1 C 76/2026

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Šustrem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČ: hodnota sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky , sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované , narozena Datum narození žalované bytem Adresa žalované pro zaplacení 18 078 Kč s příslušenstvím ( předmět sporu )

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 14 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 14 000 Kč od 22. 11. 2025 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž žalobkyně po žalované požadovala zaplacení 4 078 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 18 078 Kč ve výši 12 % od 29.6.2025 do 21.11.2025 a z částky 4 078 Kč ve výši 11,5 % od 22. 11. 2025 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náklady řízení v částce 1 250 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se domáhala návrhem na vydání el. pl. rozkazu ze dne 27. 1. 2026 vydání rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost uhradit žalobkyni 24 712 Kč se zákonným úrokem z prodlení 11,5 % ročně z 20 000 Kč od 6.7.2025 do zaplacení a náhradu nákladů řízení. Žalobu odůvodnila následovně: Žalobkyně nabyla pohledávku za žalovanou dle Smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 12. 12. 2024 se společností , právnická osoba, , IČ: , IČO, (dále jen , právnická osoba, ). , právnická osoba, uzavřela s žalovanou dne 5. 3. 2025 smlouvu o revolvingovém úvěru č. , hodnota, (dále jen Smlouva), na jejímž základě poskytla žalované úvěr ve výši 20 000 Kč na bankovní účet žalované č. , č. účtu, a to v jedné platbě 20 000 Kč dne 5.3.2025. Žalovaná se dostala do prodlení s úhradou pravidelných měsíčních splátek, a proto byla právním zástupcem předchůdce žalobkyně vyzývána opakovaně k úhradě dluhu. V upomínce z 5.7.2025 byla žalovaná informována o zesplatnění celého úvěru a vyzván k okamžité úhradě. Do prodlení se tak žalovaná dostala ohledně celého dluhu dne 6.7.2025. Právní předchůdce žalobkyně poskytuje úvěry prostřednictvím webové stránky ww., právnická osoba, .cz, na které si žalovaná dle své vlastní volby vybrala dostupné parametry-výši požadovaného úvěru a termín splatnosti, vyplnila registrační formulář a uvedla své osobní údaje vč. svého tel.čísla a vytvořila si zákaznický účet. Obdržela verifikační SMS kód nezbytný k podpisu smlouvy a zadáním kódu do příslušného pole v zákaznickém účtu vyjádřila žalovaná souhlas s návrhem smlouvy. Byla posouzena její úvěruschopnost a obdržela žalovanou částku. Výzva před podáním žaloby k zaplacení byla právním zástupcem žalobkyně odeslána žalované 18.9.2025, avšak k úhradě nedošlo.

2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila.

3. Žalovaná se k jednání, ač řádně a včas předvolána, bez omluvy nedostavila, zatímco žalobkyně se z jednání omluvila a souhlasila, aby soud jednal v její nepřítomnosti. Soud proto věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků.

4. Ze smlouvy o postoupení pohledávek včetně přílohy č. , hodnota, – č. , hodnota, na čl. 9-19 soud zjistil, že byla uzavřena mezi , právnická osoba, a žalobkyní 12.12.2024.

5. Z oznámení o postoupení pohledávky na čl. 20 soud zjistil, že dne 14.11.2025 , právnická osoba, sepsala dopis informující žalovanou o postoupení pohledávky žalobkyni.

6. Z výzvy k úhradě na čl. 21 soud zjistil, že dne 14.11.2025 právní zástupkyně žalobkyně vyzývala žalovanou k zaplacení 25 117,95 Kč s upozorněním na možnost soudního vymáháhí.

7. Z potvrzení o finančních transakcích k úvěrové smlouvě na čl. 22 soud zjistil, že , právnická osoba, vytvořilo informaci o předmětném úvěru, kdy dne 20.4.2025 činila částka poskytnutá dle úvěru 14 000 Kč dne 20. 4. 2025 na účet , č. účtu, .

8. Z potvrdenie o podaji doporučenej zásielky na čl. 23 soud zjistil, že dne 18.11.2025 byla k poštovní přepravě předána doporučená listovní zásilka od právní zástupkyně žalobkyně pro žalovanou.

9. Ze smlouvy o úvěru na čl. 24-28 soud zjistil, že je z 20.4.2025, neobsahuje podpis žalované, který měl být učiněn za úvěrovanou stranu za pomoci jí zaslaného kódu. Dle smlouvy úvěrovaná získala možnost čerpat úvěr 14 000 Kč, výše minimální měsíční splátky 5 % výše jistiny + úrok přirostlý za předchozích 30 dnů, datum splatnosti minimální měsíční splátky každý 30.den ode dne načerpání úvěru do úplného splacení. Účet pro poskytnutí úvěru je , č. účtu, s povinností po 30 dnech uhradit uvedenou částku10. Z výpisu z běžného účtu na čl. 29 soud zjistil, že z účtu vedeném u , právnická osoba, odešlo na účet žalované dne 20.4.2025 14 000 Kč.

11. Z podacího lístku na čl. 30 soud zjistil, že dne 28.6.2025 bylo podáno doporučené psaní pro žalovanou od , právnická osoba, v podobě doručeného psaní.

12. Z výzvy k úhradě na čl. 31 soud zjistil, že , právnická osoba, dne 26.5.2026 vyzývá žalovanou k úhradě 753 Kč, což je dluh ke dni 26.5.2025.

13. Z Poslední možnosti dohody na úhradě na čl. 32 soud zjistil, že , právnická osoba, adresovalo žalované dopis z 28.6.2025, dle něhož žádají k úhradě 18 215 Kč.

14. Soud provedl důkaz Dodatkem č. , hodnota, ke smlouvě z 12 12 2024 na čl. 33-35.

15. Soud provedl důkaz Seznamem postoupení pohledávek na čl. 36-38, z něhož zjistil, že obsahuje i pohledávku žalované.

16. Ze sdělení z , právnická osoba, na čl. 43 soud zjistil, že účet č. , č. účtu, náležel v dubnu 2025 žalované a na tento účet byla dne 20.4.2025 připsána částka 14 000 Kč od , právnická osoba, .

17. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přihlížeje přitom ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, má soud za prokázané tyto skutečnosti: Žalobkyně disponuje údaji žalované a dne 20.4.2025 jí odeslala na její účet 14 000 Kč z titulu uzavřené smlouvy o úvěru. Nebylo prokázáno, že by se před poskytnutím uvedené částky zabývala případně společnost , právnická osoba, zkoumáním úvěruschopnosti žalované. Dne 18. 11. 2025 zaslal právní zástupce žalobkyně žalované doporučený dopis s výzvou k úhradě, přičemž třetím pracovním dnem po odeslání této výzvy byl dne 21. 11. 2025. Od následujícího dne, tj. od 22. 11. 2025 je s vrácením částky 14 000 Kč žalovaná žalobkyni v prodlení.

18. Dle § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

19. Dle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

20. Dle § 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

21. Dle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku, neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

22. Po právním posouzení shora popsaného zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen zčásti, když žalovaná sice uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně úvěrovou smlouvu, obdržela od , právnická osoba, na svůj účet částku 14 000 Kč, kterou ani poté, co byla vyzvána právním zástupcem žalobkyně, nevrátila a s vydáním bezdůvodného obohacení (jak k tomuto posouzení dospěl soud) je v prodlení. Vzájemný vztah účastníků řízení je třeba vypořádat dle pravidel pro vydání bezdůvodného obohacení.

23. Žalovaná obdržela 14 000 Kč na základě jí uzavřené smlouvy s žalobkyní. Jelikož však soud shledal tuto smlouvu neplatnou, dále se nezabýval jejími ujednáními a vzájemný vztah účastníků řízení vypořádal dle pravidel pro vydání bezdůvodného obohacení.

24. Žalobkyně neprokázala svá tvrzení o zkoumání úvěruschopnosti žalovaného a zejména pak tvrzení o zkoumání jeho výdajové stránky před poskytnutím úvěru. Žalobkyně měla vycházet z posouzení příjmové a výdajové stránky, to nikterak nekonkretizovala, pouze obecně konstatovala a ničím ani nedoložila a neprokázala. Nebyly předloženy důkazy, z nichž by bylo mj. patrno, jaké má žalovaný měsíční výdaje a jak a zda je plní a jak je řeší. Svou neúčastí při jednání soudu se žalobkyně vzdala možnosti být vyzvána k případnému dotvrzení a doplnění důkazů (§ 118a odst. 3 o.s.ř.). Je zřejmé, že nepostačuje si pouze od spotřebitele či z jiných zdrojů opatřit příslušné relevantní informace, ale je pro naplnění smyslu zákona nutné z těchto také učinit kvalifikovaný závěr. Z výše uvedeného nelze tedy shledat, že se žalobkyně odpovídajícím způsobem zabývala úvěruschopností žalovaného jako spotřebitele. Posouzení úvěruschopnosti směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Věřitel smí poskytnut spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Vycházeje z popsaných závěrů, nelze než učinit závěr, že ze strany žalobkyně došlo k porušení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. (k tomu srov. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 7. 2020, č.j. 9 Co 109/2020 – 119). Je pravdou, že zákon o spotřebitelském úvěru v případě otázky splnění povinnosti zkoumat schopnost spotřebitele splácet úvěr počítá i s jeho vlastní aktivitou (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) ve formě námitky, nicméně Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 dovodil, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tuto povinnost má pak obecný soud dle Ústavního soudu bez ohledu na to, zda je tento princip v nějakém zákoně zakotven či nikoliv. Soud je tedy přesvědčen, že závěry Ústavního soudu nepřipouštějí jiný výklad než takový, že i bez námitky vznesené dlužníkem (spotřebitelem) je obecný soud povinen se shora uvedenou činností poskytovatele úvěru zabývat a pokud výsledkem tohoto zkoumání bude negativní zjištění ohledně řádné a kvalifikované činnosti při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyvodit z tohoto patřičné konsekvence ve smyslu shledání neplatnosti uzavřené smlouvy (ať již dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, tak dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku). Ostatně k výkladu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 (, právnická osoba, ), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplanost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je tedy nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti.

25. Jelikož však soud shledal spotřebitelskou smlouvu neplatnou, dále se nezabýval jejími ujednáními a vzájemný vztah účastníků řízení vypořádal dle pravidel pro vydání bezdůvodného obohacení. Pokud pak bylo prokázáno, že žalobkyně zaslala na účet žalované 14 000 Kč, žalovaná ničeho neuhradila, takže k úhradě zbývá 14 000 Kč a je třeba na dané plnění pohlížet jako na bezdůvodné obohacení žalované, neboť jí bylo plněno bez právního důvodu a je tedy povinna takové obohacení spočívající v obdržených finančních prostředcích žalobkyni vydat (§ 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku). Již z povahy právního vztahu vydání bezdůvodného obohacení je zřejmé, že doba plnění nemohla být mezi stranami dohodnuta a žalovaný byl tedy povinen bezdůvodné obohacení vydat bezodkladně po výzvě věřitele (§ 1958 odst. 2 občanského zákoníku). Za kvalifikovanou výzvu k plnění soud považuje výzvu k úhradě z 18. 11. 2025, která byla dána na poštu dne 18. 11. 2025 a ve smyslu domněnky doby dojití upravené dle § 573 občanského zákoníku, tak došla do sféry žalované dne třetí pracovní den tj. 21. 11. 2025 a od 22. 11. 2025 je tak žalovaná v prodlení (§ 1968 občanského zákoníku). S ohledem na prodlení žalované má pak žalobkyně od shora uvedeného dne rovněž nárok na úroky z prodlení (§ 1970 občanského zákoníku), a to v zákonné výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Soud proto žalobě s ohledem na výše uvedené vyhověl, a to co do zbývající částky s příslušenstvím, jak jsou shora specifikováno, ve zbytku žalobu jako nedůvodnou zamítl.

26. Podle § 151 o.s.ř. rozhoduje soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení bez návrhu, a to zpravidla v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. Žalobkyně byla ve věci částečně úspěšná a má dle § 142 odst. 2 o.s.ř. právo na poměrnou náhradu nákladů řízení vůči žalované, když žalobkyně zároveň doložila splnění podmínky dané ust. § 142a o.s.ř., tedy zaslání předžalobní upomínky. V daném případě náklady spočívají v uhrazeném soudním poplatku ve výši 1 000 Kč a nákladů na právní zastoupení. V dané věci se jedná o řízení zahájené po 1. 7. 2014, které bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech, v němž je předmětem řízení peněžité plnění a tarifní hodnota nepřevyšuje 50 000 Kč a v němž byla žalobci přiznána náhrada nákladů řízení. Žalobkyni tedy dle § 14b odst. 1 bod 2. z.č. 177/1996 Sb., advokátní tarif(dále jen a.t.) ve znění od 1.1.2025 náleží odměna ve výši 400 Kč za tři úkony právní služby tj. 4x 400 Kč a dle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu paušální náhrada výdajů ve výši 100 Kč za jeden úkon, tedy 300 Kč,. Náklady řízení na straně žalobkyně činí 2 500 Kč.) V daném případě však k datu vyhlášení rozsudku požadovala žalobkyně 20 146,30 Kč, byla úspěšná co do 14 891 Kč, tedy úspěch činil 74 %, neúspěch 26 %, takže rozdíl úspěchu a neúspěchu činil téměř 50 %, což z částky celkových nákladů 2 500 Kč činí 1 250 Kč.

27. Lhůta k plnění ve výroku ve věci samé i ve výroku o nákladech řízení byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.