9 C 45/2023

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudkyní Mgr. Pavlou Tupou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o 24 358 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 6 345 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 6 345 Kč od 27. 1. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Co do povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 18 013 Kč, úroky ve výši 64,64 % ročně z částky 15 971,98 Kč od 27. 9. 2022 do 20. 10. 2022 odpovídající částce 661,68 Kč, úroky ve výši 15 % ročně z částky 15 971,98 Kč od 21. 10. 2022 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 57 369 Kč, a co do povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni rozdíl mezi úroky z prodlení tak, jak žalobkyně požadovala žalobou podanou dne 31. 1. 2023, a úroky z prodlení tak, jak byly žalobkyni přiznány dle výroku pod bodem I. tohoto rozsudku, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 22 024 Kč a částky 2 334 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 22 024 Kč od 27. 9. 2022 do zaplacení, s úrokem ve výši 64,64 % ročně z částky 15 971,98 Kč od 27. 9. 2022 do 20. 10. 2022, odpovídající částce 661,68 Kč a s úroky ve výši 15 % ročně z částky 15 971,98 Kč od 21. 10. 2022 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 57 369 Kč. Žaloba byla odůvodněna tím, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne [datum] uzavřena [smlouva] [anonymizována dvě slova] [číslo] na základě níž byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 17 000 Kč, který se žalovaný zavázal žalobkyni vrátit spolu s úrokem ve výši 64,64 % ročně v 48 [časové období] splátkách po 1 135 Kč se splatností vždy k 22. dni příslušného kalendářního měsíce, počínaje měsícem [měsíc] [rok]. Pro případ prodlení žalovaného s úhradou splátky déle než 15 dnů byla ujednána povinnost žalovaného uhradit žalobkyni účelně vynaložené náklady, které této vznikly v důsledku prodlení žalovaného ve výši 200 Kč za každou splátku v prodlení a pro případ prodlení žalovaného s úhradou splátky déle než 30 dnů byla ujednána povinnost žalovaného uhradit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 249 Kč za každou splátku v prodlení. Žalovaný splátky úvěru nehradil řádně a včas a dostal se s úhradou splátek č. 1, 3, 4, 5, 6, 8, 9, 10, 11, 12 do prodlení v délce 15 dnů. Z toho s úhradou splátek č. 3, 5, 8, 9, 11, 12 se následně dostal do prodlení v délce 30 dnů. Žalobkyni tak vznikl nárok na zaplacení účelně vynaložených nákladů ve výši 10 x 200 Kč a smluvní pokuty ve výši 6 x 249 Kč a následně došlo k automatickému zesplatnění pohledávky ke dni 25. 9. 2022. Pro případ neuhrazení nové jistiny úvěru po zesplatnění úvěru žalovaným byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % z dlužné jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou. Žalobkyně se tak domáhala zaplacení částky 18 530 Kč sestávající z dlužné jistiny 15 971,98 Kč a úroku přirostlého k jistině ke dni zesplatnění ve výši 2 558,75 Kč, smluvní pokuty ve výši 1 494 Kč, náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 2 000 Kč a smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z jistiny 18 530,73 Kč od 27. 9. 2022 do 30. 1. 2023 v částce 2 334,78 Kč, vše s úrokem z prodlení a s úroky jak uvedeno výše. Žalovaný na tomto svém dluhu dosud neuhradil ničeho. Žalobkyně vyzvala žalovaného k dobrovolnému splnění jeho dluhu předžalobní výzvou ze dne 11. 1. 2023.

2. Žalovaný se ve věci žádným způsobem nevyjádřil.

3. Při uvedené procesní pasivitě žalovaného, kterého rovněž tíží povinnost tvrzení a břemeno důkazní podle § 101 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen o. s. ř., a který v žádném směru nevyvracel žalobní tvrzení a přes řádné předvolání se k jednání soudu nedostavil, vycházel soud ze žalobkyní předložených písemných důkazních prostředků, na základě kterých dospěl ohledně skutkového stavu k následujícím závěrům. Dne [datum] uzavřela žalobkyně s žalovaným [smlouva] [anonymizována dvě slova] [číslo] podle níž žalovanému poskytla částku 17 000 Kč, a to převodem na bankovní účet [číslo] [bankovní účet], a žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr vrátit včetně úroků ve výši 64,64 % ročně v 48 [časové období] splátkách po 1 135 Kč, splatných vždy k 22. dni každého kalendářního měsíce. Žalovaný splátky úvěru nehradil řádně a včas a dostal se s úhradou splátek č. 1, 3, 4, 5, 6, 8, 9, 10, 11, 12 do prodlení v délce 15 dnů a následně s úhradou splátek č. 3, 5, 8, 9, 11, 12 do prodlení v délce 30 dnů. Celkem na splátkách žalovaný uhradil 10 655 Kč. Podle [čl. číslo] smlouvy bylo mezi stranami ujednáno, že v případě prodlení žalovaného s úhradou kterékoliv splátky či její částky o délce 30 dnů, vzniká žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 249 Kč za každou splátku, s níž se ocitl v prodlení, podle [čl. ] [číslo] smlouvy bylo mezi stranami ujednáno, že žalobkyně má vůči žalovanému právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které jí vznikly v souvislosti s prodlením žalovaného o délce 15 dnů, ve výši 200 Kč za každou splátku, s níž se ocitl v prodlení. V důsledku prodlení žalovaného s úhradou 11. splátky o délce 65 dnů, došlo dle [čl.] [číslo] smlouvy ke dni 25. 9. 2022 k zesplatnění pohledávky žalobkyně. Pro případ neuhrazení nové jistiny úvěru po zesplatnění úvěru žalovaným byla v [čl.] [číslo] smlouvy sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % z dlužné jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou. Žalobkyně vyzvala žalovaného k dobrovolnému splnění jeho dluhu předžalobní výzvou ze dne 11. 1. 2023.

4. Podle § 1 odst. 2. zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku, dále jen o. z., platí, že nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy a veřejný pořádek. Podle § 6 o. z. má každý povinnost jednat v právním styku poctivě a nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu. Podle § 8 o. z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

5. Podle § 1812 o. z. lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější. K ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanovených k ochraně spotřebitele se nepřihlíží. Podle § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle § 1815 o. z. se k nepřiměřenému ujednání nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

6. Podle § 2395 o. z. platí, že smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Podle § 2991 o. z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

8. Podle § 13 o. z. platí, že každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky.

9. Podle § 1958 odst. 1 o. z. platí, že je-li čas plnění přesně ujednán nebo jinak stanoven, je dlužník povinen plnit i bez vyzvání věřitele. Podle odst. 2 téhož ustanovení platí, že neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

10. Při právním hodnocení právního vztahu mezi účastníky se soud zabýval nejprve aplikací § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), podle nějž každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích. V obdobných věcech téhož žalobce přitom Okresní soud v Chebu již rozhodoval pod sp. zn. 12 C 167/2017, kde byla předmětem posouzení smlouva o úvěru uzavřená dne [datum] mezi žalobkyní a jinou osobou, částka poskytnutého úvěru činila 40 001 Kč a sjednaný úrok byl 84,9 % ročně, přičemž v ostatních ujednáních se jednalo o smlouvu o úvěru zcela totožného znění, a odvolací Krajský soud v Plzni dospěl v rozsudku ze dne 15. 5. 2018, č.j. 64 Co 1/2018-70 k následujícím právním závěrům:„ Podle ustanovení § 580 OZ je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům; k neplatnosti takové právního jednání soud přihlédne i bez návrhu (§ 588 o. z.). Posuzovanou smlouvu se žalovaný zavazuje k placení úroku ve výši 84,9 % ročně. Lze souhlasit s žalobkyní, že výše úroku byla sjednána transparentně, žalobkyně splnila ve vztahu k výši úroku i informační povinnosti vůči žalovanému, které jí ze zákona o spotřebitelském úvěru plynou. Oproti žalobkyni odvolací soud, tak jak dovodil i soud prvního stupně, považuje dohodnutou výši úroku za nepřiměřeně vysokou. Nejvyšší soud již ve svém rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 236/2005 vyslovil názor, podle něhož s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu včetně vyšší míry rizikovosti poskytovaného úvěr nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem obvyklé úrokové míry peněžních ústavů. Z údajů zveřejňovaných Českou národní bankou na jejích internetových stránkách vyplývá, že obvyklá míra úvěrů poskytovaných domácnostem se splatností 1 rok až pět let činila v roce 2016 9,74 % ročně; tuto sazbu úrok sjednaný mezi účastníky převyšuje bezmála devětkrát. Při hodnocení souladu smlouvy, jejímž účastníkem je spotřebitel, kterému z ní má vzniknout závazek k placení takto (extrémně) vysokého úroku, s dobrými mravy je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla uzavřena a k jejímu dalšímu obsahu. Smlouva byla uzavřena adhézním způsobem; žalovaný akceptoval formulářovou dokumentaci vypracovanou žalobkyní, jejíž obsah nemohl reálně nijak ovlivnit. Ve smlouvě se sjednává právo žalobkyně pro případ prodlení žalovaného s placením splátek alespoň 65 dnů„ zesplatnit“ úvěr, tj. požadovat okamžitou úhradu veškerých nároků, které žalobkyně vůči žalovanému má. V článku 6.4. smlouvy je pro tento případ stanoveno, že dosud neuhrazená jistina ale i neuhrazený úrok, se stává součástí„ nové jistiny“ která je jako celek úročena dohodnutou sazbou 84,9 %, přičemž v článku 2.2. smlouvy ujednáno, že„ úrok běží i po zesplatnění úvěru, když poté přirůstá pouze k původní nesplacené jistině úvěru zahrnuté do nové jistiny úvěru“; celková výše úroku, který je žalobkyně oprávněna požadovat je v témže ustanovení omezen na 120% částky 110 352 Kč, tj. na 132 422 Kč. Toto ujednání, které navíc nesplňuje požadavek na jasnost a srozumitelnost veškerých sdělení vůči spotřebiteli podle § 181 odst. 1 o. z., neboť formulace o přirůstání úroku běžícího do zaplacení je žargonem, jemuž snad rozumí profesionál poskytující úvěry a další finanční služby, případně osoby s právnickým či ekonomickým vzděláním, stěží však lze předpokládat, že bude srozumitelné průměrnému spotřebiteli a že tento bude schopen posoudit důsledky takového ujednání na obsahu svých povinností, dobrým mravům odporuje. Anatocismus, tj. ujednání o právu požadovat úrok z úroku není sice ujednáním obecně zakázaným. Zejména ve smlouvách, jejichž účastníkem je spotřebitel, nesmí takové ujednání vytvářet nepřiměřenou nerovnováhu smluvních stran v jeho neprospěch a musí být sjednáno zcela transparentně a srozumitelně. Také je nelze posuzovat izolovaně od výše sazby„ přirůstajícího“ úroku, který je i bez tohoto ujednání (které není ničím jiným, než jeho dalším faktickým navýšením) nepřiměřeně vysoký. Odvolací soud přihlédl rovněž k tomu, že pro případ porušení téže povinnosti, je žalovaný stižen i další podstatnou sankcí, a to smluvní pokutou, stanovenou na horní hranici zákonné přípustnosti, určené v ust. § 122 zákona o spotřebitelském úvěru. Zhodnotil-li uvedené okolnosti odvolací soud v jejich souhrnu, včetně toho, že smlouva nestanoví žádné sankce pro případ, kdy by byla porušena žalobkyní, dospěl k závěru, že zkoumaná smlouva je právním jednáním, které se dobrým mravům příčí. Odvolací soud respektuje zásadu smluvní volnosti a autonomie vůle jako základních principů, na kterých je soukromé právo postaveno. Ovšem ani respekt k těmto zásadám nemůže vést k akceptaci takového obsahu spotřebitelské smlouvy, který v rozporu s obecnou představou spravedlivého uspořádání vzájemných práv a povinností vytváří jejich zřejmou nerovnováhu k tíži strany, která je při uzavírání smlouvy v objektivně slabším postavení a které i soukromé právo poskytuje zvýšenou právní ochranu. Odvolací soud proto posoudil předloženou smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou.“ 11. Obdobný právní závěr pak zaujal Okresní soud v Chebu též v rozsudku ze dne 27. 10. 2018 č. j. 8 C 258/2018-39, který nabyl právní moci 28. 11. 2018. Dále v rozsudku ze dne 12. 11. 2018 č. j. 8 C 290/2018-31, který nabyl právní moci dne 11. 7. 2019 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 4. 2019 č. j. 25 Co 21/2019 - 71. Či v rozsudku ze dne 13. 2. 2019 č. j. 8 C 462/2018-40, který nabyl právní moci dne 6. 9. 2019 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 7. 2019 č. j. 25 Co 209/2019-72. A dále též v rozsudku ze dne 23. 2. 2021 č. j. 9 C 88/2020-73, který nabyl právní moci dne 26. 8. 2021 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 7. 2021 č. j. 25 Co 137/2021-104.

12. Nyní projednávaná věc se od výše uvedených sporů ničím významným neliší, když v projednávané věci byl sjednán úrok ve výši 64,64 % ročně, tedy mnohonásobně převyšující obvyklou úrokovou sazbu úvěrů poskytovaných domácnostem v této době a ostatní ujednání smlouvy jsou zcela totožná se shora uvedenými případy. Soud nemá důvodu odchylovat se od právních závěrů vyslovených krajským soudem ve shora uvedených věcí. Je přitom nutno podotknout, že soud dospěl k závěru o neplatnosti právního ujednání ve smyslu ust. § 580 občanského zákoníku při zohlednění celého obsahu smlouvy, tedy nikoliv pouze s ohledem na výši sjednané úrokové sazby a na jeho závěry lze v plném rozsahu odkázat.

13. Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru o neplatnosti právního jednání spočívajícího ve smlouvě o úvěru pro rozpor s dobrými mravy, mohla se žalobkyně domáhat vrácení poskytnutých peněžních prostředků z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 a následujících o. z. Žalobkyni tak vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení představující vyplacenou částku dne 31. 8. 2021 ve výši 17 000 Kč po odečtení žalovaným dosud uhrazené částky ve výši 10 655 Kč, soud tedy podané žalobě výrokem I. vyhověl co do částky 6 345 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 o. z. včetně úroku z prodlení z této částky za dobu od 27. 1. 2023 do zaplacení, když v případě absolutně neplatné smlouvy se dluh stal splatným po uplynutí lhůty k plnění poskytnuté žalovanému ve výzvě k plnění, obsažené v dopise ze dne 11. 1. 2023 (dopis byl dle podacího lístku odeslán dne 11. 1. 2023, dle § 573 o. z. doručen dne 26. 1. 2023 a dne téhož dne uplynula patnáctidenní lhůta k plnění).

14. Výrokem II. pak soud ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť s ohledem na právní posouzení uzavřené smlouvy jakožto neplatného právního jednání byly další nároky spočívající ve zbývající jistině, ve zbývajících zákonných úrocích, ve zbývajících sjednaných úrocích a smluvní pokutě nedůvodné s ohledem na absenci právního základu, na základě něhož by se žalobkyně těchto oprávněně domáhala.

15. Výrokem III. soud rozhodl ve smyslu ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy v případě částečného úspěchu soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že po zohlednění příslušenství v souladu s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 7. 2006, sp. zn. 7 Cmo 507/2005, byl převážně úspěšný v řízení žalovaný, na jehož straně soud nezjistil vznik nákladů řízení, rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu řízení.