8 C 27/2025

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudcem Vladimírem Doležalem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupené advokátkou Jméno advokátky , IČO IČO advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bydliště nezjištěno hlášen k pobytu na ohlašovně MěÚ města město , okres okres o zvýšení výživného

I. Soud mění rozsudek , název, ze dne , datum, , čj. , číslo jednací, v jeho výroku II. tak, že žalovaný je povinen plnit žalobkyni na výživném od 4. do 31. března 2022 částku 13 900 Kč, v období od 1. dubna do 30. června 2022 částku 17 000 Kč měsíčně, od 1. července do 31. prosince 2022 částku 18 600 Kč měsíčně a od 1. ledna 2023 částku 19 600 Kč měsíčně s tím, že toto výživné je splatné k rukám žalobkyně.

II. Žalovaný je povinen do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni nedoplatek na výživném ve výši 867 400 Kč za období od 4. března 2022 do 31. března 2026.

III. Žalovaný je povinen současně s prvním běžným výživným splatným po doručení tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni rozdíl mezi výživným podle výroku I. a výživným ve výši 1 500 Kč měsíčně za období počínající měsícem duben 2026 a končící kalendářním měsícem, v němž byl rozsudek doručen.

IV. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni k rukám zástupkyně žalobkyně na náhradě nákladů řízení částku 19 203 Kč.

1. Žalobou, doručenou zdejšímu soudu dne 4. března 2025, se žalobkyně původně domáhala zvýšení výživného, placeného jí žalovaným, jakožto jejím otcem, dosud v částce 1,5 tis. Kč měsíčně, a to na 8 tis. Kč měsíčně od 1. března roku 2022. Výživné ve výši 1 500 Kč měsíčně bylo určeno soudem (podle rozsudku uvedeného ve výroku I.) a nebylo do současnosti nijak upraveno. Žalobkyně k odůvodnění žaloby uvedla, že dosavadní výživné je v hrubém nepoměru s jejími odůvodněnými potřebami a s poměry žalovaného. Žalobkyně po absolvování základní školy vystudovala v letech 2019 až 2023 střední školu ukončenou maturitou a od roku 2023 se připravuje na své budoucí povolání dalším studiem na Střední zdravotnické škole a Vyšší odborné škole zdravotnické v Plzni v oboru diplomovaná dětská sestra s předpokládaným ukončením studia v roce 2026, což jí omezuje v získávání prostředků na živobytí vlastní výdělečnou činností. Žalobkyně si proto přivydělává jen příležitostnými brigádami s průměrným příjmem cca 3,5 tis. Kč měsíčně. Potřeby žalobkyně převážně zajišťuje její matka a manžel matky žalobkyně, s nimiž a se svou dosud nezletilou sestrou žalobkyně žije ve společné domácnosti. Poměry žalovaného nejsou žalobkyni známy. Podle žalobkyně platí výživné další dceři, sestře žalobkyně, která žije společně s žalobkyní a jejich matkou. Žalovaný bydlí ve SRN a podle prezentací na sociálních sítích si užívá zahraničních dovolených, vlastní motorové osobní vozidlo značky BMW a ukazuje nákladný životní styl. S ohledem na to žalobkyně navrhovala, aby soud vycházel z fikce příjmu žalovaného ve smyslu § 916 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „OZ“).

2. Podáním doručeným soudu dne 27. února tr. žalobkyně vzala žalobu částečně zpět ohledně výživného za dobu od 1. do 3. března 2022 a navrhla připuštění změny žaloby tak, že za dobu od 4. do 31. března 2022 se domáhá výživného v poměrné části z 15 440 Kč za celý měsíc, od 1. dubna do 30. června 2022 se domáhá výživného 17 tis. Kč měsíčně, od 1. července do 31. prosince 2022 výživného 18 480 Kč měsíčně a od 1. ledna 2023 do budoucna výživného 19 440 Kč měsíčně.

3. Usnesením ze dne 2. března tr., čj. 8 C 27/2025-49, soud navrhovanou změnu žaloby připustil a řízení v rozsahu zpětvzetí žaloby zastavil, když žalovaný proti částečnému zpětvzetí žaloby nevznesl žádné námitky.

4. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a bez omluvy se ani nedostavil k žádnému jednání před soudem.

5. Ze zjištěných procesních skutečností (tvrzení žalobkyně a doručení jedné písemnosti žalovanému v říjnu 2025 v souvisejícím řízení vedeném o výživném pro sestru žalobkyně před , název, pod sp. zn. , spisová značka, ) je možné se domnívat, že bydliště žalovaného by mohlo být ve Spolkové republice Německo. Na poslední takto zjištěné adrese bydliště ve SRN: , adresa, , se však žalovaný zřejmě již nezdržuje s ohledem na sdělení poštovního doručovatele ohledně zásilek ze dne 28. března 2025 a 6. března tr. a dle sdělení dožádaného orgánu SRN ze dne 12. března tr. k doručení písemností žalovanému na tuto adresu v tomto řízení, což potvrzovalo také sdělení , název, o procesních skutečnostech z řízení sp. zn. , spisová značka, . Soud proto věc projednal bez ohledu na případný cizí prvek v řízení.

6. Tento postup nemohl způsobit žádnou újmu na procesních ani hmotněprávních právech účastníků ani v případě, kdyby bylo bydliště žalovaného ve SRN. Mezinárodní příslušnost soudu České republiky by totiž byla založena podle bydliště žalobkyně dle čl. 3 písm. b) Nařízení Rady (ES) č. 4/2009 ze dne 18. prosince 2008 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a o spolupráci ve věcech vyživovacích povinností. Toto nařízení sice upravuje současně také místní příslušnost soudu a věc tedy měla být projednána před obecným soudem žalobkyně. Protože však žádný z účastníků námitku místní nepříslušnosti nevznesl a ve věci již proběhlo první jednání dne 10. prosince 2025, nebylo možné později místní příslušnost přezkoumávat z úřední povinnosti podle § 105 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „OSŘ“). Ohledně podrobností místní příslušnosti je totiž nutné vycházet z vnitrostátního práva soudu, jehož mezinárodní příslušnost byla určena právním předpisem EU. Zdejší soud by proto věc projednal a o žalobě rozhodl stejně, jako při dovození své místní příslušnosti podle § 84 odst. 1 nebo § 86 odst. 1 OSŘ. Obdobně rozhodným právem pro posouzení věci je vždy právo České republiky, a to buď podle čl. 3 odst. 1 Haagského protokolu ze dne 23. listopadu 2007 o právu vztahujícím se na povinnosti výživného ve spojení s čl. 15 výše cit. nařízení Rady (ES), nebo podle obecné územní zásady aplikace práva při neexistenci cizího prvku v právním vztahu.

7. Soudu nebylo při rozhodování známo, jaké jsou skutečné životní potřeby žalovaného, z čeho je žalovaný uspokojuje, jaké má příjmy a likvidní majetek až na již soudu známou skutečnost o placení dalšího výživného pro sestru žalobkyně. Procesní pasivita žalovaného a jeho neznámý pobyt přesto nemůže způsobit, že by soud o žalobě na placení (zvýšení) výživného nemohl rozhodnout, i když nezjistil žádné další skutečnosti, které by se týkaly poměrů žalovaného. Zákon totiž i v takovém případě umožňuje soudu, aby úsudek o majetkových poměrech přijal podle domněnky, stanovené v § 916 OZ (viz 12. odstavec odůvodnění níže).

8. Ohledně posouzení poměrů žalobkyně soud vycházel z jejího tvrzení o příjmech z brigád a po dokazování (z potvrzení o studiu) také toho, že si uvedeným studiem postupně zvyšuje svou kvalifikaci pro budoucí povolání. Dokazováním byl také stanoven skutkový základ pro poslední úpravu výživného podle rozsudku , název, ze dne , datum, , čj. , číslo jednací, , a poměr z příjmů rodiče, který je obvykle vynakládán k zajištění potřeb jeho dětí (podrobněji viz 15. a násl. odstavce odůvodnění níže).

9. Právní úprava, významná pro rozhodnutí o návrhu, je obsažena zejména v § 910 OZ. Podle něj platí, že předci a potomci mají vzájemnou vyživovací povinnost. Ustanovení § 859 OZ pak výslovně stanoví, že vyživovací povinnost a právo na výživné nezávisí na nabytí zletilosti ani svéprávnosti. Soudní praxe se ustálila na výkladu této normy v tom smyslu, že neschopnost živit se trvá i po dosažení zletilosti dítěte, resp. přiléhavěji i v době, kdy je způsobilé samostatně vstupovat do pracovně-právních vztahů, pokud se soustavně a cílevědomě připravuje na své budoucí povolání tak, aby významně zlepšilo své možnosti uplatnění na trhu práce k zajištění vlastních potřeb. Protože žalobkyně tyto podmínky v předmětné době splňovala, je zřejmé, že i v této době trvala vyživovací povinnost žalovaného k žalobkyni.

10. Poměry účastníků se do doby poslední úpravy výživného podstatným způsobem změnily. Změna byla vyvolána nejen tím, že u žalobkyně došlo k přirozenému růstu životních potřeb v důsledku jejího fyziologického vývoje a snahou o vyšší stupeň vzdělání. Poměry se změnily také u žalovaného v důsledku právního posouzení jeho příjmu (viz 14. odstavec odůvodnění níže). Byla tedy splněna také podmínka pro změnu rozhodnutí o výživném podle § 163 OSŘ.

11. Ustanovení § 915 OZ zakotvuje primární zásadu rozsahu vyživovací povinnosti rodičů k dětem, spočívající v požadavku stejné životní úrovně rodičů a dětí. Protože tato zásada předchází podle § 915 odst. 1 OZ hledisko odůvodněných potřeb dítěte, jsou pro určení vyživovací povinnosti soudem rozhodující poměry rodičů dítěte. Jen v jejich rámci se totiž dítěti může dostat odpovídajícího výživného, a to i v případech, kdy by snad potřeby dítěte překračovaly jejich míru. Příjem matky žalobkyně není pro určení výše výživného placeného žalovaným rozhodující, byť není zcela bez významu. V tomto řízení je totiž posuzována vyživovací povinnost žalovaného, který ve smyslu § 915 odst. 1 OZ musí zajistit, aby se jeho dítě mohlo podílet na životní úrovni, které sám dosahuje. Jestliže by byl příjem matky žalobkyně vyšší než příjem jejího otce, pak by žalobkyně přirozeně využívala tohoto stavu tím, že se svou matkou bydlí, ale i v tomto případě by musel její otec podle svých schopností a možností doplňovat vyšší vyživovací náklady žalobkyně svými příspěvky. V případě nižšího příjmu toho z rodičů, s nímž dítě sdílí společnou domácnost, slouží příspěvky rodiče s vyšším příjmem na kompenzaci nižší životní úrovně, kterou dítě má u druhého rodiče.

12. Podle § 916 OZ platí, že neprokáže-li v řízení o vyživovací povinnosti rodiče k dítěti nebo o vyživovací povinnosti jiného předka k nezletilému dítěti, které nenabylo plné svéprávnosti, osoba výživou povinná soudu řádně své příjmy předložením všech listin a dalších podkladů pro zhodnocení majetkových poměrů a neumožní soudu zjistit ani další skutečnosti potřebné pro rozhodnutí zpřístupněním údajů chráněných podle jiného právního předpisu, platí, že průměrný měsíční příjem této osoby činí pětadvacetinásobek částky životního minima jednotlivce podle jiného právního předpisu. Protože skutková zjištění soudu, jež by se měla týkat poměrů žalovaného, zejména jeho příjmu, z nějž by bylo možné plnit vyživovací povinnost k žalobkyni, byla nedostatečná, vyslyšel soud návrh žalobkyně na použití citovaného ustanovení ke stanovení základu pro určení výše výživného. Žalovaný totiž nereagoval na výzvu soudu k uvedení a prokázání svých majetkových poměrů obsaženou v usnesení ze dne 2. března tr., kde byl současně poučen o možnosti použití uvedené zákonné domněnky příjmu. Předmětné právní předpisy určující výši životního minima jednotlivce jsou citovány níže v následujícím odstavci.

13. Podle § 1 nařízení vlády č. 61/2020 Sb. činila částka životního minima jednotlivce 3 860 Kč měsíčně s účinností od 1. dubna 2020. Podle § 1 nařízení vlády č. 75/2022 Sb. byla částka životního minima jednotlivce zvýšena na 4 250 Kč měsíčně s účinností od 1. dubna 2022. Podle § 1 nařízení vlády č. 204/2022 Sb. byla částka životního minima jednotlivce zvýšena na 4 620 Kč měsíčně s účinností od 1. července 2022. A podle § 1 nařízení vlády č. 436/2022 Sb. byla částka životního minima jednotlivce zvýšena na 4 860 Kč měsíčně s účinností od 1. ledna 2023. Tato úprava je účinná i v době vyhlášení tohoto rozsudku.

14. Z § 916 OZ tedy vyplývá domněnka průměrného měsíčního příjmu žalovaného v rozhodné době, tedy od března roku 2022 ve výši 96 500 Kč (25 * 3 860), od dubna roku 2022 ve výši 106 250 Kč (25 * 4 250), od července roku 2022 ve výši 115 500 Kč (25 * 4 620) a od 1. ledna 2023 ve výši 121 500 Kč (25 * 4 860).

15. Soud po dokazování vycházel ze závěrů analytického materiálu Ministerstva spravedlnosti České republiky nazvaného „Určování výživného dětem – analýza a doporučení pro veřejnost“, (dostupný na webových stránkách ministerstva: https://justice.cz/documents/12681/724488/ Anal%25C3%25BDza+vyu%25C5%25BE%25C3%25ADv%25C3%25A1n%25C3%25AD+tzv.+doporu%25C4%258Duj%25C3%25ADc%25C3%25AD+tabulky+k+ur%25C4%258Dov%25C3%25A1n%25C3%25AD+v%25C3%25BD%25C5%25BEivn%25C3%25A9ho.docx/278f6c0b-9bbf-41be-b847-44e729a0857b) rozeslaného soudům dne 21. července 2021 pod čj. MSP-260/2021-LO-SP/1. Ten zahrnuje analýzu hodnocení dosavadní praxe soudů v České republice při rozhodování o výživném, se zohledněním závěrů předchozí analýzy, obsažené v metodického materiálu téhož ministerstva z roku 2016, označeného jako „Do-poručená výchozí rozmezí pro stanovení výše výživného za účelem sjednocení rozhodovací praxe soudů v otázkách výživného na nezaopatřené děti“, který je veřejně dostupný například na webových stránkách ministerstva: https://justice.cz/documents/12681/724488/Doporu%C4%8Duj%C3%ADc%C3% AD_procentu%C3%A1ln%C3%AD_rozmez%C3%AD_v%C3%BD%C5%BEivn%C3%A9.pdf/ffb75f31-962341d9-8150-05f7cec 0199a. V posledně citovaném podkladu jsou zapracována zjištění Českého statistického úřadu, který zkoumal výdaje českých domácností na výživu svých dětí. Novější údaje nebyly soudu v době vyhlášení rozsudku v této věci známy. Protože je ale tento materiál opakovaně citován, zejména v návrhu Analýzy aktuálních otázek výživného, vypracované v roce 2017 v návaznosti na úkol z bodu 5 Usnesení vlády České republiky č. 566 ze dne 13. července 2015, a konečně v zásadě beze změny i ve výše uvedené analýze z roku 2021, lze je stále považovat za aktuální a použitelná, jak bylo také potvrzeno například Krajským soudem v Plzni v jeho rozsudku ze dne 28. února 2017, čj. 64 Co 471/2016-125, jakožto soudem odvolacím ve věci vedené před zdejším soudem pod spisovou značkou Nc 43033/2016. Podle aktualizované verze této metodiky (analýzy) z roku 2021 dosahuje podíl výživného pro dítě v etapě střední škola a vyšší vzdělávání z příjmu povinného, který plní ještě jednu další vyživovací povinnost, hodnoty 17 % za předpokladu, že bude zachována tzv. kontrolní částka představující 55 % příjmu, nejméně však 7 873 Kč měsíčně. V této souvislosti je třeba si uvědomit, že stále jde jen o poměr výdajů, nikoli o jejich absolutní hodnotu. Ta bude vždy záviset na základu, tedy na výši příjmu. Právě jen výše příjmu se mění v čase podle různých kritérií, což je v daném případě zohledněno tím, že soud výši skutečného, potencionálního, nebo domnělého příjmu zjišťuje z aktuálních dostupných údajů. Poměr výdajů z toto příjmu se přitom nemění, resp. není důvod jej korigovat, pokud se řádově neznění výše příjmu.

16. Jak již bylo uvedeno, vyplývá ze statistických údajů, jež byly podkladem pro výše uvedený metodický materiál ministerstva spravedlnosti, poměr výdajů, vynakládaných na výživu dětí v domácnostech, z celkového příjmu těchto domácnosti. Poměr znamená, že z příjmu jakéhokoli člena domácnosti lze uvažovat o příslušném podílu, jehož absolutní výše se odvíjí od výše konkrétního příjmu. Budeme-li tedy uvažovat, že každý z rodičů by měl na výživu svých dětí přispívat podle tohoto poměru, nemůžeme výživné určit ve větším rozsahu, než jak je obvykle plněno v úplných rodinách. Z toho také zjevně vychází výše uvedený analytický výstup z roku 2021. Pro snazší výpočet, jež je základem pro určení jeho rozsahu neuvažoval soud s tím, že pokud celá rodina nežije společně, mají obě domácnosti (otce a matky žalobkyně) dohromady jistě vyšší náklady, protože zvýšení nákladů v tomto smyslu opět postihuje oba rodiče žalobce.

17. Takto zjišťovaný poměr nákladů domácností také jistě zohledňuje to, že členové domácnosti společně uspokojují své potřeby nejen peněžitými příjmy, ale i osobní činností. Žalobkyně je po celé předmětné období zletilá a je tedy jistě schopna při chodu své domácnosti pomoci. S ohledem na plnění studijních povinností a získávání doplňkového příjmu však nelze očekávat, že tato pomoc bude zcela eliminovat vyšší náklady na chod domácnosti, vyvolané potřebami žalobkyně. Ačkoli se žalovanému obdobné pomoci od žalobkyně nedostává, nemusí naopak zvýšené náklady spojené s jejím pobytem vynakládat.

18. Zde je nutné zdůraznit, že citovaný materiál ministerstva spravedlnosti není právní předpis, který by soud, či účastníky jakkoli zavazoval. Soud z něj vycházel pouze v rámci svých skutkových zjištění a pouze ve vztahu ke statistickým výstupům, jež se týkaly obvyklých výdajů českých domácností, resp. výdajů rodiče na výživu dětí.

19. Jediným způsobem, jímž žalovaný dosud plnil svou vyživovací povinnost k žalobkyni bylo placení peněžitých dávek v souladu s § 921 OZ, zjevně jen v původně soudem stanoveném rozsahu. Žalovaný totiž netvrdil nic jiného. Je proto nutné posoudit, zda jsou splněny podmínky stanovené v § 910 a násl. OZ pro úpravu poměrů účastníků soudním rozhodnutím.

20. Z výše uvedené analýzy a statistických zjištění je zřejmé, že žalovaný by měl na výživu své dcery – žalobkyně platit v měsíci březen 2022 cca částku 16 400 Kč měsíčně (96 500 * 0,17), od dubna do června 2022 cca částku 18 000 Kč (106 250 * 0,17), od července do prosince 2022 cca částku 19 600 Kč (115 500 * 0,17) a od ledna 2023 cca částku 20 600 Kč (121 500 * 0,17).

21. O výše zmíněnou analýzu opřený způsob určení výše výživného zohledňuje poměry žalovaného (více dětí → snížení podílu výživného pro jedno dítě z celkového příjmu), ale vytváří i rámec pro poměry žalobkyně (kompenzování zvýšených nákladů spojených se studiem + výživné od druhého rodiče). K ostatním skutečnostem není nutné zvlášť přihlížet, protože odpovídají obvyklým poměrům, tedy i základu, z nějž analytické materiály vycházejí. Žádný z účastníků totiž netvrdil nic jiného, kupř. že by někoho tížily mimořádné náklady na péči o svůj zdravotní stav, o blízkou osobu apod.

22. Při stanovení výše výživného je nutné dále zohlednit to, že žalobkyně dosahuje příjmu z pracovní činnosti, kterou při studiu vykonává. Tento příjem jistě používá k uspokojení svých potřeb a také v úplné rodině proto zpravidla taková situace umožňuje mírně snížit příspěvky vyživujících osob. Současně je zřejmé, že nejde o automatické snížení o celý takto dosahovaný vedlejší příjem vyživovaného, neboť tím by byl eliminován jeho motivační prvek. Tento vedlejší příjem při zajištění základních potřeb výživným obvykle slouží k vytvoření jistého nadstandardu (např. k pořízení věcí zvláštní obliby apod.). V daném případě tedy soud výši výživného zjištěného podle 20. odstavce výše vždy snížil o cca 1 tis. Kč.

23. V období od 4. do 31. března 2022 by tedy žalovaný měl platit žalobkyni na výživu poměrnou část 13,9 tis. Kč (15 400/31 * 28) z měsíčního výživného 15,4 tis. Kč, v období od 1. dubna do 30. června 2022 částku 17 tis. Kč měsíčně, od 1. července do 31. prosince 2022 částku 18,6 tis. Kč měsíčně a od 1. ledna 2023 částku 19,6 tis. Kč měsíčně, což odpovídá žalobnímu návrhu po připuštění jeho změny soudem. Protože výživné dosud placené žalovaným tuto zákonem předpokládanou výši nenaplňuje, byla nutná úprava soudním rozhodnutím.

24. Vzhledem k uvedenému soud v souladu s § 922 odst. 1 OZ a v souladu s § 163 OSŘ výrokem I. změnil předchozí úpravu vyživovací povinnosti žalovaného k žalobkyni novou výší výživného a s ohledem na zletilost žalobkyně také tomu odpovídajícím novým platebním místem. Ve vztahu ke lhůtě pro placení (slovy zákona plnění) běžného výživného k žádné změně skutkových okolností nedošlo, proto není důvod předchozí soudní úpravu měnit.

25. Výrokem II. pak soud rozhodl o výši nedoplatku nově určeného výživného do doby vyhlášení rozsudku a podle § 160 odst. 2 a 4 ve spojení s § 162 odst. 1 OSŘ také o lhůtě pro jeho zaplacení. Výrokem III. soud rozhodl o lhůtě pro zaplacení nedoplatku na výživném, který případně vznikne od vyhlášení rozsudku do doby jeho doručení žalovanému, jehož výše nyní není známa s ohledem na neznámou dobu doručení písemného vyhotovení rozsudku. Výše vyčísleného nedoplatku představuje násobek (rozdílu nově určeného a předchozího výživného) a počtu měsíců do doby vyhlášení rozsudku. Pokud tedy žalovaný měl podle výroku I. zaplatit žalobkyni za dobu od 4. března 2022 do 31. března 2026 na výživném celkem 940 900 Kč (13 900 + (3 * 17 000) + (6 * 18 600) + (39 * 19 600)) a přitom zaplatil jen 73 500 Kč (49 * 1 500), činí výše nedoplatku za toto období 867 400 Kč.

26. Ohledně splatnosti výživného za dobu před vyhlášením rozsudku soud s ohledem k dispozici žalobkyně s předmětem řízení upřednostnil návrh žalobkyně na vázanost splatnosti k právní moci rozsudku se stanovením delší pariční lhůty, než podle §§ 160 a 162 OSŘ. Ke splatnosti nově určeného výživného za další dobu před doručením rozsudku lze doplnit, že s ohledem na § 160 odst. 4 OSŘ je nutné ji vázat na okamžik doručení písemného vyhotovení rozsudku povinnému účastníku. Teprve od té doby je nové rozhodnutí o výživném (předběžně podle § 162 odst. 1 OSŘ) vykonatelné, byť samotná (hmotněprávní) vyživovací povinnost vzniká dříve již ze zákona. Okamžikem doručení rozsudku tedy se splatností prvního běžného výživného podle předchozí soudem stanovené úpravy z roku 2013 vzniká povinnost zaplatit nedoplatek na nově určeném výživném za období od dubna 2026 a také povinnost platit běžné výživné již v nové výši. Teprve 30 dnů od právní moci rozsudku pak nastane splatnost nedoplatku výživného 867 400 Kč.

27. Výrokem IV. soud přiznal zcela procesně úspěšné žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení v souladu s § 142 odst. 3 OSŘ, když předmět řízení, ohledně nějž žalobkyně zavinila částečné zastavení řízení ve smyslu § 146 odst. 2 OSŘ je ve srovnání se zbytkem jen nepatrný.

28. Žalobkyně vynaložila (resp. lze očekávat, že vynaloží) k účelnému uplatnění svého práva před soudem ve smyslu § 142 odst. 1 OSŘ tyto účtované náklady na: Odměnu své zástupkyně, která je advokátkou, počítanou v souladu s § 151 odst. 2 OSŘ podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), za pět úkonů právní služby (1. převzetí a příprava zastoupení, 2. sepis výzvy k placení před zahájením řízení (podle závěrů vyjádřených v odůvodnění usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. října 2022, čj. 10 Co 283/2022-35, jakožto soudu odvolacího ve věci vedené před zdejším soudem pod sp. zn. 15 C 281/2021, nebo ze dne 29. června 2022, čj. 14 Co 112/2022-67, jakožto soudu odvolacího ve věci vedené před zdejším soudem pod sp. zn. 15 C 154/2020), 3. sepis žaloby a 4. až 6. účast na třech jednáních před soudem) po 1 500 Kč, která nepřevyšuje odměnu stanovenou podle § 7 a § 11 odst. 1 advokátního tarifu, tj. v součtu 9 000 Kč; Provozní výdaje této zástupkyně nahrazované v paušální výši po 450 Kč za každý z uvedených úkonů právní služby ve smyslu 13 odst. 4 advokátního tarifu, a to v souladu se závěry vyjádřenými např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. dubna 2001, sp. zn. 29 Cdo 196/2001, (všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz) tj. v součtu 2 700 Kč; Náhradu 2 700 Kč za promeškaný čas strávený zástupkyní žalobkyně cestou ze svého sídla ke třem jednáním před soudem, která odpovídá § 14 odst. 1 a odst. 3 advokátního tarifu, a to v souladu se závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. dubna 2001, sp. zn. 29 Cdo 196/2001; Hotový výdaj 4 803,44 Kč podle § 137 odst. 1 OSŘ za cesty zástupkyní žalobkyně osobním motorovým vozidlem k těmto jednáním, která odpovídá § 30 a § 32 vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve spojení s § 157 a násl. zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, při průměrné spotřebě 6,1 l BA95 na 100 km vždy na trase 200 km dlouhé a podle § 157 odst. 4 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb. ve spojení s § 1 písm. b) a § 4 vyhlášky č. 475/2024 Sb., resp. § 1 písm. b) a § 4 vyhlášky č. 573/2025 Sb.

29. Celkem jde o náklady 19 203 Kč, které je žalovaný povinen žalobkyni nahradit. O splatnosti k rukám zástupkyně žalobkyně soud rozhodl podle § 149 odst. 1 OSŘ. Lhůta pro splnění této povinnosti byla také stanovena podle § 160 odst. 1 OSŘ.

30. Další náklady spojené se sepisem částečného zpětvzetí žaloby a návrhem na připuštění jeho změny nelze považovat za účelný úkon v situaci, kdy žalovaný nezavinil částečné zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby, ani návrh na připuštění změny žaloby. Ve smyslu § 142 odst. 1 OSŘ proto nelze žalovanému uložit povinnosti k jejich náhradě.