoba, která něco podepisuje, vyhrazuje určitá práva nebo si ponechává prostor pro další ověření nebo zpochybnění obsahu. Žalovaný tak tvrdil, že sice uznání dluhu podepsal, ale pouze s výhradou, kterou měl žalovaný naznačit, že dokumentu nerozuměl. Dále namítal mezinárodní nepříslušnost českých soudů a v této souvislosti i místní nepříslušnost Okresního soudu v Chebu, když neuznal ani dohodu o příslušnosti Okresního soudu v Chebu obsaženou v dohodě o uznání dluhu z , datum, a namítal, že obecným soudem žalovaného je soud v Německu podle jeho bydliště.

3. Na přípravném jednání, které bylo nařízeno za účelem přezkoumání mezinárodní příslušnosti českých soudů, místní příslušnosti Okresního soudu v Chebu pak žalovaný po poučení o ustanovení nařízení Evropského Parlamentu a Rady 1215/2012 a související judikatuře ve vztahu k předmětu sporu u nároků ze smlouvy podle místa plnění, na námitce místní nepříslušnosti již netrval, soud byl však povinen o ní rozhodnout, a proto na tomto přípravném jednání soud rozhodl svým usnesením o tom, že se námitka zamítá, když soud došel k závěru, že místní příslušnost Okresního soudu v Chebu včetně jeho mezinárodní příslušnosti je dána na základě čl. 7 nařízení ve spojení se sdělením , právnická osoba, . z 24. 4. 2025, která uvedla, že účet žalobkyně (uvedený v dohodě o uznání dluhu) je veden na pobočce , adresa, . Oba účastníci se vzdali práva na odvolání proti tomuto usnesení a soud tak mohl nadále v řízení pokračovat.

4. V průběhu řízení učinili účastníci nesporným, že dne , datum, došlo ze strany žalobkyně k poskytnutí částky 201 202,79 Kč na bankovní účet žalovaného. Dále mezi účastníky bylo nesporné, že dne 5. 4. 2024 žalovaný předal žalobkyni částku 7 500 EUR, které byly použity na akontaci vozu Audi A3 registrovaného na žalobkyni. Dále mezi stranami bylo nesporné, že mezi žalobkyní a žalovaným existuje pohledávka ve výši 390 000 Kč, kterou má žalovaný za žalobkyní a kterou žalobkyni uhradila pojišťovna na opravu jejího vozidla financovanou žalovaným, která však není předmětem tohoto řízení.

5. Na základě zjištění učiněných z předložených důkazů dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé.

6. Z dohody o uznání dluhu z , datum, mezi žalobkyní a žalovaným ve spojení s účastnickou výpovědí žalovaného soud zjistil, že žalobkyní a žalovaným byla na české poště dne 1. 8. 2024 podepsána dohoda a ověřen na ní podpis. Obsahem dohody bylo uznání dluhu ve výši 250 000 Kč žalovaným z titulu nesplacené peněžité zápůjčky a byla dohodnuta splatnost tohoto dluhu do , datum, . Dohoda byla sepsána v českém jazyce. Z dohody vyplývalo, že dne , datum, došlo k poskytnutí částky 201 202,79 Kč na účet vedený na jméno , Jméno žalovaného, a mělo z ní rovněž vyplývat, že dne 31. 3. 2023 byla žalovanému v hotovosti předána částka 48 797,21 Kč. Ve vztahu k předání takové částky v hotovosti ze strany žalovaného žalobkyni nepovažoval soud uvedenou listinu za věrohodnou, a to z důvodu, že v hotovosti nelze v české měně takovou částku předat. Soud však po posouzení tohoto důkazu ve vzájemné souvislosti s dalšími důkazy došel k závěru, že věrohodné je, že celkem obdržel žalovaný od žalobkyně částku 250 000 Kč. Sám žalovaný uznal převzetí částky, která mu byla převedena na účet, výše této částky pak vycházela ze skutečnosti, že převod byl realizován v měně EUR, což ovlivnilo její přesnou výši. Je pochopitelné, že s ohledem na tuto částku pak v dohodě o uznání dluhu byla stranami modifikována výše částky předané v hotovosti s ohledem na to, že mezi účastníky bylo podstatné, že celkový dluh činí 250 000 Kč a v tomto ohledu došlo k zaokrouhlení. Pro soud v tomto ohledu bylo stěžejné, že uznán byl dluh ve výši 250 000 Kč, když podstatnou náležitostí dohody o uznání dluhu není vylíčení skutečností, jak došlo k poskytnutí jednotlivých částek, podstatné je jeho uznání co do důvodu a výše, což listina obsahovala bez pochybnosti. Za podstatné tak vzal soud zejména uznání, že došlo k zápůjčce celkem 250 000 Kč, které mají být vráceny žalobkyni. Je i pochopitelné, že účastníci do dohody uvedli skutečnosti tak, aby výsledek tvořil částku, která měla být vrácena, a to pro ně bylo relevantnější než skutečnost, kolik přesně bylo poskytnuto peněz v hotovosti a kolik na účet, když ve smlouvě není ani zmíněno, že peněžní prostředky poskytnuté na účet reálně obdržel žalovaný v měně EUR, avšak částka obdržená v měně CZK je nesporná. To, že žalovaný ke svému podpisu na uvedené listině připojil znak u. v. (když tato by na rozdíl od podoby ve smlouvě měla být správně psána u. V.) pak soud z listiny rovněž zjistil, avšak již nedošel k závěru, že tím byla ovlivněna platnost jeho podpisu. Pokud mělo připojení znaků u.v. značit, že ji žalovaný podepisuje s výhradou, pak soud neměl za prokázané, že takovou výhradu žalovaný skutečně učinil a že o ní žalobkyni informoval. Podpis s výhradou uvedením zkratky u.v. české právo nezná a soud si není vědom, že takové následky, jaké tvrdí žalovaný by měl jeho podpis ani podle německého práva, když soud není povinen znát zahraniční právo a v tomto smyslu žalovaný ničeho dalšího netvrdil ani neprokazoval. Soud chce zejména zdůraznit, že žalovaný neuvedl na smlouvě ani po jejím podepsání žádné konkrétní výhrady, které by ke smlouvě měl. Uvedení zkratky u. v. navíc mohlo mít různé významy, když zkratka výrazu unter Vorbehalt by navíc správně měla být psána s velkým písmenem V. Pokud žalovaný nesouhlasil s obsahem listiny, obvyklým postupem je listinu nepodepisovat. Samozřejmě situace by mohla být posuzována jinak, pokud by listina obsahovala například ručně psanou konkrétní výhradu či pokud by krátce po jejím podpisu v tomto ohledu žalovaný uskutečnil nějakou konkrétní výhradu, kterou k listině má, vůči žalobkyni. To však žalovaný ani netvrdil a zjevně ani před soudním jednáním neučinil. Soud se domnívá, že ani v německém právu nemá zkratka u.V. sama o sobě bez uvedené konkrétní výhrady žádný právní význam. Soud tak vzal z listiny za prokázané, že celkem žalovaný obdržel od žalobkyně částku 250 000 Kč, což korespondovalo se zjištěními vyplývajícími z dalších provedených důkazů. Soud z listiny vzal rovněž za prokázané, že listina byla podepsána ve dvojím vyhotovení a neuvěřil tak tvrzení žalovaného, že její znění neměl k dispozici, když z ověřovací doložky vyplývá, že mezi pořadovými čísly ověřených podpisů je ponecháno jedno volné číslo , hodnota, , což nepřímo podporuje tvrzení žalobkyně, že se ověřovaly podpisy mezi účastníky na dvou listinách, neboť při ověření podpisu pouze na jedné listině by čísla následovala bezprostředně za sebou. S ohledem na skutečnost, že žádný z účastníků nenavrhl k důkazu nic, co by toto skutkové zjištění zpochybnilo, a naopak z něj vyplynulo, že účastník měl dohodu k dispozici, soud vycházel z toho, že listina byla podepsána ve dvojím vyhotovení.

7. Z účastnické výpovědi žalovaného vyplynulo, že dohodu o uznání dluhu žalovaný podepsal. Uvedl, že listinu nečetl, pouze ji viděl, a to její první a poslední stranu, nepamatoval si v kolika vyhotoveních jí podepisoval, ale uvedl, že zřejmě v jednom. Dále žalovaný uvedl, že důvodem, proč listinu podepsal bylo, že pokud by tak neučinil, matka žalobkyně by odmítla vzít si úvěr na vozidlo tov. zn. , Anonymizováno, , které je mu nyní pronajímáno. On platí peníze za vozidlo žalobkyni a ta je odevzdává své matce. Žalovaný uvedl, že důvěřoval žalobkyni a nebyl schopen vysvětlit z jakého důvodu listinu podepsal, ani co si myslel, že podepisuje za listinu. Co se týče částky 201 202,79 Kč, kterou uznává, že od žalobkyně obdržel na účet, pak k této uvedl, že měl uvedenou částku dát své bývalé přítelkyni, aby si mohl ponechat nemovitost, kterou společně užívali. Uvedl, že paní , jméno FO, měl nabídnout částku asi 8 500 , právnická osoba, této dohodě nedošlo a dům byl prodán, z prodeje domu neobdržel ničeho, žalovaný nebyl zapsán jako vlastník nemovitosti a peníze šly na úvěr. Ve vztahu k nabídnuté částce 8 500 EUR považoval s ohledem na další provedené důkazy výpověď za nevěrohodnou. Žalovaný rozuměl termínu Kč i věděl, že částka 250 000 Kč znamená v přepočtu asi 10 000 EUR, nebyl schopen vysvětlit, co se domníval, že podepisoval, ani neuvedl, jak měl být žalobkyní uveden v omyl. Ve vztahu k jeho tvrzení, že omyl měl spočívat v tom, že peníze jsou poskytnuty na společně bydlení se naopak soud domnívá, že peníze měli sloužit na to, aby žalovaný koupil nemovitost od paní , jméno FO, , když toto vyplývalo z tvrzení svědků i jeho vlastního tvrzení. Nemělo se tak jednat o peníze poskytnuté na společné bydlení, ale půjčené žalovanému na nákup nemovitosti, ke kterému však nedošlo. Žalovaný uznal, že v českém jazyce podepsal více listin, jednalo se o listiny, které se týkaly automobilu, připustil, že na poště v Aši ověřoval několik listin v češtině, byl zde za takovým účelem asi třikrát nebo čtyřikrát. Soud rovněž nepovažoval za věrohodnou účastnickou výpověď ve vztahu k tomu, že by se o smlouvě před ani po jejím podpisu s žalobkyní nebavil a ani, že mu nebyl po podpisu dohody předán její jeden výtisk, tak, jak je v dohodě uvedeno a jak je i při běžném postupu při podpisu listin zcela obvyklé. Nebyl schopen vysvětlit, jak s poskytnutými penězi od žalobkyně naložil poté, co zjistil, že k dohodě mezi ním a jeho bývalou přítelkyní nedojde, přestože jednaní s bývalou přítelkyní trvaly pouze jeden až dva týdny, poté již byl obeznámen s tím, že nemovitost na něj převedena nebude a bude prodávána. Přesto neměl ani poté, co se o této skutečnosti dozvěděl, potřebu peníze (ani ve výši, jež uznal) poskytnuté mu žalobkyní za účelem koupě nemovitosti vrátit. Pokud tak sám zmiňoval žalovaný, že byl uveden žalobkyní v omyl z důvodu, že měly být peníze poskytnuty na jejich společné bydlení, soud naopak má za to, že on uvedl žalobkyni v omyl, resp. v omylu ji záměrně ponechával i poté, co již byl srozuměn s tím, že k převodu nemovitosti nedojde a důvod, pro který mu žalobkyně peněžní částku poskytla, již odpadl.

8. Svědkyně , jméno FO, se vyjádřila ve vztahu k nabízené částce ze strany žalovaného tak, že za přenechání nemovitosti jí byla nabídnuta částka 10 000 EUR, soud považoval svědeckou výpověď uvedené svědkyně v tomto ohledu za zcela věrohodnou, svědkyně již nebyla v žádném partnerském ani jiném vztahu se žalovaným, z výpovědi nevyplynulo, že by mu měla v úmyslu škodit. Stejně tak se soud domníval, že svědkyně nenavázala žádný bližší kamarádský nebo jiný vztah se žalobkyní, má tak za to, že v tomto směru byla výpověď zcela věrohodná, když svědkyně neměla důvod si vymýšlet. Ve vztahu k nabízené částce naopak nebyla přesvědčivá výpověď žalovaného, který uvedl, že svědkyni za přenechání nemovitosti nabídl pouze částku 8 500 EUR, která by odpovídala tomu, že si od žalobkyně zapůjčil pouze částku 201 202,79 Kč, jak tvrdí on. Svědkyně rovněž uvedla, že částka jí byla nabídnuta v březnu roku 2023 a že nabídku žalovaného odmítla, neboť už věděla, že chce dům prodat.

9. Svědkyně , jméno FO, , která je matkou žalobkyně se vyjádřila tak, že se osobně zúčastnila předání finanční hotovosti ze strany žalobkyně žalovanému, které mělo proběhnout dne , datum, v bytě žalobkyně žalovanému. Soud považoval výpověď svědkyně za věrohodnou jen zčásti. Svědkyně působila věrohodně ve vztahu k tvrzení, že dceři poskytla peněžní prostředky v celkové výši 250 000 Kč na účet, když tyto peníze měly být dcerou požadovány z důvodu, aby žalovaný koupil nemovitost v SRN. Ve vztahu ke skutečnosti, že byla přítomna poskytnutí částky, která měla být přesně 48 800 Kč a ke kterému mělo dojít v bytě žalobkyně v hotovosti dne 31. 3. 2023 soud považoval svědeckou výpověď a její věrohodnost za sníženou, a to z důvodu, že tato byla ovlivněna tím, že před samotným jednáním žalobkyně a svědkyně hovořili o tom, že žalobkyně uvedla soudu, že byla předána částka 48 800 Kč. V návaznosti na to pak svědkyně uvedla soudu, že byla přítomna předání přesně částky 48 800 Kč, a to zřejmě z důvodu, aby jejich tvrzení byla v tomto ohledu shodná. Svědkyně však soudu skutečnost, že s žalobkyní mluvila přiznala a soud tak považoval svědeckou výpověď za věrohodnou ve vztahu k jejímu popisu o tom, že byla přítomna nějakému předání peněz, avšak nevěrohodnou ve vztahu ke skutečnosti, že znala konkrétní částku, která byla mezi účastníky v hotovosti předávána. Pokud by soud hodnotil uvedený důkaz izolovaně, nepovažoval by soud výpověď svědkyně za dostačující k tomu, aby prokázala poskytnutí peněžní částky v hotovosti žalovanému, pokud ji však hodnotí v souvislosti s ostatními provedenými důkazy, má soud za prokázané, že k poskytnutí peněžních prostředků v celkové výši 250 000 Kč ze strany žalobkyně žalovanému došlo. A to právě i s ohledem na skutečnost, že šlo o peněžní prostředky, které svědkyně přesvědčivě tvrdila, že zaslala dceři na účet v březnu roku 2023 za tímto účelem.

10. Svědkyně , jméno FO, , která je současnou přítelkyní žalovaného vypověděla, že o věci je informována, neboť ona sama byla v kontaktu s právničkou. Sama vypověděla, že to, co o věci ví, vyplývá z informací od žalovaného, kterým věří. Rovněž má informace i od právní zástupkyně žalovaného, s kterou o věci hovoří. V tomto ohledu byla hodnota svědecké výpovědi touto skutečností i ovlivněna, když samotná svědkyně o předmětu jednání z vlastních poznatků nic nevěděla, což ani nemohla vědět, neboť šlo o události z doby, kdy nebyla ještě přítelkyní žalovaného, ani jej neznala. Z výpovědi vyplynulo, že i paní , jméno FO, žalovaný sdělil, že peněžní prostředky od žalobkyně měli původně sloužit k nákupu nemovitosti od paní , jméno FO, , ve které v minulosti spolu s žalovaným bydleli, ale z prodeje sešlo, protože se s paní , jméno FO, žalovaný nedomluvil. Svědkyně se vyjádřila i o tom, že s žalovaným nekomunikovala česky a překládala mu z českého jazyka na policii i v rozhovorech s právní zástupkyní. Svědkyně rovněž potvrdila, že když se s žalovaným probírali dokumenty, byly mezi nimi i podepsané dokumenty od žalovaného v ČJ, když toto vysvětlovala časovým odstupem, kdy žalobkyně již uměla lépe německy a mohla je žalovanému přeložit. Svědkyně se rovněž vyjádřila k tomu, že viděla i dohodu o uznání dluhu, a uvedla, že tuto dohodu ji předložil žalovaný. Následně upravovala svou výpověď v tom smyslu, že viděla listinu až později, až poté, co kontaktovala právničku a ta byla nahlédnout do spisu. V další části výpovědi ale uvedla, že listinu viděla poprvé už když se připravovali na jednání k paní právní zástupkyni. Časově zařadila to, kdy viděla listinu do období listopadu až ledna, přesně to nebyla schopna určit. Následně uvedla, že listinu viděli na první schůzce s právní zástupkyní žalovaného, poté zase tvrdila, že ji měl pan , jméno FO, v e-mailu, který měl být od právní zástupkyně. Soud ve vztahu k tomuto tvrzení považoval výpověď za nevěrohodnou, když nejprve svědkyně uvedla, že dohodu ji předložil žalovaný, poté ji měla vidět u právní zástupkyně, a to zřejmě již v době, kdy tato ještě nebyla nahlédnout do spisu (neboť plná moc byla podepsána žalovaným dne , datum, a až poté byla dne 10. 1. 2025 nahlížet právní zástupkyně do spisu) a následně tvrzení opět upravila v tom smyslu, že ji viděla již, když se připravovali na první jednání s právní zástupkyní. Všechny tyto momenty by však svědčili o tom, že musel mít žalovaný dohodu o uznání dluhu k dispozici, soud tak neuvěřil tomu, že by listinu svědkyně viděla až od právní zástupkyně poté co tato nahlédla do spisu a domnívá se, že toto sdělení svědkyně uvedla jen proto, aby nepřiznala, že listinu měl žalovaný k dispozici již dříve, a tedy zřejmě v originále, jak to bývá v právním styku obvyklé. Dále svědkyně uvedla, že od začátku listopadu spolu s žalovaným bydlí, a tak pokud by žalovaný potřeboval něco přeložit z českého jazyka, mohla mu to přeložit, předžalobní výzvu jí však nedal a je přesvědčena, že ji neobdržel. To, že byla žalovanému doručena žaloba naopak potvrdila.

11. Z výslechu svědka , jméno FO, , který je kamarádem žalovaného, soud zjistil, že tento k projednávané záležitosti nic bližšího neví. Žalovaného zná zhruba dva roky. Zná i žalobkyni z doby, kdy byla přítelkyní žalovaného. Setkal se i s matkou žalobkyně, byl přítomen i jejich setkání v době, kdy bydleli v Aši, kde žalovanému překládal. Domnívá se, že s matkou žalobkyně se žalovaný seznámil na začátku či přelomu roku 2024, kdy se řešil automobil, nebyl však schopen událost časově zařadit, uvedl rovněž, že sám ani neví, zda se viděli s matkou žalobkyně na schůzce, na které měla vidět žalovaného poprvé nebo jej již znala. Uvedl, že žalovaný neumí mluvit česky a že mu někdy překládal, neboť on umí německy. Byl s ním i na výslechu na policii.

12. Z předžalobní výzvy včetně podací stvrzenky a kopie dodejky měl soud za prokázané, že žalovanému byla doručena ze strany právního zástupce žalobkyně předžalobní výzva, kterou byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu ve výši 250 000 Kč, který má žalovaný vůči žalobkyni. Žalovaný ve vztahu k podpisu doručenky namítal, že na doručence není uveden jeho podpis tak, jak se podepisuje, když tento se liší od podpisu, který se nachází na uznání dluhu. Soud poučil žalovaného, že nemá odbornost na to posoudit pravost podpisu a podpis by musel zkoumat posudkem znalec a vyzval žalovaného, ať případně navrhne takový k důkazu. Po upozornění na skutečnost, že i na dodejce zaslané soudem se nachází podpis velmi podobný tomu, který je na dodejce k předžalobní výzvě a doručení této písemnosti naopak žalovaný potvrzuje, žalovaný toto již dále nezpochybňoval a další důkazy k tomu, že mu nebyla předžalobní výzva doručena nenavrhl.

13. Z konverzace mezi žalobkyní a žalovaným v aplikaci WhatsApp z 9.

9. údajně roku 2024 soud vzal za prokázanou pouze skutečnost, že mezi žalovaným a žalobkyní probíhala konverzace, kterou však soud nemá k dispozici celou a předložena byla pouze její část v německém jazyce. Žalobkyně vyzývala žalovaného k úhradě částky 8 300 EUR a ptala se, kdy dojde k úhradě. Dále uvedla, že se nenechá „ošidit“ a že žalovaný může zapomenout na výpočet 8300 mínus 7500 EUR = 800 EUR a vyzvala žalovaného k uhrazení 8 300 EUR, k čemuž uvedla, že dala žalovanému za jeho auto rs6 9 000 EUR a on jí 7 500 EUR. Konverzace dále nepokračuje, soudu tento důkaz byl předložen žalovaným, vzal tak z něj pouze za prokázané, že před podáním žaloby byl žalobkyní vyzýván minimálně k uhrazení částky 8 300 EUR. Zda se jednalo o celý žalovaný dluh či jinou úhradu, ani zda mezi účastníky byla nějaká dohoda ohledně splatnosti částky, není z konverzace patrné a z důvodu, že se jedná pouze o část konverzace, která není ani ukončena ani zahájena, nemohl soud více z tohoto důkazu zjistit. Soud ani nemůže z této částky dovodit, že by zapůjčená částka odpovídala částce 8 300 EUR, pouze, že v této částce se v uvedené konverzaci dožadovala žalobkyně zaplacení.

14. Ze smlouvy o pronájmu motorového vozidla z , datum, je patrné, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva, jejímž předmětem je nájem osobního vozidla , Anonymizováno, , reg. zn. , SPZ, , ze které je žalovaný povinen žalobkyni hradit nájemné ve výši 16 064 Kč měsíčně a nájem je sjednáván na dobu určitou do , Datum narození advokátky, , že veškeré závady na motorovém vozidle zaviněné nájemcem (mimo havárie ve výši hrazené pojišťovnou a jiné poškození třetí osobou) jdou k tíži nájemce. Rovněž z nájemní smlouvy vyplývá, že pokud nájemce uhradí pronajímateli všechny částky měsíčního nájemného, které představují počet splátek až do dne 31. 11. 2030, zavazuje se pronajímatel převést na nájemce vlastnické právo k vozidlu, a to do 30 dnů. Soud tak chce zdůraznit, že ač to nebylo předmětem tohoto řízení (neboť ve vztahu k částce 7 500 EUR, která měla být vzájemně použita na akontaci vozidel Audi, byla žaloba vzata žalobkyní zpět), soud má za to, že v daném případě se jedná o tzv. zastřený právní úkon, kdy uvedenou smlouvou o nájmu je zastřen úkon koupě vozu na splátky. Pro posouzení věci však nebyla povaha uvedené smlouvy relevantní, podstatné však bylo, že celá smlouva je napsána v českém jazyce, je žalovaným podepsána i je na ní ověřen jeho podpis, z vyjádření účastníků vyplynulo, že žalovaný tuto smlouvu plní a nesporuje její obsah, soud tak došel k závěru, že v případě potřeby je schopen žalovaný buď listině sám porozumět, přeložit si ji, anebo si její překlad obstarat.

15. Z výpisu z pozemkových knih SRN pro oblast Schönwald svazku 51, listu 1753 vyplývá, že žalovaný nebyl spoluvlastníkem nemovitosti na adrese , Anonymizováno, , Anonymizováno, , jak uvedl ve svém vyjádření z 16. 1. 2025, což následně i připustil a uvedl, že v původním vyjádření zřejmě došlo k nedorozumění v překladu mezi ním a jeho právní zástupkyní. Posouzení vlastnictví nemovitosti není podstatné pro věc samotnou, vliv to mělo pouze na posouzení věrohodnosti provedených důkazů.

16. Z konverzace ze 17. 8. 2024 mezi žalobkyní a žalovaným je patrné, že žalovaný psal žalobkyni zprávy v českém jazyce, ač tyto obsahovaly některé gramatické nesprávnosti, obsahu zprávy žalovaného bylo možno porozumět. Soud tak z provedeného důkazu dospěl k závěru, že alespoň do určitě míry žalovaný českému jazyku buď rozumí nebo si je schopen text do českého jazyka ze svého rodného jazyka (a naopak) přeložit za použití technických prostředků.

17. Z ostatních elektronických konverzací bylo patrné pouze, že žalovaný vedl konverzace v německém a anglickém jazyce, což ovšem nemusí nutně znamenat, že český jazyk neovládá, pouze to dokládá, že jiné osoby umí německy či anglicky, a že jiný než český jazyk byl mezi nimi preferovaný způsob komunikace. V komunikacích se nevyskytovaly informace o tom, že by žalovaný česky nerozuměl ani jiné takové skutečnosti.

18. Ze záznamů o podaném vysvětlení z 18. 7. 2023 a 29. 4. 2025 bylo zjištěno, že žalovaný v obou případech prohlásil, že neovládá český jazyk a že si s sebou přivedl osobu, která mu bude tlumočit, a to shora uvedené svědky, v prvním případě , jméno FO, , ve druhém , jméno FO, . Ani v jednom případě nebyla zajištěna přítomnost soudního tlumočníka. Ze záznamu z 18. 7. 2023 bylo zjištěno, že se na místo dostavil žalovaný jako podezřelý pro podání vysvětlení ve věci trestného činu nebo přestupku proti občanskému soužití. Rovněž ze záznamu vyplývá, že v době podání vysvětlení byl žalovaný nezaměstnaný. Dále ze záznamu vyplynulo, že žalovaný připustil, že týden před podáním vysvětlení uhodil žalovanou do obličeje (dal ji tz.v „facku“) a v den podání vysvětlení jí zabavil klíče od automobilu, to však soud nepovažoval za relevantní pro posouzení věci, pro hodnocení věrohodnosti tvrzení účastníků to však vzal v potaz (s ohledem na tvrzení žalobkyně o domácím násilí). Z vysvětlení z 29. 4. 2025 je pak patrné, že se na PČR dostavil žalovaný rovněž se svědkyní , jméno FO, , která mu ve věci tlumočila, když v tomto případě vystupoval v pozici oznamovatele ve věci trestného činu nebo přestupku proti občanskému soužití, když zřejmě jako pachatele takového označil žalobkyni, která jej měla nevhodně obtěžovat. Toto oznámení spadá do období, kdy již probíhalo ve věci toto sporné řízení.

19. Z dalších listinných důkazů soud k žádným relevantním skutečnostem nedospěl, pouze bylo patrné, že žalovaný komunikuje v německém jazyce, navštěvoval školu v SRN, kde neměl výuku českého jazyka. Listiny však nebyly přímo způsobilé prokázat, že žalovaný česky neuměl či neumí, pouze prokazují, že primárním jazykem žalovaného je zřejmě německý jazyk.

20. Soud pro nadbytečnost zamítl důkazní návrhy, neboť z nich měly vyplývat skutečnosti, které se v průběhu jednání staly mezi účastníky nespornými.

21. Žalovaný v projednávané věci neprokázal, že by byl ve vztahu k němu projev vůle nesrozumitelný, když v tomto ohledu nevysvětlil, v čem měla nesrozumitelnost spočívat. Uvedl, že smlouvě nerozuměl, v řízení však nebylo možné zcela přesně zjistit, na jaké úrovni český jazyk ovládal, bylo však prokázáno, že listiny v českém jazyce podepisuje i že byl schopen psát v minulosti žalobkyni zprávy i v českém jazyce, tedy si je minimálně do českého jazyka přeložit. Ve vztahu k dohodě o uznání dluhu pouze uvedl, že té nerozuměl, ale nebylo jím ani tvrzeno, co se domníval, že podepisuje. Žalovaný tvrdil, že byl žalobkyní uveden v omyl, avšak nespecifikoval, v čem omyl měl spočívat. Dohoda o uznání dluhu a jeho splácení navíc závazek mezi stranami nezakládala, pouze určovala novou splatnost dluhu již existujícího. Dále dohoda měla sloužit jako důkaz, kterým ústně domluvenou smlouvu o zápůjčce, bylo možno prokázat. To, že k zápůjčce došlo, bylo mezi stranami nesporné, sporná byla výše poskytnuté částky. Z provedeného dokazování soud vzal za prokázané, že došlo k poskytnutí celkem 250 000 Kč a že podpisem dohody žalovaný v této výši dluh uznal. To, že bylo žalovanému poskytnuto 250 000 Kč nepřímo vyplývalo i z výpovědi svědkyně , jméno FO, , kterou soud považoval za nejvíce věrohodnou, když tato (na rozdíl od žalovaného) uvedla, že za nemovitost v SRN ji žalovaný nabídl celkem 10 000 EUR, což odpovídalo zhruba 250 000 Kč. I z dohody jednoznačně vyplývala částka 250 000 Kč, která byla uvedena již na první straně a žalovaný byl schopen si takové skutečnosti povšimnout, i pokud by nerozuměl celému obsahu smlouvy, jak tvrdí. Stejně tak prokazovala skutečnost, že došlo k předání hotovosti žalovanému i svědkyně , jméno FO, , matka žalobkyně, která sice nebyla věrohodná ve své výpovědi zcela, ale ve vztahu k poskytnutí částky 250 000 Kč za účelem zápůjčky žalovanému na koupi nemovitosti v SRN zcela věrohodně působila, když v tomto ohledu se mělo jednat o peněžní prostředky, které sama na tento účel dceři převedla z vlastních prostředků.

22. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto.

23. Dle § 2010 odst. 1 poslední věta zákona č. 89/2012 Sb. (dále jen o.z.) utvrdit lze dluh ujednáním smluvní pokuty nebo uznáním dluhu.

24. Dle § 2053 o.z. uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu i výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trvá.

25. Dle § 2054 odst. 2 o.z. plní-li dlužník dluh zčásti, má částečné plnění účinky uznání zbytku dluhu, lze-li z okolností usoudit, že tímto plněním dlužník uznal i zbytek dluhu.

26. Dle § 2390 o.z. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

27. Dle § 2391 odst. 2 o.z. má-li se peněžitá zápůjčka vrátit v jiné měně, než v jaké byla dána, splatí vydlužitel zápůjčku tak, aby se to, co se vrací, hodnotou rovnalo tomu, co bylo dáno. Zápůjčka se splácí v měně místa plnění.

28. Z ustanovení § 3 odst. 2 písm. c) o.z. vyplývá, že nikdo nesmí pro nedostatek věku, rozumu nebo pro závislost svého postavení utrpět nedůvodnou újmu; nikdo však také nesmí bezdůvodně těžit z vlastní neschopnosti k újmě druhých.

29. Z ustanovení § 3 odst. 2 písm. d) o.z. vyplývá, že daný slib zavazuje a smlouvy mají být splněny.

30. Z ustanovení § 4 o.z. vyplývá, že se má za to, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a že to každý od ní může v právním styku důvodně očekávat. Činí-li právní řád určitý následek závislým na něčí vědomosti, má se na mysli vědomost, jakou si důvodně osvojí osoba případu znalá při zvážení okolností, které jí musely být v jejím postavení zřejmé. To platí obdobně, pokud právní řád spojuje určitý následek s existencí pochybnosti.

31. Ustanovení § 6 odst. 2 o.z. stanoví, že nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu.

32. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1760/2017 vyplývá, že sama okolnost, že právní úkon je projeven v cizím jazyce, neznamená, že je neplatný pro nesrozumitelnost. O nesrozumitelný projev vůle způsobující neplatnost právního úkonu půjde tehdy, jestliže cizí jazyk, v němž byl projev vůle učiněn, je nesrozumitelný druhému účastníku právního vztahu, jemuž byl adresován. Z rozhodnutí dále ale vyplývá, že je nutné přihlédnout - vedle obsahu samotné listiny, v níž je úkon obsažen - zejména k tomu, za jakých okolností byl projev vůle učiněn a zda za těchto okolností bylo mezi účastníky zřejmé, o jaký právní úkon se jedná (jaká práva nebo povinnosti měla podle něj vzniknout, změnit se nebo zaniknout), rozhodné jsou přitom jen okolnosti existující v době, v níž byl projev vůle učiněn, jejichž celkové zhodnocení musí odpovídat pravidlům slušnosti a občanského soužití.

33. Soud chce v tomto směru zdůraznit zásadu, že právo patří bdělým a taková bdělost je vyžadována nejen od žalobkyně, ale i od žalovaného, když tento svým opakovaným podepisováním smluv v českém jazyce v žalobkyni mohl vyvolat a zřejmě i vyvolal pocit, že smlouvy je schopen v českém jazyce uzavírat a respektovat. Pokud je obvyklou praxí žalovaného, že běžně podepisuje smlouvy v českém jazyce, tyto dodržuje a plní, pokud jsou v jeho prospěch a namítá neplatnost smlouvy, která v jeho prospěch není, nemůže mít takové chování nepříznivé následky pouze pro žalobkyni. Nebylo by v souladu se zásadou poctivosti, pokud by žalovanému bylo umožněno se svých povinností zprostit pouhým prohlášením, že český jazyk dostatečně neovládá, avšak podepisovat takové smlouvy nemá v některých případech problém. Pokud žalovaný podepsal listinu (což uznává) avšak od data jejího podpisu nic neučinil a nechal žalobkyni žít v přesvědčení, že tím jsou jejich vzájemné závazky vyjasněny, platnost dohody s ohledem na neznalost jazyka nesporoval a proti jejímu obsahu se neohradil, ač měl při jejím podpisu k ní údajně mít výhrady, musí i on za toto své chování nést následky. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalovaný smlouvy v českém jazyce uzavírá, a to i složitější a obsáhlejší smlouvy, než je předložená dohoda o uznání dluhu, jako je například smlouva o nájmu vozidla Audi. Rovněž je z dokazování zřejmé, že žalovaný byl schopen žalované psát zprávy i v českém jazyce, pokud chtěl. Soud tak neměl za prokázané, že by byl uvedenou dohodou žalovaný žalobkyní uveden v omyl o tom, co podepisuje, jak tvrdil, když ani nebyl schopen přesvědčivě vysvětlit, v čem měl omyl spočívat. Žalovaný uzavřel dohodu o uznání dluhu s jednoznačným účelem získání prospěchu, a to prospěchu ve formě zajištění financování vozidla, které měl v plánu užívat (a chovat se k němu jako vlastník) od matky žalobkyně, která na sebe měla převzít úvěr, aniž by k tomu byla povinna či měla z toho sama nějakou výhodu. Soud přesně nezjišťoval, co bylo důvodem pro skutečnost, že vůz Audi typ rs6 nebyl pořízen žalovaným, neboť to nebylo předmětem řízení. Z provedeného dokazování však vyplynulo, že mezi účastníky je uzavřena nájemní smlouva k vozidlu, kterou však soud považuje za zastřený právní úkon koupě vozu na splátky. Soud nezjišťoval, zda tvrzení o tom, že na žalovaného bylo v SRN vedeno exekuční řízení je pravdivé, neboť k tomuto žádné důkazy účastníci nenavrhli a nebylo to pro posouzení věci rozhodující. Pokud však žalovaný tvrdí, že listinu podepsal za účelem, aby matka žalobkyně učinila něco, co nebylo její povinností, svědčí to o tom, že nešlo ze strany žalobkyně o snahu uvést jej v omyl, ale o tom, že si byl dobře vědom, že podpisem dohody může dosáhnout svého záměru užívat a v budoucnu i vlastnit vozidlo Audi rs6. Pro posouzení sporu nebylo rozhodné (a nebylo to ani předmětem dokazování) proč bylo vozidlo Audi rs6 financováno tímto způsobem a proč nedošlo k poskytnutí úvěru na vozidlo přímo žalovanému či proč žalovaný nebyl přímým vlastníkem vozidla. Podstatné je, že aniž by k tomu byla povinna, matka žalobkyně se zavázala převzít úvěr na vozidlo, které neužívá a učinila tak v zájmu žalovaného. Soud v tomto jednání nevidí využití tísně či jiný nedovolený tlak ze strany žalobkyně, kterou by ho nutila do podpisu pro něj nevýhodné dohody, a tedy ani nevidí v tomto nedovolené jednání, ale naopak byl podpis dohody projevem vůle účastníka něčeho pro sebe výhodného dosáhnout. Pokud byla dohoda sepsána za účelem poskytnutí právní jistoty ohledně toho, že peněžní prostředky, které byly poskytnuty, budou vráceny, soud má za to, že to bylo zcela legitimní a samotná skutečnost, že tak bylo učiněno v jazyce, který není mateřským jazykem žalovaného, není tomu na překážku. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalovaný, pokud chce, česky rozumí alespoň natolik, aby byl schopen posílat v češtině žalobkyni zprávy nebo alespoň ovládal překladač do té míry, aby byl schopen si to, co potřebuje, do češtiny přeložit. Žalovaný navíc běžně podepisuje smlouvy v českém jazyce, jak z provedeného dokazování vyplynulo. Zcela jistě rozumí číslům a částkám, je si vědom hodnoty české měny i rozumí zkratce Kč. Nebyl schopen přesvědčivě vysvětlit, co se domníval, že dokument, který podepsal a ve kterém je již na první straně jednoznačně uvedena částka 250 000 Kč, měl obsahovat. Pokud si počínal takto neopatrně a z dokazování nevyplynulo ničeho ohledně toho, že by žalovaný nebyl nadán alespoň rozumem průměrného člověka, jde k jeho tíži, že takto běžně v právním styku jedná, aniž by rozuměl tomu, co podepisuje. V době, kdy technické prostředky umožňují téměř okamžitý překlad daného textu pak s pouhým argumentem, že nevěděl, co je obsahem dohody, neobstojí. Soud tak uvěřil skutkové verzi tvrzené žalobkyní, že žalovaný věděl, co je obsahem dohody o uznání dluhu, i tvrzení, že tato mu byla i přeložena. Soud rovněž uvěřil tomu, že peněžní prostředky byly žalovanému poskytnuty jak bezhotovostně, tak v hotovosti. Poskytnutí částky ve výši 201 202,79 Kč bylo žalovaným uznáno a rovněž skutečnost, kdy se tak uskutečnilo. Soud neměl důvod zpochybňovat, že došlo k předání celkem 250 000 Kč, a to ani poté, co soud vzal za fakt, že částka nemohla být poskytnuta přesně v takové výši, jaká je uvedena v dohodě o uznání dluhu. Konkrétně nebylo možné, aby v hotovosti byla žalovanému poskytnuta částka 48 797,21 Kč, když halíře není možno v hotovosti poskytnout. Přesto neměl soud důvod nevěřit, že k poskytnutí částky v obdobné výši došlo a že až posléze v dohodě o uznání dluhu bylo rozdělení částek uvedeno tak, aby odpovídalo celkovému dluhu ve výši rovných 250 000 Kč. To, zda šlo přesně o částku 48 800 Kč soud neměl jednoznačně za prokázané, avšak v tomto ohledu bylo na žalovaném, který dohodu o uznání dluhu podepsal, aby vyvrátil, že částku alespoň ve výši 48 797,21 Kč obdržel. Žalovaný dohodu o uznání dluhu podepsal, podepisoval i jiné listiny v českém jazyce, které respektuje a pokud tvrdí, že podpisem dohody chtěl projevit jinou vůli, neprokázal, jaký měl být její obsah, ani co podpisem uvedené dohody zamýšlel. Z provedeného dokazování vyplynulo, že mezi účastníky docházelo a stále dochází k různým peněžním transakcím a majetkově nebyly veškeré úkony prozatím zcela vyjasněny, což je pochopitelné s ohledem na to, že v době poskytnutí společných prostředků a sepsání dohody společně tvořili žalobkyně a žalovaný partnerský vztah, bydleli spolu a částečně i hospodařili.

34. Podáním žalovaného z 19. 5. 2025, které bylo doručeno žalobkyni dne 6. 6. 2025 byla ze strany žalovaného započtena částka ve výši 11 527,79 Kč na žalovaný nárok proti pohledávce ve výši 390 000 Kč plynoucí ze splatné pohledávky žalovaného, který nebyl uplatněn vzájemnou žalobou, avšak na přípravném jednání dne 24. 4. 2025 byla prohlášena existence pohledávky žalovaného za nespornou, nebyla však přesně vyčíslena její výše, v níž je nesporná a strany požádali o možnost smírného řešení sporu. Na jednání dne 13. 6. 2025 pak bylo za nesporné prohlášeno, že ve výši co do částky 11 527,79 Kč zde splatná pohledávka žalovaného nesporně existovala, tj. soud vycházel z toho, že zápočet byl učiněn platně. Žalobkyně na toto jednostranné započtení procesně nereagovala, když z její strany nedošlo ke zpětvzetí žaloby do této částky, a soud tak musel ve vztahu k této části nároku rozhodnout zamítavě. S tím souvisí i procesní míra úspěchu na straně žalobkyně ve vztahu k nákladům řízení, když ve vztahu k úkonům před 6. 6. 2025 byla i v této části nároku žalobkyně považována za procesně úspěšnou.

35. Při rozhodování o nákladech řízení soud vzal do úvahy všechny skutečnosti a okolnosti, které měly vliv na délku řízení a náklady s tím související. Soud zohlednil, že v řízení došlo k částečnému zpětvzetí žaloby, když v tomto ohledu zavinění ve vztahu k této části nároku byla shledána převážně na straně žalobkyně. Žalobkyně sice tvrdila, a z provedeného dokazování vyplynulo, že se mohla před podáním žaloby i domnívat, že částka ve výši 7 500 EUR byla žalovaným poskytnuta žalobkyni na akontaci vozidla, z tvrzení žalobkyně však vyplynulo, že se jedná o vozidlo žalobkyně. Žalobkyně tak neprokázala, že by existoval její nárok na zaplacení částky 7 500 EUR na akontaci vozidla a soud tak v tomto ohledu vycházel z tvrzení žalovaného, že uvedená částka je částkou, kterou žalovaný předal v hotovosti žalobkyni na splátku uvedeného dluhu. Ve vztahu k rozhodování o nákladech řízení pak soud zohlednil, že i sám žalovaný vyvolal svou nedůvodnou námitkou mezinárodní nepříslušnosti potřebu provedení přípravného jednání k posouzení otázky mezinárodní a místní nepříslušnosti a s tím byla spojena i nutnost žalobkyně vyjádřit se na výzvu soudu i ve vztahu k této námitce. S ohledem na to, že k zpětvzetí části nároku pak došlo před samotným jednáním ve věci samé, zohledňoval pak soud i úspěšnost žalobkyně ve vztahu ke zbývajícímu předmětu řízení, počtu zbývajících jednání a jejich délku. Skutečnost, že zastavení řízení bylo způsobeno z důvodu zpětvzetí žalobkyní a že došlo k zaplacení částky, o kterou byla žaloba vzata zpět ještě před zahájením řízení sice šla k tíži žalobkyně, k tíži žalovaného však soud pro účely nákladů řízení soud vzal nedůvodné namítání mezinárodní příslušnosti, které náklady na straně žalobkyně zvýšilo. Ve vztahu k upravenému žalobnímu návrhu pak žalobkyně ani ve zbývající části řízení nebyla zcela úspěšná, a to z důvodu, že poté, co došlo k jednostrannému započtení části žalovaného nároku proti jiné splatné pohledávce, jejíž existence byla mezi účastníky nesporná v tomto smyslu neupravila svůj žalobní petit a žalobu nevzala po tomto započtení v rozsahu 11 502,79 Kč zpět, proto soud musel rozhodnout o zamítnutí nároku v této výši. Dále soud musel rozhodnout i o zamítnutí částky 2 175 Kč, která spočívala v rozdílu mezi kurzem, z kterého vycházela žalobkyně při započtení částky 7 500 EUR proti pohledávce žalovaného, když v tomto smyslu tvrdila, že vycházela z kurzu 25 Kč za 1 EUR, avšak oficiální kurz dle ČNB byl 25,29 Kč za 1 EUR k 5. 4. 2024, který byl označen na jednání za nesporný. Následně došlo k tomu, že žalobkyně v tomto směru změnila svá tvrzení a označila termín přijetí částky 7 500 EUR dne 8. 4. 2024, (resp. nejprve termín 8. 4. 2025, v tomto ohledu však mělo jít o pouhý překlep) jako den uhrazení, když pokud by však soud vycházel z tohoto tvrzení žalobkyně, musel by vycházet dokonce z kurzu 25,355 Kč za 1 EUR. S ohledem na to, že následně opět svá tvrzení žalobkyně změnila a uvedla, že k převzetí částky došlo dne 5. 4. 2024, soud vycházel z tohoto termínu i kurzu EUR k tomuto datu ve vztahu k převzetí částky 7 500 EUR žalobkyní a v tomto ohledu pak rozhodl i ve vztahu k žalovanému nároku. Pokud tak soud zhodnotil veškerá uvedená procesní i další zavinění účastníků ve vztahu k nákladům řízení, úspěch na straně žalované i žalobkyně lze považovat za téměř rovnocenný a soud tak rozhodl v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.