9 C 26/2021

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudkyní Mgr. Pavlou Tupou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně proti žalovanému: osobní údaje žalovaného t. č. anonymizována čtyři slova , ulice a číslo , PSČ obec o 11 500 Kč s přísl.

I. Žaloba, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 11 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 11 500 Kč od 28. 6. 2018 do zaplacení, se zamítá.

II. Soud ukládá žalobkyni, aby zaplatila České republice – [název soudu] soudní poplatek za podanou žalobu ve výši 1 000 Kč, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 17. 1. 2021 domáhala vůči žalovanému vydání rozhodnutí, kterým by mu soud uložil povinnost zaplatit částku 11 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky za dobu od 28. 6. 2018 do zaplacení, a to z titulu náhrady škody způsobené jí jednáním žalovaného, které je trestným činem.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. K projednání věci samé nařídil soud jednání na den 11. 11. 2021, k němuž předvolal oba účastníky, žalovaný sdělil, že na své přítomnosti u soudu netrvá, žalobkyně podáním ze dne 6. 11. 2021 požádala o odročení jednání ze zdravotních důvodů. Vzhledem k tomu, že žalobkyně uvedené zdravotní důvody blíže nespecifikovala a nedoložila jejich existenci (např. lékařskou zprávou), a to ani přes výzvu soudu, v níž byla současně poučena v souladu s ust. § 119 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“, o následcích nedoložení důležitých důvodů pro odročení jednání, soud žádosti žalobkyně nevyhověl.

4. Soud při jednání, z účasti na němž se žalovaný omluvil a žalobkyně se bez řádné omluvy nezúčastnila, provedl k důkazu rozsudek [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí] č. j. [číslo jednací], který až k odvolacímu řízení proti usnesení o odmítnutí návrhu předložila žalobkyně, dále soud provedl v souladu s § 120 odst. 2 o. s.ř. k důkazům úřední záznam o podaném vysvětlení [jméno] [příjmení] ze dne [datum], usnesení o zahájení trestního stíhání žalovaného pro zločin loupež ze dne [datum], protokol o hlavním líčení ze dne [datum] a zjistil skutkový stav spočívající v tom, že dne [datum] podala [jméno] [příjmení], [datum narození] (dále jen„ jednatelka žalobkyně“) vysvětlení podle § 158 odst. 6 trestního řádu, v němž mj. uvedla, že na základě loupežného přepadení dne [datum] byla žalobkyni způsobena škoda odhadem ve výši 11 500 Kč, když jednatelka žalobkyně po provedené rychlé inventuře zjistila, že pachatel odcizil 11 437 Kč + nějaké spropitné, jako poškozená tak projevila vůli připojit se k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody ve výši 11 600 Kč, ale to v době, kdy nebyla známa konkrétní osoba pachatele, nebylo tak sto se řádně připojit k trestnímu řízení jako poškozená. Až následně usnesením ze dne [datum] bylo zahájeno trestní stíhání žalovaného pro zločin loupeže, který žalovaný spáchal uvedeným jednáním vůči žalobkyni (jednatelce žalobkyně), přičemž v usnesení ze dne [datum] je uvedena výše škody způsobené žalobkyni v částce 11 500 Kč a 1-2 krabičky cigaret [název], tj. škodu ve výši 11 600 Kč. Z protokolu o hlavním líčení ze dne [datum] vyplývá, že se žalobkyně s nárokem na náhradu škody způsobené jí žalovaným k trestnímu stíhání výslovně nepřipojila. Rozsudkem [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], byl žalovaný pod výrokem o vině bod 5) shledán vinným, že ozbrojený kuchyňským nožem odcizil žalobkyni částku ve výši 11 500 Kč, čímž spáchal zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku. Soudu je z jeho úřední činnosti znáno, že k odvolání žalovaného jako obžalovaného soud druhého stupně rozsudek ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] ve výroku o vině pod body 1) a 5) a ve výroku o trestu zrušil a vrátil zpět zdejšímu okresnímu soudu. Rozsudkem zdejšího soudu ze dne [datum rozhodnutí] č. j. [číslo jednací] byl žalovaný jako obžalovaný opětovně uznán vinným za trestný čin loupeže v prodejně žalobkyně se škodou ve výši 11 500 Kč.

5. Podle § 2894 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) povinnost nahradit jinému újmu zahrnuje vždy povinnost k náhradě újmy na jmění (škody).

6. Podle § 2910 o. z. škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva.

7. Podle § 2951 odst. 1 o. z. škoda se nahrazuje uvedením do předešlého stavu. Není-li to dobře možné, anebo žádá-li to poškozený, hradí se škoda v penězích.

8. Podle § 2952 o. z. hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Záleží-li skutečná škoda ve vzniku dluhu, má poškozený právo, aby ho škůdce dluhu zprostil nebo mu poskytl náhradu.

9. Podle § 135 odst. 1 o. s. ř. soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu.

10. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda je vázán výší škody uvedenou v trestním rozsudku a dospěl k závěru, že je vázán pouze v tom rozsahu, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, nikoliv již uvedenou výší škody, když výše skutečné škody způsobené žalobkyni jednáním žalovaného nebyla v trestním řízení ani zkoumána, neboť škoda není znakem skutkové podstaty trestného činu loupeže. Podle rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 1424/09 (s odvoláním na R 22/79) platí, že soud je vázán pouze výrokem, a nikoli odůvodněním odsuzujícího trestního rozsudku. Z výroku o vině je pak nutno vycházet jako z celku a brát v úvahu jeho právní i skutkovou část s tím, že řeší naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu konkrétním jednáním pachatele. Rozsah vázanosti civilního soudu rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, je tedy dán tím, do jaké míry jsou znaky skutkové podstaty trestného činu zároveň okolnostmi významnými pro rozhodnutí soudu v civilním řízení, kupř. pro rozhodnutí o náhradě škody. Výrokem odsuzujícího trestního rozsudku tedy může být pro civilní řízení závazně určena především otázka zaviněného protiprávního jednání určitého pachatele, ale - za předpokladu, že způsobení škody je znakem skutkové podstaty trestného činu - též otázky vzniku škody a příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním a škodou. V takových případech se pak předmět dokazování v civilním řízení může omezit na zjišťování výše škody, a popř. na otázku, zda škoda nebyla způsobena také spoluzaviněním poškozeného, nebo zda za ni společně s žalovaným neodpovídá další osoba (R 47/54, R 22/79). Pokud pojmovým znakem některých trestných činů nebo přečinů není vznik škody (odškodnitelné újmy), řeší rozhodnutí o spáchání trestného činu z hlediska předpokladů odpovědnosti za škodu jen existenci zaviněného protiprávního jednání, a jen pokud jde o tuto otázku, je soud v občanském soudním řízení takovým rozhodnutím ve smyslu ustanovení § 135 odst. 1 o. s. ř. vázán (R 22/79). Vzhledem k uvedenému dospěl soud k závěru, že z trestního rozsudku ohledně spáchání trestného činu loupeže žalovaným v provozovně žalobkyně je civilní soud vázán toliko zjištěním, že se žalovaný dopustil zaviněného protiprávního jednání vůči žalobkyni, není však nikterak vázán ohledně zjištění vzniku škody, příčinné souvislosti mezi touto škodou a protiprávním jednáním žalovaného a výše škody. V trestním řízení totiž soud nikterak nezjišťoval, zda škoda, případně v jaké výši, byla žalovaným skutečně způsobena, neboť skutkovou podstatu trestného činu loupeže žalovaný naplnil, když proti jinému užil násilí a pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Skutečnost, zda se již skutečně cizí věci zmocnil a zda, případně jakou, škodu tím způsobil, již nebylo pro posouzení naplnění skutkové podstaty důležité a trestní soud se tím proto blíže ani nezabýval. Vzhledem k uvedenému má civilní soud v řízení o zaplacení na základě náhrady způsobené škody za to, že je povinen objektivně zjistit a stanovit na základě vlastního řízení a na základě v tomto řízení provedených důkazech dospět k vlastnímu odpovědnému závěru o vzniku škody, příčinné souvislosti mezi zaviněným protiprávním jednáním žalovaného a o výši škody, případně posoudit spoluzavinění žalobkyně.

11. Soud po zhodnocení zjištěného skutkového stavu, dospěl k závěru, že žalobou uplatněný nárok nebyl prokázán. Žalobkyně pouze tvrdila, ovšem nikterak nedoložila příčinnou souvislost mezi protiprávním jednáním žalovaného a vznikem škody, vznik škody, a zejména výši skutečné škody, jejíž náhrady se vůči žalovanému domáhá, neuvedla ani jakým způsobem k žalované částce dospěla, z jakých podkladů vycházela (např. mimořádná inventura), přičemž tvrzení a následné prokázání konkrétní specifikace škody je nutnou podmínkou určení výše náhrady škody. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní ve smyslu § 101 odst. 1 o. s. ř. nese žalobkyně a zejména ve sporných řízeních musí soudce vždy přenášet odpovědnost za dostatečné objasnění skutkového stavu a procesní aktivitu na účastníky, pročež soudce nesmí v žádném případě plnit povinnost tvrzení za účastníky či si tvrzení domýšlet podle toho, co vyjde v řízení najevo. O všech neúplnostech v tvrzeních a nutnosti předložit či označit důkazy ve shora uvedeném rozsahu byl soud připraven žalobkyni ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. poučit, včetně poučení o tom, že nebude-li prokázána výše skutečné škody, soud žalobu zamítne. O možnost vyslechnout toto poučení a výzvu k doplnění a adekvátně na ně procesně reagovat se žalobkyně svojí neúčastí při jednání soudu připravila. Z důvodu neunesení důkazního břemene žalobkyní o tom, že žalovaný způsobil žalobkyni skutečnou škodu ve výši 11 500 Kč, soud žalobu zcela zamítl.

12. Výrokem II. tohoto rozsudku uložil soud žalobkyni povinnost uhradit České republice – [název soudu] soudní poplatek za podanou žalobu ve výši 1 000 Kč podle položky 1 bod 1. písm. a) Sazebníku soudních poplatků k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Žalobkyně není osvobozena od soudního poplatku podle § 11 odst. 2 písm. s ), neboť je sice navrhovatelem v řízení o náhradě škody (způsobené jí trestným činem žalovaného), ale svůj nárok v trestním řízení řádně neuplatnila.

13. Žalovaný měl ve věci plný úspěch, proto mu dle § 142 odst. l o. s. ř. vůči žalobkyni vzniklo právo na náhradu nákladů řízení. Ovšem vzhledem k tomu, že žalovaný se nachází ve věznici ve výkonu testu odnětí svobody a v řízení se pouze vyjádřil ke své účasti, resp. neúčasti na jednání, více aktivní v řízení nebyl, na jeho straně tak soud žádné náklady nezjistil, rozhodl soud, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.