9 C 397/2021

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudkyní Mgr. Pavlou Tupou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o 23 463 Kč s přísl.

I. Žaloba o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 23 463,54 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 43 785 Kč ve výši 8,25 % ročně od 1. 11. 2020 do 16. 11. 2020 ve výši 160,55 Kč, zákonným úrokem z prodlení z částky 40 785 Kč ve výši 8,25 % ročně od 17. 11. 2020 do 15. 12. 2020 ve výši 271,05 Kč, zákonným úrokem z prodlení z částky 37 785 Kč ve výši 8,25 % ročně od 16. 12. 2020 do 14. 1. 2021 ve výši 259,77 Kč, zákonným úrokem z prodlení z částky 34 785 Kč ve výši 8,25 % ročně od 15. 1. 2021 do 12. 2. 2021 ve výši 231,18 Kč, zákonným úrokem z prodlení z částky 31 785 Kč ve výši 8,25 % ročně od 13. 2. 2021 do 15. 4. 2021 ve výši 451,61 Kč, zákonným úrokem z prodlení z částky 27 285 Kč ve výši 8,25 % ročně od 16. 4. 2021 do 13. 5. 2021 ve výši 175,08 Kč, zákonným úrokem z prodlení z částky 22 785 Kč ve výši 8,25 % ročně od 14. 5. 2021 do 6. 8. 2021 ve výši 443,83 Kč, zákonným úrokem z prodlení z částky 13 785 Kč ve výši 8,25 % ročně od 7. 8. 2021 do zaplacení a s úrokem ve výši 95,91 % ročně z částky 34 474,97 Kč od 25. 9. 2020 do 14. 1. 2021 ve výši 9 773,12 Kč, úrokem ve výši 95,91 % ročně z částky 33 713,38 Kč od 15. 1. 2021 do 12. 2. 2021 ve výši 2 474,57 Kč, úrokem ve výši 95,91 % ročně z částky 30 713,38 Kč od 13. 2. 2021 do 15. 4. 2021 ve výši 4 819,88 Kč, úrokem ve výši 95,91 % ročně z částky 26 213,38 Kč od 16. 4. 2021 do 13. 5. 2021 ve výši 1 857,80 Kč, úrokem ve výši 95,91 % ročně z částky 21 713,38 Kč od 14. 5. 2021 do 6. 8. 2021 ve výši 4 671,60 Kč a s úrokem ve výši 95,91 % ročně z částky 12 713,38 Kč od 7. 8. 2021 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 25. 9. 2020 dosáhne částky 165 254 Kč, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 13 785 Kč a částky 9 678,54 Kč se zákonným úrokem z prodlení a se smluvním úrokem shodně tak jak je uvedeno v bodě I. výroku tohoto rozsudku. Žaloba byla odůvodněna tím, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru [číslo] na základě níž byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 35 000 Kč, který se žalovaný zavázal žalobkyni vrátit spolu s úrokem ve výši 151,61 % ročně v 48 měsíčních splátkách po 2 869 Kč se splatností vždy k 20. dni příslušného kalendářního měsíce, počínaje měsícem listopadem 2019. Žalovaný v souladu se zákonem č. 177/2020 Sb., o některých opatřeních v oblasti splácení úvěrů v souvislosti s pandemií COVID-19, oznámil dne 12. 5. 2020 žalobkyni, že má v úmyslu využití ochranné doby podle tohoto zákona. O délku ochranné doby se odložil čas plnění peněžitých dluhů žalovaného vůči žalobkyni z uzavřené smlouvy. Ochranná doba trvala od 1. 6. 2020 do 31. 7. 2020. Pro případ prodlení žalovaného s úhradou splátky déle než 15 dnů byla ujednána povinnost žalovaného uhradit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 200 Kč za každou splátku v prodlení. Vzhledem k tomu, že žalovaný neuhradil řádně 1., 2. a 3. splátku úvěru a dostal se s úhradou splátek do prodlení v délce 15 dnů, vznikl žalobkyni nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 3 x 200 Kč. V důsledku prodlení žalovaného o délce 65 dnů se 7. splátkou, došlo v souladu s bodem 6.3 smlouvy k automatickému zesplatnění pohledávky ke dni 20. 5. 2020. Pro případ neuhrazení nové jistiny úvěru po zesplatnění úvěru žalovaným byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % z dlužné jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou. Žalovaný před zesplatněním úvěru uhradil žalobkyni celkem 17 214 Kč a po zesplatnění úvěru celkem 30 000 Kč. Žalobkyně se tak domáhala zaplacení částky 13 185,84 Kč odpovídající dlužné jistině, která ke dni zesplatnění činila 43 185,84 Kč a úroku přirostlého k jistině, který ke dni zesplatnění činil 8 710,87 Kč, náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 600 Kč a smluvní pokuty ve výši 9 678,54 Kč, vše s úrokem z prodlení a s úrokem jak uvedeno v bodě I. výroku tohoto rozsudku. Žalovaný na tomto svém dluhu dosud ničeho neuhradil. Žalobkyně vyzvala žalovaného k dobrovolnému splnění jeho dluhu předžalobní výzvou.

2. Žalovaný se při jednání dne 25. 2. 2022 ve věci vyjádřil tak, že v době uzavření smlouvy o úvěru byl ve finanční tísni, proto uvedenou smlouvu uzavřel. Až dodatečně z drobného písma smlouvy zjistil, že je zde uveden úrok 300 % ročně. V současné době pracuje v automobilce a vzhledem ke covidu někdy pracuje a někdy je na 60 % mzdy. V závěrečném návrhu uvedl, že smlouvou požadovaná procenta jsou nehorázná, je to lichva, a že peníze mu poskytnuté již žalobkyni vrátil.

3. Na základě provedených důkazů dospěl soud ohledně skutkového stavu k následujícím závěrům. Dne [datum] uzavřela žalobkyně s žalovaným smlouvu o úvěru [číslo] podle níž žalovanému poskytla částku 35 000 Kč, a to převodem na bankovní účet č. [bankovní účet], a žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr vrátit včetně úroků ve výši 151,61 % ročně v 48 měsíčních splátkách po 2 869 Kč, splatných vždy k 20. dni každého kalendářního měsíce. Žalovaný v souladu se zákonem č. 177/2020 Sb., o některých opatřeních v oblasti splácení úvěrů v souvislosti s pandemií COVID-19, oznámil na formuláři ze dne 11. 5. 2020 žalobkyni, že má v úmyslu využití ochranné doby podle tohoto zákona. O délku ochranné doby se odložil čas plnění peněžitých dluhů žalovaného vůči žalobkyni z uzavřené smlouvy. Ochranná doba trvala od 1. 6. 2020 do 31. 7. 2020. Žalovaný splátky řádně nehradil, dostal se do prodlení s úhradou 1. a 2. splátky. Podle čl. 6 2. smlouvy bylo mezi stranami ujednáno, že žalobkyně má vůči žalovanému právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které jí vznikly v souvislosti s prodlením žalovaného o délce 15 dnů, ve výši 200 Kč za každou splátku, s níž se ocitl v prodlení. V důsledku prodlení žalovaného o délce 65 dnů se 7. splátkou, došlo ke dni 23. 9. 2020 k zesplatnění pohledávky žalobkyně, a to dle ujednání stran v čl. 6 3. písm. b) smlouvy. Pro případ neuhrazení nové jistiny úvěru po zesplatnění úvěru žalovaným byla v čl. 6 5. smlouvy sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % z dlužné jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou. Žalovaný před zesplatněním úvěru uhradil žalobkyni celkem 17 214 Kč a po zesplatnění úvěru celkem 30 000 Kč, následně žalovaný dosud neuhradil ničeho. Žalobkyně vyzvala žalovaného k dobrovolnému splnění jeho dluhu předžalobní výzvou ze dne 13. 10. 2021.

4. Podle § 1 odst. 2. zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku, dále jen o. z., platí, že nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy a veřejný pořádek. Podle § 6 o. z. má každý povinnost jednat v právním styku poctivě a nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu. Podle § 8 o. z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

5. Podle § 1812 o. z. lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější. K ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanovených k ochraně spotřebitele se nepřihlíží. Podle § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle § 1815 o. z. se k nepřiměřenému ujednání nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

6. Podle § 2395 o. z. platí, že smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Podle § 2991 o. z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

8. Podle § 13 o. z. platí, že každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky.

9. Podle § 2991 o. z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

10. Při právním hodnocení právního vztahu mezi účastníky se soud zabýval nejprve aplikací § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), podle nějž každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích. V obdobných věcech téhož žalobce přitom Okresní soud v Chebu již rozhodoval pod sp. zn. 12 C 167/2017, kde byla předmětem posouzení smlouva o úvěru uzavřená dne [datum] mezi žalobkyní a jinou osobou, částka poskytnutého úvěru činila 40 001 Kč a sjednaný úrok byl 84,9 % ročně, přičemž v ostatních ujednáních se jednalo o smlouvu o úvěru zcela totožného znění, a odvolací Krajský soud v Plzni dospěl v rozsudku ze dne 15. 5. 2018, č.j. 64 Co 1/2018-70 k následujícím právním závěrům:„ Podle ustanovení § 580 OZ je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům; k neplatnosti takové právního jednání soud přihlédne i bez návrhu (§ 588 o. z.). Posuzovanou smlouvu se žalovaný zavazuje k placení úroku ve výši 84,9 % ročně. Lze souhlasit s žalobkyní, že výše úroku byla sjednána transparentně, žalobkyně splnila ve vztahu k výši úroku i informační povinnosti vůči žalovanému, které jí ze zákona o spotřebitelském úvěru plynou. Oproti žalobkyni odvolací soud, tak jak dovodil i soud prvního stupně, považuje dohodnutou výši úroku za nepřiměřeně vysokou. Nejvyšší soud již ve svém rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 236/2005 vyslovil názor, podle něhož s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu včetně vyšší míry rizikovosti poskytovaného úvěr nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem obvyklé úrokové míry peněžních ústavů. Z údajů zveřejňovaných Českou národní bankou na jejích internetových stránkách vyplývá, že obvyklá míra úvěrů poskytovaných domácnostem se splatností 1 rok až pět let činila v roce 2016 9,74 % ročně; tuto sazbu úrok sjednaný mezi účastníky převyšuje bezmála devětkrát. Při hodnocení souladu smlouvy, jejímž účastníkem je spotřebitel, kterému z ní má vzniknout závazek k placení takto (extrémně) vysokého úroku, s dobrými mravy je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla uzavřena a k jejímu dalšímu obsahu. Smlouva byla uzavřena adhézním způsobem; žalovaný akceptoval formulářovou dokumentaci vypracovanou žalobkyní, jejíž obsah nemohl reálně nijak ovlivnit. Ve smlouvě se sjednává právo žalobkyně pro případ prodlení žalovaného s placením splátek alespoň 65 dnů„ zesplatnit“ úvěr, tj. požadovat okamžitou úhradu veškerých nároků, které žalobkyně vůči žalovanému má. V článku 6.4. smlouvy je pro tento případ stanoveno, že dosud neuhrazená jistina ale i neuhrazený úrok, se stává součástí„ nové jistiny“ která je jako celek úročena dohodnutou sazbou 84,9 %, přičemž v článku 2.2. smlouvy ujednáno, že„ úrok běží i po zesplatnění úvěru, když poté přirůstá pouze k původní nesplacené jistině úvěru zahrnuté do nové jistiny úvěru“; celková výše úroku, který je žalobkyně oprávněna požadovat je v témže ustanovení omezen na 120% částky 110 352 Kč, tj. na 132 422 Kč. Toto ujednání, které navíc nesplňuje požadavek na jasnost a srozumitelnost veškerých sdělení vůči spotřebiteli podle § 181 odst. 1 o. z., neboť formulace o přirůstání úroku běžícího do zaplacení je žargonem, jemuž snad rozumí profesionál poskytující úvěry a další finanční služby, případně osoby s právnickým či ekonomickým vzděláním, stěží však lze předpokládat, že bude srozumitelné průměrnému spotřebiteli a že tento bude schopen posoudit důsledky takového ujednání na obsahu svých povinností, dobrým mravům odporuje. Anatocismus, tj. ujednání o právu požadovat úrok z úroku není sice ujednáním obecně zakázaným. Zejména ve smlouvách, jejichž účastníkem je spotřebitel, nesmí takové ujednání vytvářet nepřiměřenou nerovnováhu smluvních stran v jeho neprospěch a musí být sjednáno zcela transparentně a srozumitelně. Také je nelze posuzovat izolovaně od výše sazby„ přirůstajícího“ úroku, který je i bez tohoto ujednání (které není ničím jiným, než jeho dalším faktickým navýšením) nepřiměřeně vysoký. Odvolací soud přihlédl rovněž k tomu, že pro případ porušení téže povinnosti, je žalovaný stižen i další podstatnou sankcí, a to smluvní pokutou, stanovenou na horní hranici zákonné přípustnosti, určené v ust. § 122 zákona o spotřebitelském úvěru. Zhodnotil-li uvedené okolnosti odvolací soud v jejich souhrnu, včetně toho, že smlouva nestanoví žádné sankce pro případ, kdy by byla porušena žalobkyní, dospěl k závěru, že zkoumaná smlouva je právním jednáním, které se dobrým mravům příčí. Odvolací soud respektuje zásadu smluvní volnosti a autonomie vůle jako základních principů, na kterých je soukromé právo postaveno. Ovšem ani respekt k těmto zásadám nemůže vést k akceptaci takového obsahu spotřebitelské smlouvy, který v rozporu s obecnou představou spravedlivého uspořádání vzájemných práv a povinností vytváří jejich zřejmou nerovnováhu k tíži strany, která je při uzavírání smlouvy v objektivně slabším postavení a které i soukromé právo poskytuje zvýšenou právní ochranu. Odvolací soud proto posoudil předloženou smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou.“ 11. Obdobný právní závěr pak zaujal Okresní soud v Chebu též v rozsudku ze dne 27. 10. 2018 č. j. 8 C 258/2018-39, který nabyl právní moci 28. 11. 2018. Dále v rozsudku ze dne 12. 11. 2018 č. j. 8 C 290/2018-31, který nabyl právní moci dne 11. 7. 2019 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 4. 2019 č. j. 25 Co 21/2019 - 71. Či v rozsudku ze dne 13. 2. 2019 č. j. 8 C 462/2018-40, který nabyl právní moci dne 6. 9. 2019 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 7. 2019 č. j. 25 Co 209/2019-72.

12. Nyní projednávaná věc se od výše uvedených sporů ničím významným neliší, když v projednávané věci byl sjednán úrok ve výši 151,61 % ročně, tedy mnohonásobně převyšující obvyklou úrokovou sazbu úvěrů poskytovaných domácnostem v této době, přičemž při tomto posouzení je zcela nerozhodné, že žalobkyně se podanou žalobou domáhá zaplacení úroku„ pouze“ ve výši 95,91 % (při jednání dne 25. 2. 2022 žalobkyní uvedena případná výše i 35 % ročně), a ostatní ujednání smlouvy jsou zcela totožná se shora uvedenými případy. Soud nemá důvodu odchylovat se od právních závěrů vyslovených krajským soudem ve shora uvedených věcí. Je přitom nutno podotknout, že soud dospěl k závěru o neplatnosti právního ujednání ve smyslu ust. § 580 občanského zákoníku při zohlednění celého obsahu smlouvy, tedy nikoliv pouze s ohledem na výši sjednané úrokové sazby a na jeho závěry lze v plném rozsahu odkázat. Ani případné snížení žalobou požadovaného úroku z 95,91 % ročně na 35 % p. a. (pozn. soudu ve smlouvě 151,61 % p.a.) by závěr soudu nezměnilo, neboť soud posuzuje smlouvu o úvěru a nikoliv žalobu.

13. Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru o neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy, mohla se žalobkyně domáhat vrácení poskytnutých peněžních prostředků z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 a následujících o. z. Žalobkyni tak vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení představující vyplacenou částku dne 14. 10. 2019 ve výši 35 000 Kč, avšak po odečtení žalovaným dosud uhrazené částky 47 214 Kč je zřejmé, že žalovaný uhradil věřiteli více, než od věřitele obdržel. Soud proto žalobu jako nedůvodnou zamítl.

14. Žalovaný měl ve věci plný úspěch, proto mu dle § 142 odst. l o. s. ř. vůči žalobkyni vzniklo právo na náhradu nákladů řízení. Ovšem vzhledem k tomu, že žalovaný při jednání žádné náklady neuplatnil a soud na straně žalovaného z obsahu spisu žádné náklady neshledal, rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.