9 C 201/2021

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudkyní Mgr. Pavlou Tupou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 2 000 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 2 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 2 000 Kč od 25. 7. 2019 do zaplacení a s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 360,38 Kč za dobu od 5. 4. 2017 do 1. 7. 2019, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se do kapitalizovaného úroku ve výši 2 384 Kč zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 2 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 2 000 Kč za dobu od 25. 7. 2019 do zaplacení, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení za dobu od 5. 4. 2017 do 1. 7. 2019 ve výši 360,38 Kč a s kapitalizovaným úrokem ve výši 2 384 Kč tvořeným součtem poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 531 Kč a administrativního poplatku ve výši 1 853 Kč. Návrh odůvodnila tím, že mezi právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO], a žalovanou došlo dne [datum] k uzavření smlouvy nazvané Smlouva o úvěru [číslo]. Na základě uzavřené smlouvy poskytl právní předchůdce žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 2 000 Kč, a to bezhotovostně na bankovní účet žalované. V souvislosti s poskytnutím peněžních prostředků se žalovaná ve smlouvě zavázala zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 531 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnuté finanční prostředky včetně poplatku za jejich poskytnutí vrátit právnímu předchůdci žalobkyně v jedné splátce do 4. 4. 2017. Žalovaná neplnila řádně a včas, když na svůj dluh nezaplatila ničeho, dostala se s plněním do prodlení a právnímu předchůdci žalobkyně vzniklo právo na zaplacení zákonného úroku z prodlení z neuhrazené jistiny dluhu a na zaplacení nákladů spojených s vymáháním pohledávky, a to administrativního poplatku ve výši 1 853 Kč. Pohledávka vyplývající z výše uvedené smlouvy, včetně příslušenství, se všemi právy s ní spojenými, byla ze strany společnosti [právnická osoba], [IČO], postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] žalobkyni, a to s účinností ke dni 24. 7. 2019. Postoupení pohledávky bylo žalované písemně oznámeno dopisem ze dne 19. 8. 2019. Po postoupení pohledávky žalovaná žalobkyni ničeho nezaplatila, a to ani po zaslané předžalobní upomínce.

2. Žalovaná se ve věci žádným způsobem nevyjádřila.

3. Při uvedené procesní pasivitě žalované, kterou rovněž tíží povinnost tvrzení a břemeno důkazní podle § 101 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen o. s. ř., a která v žádném směru nevyvracela žalobní tvrzení a přes řádné předvolání se k jednání soudu nedostavila, a za situace, kdy ani žalobkyně nebyla přítomná u nařízeného jednání soudu a ani ona tak nevyužila své možnosti být řádně poučena ze strany soudu ve smyslu § 118a o.s.ř., vycházel soud ze žalobkyní předložených písemných důkazních prostředků, na základě kterých dospěl ohledně skutkového stavu k následujícím závěrům. Dne [datum] uzavřel původní věřitel se žalovanou smlouvu nazvanou jako Smlouva o úvěru [číslo] podle níž žalované poskytl částku 1 500 Kč, a to bezhotovostně na bankovní účet žalované a kterou se zavázala věřiteli splatit formou 1 splátky, a to spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 402 Kč, celkem tak v částce 1 902 Kč. Dne [datum] uzavřel původní věřitel se žalovanou dohodu nazvanou jako Dohoda o prodloužení splatnosti úvěru, podle níž byl žalované na základě Smlouvy o úvěru [číslo] poskytnut úvěr ve výši 2 000 Kč, za který byla povinna zaplatit původnímu věřiteli poplatek ve výši 873 Kč, a v níž žalovaná tento dluh uznala. Žalovaná splátky řádně nehradila. Dosud žalovaná na svém dluhu neuhradila ničeho. Svoji pohledávku za žalovanou věřitel postoupil žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum], což žalované oznámila dne 19. 8. 2019.

4. Podle § 1 odst. 2. zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku, dále jen o. z., platí, že nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy a veřejný pořádek. Podle § 6 o. z. má každý povinnost jednat v právním styku poctivě a nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu. Podle § 8 o. z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

5. Podle § 1812 o. z. lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější. K ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanovených k ochraně spotřebitele se nepřihlíží. Podle § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle § 1815 o. z. se k nepřiměřenému ujednání nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

6. Podle § 2395 o. z. platí, že smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Podle § 2991 o. z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

8. V uvedené věci dospěl soud k názoru, že samotná smlouva formulářového předtištěného typu, do které byly vepsány osobní údaje o žalované, o výši úvěru, o výši poplatku, a o výši a počtu splátek, v rámci nichž se tak má stát, je co do obsahu i co do formy smlouvou transparentní. Přestože jsou platby spojené s poskytnutím peněžních prostředků uvedené v předmětné smlouvě o úvěru (poplatek) zcela transparentní a přestože ve smlouvě není uvedena výše úroků - jejich výše tak zřejmě měla činit 0 % ročně, nejedná se o platně uzavřenou smlouvu o úvěru z následujících důvodů. Soud dospěl k závěru, že věřitel při uzavírání předmětné smlouvy poplatkem za poskytnutí úvěru v částce 873 Kč, pouze účelově s cílem naplnit zákonné požadavky na přiměřenost vzájemných ujednání mezi podnikatelem a spotřebitelem, skrytě navýšil úroky, když soud ani podrobným studiem smlouvy nezjistil, jaké protiplnění by za tento poplatek měl věřitel (podnikatel) dlužníku (spotřebiteli) poskytnout, a pokud věřitel tento poplatek žalované účtoval pouze za poskytnutí úvěru, pak jej soud považuje za úplatu za poskytnutí finančních prostředků, a tudíž za úrok, a jeho výši pak za nepřiměřenou. Vzhledem k uvedenému má soud za to, že ve skutečnosti došlo ke skrytému navýšení vlastního úroku, a to na úroky ve výši 83,85 % jistiny za rok. K takovéto výši úroku dospěl soud přepočtem z celkové splatné částky 2 873 Kč (jistina 2 000 Kč a úrok 873 Kč) splatné za 190 dnů (tj. úrok za dobu trvání smlouvy 43,65 %), když soud předpokládal běžnou délku roku 365 dnů (tj. 83,85 % ročně jak výše uvedeno). Při takto sjednané výši úroku se po zhodnocení smlouvy jako celku jedná o neplatně uzavřenou smlouvu, neboť se zjevně příčí dobrým mravům, když v době uzavření smlouvy byl běžný úrok pro domácnost na spotřebu v délce splácení do 1 roku cca 19,52 % ročně, ve smlouvě sjednaný jej tak více než třikrát převyšuje. Ostatně ze samotné smlouvy vyplývá, že výše RPSN činila 1 537 %. I při plném respektování principu smluvní volnosti a autonomie vůle nezbývá soudu než konstatovat, že zákonná ustanovení na ochranu spotřebitele jsou z většiny kogentní a nelze se tak od nich odchýlit ani ujednáním ve smlouvě. Pokud přesto dojde k odchylnému ujednání mezi účastníky, k tomuto ujednání, zejména pokud je v neprospěch spotřebitele, se ze zákona nepřihlíží a soud musí ze své úřední povinnosti vycházet z toho, že se jedná o ujednání neplatné. Při úvaze soudu o možné oddělitelnosti jednotlivých ujednání dospěl k závěru, že po zhodnocení obchodu žalobkyně (jejího právního předchůdce) – poskytování úvěrů za výše uvedených podmínek – jako celku, kdy požaduje úroky z poskytnuté částky významně vyšší než je obvyklé, spoléhaje přitom na malou finanční gramotnost dlužníků či jejich nezodpovědnost, popř. tíseň, a cílevědomě kalkuluje s tím, že je ve společnosti nikoli nepatrná vrstva osob, jež nejsou ani přes vyhovění požadavkům zákona o spotřebitelském úvěru schopni smysl ujednání ve smlouvě pochopit a vyhodnotit, je nutno posuzovat jako společensky nežádoucí až nebezpečné, v podstatě jde o obchod s chudobou, a právě tyto okolnosti pak brání tomu, aby ujednání o výši úroku mohlo být oddělitelné od ostatního obsahu smlouvy, neboť nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého jednání a zjevné zneužití práva žalobkyní (či jejím právním předchůdcem) nepožívá právní ochrany.

9. Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru o neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy, mohla se žalobkyně domáhat vrácení poskytnutých peněžních prostředků z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 a následujících o. z. Žalobkyni tak vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení představující vyplacenou částku dne 26. 9. 2016 ve výši 1 500 Kč a vyplacenou částku dne 31. 10. 2017 ve výši 500 Kč, soud tedy podané žalobě výrokem I. vyhověl co do částky 2 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 o. z., a to v souladu s ust. § 1970 o. z. včetně úroku z prodlení v žalobkyní požadované výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. za dobu od 5. 4. 2017 do zaplacení.

10. Výrokem II. pak soud ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť s ohledem na právní posouzení uzavřené smlouvy jakožto neplatného právního jednání byly další nároky spočívající ve zbývajících sjednaných úrocích nedůvodné s ohledem na absenci právního základu, na základě něhož by se žalobkyně těchto oprávněně domáhala.

11. Výrokem III. soud rozhodl ve smyslu ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy v případě částečného úspěchu soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že převážně úspěšný byl v řízení žalovaná, na jehož straně soud nezjistil vznik nákladů řízení, rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu řízení.