9 C 337/2021

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudkyní Mgr. Pavlou Tupou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 94 609,56 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 27 424 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 27 424 Kč od 1. 11. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se do částky 44 120 Kč a do částky 23 065,56 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 44 120 Kč od 1. 11. 2020 do zaplacení a s úrokem ve výši 100,45 % ročně z částky 57 820,85 Kč od 22. 7. 2020 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 71 544 Kč a částky 23 065,56 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 71 544 Kč od 1. 11. 2020 do zaplacení a s úrokem ve výši 100,45 % ročně z částky 57 820,85 Kč od 22. 7. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 229 694 Kč. Žaloba byla odůvodněna tím, že mezi žalobkyní a žalovanou byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru [číslo] na základě níž byl žalované poskytnut úvěr ve výši 60 000 Kč, který se žalovaná zavázala žalobkyni vrátit spolu s úrokem ve výši 162,40 % ročně a se splátkou pojištění ve výši 178 Kč v 36 měsíčních splátkách po 5 495 Kč se splatností vždy k 16. dni příslušného kalendářního měsíce, počínaje měsícem listopadem 2019. Vzhledem k tomu, že žalovaná řádně nehradila splátky úvěru, došlo k automatickému zesplatnění pohledávky ke dni 20. 7. 2020. Pro případ neuhrazení nové jistiny úvěru po zesplatnění úvěru žalovanou byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % z dlužné jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou. Žalobkyně se tak domáhala zaplacení částky 71 188,67 Kč sestávající z dlužné jistiny 57 820,85 Kč a úroku přirostlého k jistině ke dni zesplatnění ve výši 14 367,82 Kč, pojištění ve výši 356 Kč, smluvní pokuty ve výši 0,1% denně z jistiny 71 188,67 Kč od 1. 11. 2020 do 20. 9. 2021 v částce 23 065,56 Kč, vše s úrokem z prodlení a s úrokem jak uvedeno výše. Žalovaná na tomto svém dluhu uhradila celkem 34 000 Kč. Žalobkyně vyzvala žalovanou k dobrovolnému splnění jejího dluhu předžalobní výzvou ze dne 1. 9. 2021.

2. Žalovaná se ve věci žádným způsobem nevyjádřila.

3. Při uvedené procesní pasivitě žalované, kterou rovněž tíží povinnost tvrzení a břemeno důkazní podle § 101 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen o. s. ř., a která v žádném směru nevyvracela žalobní tvrzení a přes řádné předvolání se k jednání soudu nedostavila, dospěl soud na základě žalobkyní předložených důkazů ohledně skutkového stavu k následujícím závěrům. Dne [datum] uzavřela žalobkyně se žalovanou smlouvu o úvěru [číslo] podle níž žalované poskytla částku 60 000 Kč, a to vyplacením na bankovní účet č. [bankovní účet], a žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr vrátit včetně úroků ve výši 162,40 % ročně v 36 měsíčních splátkách po 5 495 Kč, splatných vždy k 16. dni každého kalendářního měsíce. Současně byla mezi žalobkyní a žalovanou téhož dne uzavřena pojistná smlouva o pojištění schopnosti splácet. Pojistné bylo sjednáno v měsíční výši 178 Kč, měsíční úhrada pojistného je součástí všech splátek úvěru a je tedy splatné ve lhůtách splatnosti splátek úvěru. Žalovaná splátky řádně nehradila. Žalovaná řádně uhradila 6 splátek za říjen 2019 až březen 2020 po 5 500 Kč, celkem 33 000 Kč před zesplatněním celého úvěru. V důsledku prodlení žalované se splátkou č. 7, došlo ke dni 20. 7. 2020 k zesplatnění pohledávky žalobkyně. Po zesplatnění žalovaná ještě uhradila dne 30. 9. 2020 částku 500 Kč a dne 19. 10. 200 částku 500 Kč. Pro případ neuhrazení nové jistiny úvěru po zesplatnění úvěru žalovanou byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % z dlužné jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou.

4. Podle § 1 odst. 2. zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku, dále jen o. z., platí, že nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy a veřejný pořádek. Podle § 6 o. z. má každý povinnost jednat v právním styku poctivě a nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu. Podle § 8 o. z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

5. Podle § 1812 o. z. lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější. K ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanovených k ochraně spotřebitele se nepřihlíží. Podle § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle § 1815 o. z. se k nepřiměřenému ujednání nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

6. Podle § 2395 o. z. platí, že smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Podle § 2991 o. z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

8. Podle § 2758 odst. 1 o. z. platí, že pojistnou smlouvou se pojistitel zavazuje vůči pojistníkovi poskytnout jemu nebo třetí osobě pojistné plnění, nastane-li nahodilá událost krytá pojištěním (pojistná událost), a pojistník se zavazuje zaplatit pojistiteli pojistné.

9. Podle § 13 o. z. platí, že každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky.

10. Při právním hodnocení právního vztahu mezi účastníky vyplývajícího ze smlouvy o úvěru se soud zabýval nejprve aplikací § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), podle nějž každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích. V obdobných věcech téhož žalobce přitom Okresní soud v Chebu již rozhodoval například pod sp. zn. 12 C 167/2017, kde byla předmětem posouzení smlouva o úvěru uzavřená dne [datum] mezi žalobkyní a jinou osobou, částka poskytnutého úvěru činila 40 001 Kč a sjednaný úrok byl 84,9 % ročně, přičemž v ostatních ujednáních se jednalo o smlouvu o úvěru zcela totožného znění, a odvolací Krajský soud v Plzni dospěl v rozsudku ze dne 15. 5. 2018, č.j. 64 Co 1/2018-70 k následujícím právním závěrům:„ Podle ustanovení § 580 OZ je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům; k neplatnosti takové právního jednání soud přihlédne i bez návrhu (§ 588 o. z.). Posuzovanou smlouvu se žalovaný zavazuje k placení úroku ve výši 84,9 % ročně. Lze souhlasit s žalobkyní, že výše úroku byla sjednána transparentně, žalobkyně splnila ve vztahu k výši úroku i informační povinnosti vůči žalovanému, které jí ze zákona o spotřebitelském úvěru plynou. Oproti žalobkyni odvolací soud, tak jak dovodil i soud prvního stupně, považuje dohodnutou výši úroku za nepřiměřeně vysokou. Nejvyšší soud již ve svém rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 236/2005 vyslovil názor, podle něhož s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu včetně vyšší míry rizikovosti poskytovaného úvěr nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem obvyklé úrokové míry peněžních ústavů. Z údajů zveřejňovaných Českou národní bankou na jejích internetových stránkách vyplývá, že obvyklá míra úvěrů poskytovaných domácnostem se splatností 1 rok až pět let činila v roce 2016 9,74 % ročně; tuto sazbu úrok sjednaný mezi účastníky převyšuje bezmála devětkrát. Při hodnocení souladu smlouvy, jejímž účastníkem je spotřebitel, kterému z ní má vzniknout závazek k placení takto (extrémně) vysokého úroku, s dobrými mravy je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla uzavřena a k jejímu dalšímu obsahu. Smlouva byla uzavřena adhézním způsobem; žalovaný akceptoval formulářovou dokumentaci vypracovanou žalobkyní, jejíž obsah nemohl reálně nijak ovlivnit. Ve smlouvě se sjednává právo žalobkyně pro případ prodlení žalovaného s placením splátek alespoň 65 dnů„ zesplatnit“ úvěr, tj. požadovat okamžitou úhradu veškerých nároků, které žalobkyně vůči žalovanému má. V článku 6.4. smlouvy je pro tento případ stanoveno, že dosud neuhrazená jistina ale i neuhrazený úrok, se stává součástí„ nové jistiny“ která je jako celek úročena dohodnutou sazbou 84,9 %, přičemž v článku 2.2. smlouvy ujednáno, že„ úrok běží i po zesplatnění úvěru, když poté přirůstá pouze k původní nesplacené jistině úvěru zahrnuté do nové jistiny úvěru“; celková výše úroku, který je žalobkyně oprávněna požadovat je v témže ustanovení omezen na 120% částky 110 352 Kč, tj. na 132 422 Kč. Toto ujednání, které navíc nesplňuje požadavek na jasnost a srozumitelnost veškerých sdělení vůči spotřebiteli podle § 181 odst. 1 o. z., neboť formulace o přirůstání úroku běžícího do zaplacení je žargonem, jemuž snad rozumí profesionál poskytující úvěry a další finanční služby, případně osoby s právnickým či ekonomickým vzděláním, stěží však lze předpokládat, že bude srozumitelné průměrnému spotřebiteli a že tento bude schopen posoudit důsledky takového ujednání na obsahu svých povinností, dobrým mravům odporuje. Anatocismus, tj. ujednání o právu požadovat úrok z úroku není sice ujednáním obecně zakázaným. Zejména ve smlouvách, jejichž účastníkem je spotřebitel, nesmí takové ujednání vytvářet nepřiměřenou nerovnováhu smluvních stran v jeho neprospěch a musí být sjednáno zcela transparentně a srozumitelně. Také je nelze posuzovat izolovaně od výše sazby„ přirůstajícího“ úroku, který je i bez tohoto ujednání (které není ničím jiným, než jeho dalším faktickým navýšením) nepřiměřeně vysoký. Odvolací soud přihlédl rovněž k tomu, že pro případ porušení téže povinnosti, je žalovaný stižen i další podstatnou sankcí, a to smluvní pokutou, stanovenou na horní hranici zákonné přípustnosti, určené v ust. § 122 zákona o spotřebitelském úvěru. Zhodnotil-li uvedené okolnosti odvolací soud v jejich souhrnu, včetně toho, že smlouva nestanoví žádné sankce pro případ, kdy by byla porušena žalobkyní, dospěl k závěru, že zkoumaná smlouva je právním jednáním, které se dobrým mravům příčí. Odvolací soud respektuje zásadu smluvní volnosti a autonomie vůle jako základních principů, na kterých je soukromé právo postaveno. Ovšem ani respekt k těmto zásadám nemůže vést k akceptaci takového obsahu spotřebitelské smlouvy, který v rozporu s obecnou představou spravedlivého uspořádání vzájemných práv a povinností vytváří jejich zřejmou nerovnováhu k tíži strany, která je při uzavírání smlouvy v objektivně slabším postavení a které i soukromé právo poskytuje zvýšenou právní ochranu. Odvolací soud proto posoudil předloženou smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou.“ 11. Obdobný právní závěr pak zaujal Okresní soud v Chebu též v rozsudku ze dne 27. 10. 2018 č. j. 8 C 258/2018-39, který nabyl právní moci 28. 11. 2018. Dále v rozsudku ze dne 12. 11. 2018 č. j. 8 C 290/2018-31, který nabyl právní moci dne 11. 7. 2019 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 4. 2019 č. j. 25 Co 21/2019 - 71. Či v rozsudku ze dne 13. 2. 2019 č. j. 8 C 462/2018-40, který nabyl právní moci dne 6. 9. 2019 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 7. 2019 č. j. 25 Co 209/2019-72. A dále též v rozsudku ze dne 23. 2. 2021 č. j. 9 C 88/2020-73, který nabyl právní moci dne 26. 8. 2021 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 7. 2021 č. j. 25 Co 137/2021-104.

12. Nyní projednávaná věc se od výše uvedených sporů ničím významným neliší, když v projednávané věci byl sjednán úrok ve výši 162,40 % ročně, tedy mnohonásobně převyšující obvyklou úrokovou sazbu úvěrů poskytovaných domácnostem v této době, přičemž při tomto posouzení je zcela nerozhodné, že žalobkyně se podanou žalobou domáhá zaplacení úroku„ pouze“ ve výši 100,45 %, a ostatní ujednání smlouvy jsou zcela totožná se shora uvedenými případy. Soud nemá důvodu odchylovat se od právních závěrů vyslovených krajským soudem ve shora uvedených věcí. Je přitom nutno podotknout, že soud dospěl k závěru o neplatnosti právního jednání – smlouvy o úvěru ve smyslu ust. § 580 občanského zákoníku při zohlednění celého obsahu smlouvy o úvěru, tedy nikoliv pouze s ohledem na výši sjednané úrokové sazby a na jeho závěry lze v plném rozsahu odkázat.

13. Vedle toho právní vztah mezi žalobkyní a žalovanou vyplývající ze smlouvy o pojištění schopnosti splácet soud posoudil jako vztah vyplývající z platně uzavřené pojistné smlouvy podle § 2758 odst. 1 o. z., na jejímž základě se pojistitel (zde žalobkyně) zavázal vůči pojistníkovi (zde žalovaná) poskytnout jemu nebo třetí osobě pojistné plnění, nastane-li nahodilá událost krytá pojištěním (pojistná událost), a pojistník se zavazuje zaplatit pojistiteli pojistné. Pojistné bylo splatné k 16. dni v měsíci, smlouva byla uzavřena na dobu 36 měsíců, žalovaná v rámci uhrazených splátek uhradila pojistné za 6 měsíců, žalobkyně se žalobou oprávněně domáhá úhrady za sedmý a osmý měsíc trvání pojištění.

14. Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru o neplatnosti právního jednání spočívajícího ve smlouvě o úvěru pro rozpor s dobrými mravy, mohla se žalobkyně domáhat vrácení poskytnutých peněžních prostředků z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 a následujících o. z. Žalobkyni tak vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení představující vyplacenou částku dne [datum] ve výši 60 000 Kč po odečtení žalovanou dosud uhrazené částky v celkové výši 32 932 Kč (6 splátek x (5 500 Kč – pojištění 178 Kč) + 2 x 500 Kč). Soud tedy podané žalobě vyhověl co do částky 27 424 Kč (356 Kč za pojistné + 27 068 Kč jako zbývající bezdůvodné obohacení), a to v souladu s ust. § 1970 o. z. včetně úroku z prodlení v žalobkyní požadované výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. za dobu od 1. 11. 2020 do zaplacení.

15. Výrokem II. pak soud ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť s ohledem na právní posouzení uzavřené smlouvy o úvěru jakožto neplatného právního jednání byly další nároky spočívající ve zbývající jistině, ve zbývajících zákonných úrocích a ve zbývajících sjednaných úrocích a smluvní pokutě nedůvodné s ohledem na absenci právního základu, na základě něhož by se žalobkyně těchto oprávněně domáhala.

16. Výrokem III. soud rozhodl ve smyslu ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy v případě částečného úspěchu soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že převážně úspěšná byla v řízení žalovaná, na jejíž straně soud nezjistil vznik nákladů řízení, rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu řízení.