9 C 173/2021

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudkyní Mgr. Pavlou Tupou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 1 520 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 1 520 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z uvedené částky za dobu od 21. 5. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 600 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku</b> 1. Žalobou podanou dne 22. 3. 2021 se žalobkyně domáhala vůči žalované vydání rozhodnutí, kterým by jí soud uložil povinnost zaplatit částku uvedenou v bodě I. výroku tohoto rozsudku. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalovaná dne 20. 5. 2020 použila k přepravě vozidlo veřejné hromadné dopravy na žalobkyní provozované lince městské hromadné dopravy [číslo] na základě výzvy dopravcem pověřené osoby se neprokázala platným jízdním dokladem, čímž porušila přepravní řád a smluvní přepravní podmínky dopravce. Žalované tak vznikla povinnost v souladu s ustanovením § 37 odst. 5 zákona č. 226/1994 Sb., o drahách, přepravními podmínkami a tarifu MHD zaplatit jízdné a přirážku k jízdnému. Jízdné činí 20 Kč, přirážka činí 1 500 Kč. Žalovaná ani na základě písemné výzvy ze dne 3. 12. 2020 dlužnou částku žalobkyni neuhradila.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Za splnění zákonných podmínek ve smyslu ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) rozhodl soud bez nařízení jednání.

4. Podle § 157 odst. 4 o. s. ř. v odůvodnění rozsudku, proti němuž není odvolání přípustné, soud uvede pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci.

5. Povinnost ve smyslu § 101 odst. 1 o. s. ř. tvrdit a prokázat skutečnosti vyvracející oprávněnost nároku uplatněného žalobkyní v žalobě ležela na žalované, která však tuto povinnost nesplnila. Za této procesní pasivity žalované, která ani v žádném směru nevyvracela žalobní tvrzení, vycházel soud z tvrzení žalobkyně, korespondujícího s listinnými důkazy a zjistil skutkový stav spočívající v tom, že dne 20. 5. 2020 v 08:32 hod. použila žalovaná k přepravě vozidlo veřejné hromadné dopravy na žalobkyní provozované lince městské hromadné dopravy [číslo] kdy se na základě výzvy dopravcem pověřené osoby neprokázala platnými jízdními doklady, čímž porušila přepravní řád a smluvní přepravní podmínky dopravce. O provedené přepravní kontrole byl pořízen zápis [číslo]. Soud má za prokázané, že žalovaná má povinnost uhradit cenu jízdného a přirážky k jízdnému ve výši 1 520 Kč, což neučinila ani na základě písemné předžalobní upomínky žalobkyně ze dne 3. 12. 2020.

6. Právní vztah mezi žalobkyní a žalovanou soud posoudil jako vztah vyplývající z uzavřené smlouvy o přepravě osob ve smyslu § 2550 a násl. zákona č. 89/2012 Sb. (dále jen „o. z.“) za podmínek stanovených § 37 odst. 5 zákona č. 266/1994 Sb., o drahách, resp. § 18a odst. 2 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve vztahu k poskytované dopravě městskou hromadnou dopravou, podle kterých vznikla žalobkyni povinnost přepravit cestující do místa určení a žalované povinnost mít u sebe platný cestovní doklad, když za předpokladu nesplnění této povinnosti žalovanou má žalobkyně právo požadovat po ní vedle jízdného také přirážku k jízdnému v maximální výši 1 500 Kč. Soud proto žalobě vyhověl, včetně povinnosti žalované uhradit žalobkyni úrok z prodlení dle § 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

7. Žalobkyně měla ve věci plný úspěch, proto jí dle § 142 odst. l o. s. ř. vůči žalované vzniklo právo na náhradu nákladů řízení. Náklady řízení tvoří soudní poplatek 400 Kč a paušální náhrada nákladů řízení dle § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrada (dále jen„ PN“) za 2 úkony (žaloba a předžalobní výzva) po 100 Kč, celkem v částce 200 Kč, když v daném případě je žalobkyně ve smyslu § 1 PN účastníkem, jenž není v řízení zastoupen zástupcem dle § 137 odst. 2 o. s. ř. a který nedoložil výši hotových výdajů svých či jiného svého zástupce. Soud k paušální náhradě nepřičetl daň z přidané hodnoty, když jednak k tomuto není podklad v ust. § 137 odst. 3 o.s.ř. a jednak paušální náhrada dle vyhl. č. 254/2015 nepodléhá pod předmět daně vymezený v ust. § 2 zák. č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v platném znění.