9 C 362/2022

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudkyní Mgr. Pavlou Tupou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 13 677,02 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 13 677,02 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 13 677,02 Kč od 27. 6. 2022 do zaplacení se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 27. 6. 2022 domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 13 677,02 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 13 677,02 Kč od 27. 6. 2022 do zaplacení. Žaloba byla odůvodněna tím, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru [číslo] na jejímž základě poskytla žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 50 000 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný nesplácel úvěr řádně a včas, žalobkyně úvěr zesplatnila, což žalovanému oznámila dopisem ze dne 20. 1. 2019. Zesplatněním úvěru vznikla tzv. nová jistina úvěru ve výši 59 115,72 Kč. Podle čl. 6 smlouvy o úvěru se žalovaný zavázal pro případ svého prodlení s plněním dluhu zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z nové jistiny úvěru s tím, že souhrn všech ze strany žalobkyně uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše poskytnuté částky, nejvýše však 200 000 Kč. Žalovaný neplnil své závazky, žalobkyně proto podala žalobu, na jejímž základě byl vydán rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 18. 12. 2020, č. j. 17 C 239/2019-74, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 4. 2021, č. j. 25 Co 84/2021-120, jímž byla žalovanému mimo jiné uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 998 Kč a částku 10 324,98 Kč představující smluvní pokutu dle bodu 6.5. smlouvy ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru ve výši 59 115,72 Kč, a to za období prodlení žalovaného s úhradou této nové jistiny úvěru do 27. 8. 2019. Předmětným rozsudkem Okresního soudu v Chebu bylo žalobě žalobkyně, co do smluvní pokuty, v plném rozsahu vyhověno. Prodlení žalovaného s úhradou nové jistiny úvěru trvalo i po datu 27. 8. 2019, žalobkyni tak vznikl nárok na zaplacení smluvní pokuty také za období po 27. 8. 2019. Žalobkyně se proto domáhá zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky 37 862,30 Kč od 28. 8. 2019 do 10. 6. 2022 ve výši 13 677,02 Kč. Žalovaný dosud ničeho neuhradil, a to ani přes zaslanou předžalobní upomínku.

2. Žalovaný se ve věci žádným způsobem nevyjádřil.

3. Při uvedené procesní pasivitě žalovaného, kterého rovněž tíží povinnost tvrzení a břemeno důkazní podle § 101 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen o. s. ř., a který v žádném směru nevyvracel žalobní tvrzení a přes řádné předvolání se k jednání soudu nedostavil, vycházel soud ze žalobkyní předložených písemných důkazních prostředků, na základě kterých dospěl ohledně skutkového stavu k následujícím závěrům. Dne [datum] uzavřela žalobkyně se žalovaným Smlouvu o úvěru [číslo] podle níž žalovanému poskytla částku 50 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal žalobkyni splatit formou 18 měsíčních splátek po 5 542 Kč, a to spolu s úrokem ve výši 167,78 % ročně. Žalovaný splátky řádně nehradil, žalobkyně proto úvěr podle čl. 6 3 smlouvy o úvěru zesplatnila, což žalovanému oznámila dopisem ze dne 20. 1. 2019. Podle čl. 6 smlouvy o úvěru bylo mezi stranami ujednáno, že jestliže žalovaný nezaplatí novou jistinu úvěru v den zesplatnění úvěru, vzniká mu povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, a to ode dne následujícího po dni zesplatnění úvěru až do jejího úplného zaplacení. Žalovaný neplnil své závazky, žalobkyně podala u zdejšího soudu žalobu ze dne 20. 8. 2019, kterou se vůči žalovanému domáhala zaplacení částky 60 513 Kč a smluvní pokuty ve výši 12 888,16 Kč, tj. 0,1 % denně z částky 59 115,72 Kč od prodlení žalovaného s úhradou nové jistiny úvěru do 27. 8. 2019, vše spolu s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 60 513 Kč od 27. 8. 2019 do zaplacení a s úrokem ve výši 102,66 % ročně z částky 47 362,30 Kč od 22. 1. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 119 707 Kč, o podané žalobě bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 18. 12. 2020, č. j. 17 C 239/2019-74, tak, že dle výroku I. byl žalovaný povinen do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni částku 47 362,30 Kč, částku 998 Kč, částku 10 324,98 Kč a částku 400 Kč s ročním úrokem z prodlení ve výši 9,75 % z částky 48 759,58 Kč za období od 27. srpna 2019 do zaplacení, výrokem II. soud zamítl žalobu na zaplacení částky 11 753,42 Kč a částky 2 563,18 Kč s ročním úrokem 102,66 % z částky 47 362,30 Kč za období od 22. ledna 2019 do zaplacení a s ročním úrokem z prodlení ve výši 9,75 % z částky 11 753,42 Kč za období od 27. srpna 2019 do zaplacení, a dle výroku III žádný z účastníků neměl právo na náhradu nákladů řízení. Proti výroku II. a III. citovaného rozsudku Okresního soudu v Chebu podala žalobkyně odvolání. O podaném odvolání bylo Krajským soudem v Plzni rozhodnuto rozsudkem ze dne 14. 4. 2021, č. j. 25 Co 84/2021-120, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně v napadené části potvrzen, a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 18. 12. 2020, č. j. 17 C 239/2019-74, tak nabyl právní moci ve výroku I. a II. v rozsahu, v němž nebyl napaden odvoláním a ve výroku III. dne 20. 1. 2021 a ve výroku II. v rozsahu, v němž byl napaden odvoláním dne 20. 5. 2021, a stal se ve výroku I. vykonatelným dne 26. 1. 2021. Po datu 27. 8. 2019 žalovaný žalobkyni na smluvní pokutu dle čl. 6 5. smlouvy o úvěru ničeho nezaplatil, a to ani po zaslané předžalobní upomínce ze dne 10. 6. 2022.

4. Podle § 1 odst. 2. zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku, dále jen o. z., platí, že nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy a veřejný pořádek. Podle § 6 o. z. má každý povinnost jednat v právním styku poctivě a nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu. Podle § 8 o. z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

5. Podle § 1812 o. z. lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější. K ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanovených k ochraně spotřebitele se nepřihlíží. Podle § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle § 1815 o. z. se k nepřiměřenému ujednání nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

6. Podle § 2395 o. z. platí, že smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Podle § 2048 o. z. platí, že ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.

8. Podle § 2991 o. z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

9. Podle § 13 o. z. platí, že každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky.

10. Vzhledem k povaze žalobou uplatněného nároku, tj. nároku na zaplacení smluvní pokuty, který má povahu akcesorického (vedlejšího) závazku k závazku hlavnímu, přičemž tímto je v daném případě závazek ze smlouvy o úvěru [číslo] zabýval se soud nejdříve právním posouzením právního vztahu mezi žalobkyní a žalovaným založeným smlouvou o úvěru [číslo] dospěl k následujícímu závěru. Při hodnocení právního vztahu mezi účastníky je třeba aplikovat § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), podle nějž každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích. V obdobných věcech téhož žalobce přitom Okresní soud v Chebu již rozhodoval pod sp. zn. 12 C 167/2017, kde byla předmětem posouzení smlouva o úvěru uzavřená dne [datum] mezi žalobkyní a jinou osobou, částka poskytnutého úvěru činila 40 001 Kč a sjednaný úrok byl 84,9 % ročně, přičemž v ostatních ujednáních se jednalo o smlouvu o úvěru zcela totožného znění, a odvolací Krajský soud v Plzni dospěl v rozsudku ze dne 15. 5. 2018, č.j. 64 Co 1/2018-70 k následujícím právním závěrům:„ Podle ustanovení § 580 OZ je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům; k neplatnosti takové právního jednání soud přihlédne i bez návrhu (§ 588 o. z.). Posuzovanou smlouvu se žalovaný zavazuje k placení úroku ve výši 84,9 % ročně. Lze souhlasit s žalobkyní, že výše úroku byla sjednána transparentně, žalobkyně splnila ve vztahu k výši úroku i informační povinnosti vůči žalovanému, které jí ze zákona o spotřebitelském úvěru plynou. Oproti žalobkyni odvolací soud, tak jak dovodil i soud prvního stupně, považuje dohodnutou výši úroku za nepřiměřeně vysokou. Nejvyšší soud již ve svém rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 236/2005 vyslovil názor, podle něhož s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu včetně vyšší míry rizikovosti poskytovaného úvěr nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem obvyklé úrokové míry peněžních ústavů. Z údajů zveřejňovaných Českou národní bankou na jejích internetových stránkách vyplývá, že obvyklá míra úvěrů poskytovaných domácnostem se splatností 1 rok až pět let činila v roce 2016 9,74 % ročně; tuto sazbu úrok sjednaný mezi účastníky převyšuje bezmála devětkrát. Při hodnocení souladu smlouvy, jejímž účastníkem je spotřebitel, kterému z ní má vzniknout závazek k placení takto (extrémně) vysokého úroku, s dobrými mravy je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla uzavřena a k jejímu dalšímu obsahu. Smlouva byla uzavřena adhézním způsobem; žalovaný akceptoval formulářovou dokumentaci vypracovanou žalobkyní, jejíž obsah nemohl reálně nijak ovlivnit. Ve smlouvě se sjednává právo žalobkyně pro případ prodlení žalovaného s placením splátek alespoň 65 dnů„ zesplatnit“ úvěr, tj. požadovat okamžitou úhradu veškerých nároků, které žalobkyně vůči žalovanému má. V článku 6.4. smlouvy je pro tento případ stanoveno, že dosud neuhrazená jistina ale i neuhrazený úrok, se stává součástí„ nové jistiny“ která je jako celek úročena dohodnutou sazbou 84,9 %, přičemž v článku 2.2. smlouvy ujednáno, že„ úrok běží i po zesplatnění úvěru, když poté přirůstá pouze k původní nesplacené jistině úvěru zahrnuté do nové jistiny úvěru“; celková výše úroku, který je žalobkyně oprávněna požadovat je v témže ustanovení omezen na 120% částky 110 352 Kč, tj. na 132 422 Kč. Toto ujednání, které navíc nesplňuje požadavek na jasnost a srozumitelnost veškerých sdělení vůči spotřebiteli podle § 181 odst. 1 o. z., neboť formulace o přirůstání úroku běžícího do zaplacení je žargonem, jemuž snad rozumí profesionál poskytující úvěry a další finanční služby, případně osoby s právnickým či ekonomickým vzděláním, stěží však lze předpokládat, že bude srozumitelné průměrnému spotřebiteli a že tento bude schopen posoudit důsledky takového ujednání na obsahu svých povinností, dobrým mravům odporuje. Anatocismus, tj. ujednání o právu požadovat úrok z úroku není sice ujednáním obecně zakázaným. Zejména ve smlouvách, jejichž účastníkem je spotřebitel, nesmí takové ujednání vytvářet nepřiměřenou nerovnováhu smluvních stran v jeho neprospěch a musí být sjednáno zcela transparentně a srozumitelně. Také je nelze posuzovat izolovaně od výše sazby„ přirůstajícího“ úroku, který je i bez tohoto ujednání (které není ničím jiným, než jeho dalším faktickým navýšením) nepřiměřeně vysoký. Odvolací soud přihlédl rovněž k tomu, že pro případ porušení téže povinnosti, je žalovaný stižen i další podstatnou sankcí, a to smluvní pokutou, stanovenou na horní hranici zákonné přípustnosti, určené v ust. § 122 zákona o spotřebitelském úvěru. Zhodnotil-li uvedené okolnosti odvolací soud v jejich souhrnu, včetně toho, že smlouva nestanoví žádné sankce pro případ, kdy by byla porušena žalobkyní, dospěl k závěru, že zkoumaná smlouva je právním jednáním, které se dobrým mravům příčí. Odvolací soud respektuje zásadu smluvní volnosti a autonomie vůle jako základních principů, na kterých je soukromé právo postaveno. Ovšem ani respekt k těmto zásadám nemůže vést k akceptaci takového obsahu spotřebitelské smlouvy, který v rozporu s obecnou představou spravedlivého uspořádání vzájemných práv a povinností vytváří jejich zřejmou nerovnováhu k tíži strany, která je při uzavírání smlouvy v objektivně slabším postavení a které i soukromé právo poskytuje zvýšenou právní ochranu. Odvolací soud proto posoudil předloženou smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou.“ 11. Obdobný právní závěr pak zaujal Okresní soud v Chebu též v rozsudku ze dne 27. 10. 2018 č. j. 8 C 258/2018-39, který nabyl právní moci 28. 11. 2018. Dále v rozsudku ze dne 12. 11. 2018 č. j. 8 C 290/2018-31, který nabyl právní moci dne 11. 7. 2019 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 4. 2019 č. j. 25 Co 21/2019 – 71, či v rozsudku ze dne 13. 2. 2019 č. j. 8 C 462/2018-40, který nabyl právní moci dne 6. 9. 2019 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 7. 2019 č. j. 25 Co 209/2019-72. A dále též v rozsudku ze dne 23. 2. 2021 č. j. 9 C 88/2020-73, který nabyl právní moci dne 26. 8. 2021 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 7. 2021 č. j. 25 Co 137/2021-104.

12. Nyní projednávaná věc se od výše uvedených sporů ničím významným neliší, když v projednávané věci byl sjednán úrok ve výši 167,78 % ročně, tedy mnohonásobně převyšující obvyklou úrokovou sazbu úvěrů poskytovaných domácnostem v této době, a ostatní ujednání smlouvy jsou zcela totožná se shora uvedenými případy. Soud nemá důvodu odchylovat se od právních závěrů vyslovených krajským soudem ve shora uvedených věcí. Je přitom nutno podotknout, že soud dospěl k závěru o neplatnosti právního ujednání ve smyslu ust. § 580 občanského zákoníku při zohlednění celého obsahu smlouvy, tedy nikoliv pouze s ohledem na výši sjednané úrokové sazby a na jeho závěry lze v plném rozsahu odkázat.

13. S ohledem na právní posouzení uzavřené smlouvy jakožto neplatného právního jednání soud konstatuje, že nárok na zaplacení smluvní pokuty, uplatněný žalobkyní žalobou ze dne 27. 6. 2022, je nedůvodný s ohledem na absenci právního základu, tj. platného ujednání o smluvní pokutě, na základě kterého by se jej žalobkyně oprávněně domáhala. Soud proto žalobu jako nedůvodnou zamítl.

14. Pro úplnost soud uvádí, že na uvedeném závěru nic nemění ani skutečnost, že o nároku žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty za období do 27. 8. 2019 bylo rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 18. 12. 2020, č. j. 17 C 239/2019-74, vyhověno, neboť soud v nyní projednávané věci nesdílí závěr vyjádřený v citovaném rozsudku o tom, že smlouva o úvěru [číslo] je platně uzavřenou smlouvou ve smyslu ust. § 2395 o. z., s tím, že neplatné je pouze ujednání o výši úrokové sazby pro její nepřiměřenost, a tedy pro rozpor s dobrými mravy. Ostatně takový názor projevil rovněž Krajský soud v Plzni v rozsudku ze dne 14. 4. 2021, č. j. 25 Co 84/2021-120, v němž uvedl, že:„ Odvolací soud zdůrazňuje, že je nutno posuzovat věc komplexně, a i v souvislosti s dopady, které uvedený obchod má. Je třeba přihlédnout i k tomu, že obdobně si žalobkyně, jak je soudu známo z jeho činnosti, počíná v dalších případech. K závěru o neplatnosti smlouvy jako celku nevede odvolací soud pouze úvaha o nepřiměřeně vysokém úroku, ale také o dalších ujednáních, které smlouva obsahuje, kde jsou sjednány řetězící se sankce pro případ nesplácení a rovněž průměrnému spotřebiteli zcela nejasná ujednání o tzv. přirůstání úroku k jistině. Jednání žalobkyně má odvolací soud za účelové a zneužívající a takto si počínající věřitel nemůže požívat ochrany, ani pokud jde o odkaz na oddělitelnost úroku či výše zmíněné zásady autonomie vůle a povinnosti plnění ze smlouvy… Měl-li by soud vycházet z toho, že úroky jsou sjednány neplatně a žalobkyni nepřísluší žádné, měly by být všechny zaplacené splátky započteny na jistinu, která by tak byla významně nižší, než jak ji žalobkyně tvrdí… Odvolací soud má z výše uvedených důvodů zato, že vztah účastníků je nutno posoudit dle příslušných ustanovení o bezdůvodném obohacení (§ 2991 a násl. OZ), tedy je žalovaný povinen plnit v rozsahu rozdílu toho, co mu bylo poskytnuto, a toho, co již žalobkyni zaplatil. Vzhledem k tomu, že soudem prvního stupně bylo žalobkyni přiznáno více, než by jí dle názoru odvolacího soudu příslušelo (a výrok I. žalovaný odvoláním nenapadl), byl dle ust. § 219 výrok II. v napadené části, byť z důvodů odlišných, potvrzen.“ 15. Výrokem II. soud rozhodl ve smyslu ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že zcela úspěšný byl v řízení žalovaný, na jehož straně soud nezjistil vznik nákladů řízení, rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu řízení.