8 C 102/2021

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudcem JUDr. Martinem Skalickým ve věci žalobce: osobní údaje žalobce hlášený k trvalému pobytu na adrese adresa žalobce zastoupený advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného sídlem adresa žalovaného za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované právnická osoba , IČO sídlem adresa , PSČ obec a číslo o zaplacení 115 000 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 57 500 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně od 16. 1. 2021 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se zamítá co do nároku na zaplacení částky 57 500 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně od 16. 1. 2021 do zaplacení</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobce se žalobou domáhal od žalovaného zaplacení částky 115 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 16. 1. 2021 do zaplacení. K odůvodnění nároku žalobce následující. Žalovaný je advokátem, číslo [číslo advokáta], který byl ustanovením obhájce vydaným [název soudu] pod č.j. [číslo jednací] ustanoven žalobci obhájcem. V trestním řízení se jednalo o nutnou obhajobu, neboť žalobce byl usnesením policejního orgánu [stát. instituce], územního odboru v [obec] pod [číslo jednací] obviněn ze zvlášť závažného zločinu [zločin] dle ustanovení [ustanovení pr. předpisu]. Následně bylo rozhodnuto [název soudu] o vzetí žalobce do vazby, která trvala ode dne [datum] do [datum], tedy 115 dnů. Rozsudkem [název soudu] sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí] byl žalobce obžaloby zproštěn. Usnesením [název soudu] ze dne [datum] bylo odvolání státního zástupce jako nedůvodné zamítnuto. Po právní moci rozsudku se žalovaný obrátil na svého obhájce, se kterým se dohodl na právním zastoupení v oblasti vymáhání škody za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívajícím v neoprávněném obvinění a následným vazebním stíháním. Dle § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ OdpŠk“), se nárok žadatele o náhradu škody promlčí, pokud není uplatněn do šesti měsíců ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. Za běžnou částku neoprávněného vazebního stíhání se považuje částka v rozsahu 500 Kč až 1 500 Kč. Žalobce za adekvátní náhradu považuje polovinu uvedeného rozmezí, tedy částku 1 000 Kč. Za dobu 115 dnů tak lze považovat náhradu škody ve výši 115 000 Kč. Ač žalobce požádal o právní zastoupení včas a v souladu se shora uvedenou lhůtou, žalovaný uplatnil nárok až dne [datum] [stát. instituce] písemností ze dne [datum] oznámilo právnímu zástupci žalobce (žalovanému), že právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem bylo promlčeno a proto jej dále nelze uplatnit. Po oznámení [stát. instituce], které bylo žalobci žalovaným postoupeno, vyzval jednak žalobce, jednak právní zástupce žalobce žalovaného k náhradě škody. Mezi stranami probíhala korespondence, kde žalovaný předložil žalobci listiny, kterými své profesní pochybení uznává a současně i listiny oznamující zahájení řízení o pojistné události, kterou je profesní pochybení kryto.

2. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že je nesporné, že nárok u [stát. instituce] nebyl uplatněn včas. Nelze ale předjímat, jak by [státní instituce], případně soud rozhodly, pokud nárok byl uplatněn včas. Nelze tedy říci, zda a pokud ano, v jaké výši, žalobci vznikla škoda. Je na žalobci, aby prokázal výši škody.

3. Oznámením ze dne [datum] do řízení vstoupil vedlejší účastník na straně žalovaného, který sdělil, že je odpovědnostním pojistitelem žalovaného. Žalobcův nárok odmítl jako neopodstatněný s tím, že na straně žalovaného nejsou splněny předpoklady pro odpovědnost za škodu. Není naplněn předpoklad, že by žalobci vznikla škoda, resp. že by mu vznikla v příčinné souvislosti s žalovaného výkonem advokacie. Rozhodnutí o vazbě nebylo nezákonným rozhodnutím, které by bylo v další fázi trestního řízení zrušeno či změněno. Naopak proti předmětnému rozhodnutí byla podána stížnost, která byla usnesením [název soudu] ze dne [datum] zamítnuta jako nedůvodná. Předmětné rozhodnutí nebylo zrušeno či změněno ani v další fázi trestního řízení. Tedy se jednalo o rozhodnutí, které bylo vydáno v souladu s právními předpisy. Za určitých okolností může vzniknout nárok na odškodnění i v případě zákonné vazby, avšak to není tento případ. Naopak na tento případ se aplikuje § 12 odst. 1 písm. a) OdpŠk, podle kterého nemá právo na náhradu škody ten, kdo si vazbu zavinil sám. Z odůvodnění rozhodnutí o vazbě vyplývá, že proti žalobci byla v době rozhodování o vazbě vedena nejméně [číslo] další trestní řízení, a to pro velmi závažnou trestnou činnost (v [číslo] případě se jednalo o pokus zvlášť závažného zločinu [zločin] dle [ustanovení pr. předpisu], v [číslo] případě o zvlášť závažný zločin [anonymizováno] dle [ustanovení pr. předpisu]. [číslo] tato trestní řízení přitom již byla ve fázi řízení před soudem, a v tom [číslo] uvedeném případě byl dokonce na žalobce podán návrh na vzetí do vazby. Je tedy zřejmé, že již dříve existovala obava, že žalobce bude páchat trestnou činnost, resp. pokračovat v jejím páchání. Pakliže tedy bylo proti osobě žalobce zahájeno další – v pořadí již [číslo] trestní stíhání, přičemž předmětem byl opětovně zvlášť závažný zločin a opětovně se jednalo o trestný čin násilného charakteru, pak je logické, že soud tentokrát již rozhodl o vazbě a že dovodil obavu ohledně možného pokračování v páchání trestné činnosti. Za daného stavu skutečně existoval vazební důvod ve smyslu § 67 písm. c) trestního řádu a tento důvod trval dokonce i v době žalobcova propuštění z vazby na svobodu, jak vyplývá z usnesení [název soudu] ze dne [datum]. Byl to tedy žalobce, kdo svým chováním zapříčinil to, že bylo vydáno rozhodnutí o vazbě. Žalobce si tedy vazbu zavinil sám a tím je naplněno § 12 odst. 1 písm. a) OdpŠk. Vedlejší účastník je proto přesvědčen, že i pokud by byla žádost o náhradu škody podána včas (tj. před uplynutím šestiměsíční promlčecí lhůty), pak by této žádosti stejně nebylo vyhověno. Pokud by přesto byla náhrada poskytnuta, zcela jistě ne ve výši 1 000 Kč za každý den strávený ve vazbě, což odpovídá průměrně poskytované náhradě. V krajním případě lze uvažovat o částce při spodní hranici rozpětí uvedeného ve stanovisku Nejvyššího soudu.

4. Z důkazů provedených při jednáních soudu byl zjištěn následující skutkový stav.

5. Žalovaný je advokátem, který je u [advokátní komora] evidován pod [číslo]. Rozhodnutím o ustanovením obhájce, vydaným [název soudu] pod č.j. [číslo jednací], byl žalovaný žalobci ustanoven obhájcem v trestním řízení, v němž se jednalo o nutnou obhajobu, neboť žalobce byl usnesením policejního orgánu [stát. instituce], územního odboru v [obec] pod [číslo jednací] obviněn ze zvlášť závažného zločinu [zločin] dle ustanovení [ustanovení pr. předpisu].

6. Dne [datum] u [název soudu] proběhlo vazební zasedání, v jehož rámci bylo soudem rozhodnuto, že se žalobce bere do vazby za současného nepřijetí slibu učiněného dle § 73 odst. 1 písm. b) trestního řádu z důvodů uvedených v § 67 písm. c) trestního řádu, tedy z důvodu obavy, že bude opakovat stejnou trestnou činnost, když soud měl pochybnosti o možnosti žalobce získávat dávky od úřadu práce a žalobce byl pod sp. zn. [spisová značka] stíhán pro zvlášť závažný zločin [zločin] dle [ustanovení pr. předpisu], byl propuštěn na slib a dohled probačního úředníka ze zadržení. S ohledem na předchozí zadržení se doba trvání vazby počítala ode dne [datum]. Proti vzetí do vazby podal žalobce stížnost, která ale byla usnesením [název soudu] ze dne [datum] zamítnuta. Dne [datum] byla na žalobce podána obžaloba pro zločin [zločin] dle [ustanovení pr. předpisu]. Dne [datum] proběhlo hlavní líčení, při kterém žalobce předložil písemný slib řádného života, načež soud rozhodl o žalobcově propuštění z vazby na svobodu při trvání vazebního důvodu podle § 67 písm. c) trestního řádu za současného přijetí slibu obžalovaného ve smyslu § 73 odst. 1 písm. b) trestního řádu a nahrazení vazby dohledem probačního úředníka podle § 73 odst. 1 písm. c) trestního řádu. Žalobce byl téhož dne z vazby propuštěn. Ve vazbě tak byl 115 dní.

7. Žalobce byl rozsudkem [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí] č.j. [číslo jednací] obžaloby zproštěn. Usnesením [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí] č.j. [číslo jednací] bylo odvolání státního zástupce jako nedůvodné zamítnuto. Obě rozhodnutí nabyla vůči žalobci právní moci dne [datum].

8. Žalobce dne [datum] zmocnil žalovaného ve věci„ uplatnění způsobené újmy nezákonným rozhodnutím o vazbě a výkonem vazby.“ Žalovaný jako právní zástupce žalobce uplatnil dne [datum] u [stát. instituce] vedle jiného též nárok na zadostiučinění ve výši 172 500 Kč za nezákonné rozhodnutí o vazbě. [státní instituce] stanoviskem ze dne [datum] uznalo, že v daném případě došlo u žalobce vydáním usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne [datum] k vydání nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk a vydáním usnesení o vzetí do vazby ze dne [datum] k vydání nezákonného usnesení o vazbě ve smyslu § 9 OdpŠk. S odkazem na ustanovení § 32 odst. 3 OdpŠk však odmítlo nárok odškodnit s tím, že uplynula šestiměsíční promlčecí lhůta, začínající běžet ode dne následujícího po nabytí právní moci zprošťujícího rozsudku.

9. Žalovaný dopisem ze dne [datum] informoval žalobce o stanovisku [stát. instituce], kdy vysvětlil, že k uplatnění nároku došlo později z důvodu rozdílného názoru jeho a [státní instituce] na to, jaké ustanovení zákona o běhu promlčecí lhůty na žalobcův případ dopadá. Žalobce dopisem ze dne [datum] žalovaného vyzval, aby mu částku 172 500 Kč uhradil on. Žalovaný poté dne [datum] případ nahlásil u vedlejšího účastníka jako pojistnou událost a žalobce o tom informoval. Žalobce žalovanému zaslal dne 22. 12. 2020 předžalobní výzvu.

10. Mezi stranami je nesporné, že k úhradě žalobcem nárokované částky ze strany žalovaného ani vedlejšího účastníka nedošlo.

11. Žalobce tvrdil, že pobytem ve vazbě mu vznikla nemajetková újma z několika důvodů. Jednak se s ním bezprostředně po vzetí do vazby rozešla jeho tehdejší přítelkyně a vztah již nebyl obnoven ani po propuštění žalobce z vazby a zproštění obžaloby. Dále žalobce z důvodu vzetí do vazby nemohl nastoupit do zaměstnání jako řidič kamionu v [země]. Vazební stíhání zanechalo následky na žalobcově psychice, což se projevuje úzkostnými stavy. Konečně na žalobce bylo pohlíženo spoluobčany s opovržením, neboť měli za to, že byl-li vzat do vazby, zcela jistě skutek spáchal, a mají přinejmenším pochybnosti o zproštění, což vede k tomu, že žalobce není schopen se začlenit do běžného společenského života. Svá tvrzení o utrpěné újmě však žalobce neprokázal, když nepředložil ani neoznačil k jejímu prokázání žádný důkaz, a to ani poté, kdy k tomu byl soudem ve smyslu ustanovení § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen„ OSŘ“), vyzván a poučen, že pokud tak neučiní, promítne se to ve výši přiznaného odškodnění. Protože žalobce neprokázal žádné své tvrzení o konkrétním nepříznivém dopadu vazby na svůj život, vycházel soud z toho, že dopad na jeho život sice nepříznivý byl, avšak nepříznivé dopady byly jen v základním rozsahu, v jakém je pociťuje každý vazebně zadržený člověk. Nebylo tvrzeno ani prokazováno, že by pobyt ve vazbě měl na žalobce menší, než obvyklý dopad (což si lze představit například u člověka s minimálními sociálními vazbami a mnohokrát soudně trestaného, který je pobytu ve věznici do určité míry uvyklý). Soud tak má za to, že pobyt ve vazbě měl nepříznivý dopad na žalobce tím, že byl zbaven možnosti volně se pohybovat, trávit podle své úvahy čas, mít sociální vazby a naopak byl podřízen určitému režimu.

12. Nebylo prokázáno tvrzení strany žalované, že si žalovaný pobyt ve vazbě zavinil sám. Jako jediná příčina zavinění vazby byla uvedena skutečnost, že byl v téže době, kdy soud o vazbě rozhodoval, stíhán v jiných [číslo] trestních řízeních pro další [číslo] závažné zločiny ([zločin] a [zločin]). Tato skutečnost opravdu hrála významnou roli v uvalení vazby, jak je zřejmé z odůvodnění vazebního rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího. Nelze ovšem přehlédnout, že žalobce byl v [číslo] [číslo] případech obžaloby ze spáchání trestných činů zproštěn. Vedle toho, že je nutné na něj hledět v těchto případech jako na osobu nevinnou, nelze v jeho neprospěch samozřejmě použít ani to, že proti němu bylo v těchto případech vedeno trestní stíhání. Jiný důvod, kterým by si žalobce zavinil vazbu, tvrzen žalovanými nebyl. Soud proto dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by si žalobce vazbu zavinil zcela, anebo alespoň zčásti, sám. [Anonymizovaný odstavec.]

14. Po právním zhodnocení zjištěného skutkového stavu soud dospěl k následujícím závěrům.

15. Žalobce byl trestně stíhán, obžalován a vzat do vazby, kde strávil část soudního trestního řízení. Protože byl následně obžaloby zproštěn obžaloby a nebylo prokázáno, že by si vazbu zavinil sám (lépe ve smyslu nálezu pléna Ústavního soudu zn. Pl. ÚS 11/10„ způsobil sám“), vzniklo mu dle ustanovení § 9 odst. 1 ve spojení s ustanoveními § 31a odst. 1 a § 12 odst. 1 písm. a) OdpŠk vůči státu právo na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu, způsobenou rozhodnutím o vazbě. Žalovaný, který je advokátem, byl žalobcem k vymáhání zadostiučinění včas zmocněn, avšak nárok uplatnil až po uplynutí šestiměsíční promlčecí lhůty dle § 32 odst. 3 OdpŠk. Stát vznesl námitku promlčení a s ohledem na promlčení nároku odmítl žalobci nárokované finanční zadostiučinění za nemajetkovou újmu uhradit. Žalovaný žalobci odpovídá dle § 24 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii (dále jen„ AZ“), za újmu, kterou mu způsobil v souvislosti s výkonem advokacie. Žalovaný se této své odpovědnosti ve smyslu ustanovení § 24 odst. 4 AZ nezprostil, když neprokázal (a koneckonců ani netvrdil), že újmě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které po něm bylo možné požadovat. Žalovaný je tak povinen žalobci nahradit, co by žalovaný získal od státu, pokud by nárok byl uplatněn před uplynutím promlčecí lhůty.

16. Ustanovení § 31a odst. 2 OdpŠk je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Při stanovení peněžní náhrady za nemateriální újmu způsobenou nezákonným omezením osobní svobody ze strany státu základními okolnostmi zpravidla jsou povaha trestní věci, celková délka omezení osobní svobody a následky v osobní sféře poškozené osoby (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, ECLI:CZ:NS: 2012 .2357.2010.2). V tomto případě byl zásah do žalobcovy osobní svobody významný, neboť trval celých 115 dní, tedy takřka 4 měsíce. K odškodnění tohoto zásahu tudíž je namístě přistoupit k poskytnutí zadostiučinění v penězích, protože jiná forma náhrady nemajetkové újmy, či jen prosté konstatování porušení práva, nelze ve smyslu ustanovení § 31a odst. 2 OdpŠk považovat za dostačující. Výše peněžního zadostiučinění se však v tomto případě pohybuje na samé spodní hranici rozmezí, vytyčeného soudní judikaturou (již zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2357/2010) na 500 Kč až 1 500 Kč za den vazby, neboť žalobce neprokázal, že by vazba na něj měla silnější nepříznivý dopad, než má na úplně každého člověka. Byť tvrdil, neprokázal žádný negativní zásah do sféry partnerského vztahu, do možnosti získat zaměstnání, či do svých vztahů se spoluobčany v místě bydliště. Žalovaný ani netvrdil, jak závažné pro něj umístění do vazby bylo. Nemožnost volně se pohybovat, trávit podle své úvahy čas, mít sociální vazby a naopak vynucovaná povinnost podřídit se vazebnímu režimu jsou za takové situace dostatečně a přiměřeně odškodněny částkou 500 Kč za každý den vazby. V uvedeném rozsahu proto soud žalobě vyhověl, a to včetně nároku na úrok z prodlení, který je žádán ode dne následujícího po uplynutí výzvy k plnění dle předžalobní výzvy a ve výši odpovídající ustanovení § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbytku soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

17. Strana žalující a strana žalovaná měly ve věci shodnou míru úspěchu a neúspěchu, proto jim ve smyslu ustanovení § 142 odst. 2 OSŘ navzájem nevzniklo právo na náhradu nákladů řízení.